Kalendář

Statistika

* Fénix jménem naděje

Fénix jménem naděje

 
 
 
 
 
     V temných chodbách Bradavic zuřivě vládla tma.
 On se nikdy nebál.
 Nebo snad jen trochu si vzpomněl, protože strach by ho mohl ochránit.
 Zašmátral po své hůlce.
Stiskl ji pevně, aby se dokázal přesvědčit, že se klidně bát může, ale že se ubrání.
Prolezl tajnou maličkatou chodbičkou, jako stvořenou pro jeho postavu.
Stále ještě doufal a věděl moc dobře, že dokud doufá, je naděje.
 
      Náhle měl Filius oči plné slz.
Trpce si totiž uvědomil, že ani Bradavice nejsou bezpečné. Copak by někdy uvažoval takhle?
 Bál by se snad někdy před tím?
 Kolikrát se tudy potuloval a jediné, co ho mohlo přimět dávat pozor, byl Protiva, aby náhodou ho omylem nenechal udělat něco nekalého.
Copak někdy tady byla možnost narazit na nebezpečí?
Ne. Takhle v noci tu mohl být jen Severus. Severus?
Zrádce! Zrádce!
Křičel Kratiknotův rozum.
Vždycky k Severovi vzhlížel a věřil, že on s Řádem zůstane na pořád, on sám v něm nebyl, ale i tak by byl ochoten za Brumbála padnout. No… a málem se mu to podařilo.
A zabil by ho ten, jemuž Brumbál důvěřoval, proradný a krvelačný Princ.
 
     Chudák Filius se posadil na schody a složil si hlavu do dlaní.
Co si teď počnou?
 Brumbál je mrtvý, nejlepší jejich Nitrozpytec je zradil, učil tu šéf Smrtijedů, tak co teď?
Musí přece být…. co? Co to?
 
    Někdo někoho zabil a strašně  hystericky se směje?
Filius vyrazil po hlasu a brzy uviděl, kdo se tak bláznivě a vesele řehtá.
 Binns ležel na zemi, kopal kolem sebe nohama a válel se ze strany na stranu a ukazoval na postavu s kápí na hlavě.
 
     Teď se Binns postavil, i když musel notně přemáhat další záchvat smíchu.
„Tohle jste nemyslel vážně, že ne?“ culil se.
 
     Trochu ustoupil a za zády zvedl palec, aby naznačil Filiovi, že o něm ví… až na to, že… je průhledný…
 
    „Kdo tam je? Vylez!“ přikázal Smrtijed.
 
     Filius se nehnul. Modlil se, aby ho Armand zapřel.
Zkusí být zase neprozrazený a pak….
 
    „Destructio!“
 
    Stěna, která ho schovávala se zhroutila před něj jako domek z karet.
 
     „No ne! Vy ještě žijete?“
 
     Binns těď vypadal vyděšeně.
 Sice nebylo nic, čeho by se měl obávat, zabít už ho nikdo nemůže, ale právě že Filiuse ano, protože….. JEŠTĚ ŽIJE!
 
     Filius na rozdíl od něj neměl v tváři ani kapku strachu, ba ani zloby.
 „A co by jste čekal?“ pronesl prostě a pokrčil k tomu ještě rameny.
 
     „Avada….“
 
     „Termipeo!“
 
    Smrtijed zavrávoral a vydávil několik druhů hmyzu, některý mu zalezl za kapii a štípal ho až si ji strhl.
 
      „No vida. Vy ještě žijete?“ zakrákal Kratiknot tím svým soustředěným, mírně znuzeným, důležitým tónem.
 
       Voldemort odhodil pár posledních pavouků a přestal si všímat mravenců, kteří ho štípali kde se dalo a napřáhl se na další smrtící kletbu.
 
       „Avada….“
 
       „Avis mortio!“
 
   Jenže zase ji nedořekl.
Opět to bylo jen štěstí.
Teď ho klovali ptáci a tak se musel zarazit, jenže Voldemort je Voldemort a ptáci jsou ptáci.
Filius neměl šanci ho zabít a taky si příště dá Voldemort pozor. Příště už to nevyjde.
 Co teď? Filius si vzpomněl na Snapea, na zrádce, kterému jeho přátelé věřili, na Brumbála… zkusí to!
Použije kletbu… Ale Voldemort se rozhodl rychleji.
Filius viděl jak zvedá hůlku, otevírá ústa….
 
    „Avada Kedavra!“
 
    Filius ucítil jak padá, kolem něj byla tma a ticho.
Dopadl na něco tvrdého. Pak zase padal, padal… hloub a hloub…
 
    „Kratiknote?“
 
    Tenhle hlas on přeci zná!
Kde se tady ten ničema bere!
Filius chtěl vstát a dát dotyčnému, co proto, ale byl tak slabý, že jen zvládl otevřít oči.
Šíleně ho bolela hlava.
 
    Uviděl Snapeovu tvář, horší pohled si nepředstavoval. Jak se asi má bránit?
Něco ho majzlo po hlavě a on se teď má sebrat a bojovat.
To není fér!
 
