Kalendář

Statistika

* Myslánka

Myslánka

 
 
 
 
Tato povídka se snaží nabídnout další možnosti, proč se v „Princi“ událo to, co se událo a jaká mohou být vysvětlení. Nepopírám, že všechno může být jinak. Jmenuje se myslánka, protože je tvořena myšlenkami, které mě tíží.

 
 
      „Volal jste mě, Brumbále?“ zaškaredil se Severus Snape v ředitelně.
 
     Albus Brumbál se na něj vlídně usmál a pokynul mu ke křeslu.
 
    „Budu stát.“ dostalo se mu vrčivé odpovědi.
 
    Ale nepřestával se usmívat, spojil prsty na stole a zavrtěl se v křesle. „Když vám to vyhovuje.“
 
   „Jestli Draca zabijí, tak je i po mě!“ praštil Snape do stolu, až věci na něm poskočily.
 
   Brumbál přikývl. „To je sice pravda, ale nikdo ho nezabije. Ochráníte ho.“
 
    Snape udeřil znovu, tentokrát ne do stolu, ale rozbil skleněnou vázu. „A co když ne!“
 
    Ředitel vstal a obešel stůl. „Pozor, nepořežte se, člověče.“ Máchl hůlkou a střepy zmizely. „Není vám nic? Byla to rána do skla…“
 
    „NE! NIC MI NENÍ!“
 
    „Severusi, nechtěl bych po vás nic, co by nebylo ve vašich silách. Vím, že to zvládnete. Nemluvě o tom, že vám jedinému může začít věřit. Je to těžký úkol, ale už brzy bude konec. Jen tento a ještě jeden, pak už nikdo po vás nic chtít nebude.“
 
      Snape si dal ruce v bok a zatvářil se ještě pohoršeněji než před tím. „Jaký zase!“
 
       „Uděláte cokoliv, co řeknu?“
 
       „To nemyslíte vážně, Brumbále! Dělám vám špeha! Ručím za Draca vlastním životem! A páníček se ještě ptá!“
 
      Brumbál zvážněl úplně. „Pravda. Mělo by to stačit. Ale já si nemohu dovolit žádné riskování. To, co bych po vás chtěl, je moc vážné a já potřebuji vědět, jestli uděláte to, co vám povím, ať je to co je to.“
 
       „Jasně že jo! U Merlinových vousů! O co vám jde! Už mě to nebaví! Co chcete! Dělejte! Já to udělám! Hlavně už mi dejte pokoj!“
 
     „Jsem rád, že to nahlížíte takhle.“ usmál se Brumbál. „Tak tedy, vím něco co nikdo neví.“
 
      „To je teda novinka.“ zavrčel Snape.
 
      Brumbál ho ignoroval. „Někam půjdu a najdu další Voldemortův viteál. Až se vrátím, vy ho zničíte. Ten viteál budu já. Můžete mi to zopakovat, ať si mohu být jistý, že mi rozumíte?“
 
     Severovi zatím pořádně nedošlo, co vlastně jeho nadřízený řekl, tak lhostejně jeho slova zopakoval. „Někam půjdete, tam najdete další viteál, pak se vrátíte a já ten viteál zničím a ten viteál budete vy.“
 
    „Výtečné.“ usmál se Brumbál.
 
    „COŽE! TO JE NĚJAKÁ HOVADINA! Absolutní blbost! Vy jste blázen!“
 
    „Tak ať. Uděláte, co jsem po vás chtěl?“
 
    „Jenže to je kravina! Vy prostě musíte žít!“
 
     „Přesto udělejte, oč vás žádám. Severusi, budeme mít další a zjevně poslední viteál z krku. Voldemort bude zase smrtelný. Dostane Řád další šanci. Myslete na to. Nikdy jste nezklamal, nezklamte teď. Budu jen viteál, zničte ho. Chci, aby jste to udělal vy. Nikdo jiný to nedokáže. Nikdo jiný mě nedokáže zabít, vy ano. Nenechte mě dlouho prosit.“
 
    Snape se zadíval do země. „A když se mýlíte?“
 
    „V čem? Že nebudu viteál? Ale já budu. V tom ta past bude spočívat. Nemohu teď říct vše, ale jednou to bude snadnější pochopit. Důvěřujte mi. Mýlil jsem se někdy?“
 
     „Ne.“ přiznal Snape a zvedl oči. „Udělám to. Mě už je stejně všechno jedno.“ S těmito slovy se sebral a odešel.
 
    „Lidé ti to nezapomenou, Severusi.“ zašeptal jen tak pro sebe Brumbál.
 
 
 
         „Severusi, Severusi!“ Někdo s ním třásl. „Prosím, prosím.“ znělo to až žalostně.
 
      „Co je, Filiusi?“ vyštěkl a posadil se.
 
     Maličký Kratiknot pracně slezl z jeho pohovky a ukázal ke dveřím. „Jsou tu Smrtijedi. Pomozte nám.“
 
    Vstal a vytáhl hůlku. To ho museli posílat? Zatraceně proč jsem musel usnout zrovna teď? Co s tím mám jako teď dělat? Pomyslel a namířil jí na kolegu.
 
