Kalendář

Statistika

* Princův návrat

Princův návrat

 
 
Povídka je další teorií, jak by to mohlo být. Neříkám, že s tím úplně souhlasím, ale jedno je jisté, stále bezmezně Princi věřím a považuji ho za „našeho člověka“ a vy víte, že jsem na Bílé straně.
 
 
 
    I týden po Brumbálově pohřbu panovala v Bradavicích smutná nálada. Začínali prázdniny, ale nikdo se na ně vlastně netěšil. Harry svolal BA, aby se poradili, co dál. Moc se snažili pomoci učitelům vrátit Bradavicím bývalou pověst nejbezpečnějšího místa na světě, ale zjišťovali, že bez Brumbála to jde velmi těžko.
 
    Učitelé chodili po chodbách s hůlkami připravenými k útoku a žáci, ale také i oni, chodili často nejméně po dvou. Jediný, kdo se smrti nebál, byl Binns, neměl totiž důvod, ducha už nikdo zabít nemůže.   
 
Kratiknot dokonce vstoupil do Fénixova řádu a s ním i ostatní učitelé. Hodně pomáhal BA s bojovou technikou, což ukazovalo, že je stále tak laskavý a ochotný, jako dřív, ale všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že se změnil. Nejenže se neusmíval, ale často měl i slzy na krajíčku. Jeho okolí ho chápalo a snažilo se jej utěšit.
 
       Všichni se cítili zrazení. Jak tak slepě mohli věřit tomu ničemníkovi Snapeovi? Celé ty roky se nechali obelhávat a balamutit. Proč byli tak hloupí a neviděli, co se děje? Kdyby slepě nevěřili tomu nečistému muži, mohl Albus žít. Tak přemýšleli všichni, žáci, učitelé, skoro celá škola. Snad jen někteří ze Zmijozelu svého bývalého ředitele koleje obdivovali víc a zatracovali Brumbála, ale těch bylo skutečně málo.
 
     Jednou se Harry vracel z debaty s Lupinem o obraně proti černé magii, jelikož se zpozdilo, na chodbách už nikdo nebyl. Profesor se ho ptal, zda nechce doprovodit, ale on odmítl. Brzy poznal, že to byla chyba.
 
     V učebně formulí se něco dělo. Profesor Kratiknot za normálních okolností nelogicky, nyní nepřekvapivě, vyslal na někoho překážecí kouzlo. Harry se rozeběhl nazpět. Skutečně bylo lepší, když ještě není moc daleko, dojít pro R. J. Lupina a společnými silami profesorovi pomoci. Jenže, to co spatřil, mu překazilo všechny plány.
 
     „Já tě zabiju Fenrire! Když budu muset, udělám to!“ křičel profesor Lupin a ukazoval hůlkou na slintajícího vlkodlaka, který ho v dětství pokousal.
 
        „Na to jsi měkota.“ šklebil se Šedohřbet. „A zavřeli by tě do Azkabanu.“
 
      Lupinův výraz se změnil v pobavený a Harry moc dobře chápal proč.
 
     „Jseš tak blbej nebo to jenom děláš? Za vraždu tebe, by mě nosili na ramenech. Tolika lidem jsi zničil život, že by jim to, že bych vraždil, vůbec nevadilo. Naopak, stoupl bych v ceně. Na druhou stranu jsem nesmyslně z hlediska vlkodlaků velice hodný, srdečný, takže nemám zájem zabít ani tebe, ty obludo. Ostudo všech vlkodlaků!“
 
      Šedohřebata zjevně poslední věta rozzlobila, připravil se ke skoku a… pak se událo několik věcí naráz tak rychle, že Harry zůstal ohromeně stát s pusou dokořán a sklopil hůlku. V první řadě Šedohřbet skočil, jako by byl ve zvířecí podobě, pak Lupin něco vykřikl a skoro naráz s jeho zaklínadlem se odhalil úplňkový měsíc.
 
     Šedohřbet dopadl na zem, ve zvířecí podobně (neobvyklá rychlost přeměny, zjevně způsobená tím, jaká bestie Fenrir je), ale ztuhlý plně spoutajicím kouzlem (formule PT, samozřejmě). O pár vteřin později se Lupin oklepal, aby si učesal hustou srst. Červené oči mu přátelsky žhnuly. Vyrazil ze sebe nejdřív jen neomalené zavytí. Pak vylezl na okenní parapet a otevřeným oknem se do tmy rozlehlo jeho nádherné a mocné vytí. Byl to zvuk přinášející naději a sílu.
 
    Harry cítil, jak každým okamžikem sílí a odvaha v něm se zvětšovala. Pak se to stalo. Profesor ho nabral na záda a uháněl s ním pryč. Chlapec si vzpomněl, že dávní bojovníci měli svůj pokřik  snížm vyráželi do bitvy. Moment uvažoval, pak vykřikl. „Za Brumbála!“
 
     „Haůůů!“ potvrdil ochotně profesor.
 
