Kalendář

Statistika

* Otec a syn

Otec a syn

 
 
Tato povídka je výsledkem moc popuštěné uzdy fantazie. Těžko na ní něco bude, ale podívejte se, kam až může fantazie Potterfanouška sahat.

 
 
Brumbál se šel projít po hradě, páč nemohl usnout. Kulatý měsíc nakukoval do prázdných chodeb a jen občas se ozval hlas nějakého ducha, jinak tu vše bylo klidné a tiché. I Lupin zřejmě spal. To bylo dobře, protože se aspoň nemusel tolik trápit a rychleji mu to utíkalo.
 
   Brumbál nějak zabloudil na první patro. Ve stínu u odpočívadla zahlédl podivné temno rozlité i po podlaze. Nehnulo se, když k němu vykročil, ale on přesně věděl, co to je, nebo spíš, kdo to je.
 
   V závoji tmy se choulil v plášti stejně tak černém jako přicházející půlnoc, profesor Snape. Brumbál si k němu přisedl na kamennou lavičku, nedbaje otráveného vzdychnutí.
 
    „Také nemůžete spát, Severusi?“ Zeptal se formálně a trochu zbytečně. Kdyby profesor Snape mohl spát, ležel by teď ve své posteli se zelenými nebesy a necoural by někde po školní chodbě. Horší bylo, že zjevně profesora netrápila jenom nespavost, protože se ani netoulal po hradě, ale schlíple seděl v koutku odpočívadla nedaleko od svého sklepení.
 
    „Asi ne, když jsem zde.“ Zněla tichá pohrdavá odpověď tím typickým, chladným způsobem.
 
    „Máte pravdu.“ Přiznal laskavě Brumbál. „Něco vás trápí, Severusi?“ Řekl a konejšivě se usmál.
 
   „Co je vám do toho!“ Odbyl ho Snape a probodl ho rozlíceným pohledem.
 
    Albus se nezalekl Severusova pohledu, který mu něco důrazně připomínal, aniž by si to profesor Snape uvědomoval a odvážně reagoval. „Je mi do toho mnoho, Severusi, nemám rád, když se moji přátelé trápí. Mě to povědět můžete, já to nikomu nepovím.“
 
 Na okamžik se zdálo, že Snapovi ledy povolily, ale opravdu jen na okamžik. „Tady?!“ Vyhrkl sice, ale hned dodal. „Mě nic stejně netrápí.“
 
    To byla lež a Brumbál to věděl. „Půjdeme tedy ke mně do bytu. Tam nás ani podobizny neuslyší.“ Vstal a uchopil Severusovu paži.
 
    „Nemůžete mě nutit někam jít!“ Odsekl Snape.
 
    „To nemůžu.“ Přikývl přívětivě Brumbál a pustil profesorovu paži. „Jsou mnohé věci, které mám s vámi probírat, třeba Nevillovi roztavené kotlíky, kolejní přebor, Harry Potter…“
 
    „Potter!“ Vyjekl Snape. „Tím si kazit náladu teda opravdu nechci!“
 
     „Nu dobrá,“ Pousmál se Brumbál, „tak tedy ty kotlíky, přebor a ještě třeba nová várka přísad, říkal jste, že vám některé chybí, můžeme je sepsat a objednat.“
 
   „Dobře.“ Snape znechuceně vstal.
 
 
 
   V Brumbálově bytě bylo teploučko a útulno. Snape chtěl stát, tak ho Brumbál nechal, ať stojí a sám se usadil na pohovku. „Opravdu se nechcete posadit, Severusi? Na tuhle pohovku se vejde…“
 
    „Když chcete.“ Snape se tedy posadil, ale byl čím dál vzteklejší.
 
    „Opravdu mi přijdete mírně mimo svou kůži. Copak vás trápí?“ Brumbál školní věci myslel jako past, bylo na ně dost času a on měl pocit, že když si se Severem promluví, bude lektvaráři lépe. Tak proč spěchat s kotlíky?
 
