Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

Syn nesmrtelnosti


 

Povídka věnovaná celému Fénixově řádu.CZ. Odehrává se za studií Salazara Snapea, ale některá jména se tu objeví z pozdější doby. Povídka je myšlena jako poděkování celému Fénixově řádu.CZ a také dána darem Luckovi (Lucius Malfoy) in memorian za podporu a pomoc.

Přehled postav, aby jste věděli, kdo se tu objeví. Jen žáci, učitelé jsou jasní

Salazar Snape
Kolej: Zmijozel
Ročník: 6
Lulu Potter
Kolej: Mrzimor
Ročník: 2
Draco Malfoy
Kolej: Zmijozel
Ročník: 6

Nataniel Hadí Jazyk
Kolej: Zmijozel
Ročník: 6

 

Katarinka Snape
Kolej: Zmijozel
Ročník: 2

 

Janiss Potter
Kolej: Mrzimor
Ročník: 2

 

Lucy Morgen
Kolej: Havraspár
Ročník: 1

 

Charlie Weasley
Kolej: Nebelvír
ročník: 2

 

Lucien Elessar
Kolej: Zmijozel
Ročník: 5

 

Rogere Dewlis
Kolej: Zmijozel
Ročník: 2

 

Namaë Atanae
Kolej: Zmijozel
Ročník: 5

 

Katie Bell
Kolej: Nebelvír
Ročník: 3

 
Avril Chang
Kolej: Havraspár
Ročník: 2
 

Elfkam Salaverin
Kolej: Zmijozel
Ročník: 6

 

Isil Ëarendil
Kolej: Zmijozel
Ročník: 6

 

Kapitola 1. - Školní ples 

    Ahoj Lulu, s kým půjdeš na ples?“ Zeptala se Janiss své sestřenky.     Lulu působila jako v snách, civěla před sebe, vlastně ji tolik zaujal jeden zmijozelský chlapec, který pár metrů před nimi pozorně poslouchal, co mu říká jeho kamarád a občas souhlasně přikývl. Měl dlouhé, černé vlasy až po konec zad a jeho tvář byla tak sličná a okouzlující, že se z toho Lulu nemohla ani pohnout.

      „S Isilem Ëarendilem?“ ušklíbla se Janiss „Ty jsi blázen.“

      Lulu odtrhla oči od chlapce a sjela sestřenku příšerně káravým a nazlobeným pohledem. „Nejsem!“ odsekla. „Proč bych nemohla pozvat Isila? Je to nejkrásnější kluk na škole.“

        „Protože to je šesták a ještě k tomu chodí do Zmijozelu.“ odpověděla přísně Janiss. „Ty stejně jako já si byla přidělena do Mrzimoru.“

      Lulu si strčila ruce v bok. „A co! Nikde není napsáno, že nemůžeme pozvat koho chceme.“

      „Stejně to neuděláš.“ rozesmála se Janiss.

      „Néééé? Chceš se vsadit?“

      „Tak jo, o co?“ souhlasila stále velmi pobavená Janiss.

      „Když Isila pozvu a on bude souhlasit, pozveš ty taky někoho ze Zmijozelu.“

     „Dobře, platí.“

    Lulu si urovnala sukni a vůbec celý školní úbor. „Tak sleduj.“

     Vykročila směrem k Isilovi. Srdce se jí rozbušilo jako zvon, slyšela hlasitě i svůj vlastní dech. Isilův kamarád Nataniel si jí všiml a přestal hovořit, což donutilo Isila také na ni pohlédnout.

    Z téhle blízkosti mu vlasy stříbrně zářily a jeho oči dostaly zlatý nádech. Pohodil hlavou jako kůň a rozhlédl se. Ona tam jen stála a zírala. Teď už se na ni nedívali jen Isil s Natanem (ten několikrát vytáhl a zatáhl jazyk, což Lulu vyhodilo z míry ještě víc, vypadal vždy jako kobra, ale teď tomu nasadil korunu), ale i jejich spolužáci Elfkam Salaverin a student z největší pověstí na škole, Salazar Snape a taky Lucien Elessar z pátého ročníku. Takovou pozornost skoro celého Zmijozelu Lulu nechtěla. Zamrkala a pokusila se sázku neprohrát.