     Harry vytasil hůlku jako nějaký meč a pevně se chytl husté vlkodlakovi srsti, protože se tvor připravil ke skoku.
 
     Harry při dopadu jakoby plyšových tlapek zpět na podlahu cítil, že za něj něco dopadlo.
 
      „Jen klid, to jsem já, Harry.“ usmál se profesor Kratiknot.
 
      Schody vlkodlak bral po pěti, takže brzy byli dole. Ani se nezastavil před zavřenou vstupní branou a ani nekníkl, když ji prudce rozrazil hlavou.
 
    Venku na nádvoří se odehrávala zuřivá bitva. Moody právě zapálil ohňovým kouzlem jednoho Smrtijeda, aby získal čas na nasazení si zpátky kouzelného oka.
 
    „Opakovaný vtip není vtipem.“ zavrčel bystrozor otráveně.
 
    Tonksová cosi vykřikovala, cosi, že pomstí bratránkovu smrt a posílala kletby na Bellu a pěkně jednu za druhou.
 
    I ostatní chrabře bojovali. Lupin se odrazil a skočil přímo do chumlu Srmtijedů a vycenil zuby. Přívrženci zla se vylekali a rozutekli se.
 
    Jenže Harry se skutálel z jeho hřbetu a než se vzpamatoval, někdo ho někam odvlékl a pověsil na velký hřebík na zeď jako nějaký obraz. Hůlka mu vypadla. Trčel tam úplně bezmocný a nevěděl si rady. Škubal sebou, ale nebyl schopen se uvolnit.
 
   „Táák.“ Zaradoval se Voldemort a v hadích očích měl podivný lesk. „Tohle si vychutnám. Žít může jen jeden z nás? Proč ne? Je to dobrý nápad.“
 
    „To bych řekl, ale ty to nebudeš, parchante.“ odsekl Harry.
 
    „A jak to zařídíš? Vždyť se nemůžeš ani hnout. Visíš tu jako nějaký otrhaný kabát.“ smál se zloduch pobaveně a ledově, až z toho přecházel mráz po zádech.
 
     Harry si uvědomil, že má pravdu, přestal sebou škubat a otevřel ústa. Opravdu nemohl nic dělat. Ještě se pokusil soustředit se na hůlku, třeba ji přivolá myšlenkou, jako někteří velcí mistři, ale nedařilo se. Voldemort pozvedl tu svoji a…
 
     Mezi něj a Harryho padl černý stín. Smrtící kletba projela vzduchem a něčí tělo žuchlo na zem, ale ne Harryho.
 
    Černý stín postoupil kousek ke chlapci a otočil se. Snape. Ano stál před ním Severus Snape a u jeho nohou ležel mrtvý Voldemort. Harry tomu nemohl uvěřit. A dokonce se neudržel a vydechl. „Princ?“ Řekl to tak ochromeně, že se tomu sám divil. Pak mu došlo, že ať udělal tenhle muž cokoliv, tak je vrahem Brumbála a to se nedá smazat.
 
      „Chcete si zachránit kůži?! Myslíte, že vám projde Brumbálova vražda! To tedy ne! Možná jste zachránil svět, ale…“
 
     „To jste měl udělat vy?“ ušklíbl se Snape. „Nebuďte směšný, Pottere. Jak jako jste to chtěl udělat? Koukněte se na sebe… jak že to řekl? Roztrhaný kabát?“
 
       Harry zrudl v obličeji. „Vražda Brumbála vám neprojde! O to se postarám!“
 
      Snape pokrčil rameny a k Harryho úžasu ho sundal na zem. „Myslím že, projde, ale klidně si běžte stěžovat. A rovnou za ředitelkou školy.“ A postrčil Harryho kupředu. Pak si sedl na schod a složil si ruce v klíně.
 
       „Neprojde vám to!“ křičel Harry.
 
       „Když myslíte, Pottere. Jste nevděčný fracek, ale s tím nic nenadělám. Hlavní bylo, aby Vyvolený přežil, tak se stalo, tak co.“
 
      Harry se otočil a pod vousy si zamumlal: „Půjdete sedět.“ Vyšel schody na vyvýšeninu nádvoří a překvapili ho oslavné hlasy a cinkání skleniček. Lupin na každého skákal jako když pes vítá své majitele a vesele kňučel a vrtěl ocasem.
 
       „Na Severuse!“ usmála se profesorka McGonagallová a klekla si, aby si mohla přiťuknout s profesorem Kratiknotem.
 
      „Ale paní profesorko, vždyť on zabil profesora Brumbála.“ vzdychl si Harry, když mu strčila do ruky pohár máslového ležáku.
 
