Kalendář

Statistika

* Malý princ

Malý Princ

 
 
    Harry Potter,
 starý smířený muž, seděl ve svém houpacím křesle a prohlížel si bednu věcí památných na minulé záležitosti.
Ginny chtěla, aby v nich udělal pořádek a některé předměty otřel a vystavil do nové vitrínky od Ronova syna Petra, který po víkendech provozoval pro zábavu truhlařinu.
 
     Harry si nasadil tlusté brýle na čtení a zadíval se na knihu, kterou tam našel.
Byla to Princova stará dobrá učebnice. Musel se pousmát. Hodně si s ní užil.
Teď, když už bylo po všem a on, velmi starý a uznávaný kouzelník, tu smířeně a pokojně seděl, všechno dávné mu připadalo jako něco docela vzrušujícího.
Tak se to po čase může jevit, i když vám tehdy šlo o život. To se prostě někdy stane.
 
    Profesor, který tuhle knihu počmáral a jehož celkem úhledné písmo tam pořád bylo, už dávno není k probuzení. Harry pocítil znovu tu podivnou sympatii k tomu zvláštnímu tvoru, který si uměl vymyslel i kouzla a znal všechno o lektvarech.
 
      Zavřel oči, kniha mu vypadla z ruky.
Cítil se svobodný a vnímal dokonalost toho, že je vše dokonáno a… zemřel.
 
       Harry otevřel oči a uvědomil si, že stojí u jednoho docela ošklivého domku v Londýně, kde roky nebyl.
Téměř okamžitě si uvědomil, co se stalo.
Jak člověk pozná, že umřel? Prostě to pozná.
Harry nelitoval.
Staří lidé nelitují, vědí, že sem jednou dojde každý a on přece měl už všechno hotové, tak proč se trápit.
 
      Vzal za kliku rozvrzaných dveří a vstoupil.
Ani nevěděl proč to dělá.
 V domku byla poměrně tma, procházel pokoji a prohlížel si výzdobu jak jen mu dovolila tma.
Náhle uslyšel něčí vzlyk.
A když nahlédl do protějšího pokoje, odkud pláč vycházel, uviděl mladého chlapce s mastnými dlouhými vlasy, který hlasitě plakal do dlaní.
 
    Harry ho poznal a už už málem řekl.
„Profesore?“
když si uvědomil, že to je přeci jen malý chlapec, který pláče a ne žádný profesor.
 
    Harry došel až k chlapci, mohlo mu být tak pět, šest let a vzal ho do náruče.
„No tak, už neplač. Co se ti stalo? No tak neplač už.“
 
    Chlapec nepřestával plakat a teď dokonce začal kolem sebe kopat a snažil se Harrymu vysmeknout.
 
     Harry si ho přesto přivinul k hrudi.
„Neplač, mám tě rád a vždycky jsem měl. Chápeš, co ti říkám?“
 
     Chlapcův pláč utichl a Harry si uvědomil, že se na něj dívají jeho černočerné oči.
 
      „Je mi líto co se ti dělo, nebýt Voldemorta, možná by ses z toho dostal.
Mám tě rád.
Nemůžu si pomoct, ale mám tě rád.
Nevím proč a nevím jak je to možné, ale mám tě rád.“
 
   Harry položil chlapce na postel a zakryl ho peřinou.
Chlapec hned tiše usnul.
 
   Když se tam Harry po dvou hodinách vrátil, uviděl, že místo chlapce se za postelí choulí profesor Snape, tedy že chlapec mezitím nějak vyrostl, když byl Harry pryč.
 Rozbušilo se mu srdce. Odhodlaně vykročil a posadil se na postel.
 
     „Myslel jste to vážně, Pottere?“ zaznělo jízlivě jako vždycky.
 
     „Ano myslel. Pevně si na tom stojím.“
 
     Snape obrátil tvář k Harrymu a Harry spatřil, co nikdy v životě neměl možnost vidět, Snape měl oči plné slz a už nevypadal stroze, byl to sympatický pětačtyřicátník, mírně se usmíval, ano usmíval se.
Harry nečekal omluvu za to nenávidění, které se mu od Snapea dostávalo a tím spíš ho překvapilo co uslyšel.
 
      „Děkuji. Za celý život mi něco tak krásného nikdo neřekl, až na maminku.“
A Snape se stále usmíval a byl to krásný úsměv.
 Však tuze miloval svou matku.
 





 
**