    „Nuže?“ usmál se na ni Isil, protože na něj bez přestání civěla.

    Jeho spolužáci se pobaveně uchechtli

    „Isile, moh-mohla bych s s te-tebou mluvit?“ zakoktala Lulu.

    „Jistě.“

    Teď už tu nechyběl ani Draco Malfoy.

     „Nešel bys se mnou dnes večer na ples?“

     Lulu se stáhlo hrdlo, sice se ještě s Janiss nedomluvily, co se stane, když prohraje, ale Zmijozelští dokáží dobře shodit člověka před celou školou, až se cítí zbytek roku trapně.

     Isilův nádherně tichý hlas prořízl šustivé ticho jako gilotina. „Moc rád, Lulu.“

    Lulu měla dojem, že omdlí. Nejen že souhlasil, ale také zná její jméno. Celá v rozpacích odvrávorala k Janiss a snažila se nevypadat rozrušeně.

     Janiss přistoupila k Elfkamovi a rázně vyplnila co slíbila, nebo se aspoň pokusila. Jenže ono...

    „Nešla bys se mnou na ples?“ zeptal se jí.

    „Och, já... já... jasně.“

    „Príma, tak večer.“ Elfkam čapl Isila za paži a téměř ho odtáhl pryč.

    Ohromené dívky zůstaly zírat. Jenže dav Zmijozeláků se začal tlačit někam ke schodům, brzy jej proplely modré hábity Havraspárských a vůbec to vypadalo, že tu stojí celá škola.

     Salazar Snape a Namaë Atanae stáli na prvním schodě a on se právě chystal ji pozvat na ples. Uprostřed nádechu si uvědomil pozornost obecenstva, rozhlédl se a závoj černých vlasů mu spadl do obličeje.

     „Nemám zapotřebí být ve středu pozornosti, když jen zdvořile žádám o doprovod na plese, jako někdo, že Potterová?“

    Lulu se začervenala, sklopila hlavu a přála si se propadnout.

    „Přestaň do ní rýt! Ty zmijozelský náfuko.“ bránila kamarádku Avril Changová, ač patřila do Havraspáru, přátelství je vždycky silnější, než nějaké rozdělení do kolejí, je-li upřímné.

    Lucien se s tím ale nedokázal vyrovnat. „Co si to dovoluješ k Salazaru Snapeovi! Ty mudlovská šmejdko!“

    Tohle si Avril nehodlala nechat líbit, takhle sprostě jí nebude nadávat nikdo. Rozmáchla se a...

    Její ruku zarazil Nataniel.

„Nešla by s-si s-se mnou  na ples-s.“

    Šokovaná Avril nedokázala hned odpovědět, ale aspoň přikývla. On pustil její ruku a opřel se o zeď vedle Salazara.

    Ten se na něj obrátil a cosi řekl v divném jazyce. „Saja chej sa. Salasej. Sá selefejn.“

      A Tan mu ve stejném odpověděl. „Se sili chasejn sásej selefins.“

     „Chase.“ dodal Salazar a nabídl Namaë rámě, ta jej přijala a oba rychle odešli. 

       Večer v pět se Potterovky začaly připravovat na ples a celkem rychle byly hotové, už o půl sedmé čekaly na své zmijozelské partnery, už tam stála i Avril. Incident s Lucienem všechny tři ještě víc sblížil, takže teď se hned sběhly k sobě.

     „Co to sakra bylo za řeč?“ nadhodila Janiss.

     „Za řeč?“ zeptala se Zmijozelajda Katarinka Snapeová, která také s Potterovými kamarádila.

      Lulu se nejdřív zatvářila dost vylekaně, ale jen proto, že se lekla, když Katarinka promluvila, pak zdánlivě nelogicky pokrčila rameny. „Salazar a ten Haďuš, co furt vystrkuje jazyk, mluvili.... Ha!“

       „Hadí jazyk!“

        Potterovky to vyřkli úplně ve stejnou chvíli. Avril vytřeštila oči. Také jí to napadlo, ale nestačila to říct.