     Ona se na něj mile usmála. „Všechno je jinak než se zdá, Pottere. Profesor Brumbál po sobě zanechal dopis, v němž počínání profesora Snapea vysvětluje. Byl Voldemortovým vietálem, proto musel zemřít. Jediný, kdo to dokázal byl samozřejmě profesor Snape a on to věděl. Přikázal mu to, Pottere, tak je to tam napsáno. Podrobnosti zatím nemáme, protože nebyl čas si s profesorem Snapeem promluvit, ale takhle to je.“
 
      Šokovaný Harry se zhroutil pod tíhou Lupina, který mu v dobrém úmyslu položil tlapy na ramena. Chlapec otevřel ústa a v leže pozoroval profesorku jak přivádí Snapea, který teď vypadal unaveně. Hlavu měl sklopenou a ruce spuštěné podél těla. Vyčerpaně se posadil na kamennou zídku. Harry si uvědomil, že má profesor v očích slzy.
 
     „Já nechtěl.“ zašeptal Snape a přerývavě dýchal.
 
     Profesorka McGonagallová si kolegovu hlavu přivinula k hrudi (čímž Harryho šokovala úplně) a mírně se kolébala ze strany na stranu a chlácholila ho. „Já vím, že ne. Pššš. Pššš. Už je to v pořádku. Už se nemusíte bát. Pššš.“ Po chvilce zvedla hlavu a pokynula na profesorku Prýtovou: „Pomono, prosím nějaký čaj na uklidní, strašně se chudák třese.“
 
     „Jistě, hned to bude.“
 
 
 
   Druhý den ráno šel Harry na lektvary o něco dřív než ostatní. Pevně doufal, že v učebně neuvidí Křiklana. A nemýlil se. Plíživě se sem tam procházela černá postava, jejíž dlouhý plášť najednou libě šustil Harryho uším. Slušně zaklepal na otevřené dveře. Náhle mu proběhlo hlavou, že si nahoře zapomněl učebnici, nechal to však zatím být.
 
    „Pojďte dál, Pottere.“ řekl tichý hlas.
 
   Harry vešel a posadil se do první lavice. „Já, já, jen ještě si dojdu pro svou… učebnici.“
 
      „Chtěl jste říct, moji učebnici.“ opravil ho Snape.
 
      Harry se zarazil, ale pak přikývl. „Já, já.“
 
      Profesor sáhl do šuplíku a vytáhl nově vypadající učebnici a hodil ji Harrymu. „Každý si tam chodí něco schovávat, Pottere. Narazil jsem na ni náhodou, ale jelikož je moje, tak jsem si ji s dovolením vzal.“
 
      „Jistě.“ pípl Harry. „Na tom nic není, pane.“
 
      „Nechete si ji, Pottere, možná se bude hodit.“
 
      „Ale je, je vaše.“ vyvalil oči Harry.
 
      „Nevzpomněl bych si na ni, nebýt vás. Prostě si ji nechte.“ odsekl Snape. „A doufám, že nezklamete u zkoušek z lektvarů, když máte tak kvalitní skripta.“
 
       „Ne pane. Nezklamu.“ Harry sklopil hlavu a téměř neznatelně zašeptal. „Věřím Princovi a jeho kouzlům, poznámkám a škrtancům. Nezklamu ho.“
 
      Odpověď, která skoro hned přišla Harryho totálně přizemnila. „Doufám, že on nezklamal vás.“
 
      „Ne pane a byl jsem hloupý, že jsem ho zatratil, zradil jsem ho. Když jsem nevěděl, jak se vlastně jmenuje, obdivoval jsem ho. Tak proč jsem změnil názor? Odpustí mi?“
 
      „Ne.“
 
      „To nevadí.“ náhle Harry dostal dobrou náladu. Nalistoval v učebnici nějakou stránku a s raubířskými jiskřičkami v očích ukázal na nějaké kouzlo. „A na co je tohle?“
 
     Snape se k němu posadil a začal mu podrobně vysvětlovat, jak dané kouzlo funguje. Nebyl nijak milý, občas mluvil jízlivě, ale v každém slově znělo i pochopení a ochota.
 
     „Jé, zítra jsou prázdniny!“ vykřikl Harry.
 
     „A dnes zkoušky z lektvarů.“ namítl profesor chladně.
 
     „Já porotě ukážu, Princi…“ Harry se zarazil, tak tohle přehnal. Bože můj, co to řekl, celé to pokazil.
 
      „Nu to jsem teda zvědavý, Pottere.“ ušklíbl se Snape.
 
      „Nebude tam Křiklan, že ne.“ Zase špatně. Pane, nebude tam náhodou profesor Křiklan? „Pane profesore.“
 
      „Ne, má maličkost.“
 
      „To je dobře, pane.“
 
      „Jsem přísný, Pottere. Nenechám projít žádné nicky.“
 
      „Právě proto, jestli chci být bystrozor musím to umět.“
 
     „Aha.“


 
 

 

 
**