Kalendář

Statistika

Když víš, že mám už jít

Když víš, že mám už jít

 
 
 
         Byl to stejný den jako tisíc dnů před tím, tedy aspoň mohl být. Nezdá se, že by neměl být.
Ospalé slunce se klanělo králům lesů, lidem i loukám a zacházelo za pahrbky skal.
On jej pozoroval a v černých očích se mu cosi zrcadlilo. Slunce zapadlo a on se vydal zpět k hradu, zablácený a ušmudlaný, tak dlouho tam nebyl, tolik věcí zkusil, nebývalo ale moc naděje, že by všechno mohlo být stejné jako dřív.
 Cítil se jiný, ublížený, strachoval se, že ho někdo sleduje, někdo, kdo by ho chtěl zabít.
 Už dávno k němu dolehly zprávy z Bradavic.
To přece nemůže být pravda!
To nemůže být pravda!
 
   Stále ještě viděl před očima poslední chvíle toho chlapce, viděl je Nitrozpyteckou vizí.
Už je mrtvý nebo žije?
A kdo jeho samotného zajal, věznil a jak mohl být tak neobratný a dovolit, aby k tomu došlo, proč si na nic nepamatuje?
 A proč se mu zdálo o mamince?
Nebyl to stejný sen, jaký ho trápí roky, tady se smála. Ano, ona se na něj usmívala a byla šťastná.
Nikdo ji netrápil, neplakala.
Cítil se v tu chvíli v bezpečí.
Něco mu řekla, ale on už neví, co to bylo.
Něco vlídného, jiného než říkají ostatní.
 
    Šel dlouho, celý zbytek noci.
A když začalo svítat, zahleděl se na oblohu, ale nezastavil se a to i přesto, že kulhal stále hůř, i navzdory únavě.
Jen si přitáhl zbytky pelerína a pokračoval dál.
 
   Náhle ale zakopl, natáhl se tak dlouhý jako široký.
Věc, o kterou brkl vyjekla a zaúpěla bolestí, bylo to totiž něčí tělo.
 
     „Lupine.“ Vydechl a zahleděl se vlkodlakovi do tváře. Byla bledá a hodně znavená.
 
      „V žádném případě se o mě nestarej!“ Vykřikl Lupin. „Proměna ve vlkodlačím oku je záležitost vždy končící smrtí.
A ty máš hodně práce.“
 
     Nechápal proč mu tohle říká.
 Buď byl tak unavený a zubožený, že nedokázal myslet, nebo vážně umíral.
Hleděl na něj a náhle jeho tvář zjemněla.
„Nemel nesmyly. Žiješ ne?“
 
        „Žiji.“ Potvrdil vlkodlak přerývavě.
„Ale dlouho nebudu. Nestarej se a běž.
Je to pár hodin, co jsem tě viděl běžet k hradu a teď před deseti minutami, než si o mě zakopl jsem slyšel zakřičet Prýtovou.“
 
     Tohle už bylo na Snapea dost.
Chápal sice, že Lupin nemyslel jeho, ale toho, kdo se za něj vydává, ale nechápal, proč se Lupin nepokouší se vyprostit. „A zkoušel si…“
 
     „A bylo to horší.“ Lupin se rozkašlal. „Opovaž se na mě sahat!“
 
     „Ale já tě zachráním.“
Naprosto nevěděl proč.
Snad proto vraždu, kterou mu nasolili a které nevěřil, snad proto, že by nedokázal ho tu prostě nechat.
 Nevěděl. Zmateně přešel ke své jízlivosti.
„Drž už konečně hubu. Nechci mít u nikoho dluh!“
 
   „Nesahej na mě.“
Lupin to řekl téměř plačtivě.
„Nakazíš se. A to já nechci. A stejně s těmi kovy nehneš. Je to tak dělané. Jde to jen ve zvířecí podobě. A o pomoci z hradu mě nemluv. Podívej!“
Ukázal chvějící rukou nad astronomickou věž.
„Už zase.“
 
     „Ty idiote! Proč jsi se nechal chytit!“
Přepadl ho vztek, jednak proto, že cítil něco, co nikdy necítil nebo cítil, ale už moc dávno.
 
    Lupin ho chytl oběma rukama za límec a pevně ho stiskl. „Už musím jít.
Chci, abys věděl, že tě mám rád a že jsem v hloubi duše věřil, že jsi nevinný.
Omlouvám se ti za to, že jsem tě nebránil, byl jsem zbabělý.
Už nemám co ztratit, tak nemám ani zábrany mluvit.
Běž a zachraň svět! Ještě je dost lidí na živu, aby jste to zvládli. Zabil jsem Naginiho.
Možná uvidíš hrůzy hrůz, ale stůj pevně a udělej vše, co je v tvých silách. Z toho, co se stane si nic nevyčítej.
 Ať už uděláš cokoliv, bude to dobře! Princi! Slyšíš! Princi já ti věř…..“ Lupinovi oči se vyvalily a z úst mu vytekla krev.
 Byl mrtev.
 
   Severus nedokázal popsat, co se v něm stalo.
Nedokázal to pojmenovat.
 Pukal vzteky, že ho Lupin opustil, zlobil se jako obvykle za to, že byl milý a někde v hloubi cítil lítost z odchodu přítele.
Ten poslední pocit bolel nejvíc.
Měl pocit, že ho ničí a zraňuje, snažil se ho potlačit, ale nějak to najednou nešlo.
 
   Doklopýtal až do hradu, uvnitř začínal brečet, kompenzoval to neskonalým vztekem, plál jako pochodeň a chrlil jako Etna. Vraha stejně nikdo neposlechne!
Ale jemu to bylo jedno.
Otevřel dveře Vstupní síně a uviděl sebe.
Okamžitě se proti sobě vrhl. Co to dělá!
 Zabije ho avada kedavra!
Upustil se na zem a zjistil, že je mrtvý.
 Hleděl na své tělo a pomalu začínal nabírat všude možně roztroušený klid.
 To přece nejsem já! Rozhlédl se.
Na zemi ležel Draco Malfoy a jemu pomalu začalo docházet, co se stalo.
Voldemort stál s otevřenými ústy a zíral na něj.
Zjevně ho zmátly dvě věci.
Že zabil toho chlapce, ale zemřel i Snape a to, že Snape stojí vedle sebe mrtvý a hledí na něj.
 
„Můj nejlepší študent!“
Ať už to byla pravda nebo nebyla.
Vyrazil Snape kupředu a… ve stejné chvíli Voldemort na někoho vypálil smrtící kletbu!
Něčí tělo dopadlo na zem, Snape namířil hůlku, v rozčílení zapomněl na viteály, a „Avada“ Voldemort se svezl na zem, zařval děsivé „Nééééé!“ a ztichl.
 
     Harry Potter byl jediným zbývajícím viteálem, už ho nic jiného nenapadlo než Voldemorta zkusit zabít.
 Ale jeho protivník byl rychlejší, takže ho zabil.
A vlastně tím pádem také se mu splnilo to co si přál, ale nedožil se oslav.
 
    Snapeovi to pomalu docházelo.
Voldemort byl mrtev. On byl mrtev. Co to k sakru říká.
On to přece… „Lucius.“
Nedokázal pochopit jak se to mohlo stát.
Ten měl být přece v Azkabanu.
 Brumbál tedy zemřel rukou Luciuse Malfoye.
 
 
Severus Snape byl zproštěn všech veřejných obvinění.
Lidé konečně začali chápat, že on byl stále věrný bílé straně.
Zemřel 20. dubna na rakovinu.
 





 
**