       „No jistě.“ tvářila se laxně Katarinka. „To jste nevěděli? Salazar má hadí jazyk a Nataniel je hadodlak, takže je logické, že taky.“

     „Chceš říct...“ srovnávala si všechno v hlavě Avril. „že Salazar Snape, Snapeovo bůh ví co v příbuzenstvu, je dědicem Salazara Zmijozela?“

       Katarinka zavrtěla hlavou. „Ne, to neříkám. A obávám se, že se jmenuju Snapeová a taky s profesorem nejsem do přízně.“

      Lulu si vytáhla z malé kabelky zrcátko a upravila si naposledy rtěnku. „A se Salem jsi taky něco?“

     „S ním jo.“

     Janiss se zamračila, aniž by nevěděla proč. „Bratr? Bratránek? Snad ne manžel?“

    „To je to co nevím. Jen manžel rozhodně ne, protože to bych si pamatovala.“ odpověděla Katarinka a kamsi se rozběhla.

    Totiž vlastně běžela za Lucienem, který se pro dnešek stal jejím plesovým partnerem.

    Avril se stačila vzpamatovat ze šoku tak rychle, že si všimla dost nápadného páru na schodech. Lucy Morgenová z Havraspáru se pokoušela přemluvit Draca Malfoye ze Zmijozelu, aby s ní šel na ples. On odmítl a ona s brekotem utekla.

    „Chudák Lucy,“ povzdychla si Avril. „Draco Malfoy ji odmítl a ona si tak už nenajde partnera.

     Když se všichni nahrnuli do Velké síně a rozjařeně se podivili oponě překrývající obvyklé podium, kde normálně stál čestný stůl učitelů, se náhle setmělo jako na nějakém koncertě a jen velké svícny osvětlovaly parket nažloutlým světlem. Několik prváků z mudlovských rodin nadšeně vypísklo. Každému začínalo docházet, že tohle nebude jen obyčejný ples, ale spíš koncert se živou kapelou, která trpělivě čeká za oponou.

     Po zaznění zvonu jako v nějakém divadle se rozezněly tóny a opona se začala rozestupovat. K překvapení všech diváků za nástroji stáli učitelé. Ne všichni, ale notná hrstka jich byla. Snape svíral kytaru, Kratiknot stál u kláves (tedy stál na stoličce u kláves, jinak by pod nimi nebyl vidět a neviděl by na hraní), druhou kytaru třímal Lucius Malfoy (Tady Draco upustil nakousnuté jablko a zůstal ztuhlý s otevřenou pusou), ale největší pozdvižení způsobil Remus Lupin, který seděl za soupravou bicích.

     „Potterová vstávej!“

     Lulu měla dojem, že sedí na kolotoči. „Co, co!“ Otevřela oči a spatřila nepříliš vlídnou tvář Salazara Snapea. Pokud se vám stane, že náhle ležíte na zemi, tak určitě nechcete jako první vidět tohle, ale třeba sestřenku, ovšem Lulu neměla na výběr. Postavila se na nohy a trochu ji uklidnil pohled Namaë, která jí beze slov podávala čokoládu.

   „Co se stalo?“ zeptala se jí Lulu doufajíc, že odpoví.

   „Omdlela si.“ řekla Namaë vlídně. „Ovšem, pochop prosím náš údiv na tvým výskytem zde.“ dodala a zadívala se na Salazara.

     Salazar přikývl. „Buď prosím tak laskavá a vysvětly své počínání.“

     Lulu přišlo, že ti dva mluví nepatrně jiným jazykem, ale přesto, že ji v tu chvíli všechno unavovalo, dokázala aspoň nějak odpovědět.