       „To není fér!“
 
       „Chtěl jste ho snad zabít sám?“ ušklíbl se Snape.
 
       Filius překvapením ztuhl. „Koho jako?“ Ale řekl to přiměřeně jízlivě.
 
         „Pána zla.“ zavrčel Snape.
 „Jediná vražda, za kterou se nechodí do Azkanu.“
 
     Filius se rozhlédl.
 Na zemi kus od něj leželo Voldemortovo tělo, nad ním se nakláněla ohromená Minerva a stříbřitě průsvitný a mírně průhledný Binns.
 U dveří stál Křiklan a tam nějak vprostřed stála chlupatá obluda a čenichala, na ní ležel Harry Potter, držel se husté srsti a třímal hůlku.
Nebyl by schopen Voldemorta zabít, musel to udělat někdo jiný.
 
     Minerva náhle přešla ke Snapeovi a položila mu ruku na rameno.
„Omlouvám se, že jsem vám nevěřila, ale kdo… nebo proč…“
 
    Mlčky jí podal mírně zmuchlaný kus pergamenu.
 
    Rozevřela ho a začala číst:
 
    „Drazí moji,
 
až se znovu podíváte do těch černých očí, viďte majestát a krásu.
 Až zase uvidíte vylétnout černé havrany z jeho vlasů, viďte let naděje.
 Až zase zavíří pláštěm, radujte se. Neboť on jediný byl schopen vyplnit můj příkaz.
Byl jsem viteálem a on mě dokázal zabít.“
 
 
Filius ví jak prověřit pravost písma, pokud pořád ještě pochybujete.
 
 
                                          Albus Brumbál.“
 
 
 
Filius si uvědomil, že naděje, kterou před pár chvílemi ztratil, se jako Fénix z popela zrodila a proměnila se ve vítězství.
 
 
 
R. J. Lupin, který přivlékl Harry Pottera, chlapce, který našel zbývající viteály, zemřel během oslav na rakovinový nádor, kterému se poddal, aby odešel za ostatními Poberty.
 Nalezli jej proměněného zpět do člověčí podoby, ležícího nahého ve svém kabinetě na podlaze, jak se spokojeně usmívá.
 
     O hodinu později našli mrtvou Tonksovou, zabila ji jedna z kleteb mířená proti Harrymu – Další důvod proč by tu Lupin neměl zůstat.
 
 
    Harry Potter se dožil velmi vysokého věku a měl několik vnoučat.
Jeho ženou se stala Ginny Weasleyová.
Jednou, jako už moc starý, ulehl do postele a když se probudil uviděl Brumbálův usměvavý obličej.
 
       „Ahoj Harry.“ pozdravil ho Lupin.
 
       A taky tam byl Sirius, Tonksová a maminka s tátou, na které se tak dlouho těšil.
 
      A ještě někdo… Snape… seděl na okraji útesu a četl si nějakou knihu, který se nyní obrátil a mile se usmál.
Byl to jeden s nejkrásnějších a nejhřejivějších úsměvů, které kdy Harry viděl, ale byl plný bolesti a útrap.
Ta bolest nezmizela a bylo to dobře vidět.
 
     Harry k němu přistoupil a posadil se vedle něj.
 „To je nová kniha o lektvarech?“
 
         „Ne. To je kniha o chlapci, který přežil.“
Profesor měl v čích slzy, Harrymu neznámo proč.
 
        „A může ten chlapec obdivovat Prince?“
 
        „Myslím, že může. On by byl rád.“
 
        „Zaslouží si to?“
 
        „Nemyslím.“
 
        „Proč?“
 
        „Byl na straně zla.“
 
        „Ne, on to jen hrál. Byl Brumbálovým špehem.“
 
        „Potom ano. Ale před tím byl Smrtijed a jak jednou jste Smrtijed, jste jím do konce života, Pottere.“
 
         „A po něm? Co se Princi stalo, že pláče?“
 
         „On lituje svých činů.“
 
         „Nemusí, všechno dopadlo dobře. Bylo to náročné, ale on obstál.“
 
          „Nastaly dvě chvíle v jeho životě, které ho bolí.
Za prvé si uvědomil, že má někoho
komu na něm záleží, ale on ho odháněl a nenáviděl a lektvar připravoval s nenávistí, nebo jiným odsekával, odháněl od sebe pomoc a pořád víc se trápil.
Teď to ví a trápí se, že tolik takhle ubližoval.
Kdysi dávno, když byl malý, jeho srdce bylo plné lásky… znovu ji našel a také se trápí, protože o ní nedokázal mluvit. Za druhé zjistil, že jeho otec je v pekle, ale nemůže najít maminku.
A rád by ji viděl.
Ona jediná ho milovala a on ji jedinou miloval.
Byla to přeci jeho maminka.“
 
     Harry ucítil tlak slz a zadíval se proto do země.
Byl to poměrně starý smířený muž, který zmoudřel a nyní chtěl pomoci.
Pomyslel na to a cítil se odhodlaný.
 
              „Pojďte Princi, však ona tu někde bude.“
 
              Šli spolu, ruce na rameni toho druhého….
        a ona jim mávala a usmívala se.
 





 
**