    „Ale!“
 
      „Jednou to pochopíte! Ani hnout!“
 
      „Dobře, dobře.“
 
       „Mdloby na vás!“
 
      Chudák Kratiknot se skácel omdlený na zem.
 
      „Vy se taky umíte nachomýtnout, to je pravda.“ Překročil ležícího kolegu a vyšel ven.
 
 
       Na astronomické věži nalezl Pottera, Brumbála a taky ke svému překvapení i Draca Malfoye. Došel k Brumbálovi a podíval se mu do očí. Ten ze strachu, že pro věrnost neudělá, co si přál, tak hodně škemral, až to bylo Severovi nepříjemné. Napřáhl hůlku. Vycítil za pomocí Nitrospytu Voldemortovi emoce, což mu prozradilo, že je strašně blízko. Na druhou stranu mu to připomnělo Brumbálova slova o viteálu. V představě blízkého konce se strašlivě zašklebil. „Avada Kedavra!“
 
      Pak zažil drobnou slabou chvilku, ale zaplašil ji, čapl Draca a zmizel. (To znáte z knihy).
 
 
 
     „Musím tě pochválit, Severusi.“ zašklebil se Voldemort. „Tohle se ti vážně povedlo.“
 
     „Děkuji, pane. To byla maličkost. Teď už jen zbývá zajít na hrad a zabít toho kluka.“ přitakal ochotně.
 
     Voldemort vstal. „To je pravda. Musím to udělat sám. Konečně! Příští týden to dokonám. Doprovodíš mě?“
 
       „Jistě. Rád, pane. Budu vám krýt záda, jako ostatní. To dá rozum.“
 
       „Ne, chci abys to viděl.“
 
       „Jak si přejete.“
 
       „Zasloužíš si to.“
 
       „Děkuji, je to pocta, vidět vás zvítězit.“
 
 
 
    Harry zrovna pozdě sám večeřel ve Velké síni (přiznejme si, že to bylo dost riskantní, ale když je ten Vyvolený.), když najednou se někdo vplížil dovnitř.
 
     „A mám tě!“ Byl to Voldemrot a (jeho věrný služebník) Snape.
 
     Harry okamžitě vytasil hůlku. (Snape taky) „Tohle je tvůj konec!“
 
     „Jo!“ zavolal někdo.
 
     Vida, mám je pěkně pohromadě, pomyslel si Severus a….
 
      „Ten neschopný kluk! Avada kedavra!“
 
      Jenže Voldemort minul. Snape totiž po Dracovi skočil a strhl ho na zem mimo dosah kletby, přičemž vykřikl: „Pottere, teď!“
 
    Harry nejdřív zamžikal, ale pak vytasil hůlku a zakřičel kletbu „Avada Kedavra!“.
 
    Nastalo hrobové ticho. Draco se právě pokoušel uškrtit Snapea, který ho ze sebe setřásl a posadil se. „Příště budu škrtit já tebe ty kluku jeden! Chtěl si nás oba zabít!“
 
     Draco zalapal po dechu a sklopil hlavu. „Ne pane, to nechtěl.“
 
    Jak tam Voldemort ležel na zemi, už nevypadal tak strašlivě. Do místnosti vběhli ostatní z Řádu a radovali se nad smrtí strašného tyrana.
 
 
    Severus Snape otevřel oči a zamžikal. Strašně ho bolela hlava a nedokázal pořádně zaostřit. Když se mu to konečně povedlo, uviděl Brumbálův usměvavý obličej. „Já jsem umřel?“ zašeptal .
 
    „Ale ne.“ rozesmál se Brumbál. „Naštěstí ne.“
 
     „Naštěstí?“
 
     „Prochladl jste a byl jste sláb, nějak se to semlelo a dostal jste horečku. Ale už je to dobré, myslím, že toho na vás akorát bylo hodně. Avšak zvládl jste to.“
 
    Snape se posadil a uvědomil si, že leží na ošetřovně a že jeho noční stolek je plný cukroví a dárečků a že kolem jeho postele stojí kolegové (Kratiknota držela v náruči Minerva McGonagollová, aby dobře viděl a byl dobře vidět.) a také někteří žáci.
 
    „To koukáte, co?“ usmíval se dál Brumbál. „Filius, Harry a Hermiona s Ronem a také Draco od vás nechtěli vůbec odejít. Filius tu dokonce spal.“
 
     „Vůbec se nezlobím.“ zakrákal Kratiknot svým obvyklým konverzačním tónem. „Na vašem místě bych udělal to samé. Tedy, myslím to omráčení. To ostatní bych asi nezvládl.“
 
     „Jo.“ zavrčel Snape. „Najednou jste jako míliusové.“
 
     Minerva posadila Kratiknota na Severovu postel a pozvedla sklenici. „Pottere, zvítězil jste, máte právo na přípitek.“
 
      Harry se postavil, podíval se na každého, i na Snapea, pak zvedl svoji sklenici. „Na Prince Dvojí krve!“
 
    „Na Prince! Na Prince Dvojí krve!“
 
souhlasili ostatní a ťukali si skleničkami.
 





 
**