     „Ráda bych si to nechala pro sebe, když dovolíte a už nikdy to neopakovala.“ Stála totiž u kamenné zdi, kde se vcházelo do Zmijozelské společenské místnosti a to byl dost velký prohřešek, kdyby to viděl některý z profesorů, dostala by školní trest, ples skončil a ona v oslavách měla pokračovat na své koleji, Mrzimoru. Lepší bylo hned zmizet.

     „Hm.“ odpověděl Salazar.

     „Proč všichni Mrzimorští už jsou dávno na koleji a pouze..“ profesor Snape, kterého Lulu neslyšela přicházet, ohrnul ret v jízlivém úšklebku. „Jedna žačka z této koleje klábosí ze Zmijozelskými prefekty někde, kde být už dávno nemá?“

      Lulu polkla.

       „A co dělají Zmizelští prefekti v jednu ráno venku z postele a nespí?“ odpověděl hlas přicházejícího profesora Lupina.

      „Lupine, co dějí moji prefekti opravdu není tvá věc. Buď tak laskav a procházej se dál při měsíčku a nás si nevšímej.“ zavrčel Snape (Severus ovšem).

     Na Lupinovi bylo znát pobavení. Spojení „procházej se dál při měsíčku a nás si nevšímej“ ho dokonale pobavilo. I Lulu, Namaë a Salazar jen tak tak zadrželi výbuch smíchu.

     Možná proto Lupin promluvil tak laskavě. „Vlastně by se dalo zeptat, co tu dělá učitel lektvarů, když všichni učitelé spí až na mě? Počítáš hvězdy?“

    Severus Snape ze sebe vydávil jakési zasyčení. „Moc vtipné Lupine. A teď mě omluv. Musím Potterovou dovést k řediteli.“

    Lulu se stáhl žaludek. To ne! Ještě nikdy neměla školní trest!

    „Profesor Lupin jde na ošetřovnu, Potterová omdlela pane, já se vám do toho nechci míchat, ale nebylo by lepší, aby nejdřív šla tam.“ Salazar to řekl s notnou dávkou znepokojení, ale v jeho hlase zněla podivná síla a jeho melodie naznačovala cosi tajemného.

    „Šel jsem za tebou kvůli té tvé horečce.“ Lupin položil Severu Snapeovi ruku na rameno, ten ucukl a zkřivil ret v rozzuřeném úšklebku.

     „Nesahej na mě!“ zavrčel.

     Salazar si hlasitě vzdychl, jeho tvář nyní zračila nedočkavost, pohodil hlavou a Lulu málem vyjekla, zdálo se jí to nebo jeho uši měly jiný tvar, než mají obvykle mít? Odtrhla od mladšího Snapea zrak a mimoděk se zahleděla na profesora Lupina.

      Usmál se na ni jak nejvlídněji dokázal, každý ho zná, ví že toto je vlkodlak ze zlatým srdcem a velmi rád to dává najevo. Excelentní úsměv před tím podpořilo několik skleniček máslového ležáku a krásná atmosféra vánočního plesu. Miloval vánoční plesy a zdálo se, že blížící se úplněk ho najednou nezarmucuje, no částečně to byla pravda, plně se oddal radosti z plesu.

       Jeho zelené oči se leskly od stálé únavy, která na něm vždy znatelně visela. „Vážně si omdlela, Lulu?“ řekl to pomalu a vstřícně.

     Dívka přikývla, nevěda zda jde o polehčující okolnost či ne.

     „Nuže, běž s ní Lupine na ošetřovnu. Já tam zavolám ředitele.“ zasyčel Snape, naznačil prefektům své koleje, aby se co nejrychleji vrátili na kojej a zmizel ve stínech.

      Lulu šla za profesorem R. J. Lupinem (čti: ár džej Lupinem) sklesle, vůbec nic totiž nechápala, vůbec neměla ponětí, jak se tam u vchodu do zmijozelské společenské místnosti ocitla, cítila se proto hrozně. Ono je rozdíl, když něco provedete vědomě a nebo když něco uděláte a nevíte o tom jak. Děsilo ji pomyšlení na různá paměťová kouzla a lektvary, na okna v paměti tvořící se jen tak z ničeho nic... a také mohla být uvržena do nějakého transu. Otřepala se.