    „Proč se mi pořád montujete do soukromých věcí!“ Zněla doslova rozzuřená odpověď. „Chci aby mě všichni dali pokoj! I vy!“
 
    Kupodivu ale Snape pořád seděl.To Brumbála překvapilo, ale využil toho. Slyšel mezi slovy něco zcela jiného například: Chci aby si mě všichni všímali! Já se tak trápím! A bolí to! Slyšíte! Proto se nadechl a řekl: „Už jsem vám to řekl, nemám rád, když se moji přátelé trápí.“
 
   „Nejsem váš přítel! Já nemám přátele!“
 
   „Ale jste.“ Brumbál to vyřkl zřetelně ale tiše a vyrovnaně. „A vy máte přátele. Třeba mě.“
 
    „Proč!“
 
    Brumbál hned nepochopil co proč, ale brzy mu to došlo a připadal si bezradný. Ty černé uhlové oči zrcadlily vesmír přímo na něj a byly tak utrápené a chladné, až se začínal Brumbál třást zimou. Odpověď neznal. Proč má rád někoho, kdo ani za to otevřeně není vděčný. Ale počkat! Jen otevřeně ne. Brumbál doufal, že ukrytě ano.
 
    „Protože si to přejete.“
 
    „Nepřeji si to! Nemám o to zájem! Chci aby mě všichni dali pokoj.“ Snape už nekřičel. Nabil totiž svého bývalého chladného klidu. Zatvářil se kysele a pak jízlivě, tak jak to dovedl jen on sám.
 
   Brumbál hodlal jít dál, vysvětlit mu to… „To právě že ne. Ty sny se vám vracejí, že? Proto ani nechcete jít spát, že?“
 
   Snape zamžikal. „A do tohohle vám už není vůbec nic.“
 
   „Tady není nikdo, kdo by vám takové věci dělal, Severusi, je to pryč, minulost, už nejste ten vyděšený hubený klučík, ale silný, statný muž.“
 
    „Možná. Už jste skončil?“
 
    „Skončím až to pochopíte.“
 
    „Já to ale chápu.“ Snape se zatvářil tak lhostejně, až Brumbála zamrazilo.
 
     „Nechápete.“ Brumbál začínal cítit, jak už to vzdává. Bude zjevně lepší říct mu pravdu. „Ten malý chlapec vyrostl a je můj člověk a já své lidi chráním. A šikana vás už nečeká. Té už se bát nemusíte. Měl jsem si vás víc všímat a zabránit tomu všemu. Možná proto mi nic nechcete říkat.“
 
   To co Snape odpověděl znělo tak trochu soucitně i když to řekl ledově. „To teda ne!“ a panovačně zároveň.
 
   Brumbálovi se ulevilo. „Tak proč?“
 
   „To je moje věc.“
 
   „Severusi,“ Brumbál úplně rezignoval, už mu nechtěl lhát. „Znal jsem… hodně dobře… vaši… tvou maminku.“
 
    Snape se zatvářil nechápavě a uraženě. „Vykáme si.“
 
    „Kdybych nebyl zbabělý, tak by to tak nebylo.“ Albus se jen koutkem oka díval na Snapea, jinak hleděl do země.
 
   „Proč mluvíte o… mamince.“ Poslední slovo znělo jako nářek. A Brumbál neměl kam couvnout.
 
   „Měli jsme se rádi a ona otěhotněla.“
 
   Severus se sice nedivil, že by jeho maminka byla nevěrná otci, když ji bil a řval na ni, ale nerozuměl tomu, proč do toho Brumbál montuje sebe. „A co?“ Sice ho mrzelo, že Brumbál kamarádce nepomohl od rodinného násilí, ale proč by nemohli být přátelé. Úplně klidně se mohli znát.
 