     Profesor se na ni ohlédl a nechal ji dojít, aby šli vedle sebe. „Nechceš mi něco říct, Lulu?“

     Už, už chtěla Lulu říct: „Ne pane, nic.“, když v tom ji přepadl pocit, že by to měla všechno Lupinovi říct, co když je to důležité. Začala nepatrně, neohrabaně, no nevadí, hlavně že začala.

    „Neopila jsem se.“

     Profesor zvedl obočí. „Takže nevíš jak jsi se tam dostala?“

    Vždycky mu věřila, jeho náhlé porozumění ji zvedlo na tolik, že už se tolik netřásla. „Bohužel ano. Vážně ničemu nerozumím. Opravdu ne. Nejsem opilá a žádný lektvar jsem nevypila. V tom jsem si jistá. Tu dýňovou šťávu pili všichni. Opravdu všichni.“

     „Tak to je vážné. Moc vážné.“ zatvářil se velmi smutně a není divu, nálada mu trochu poklesla.

     Lulu zamžikala. „Jak moc vážné?“

     „Velmi.“ odpověděl a zadíval se do země, celou cestu pak už nepromluvil.

       Zasněženou krajinou se hnal jezdec celý v černém, jeho postroj zvonil rolničkami, on měl přes hlavu kápi a houstnoucí tma ho ochotně kryla, takže jste si jej mohli uvědomit jen podle těch zvonečků. Černý oř občas zaržál, dusal kopyty bílou nadílku a od nozder se mu kouřilo, jak vydechoval. Byl to velký arabský plnokrevník s hustou hřívou a děsivě živýma očima. Cinkot rolniček jeho postroje se nesl nocí jako jediná píseň. Těžká oblaka visela nad krajinou jako temné koláče plné vloček. Začalo sněžit. Muž ujížděl odhodlaně dál, jako by se nechumelilo. Nejel nějak moc dlouho a přesně znal cestu. Brzy koni přitáhl otěže. Zvíře zastavilo hned.

     Mezi stromy stála postava v tmavém plášti a též jí nebylo vidět do tváře kvůli kápi. Muž s koně neslezl, ale nastavil ho bokem k postavě.

    „Pane,“ promluvila osoba krásným mužským hlasem. „hodnou chvíli čekám, nestalo se nic?“

     „Ne, vše je v naprostém pořádku. Jen jsem nechtěl jet přes Jelení propast, teď v zimě by to nemuselo dopadnout dobře, obři opět si pohrávají s lavinami, zdá se, že soutěží, kdo udělá větší a nekoukají kolem, kdo  jede.“

    Druhý muž si sundal kapuci, na tváři mu hrál chápavý úsměv, šedé oči mu svítily pobavením a lehký vítr si pohrával s jeho dlouhými tmavými vlasy. „Rozumím. Brzy nastane tvůj čas králi.“

     „Sic pochybuji, že obojí spolu souvisí, ale souhlasím, proto jsem zde. Rád bych se jen ujistil, zda potřebné věci jsou připravené.“ zatvářil se jezdec vážně.

      Muž mu odpověděl stejně hravě jako před chvílí. „Nedával jsem je nikam a střežím je... dá se říct, vlastní vůlí, takže v bezpečí jsou. Ovšem doufám, že dostojíš svému slibu a vezmeš si ji až budou tobě vráceny.“

       „Nepochybuj Mistře o mém slově, což nebylo královské? Koruna krále nedělá, sám si to říkal.“

      Muž se na jezdce usmál ještě mileji. „Někdy je láska silnější než vůle krále, ona si totiž dělá co chce. Podívej se na mne, pokoušelo by se normální kníže o princeznu? Asi ne, pokud by jeho láska nebyla dostatečně silná. Stala by se elfí kněžna smrtelnou jen pro krále lidí? Asi ne, pokud by její láska nebyla dostatečně vroucí.“

     „Opět podléhám tvé moudrosti kníže a uznávám, že máš pravdu. Já ale musím stát pevně a lásku ukočírovat, protože pokud všechno uspěchám, bude vše zničeno a to nechci. Namarië, zde je čas vnímatelný.“

     „Namarië.“
     Jezdec obrátil koně a tryskem vyrazil pryč.