   „Severusi, mě mrzí, že to nevíš. Byl jsem zbabělý a byl jsem slepý. Chtěl jsem být slepý. Bál jsem se, že to bude ještě horší.“
 
    Teď už Snape nechápal nic. Zamračil se. „Proč mi tykáte? A proč jste teda nezasáhl, pokud myslíte to, že jste věděl, jak se ke mně ostatní chovali? A proč mi to vše říkáte? A proč se vůbec pletete do mých záležitostí?“ Úlekem ani nedokázal křičet, i když by chtěl.
 
   „Říkám, že jsem se bál, že to bude horší, když se do toho budu plést.“ Brumbál konečně úplně pohlédl Snapeovi do tváře. „Ten ničema nebyl tvůj otec!“ Vykřikl najednou.
 
   Severusem to trhlo. „Cože?“ Vyhrkl a zmateně hledal klid, ale asi se lekl a utekl, protože ho nějak nemohl najít.
 
    „Máš oči jako tvoje matka.“ Usmál se Brumbál. „často si na ni díky tobě vzpomenu. Byla to krásná žena. A když mi tě poprvé donesla ukázat, byla už vdaná za toho ničemníka!“ Poslední slovo zase Brumbál vykřikl.
 
   Snape pořád nechápal. No dobrá, zná ho od dětství a co? Proč ho tedy nechal trápit.
 
    „Ano. Ano.“ Pokračoval Brumbál. „Tak rychle se to semlelo. Nic mi nevyčítala. Ale já už nemohl nic vzít zpět.“
 
   „Co vzít zpět?“ Vlastně to byla zvědavost, která přemohla strach z odpovědi a Snape se zeptal.
 
     „Rozchod.“ Brumbál sklopil hlavu. „Je to jisté, Severusi, jsem tvůj otec.“
 
    Snapea to zvedlo a mrsklo to s ním o zeď, tak se cítil. Nebyl sto se pohnout, něco říct, bránit se. Nemohl dělat vůbec nic.
 
    „Proto se pořád pletu do tvých věcí. Miluji tě, synu, proto mi na tobě záleží.“
 
    Snape se díval do země. Oči se mu plnili slzami.
 
   „Proto ti důvěřuji, proto tě chráním. Vím, že jsem tě měl ochránit i od těch věcí, co ti dělali. Měl jsem ti říct pravdu. Býval by ses totiž  trochu otevřel a hlavně, necítil by ses sám. Nebudu žádat tvé odpuštění. Jen mě prosím, pochop. A uvědom si, že ti tady už nikdo neublíží. To mi bude stačit.“
 
    Bylo ticho. Dlouho. Snad pět minut. Pak se tiše ozvalo. „Otče… já mám strach.“
 
   Brumbál vzal syna kolem ramen. „Já vím, chlapče.“ Objal Snapea a slyšel jak pláče. „Buď jaký jsi.“ Špitl. „Jsi silný. Moc silný.“
 
   Po hodině nářků se Snape konečně napřímil. „Otče, budeme na ven stejní jako vždycky. Bude to naše tajemství. Ale když budeme sami…“
 
   „Jak si přeješ. A co tě tedy trápí?“
 
   Albus mále omdlel štěstím, když uviděl odpověď. Snape se usmál a měl hřejivý úsměv, přátelský. „Už vlastně nic… hodně. Ale už ne tolik.“
 
   „Tak si běž lehnout a vyspi se. Učíš od devíti a jsou tři.“
 
   „Dobrou.“
 
   „Ještě moment! Když jsi v tom rozpoložení. Víš, že jsi docela příjemný, když se usmíváš?“
 
     Snapeovi oči se nebezpečně zablyštěly.
 
    „Už mlčím.“ Usmál se Brumbál.
 
   
 
 Tato povídka byla napsána po přečtení pátého dílu, proto může být zcela nerealistická. Byl to jen takový nápad. To co se událo v Princi, okolnosti dost mění, to je také pravda.

 

 
**