    Namaë se zpocená posadila na posteli. Opět směla pocítit hrůzu snu, který se jí vracel. Tříštily se v něm navzájem meče, křičeli lidé, plakaly děti. Nad tmavým městem se vznášela ponurá noční mlha. Muži umírali, ženy se hroutily v slzách, hořely domy... pak náhle bylo ticho, jako když utne. Ticho její ložnice, jejich ložnice. Jenže ostatní dívky spaly spokojeně, jen ona opět čelila otázce, proč. Proč musí tolik nocí vidět takové strašné věci?
Proč a co to znamená? Je to zjevení budoucnosti či vzpomínka z minulosti? Kdo jsou ti lidé? Co je to za město a kde leží? V jakém státě? Nebo snad v jakém světě? Je vůbec ještě něco jiného než svět mudlů a svět kouzelníků? Věděla že ano, ale zdálo se to tak dlouho.

       Jitřní ráno se komíhalo jako větvě krásných keřů a všude leželo skvostné bělo jako nějaký závoj nevěsty. Spočinulo v Bradavicích poměrně časně, ale ještě se batolilo, když se žáci rozkoukali a spatřili hordy dárků.
A nejen oni procitli v nádherný pocit štěstí a radosti z vánoční nadílky, i učitelé našli u nohou svých postelí patřičně zabalené dárečky.
    Prázdniny se přihrnuly s příjemnou náladou, ale Lulu a její kamarádky stále pátraly po vysvětlení toho, co se včera Lulu stalo. Profesor Brumbál ani profesorka McGonagallová jim nechtěli nic říct, zrovna tak profesor Lupin s profesorem Kratiknotem a ptát se profesora Snapea se jí vážně nechtělo.
Binns by jim toho asi taky moc neřekl a profesor Firenze zase vždy mluví tak složitě, že se bály, že si to špatně vyloží a pak dostaňte si něco z Kentaura. Když by bylo lehké to z něj dostat, stálo by to za to, aby se pokusily to pochopit, třeba by se jim to povedlo, ale nic se jim z nikoho páčit nechtělo. Musely tedy dívky pátrat samy.

      Zrovna se dostaly do víru diskuse, když do knihovny, kde se učily a zároveň debatovaly (mě nepovídejte, že se tak toho moc nenaučily, ale aspoň nebyly tak nápadné a nepřitahovaly zvědavce), vběhla Lucy Morgenová z Havraspáru, která až do teď brečela na každém kroku, protože ji odmítl Draco Malfoy a nešel s ní na včerejší ples. Teď se smála a skoro tančila.
    „Seděla jsem na jednorožci!“ vykřikla vesele.
    Mnoho žáků udiveně vydechlo, ale někteří se zatvářili rozzlobeně a Lucy počastovali dost nezdvořilými slovy. A všichni se v tu ránu začali překřikovat.

     „Mohli by jste být chvíli sticha! Snažím se naučit Dějiny, abych nepropadl! Nechybí k tomu moc! Tohle mi vážně nejde!“ zařval do halasu Salazar Snape dost vztekle.
     Charlie Weasley vstal a došel až ke stolu, kde Sal seděl spolu s Dracem Malfoyem, nadechl se a velmi přátelsky promluvil. „Tebe neudivuje, co říká Lucy? Neber to prosím zle, ale mě to velmi udivuje.“

      Kdo čekal, že Salazar promluví jízlivě, ten se ošklivě spletl. „Ne Charlie, mě to ani neudivuje, ani nepřekvapuje. Elfkam je unimorf. Bylo jí ho líto, tak ji chtěl potěšit a povozil ji na hřbetě.“
   Charlie nejdřív zamrkal, pak se na Salazara srdečně usmál. „Rozumím, na tom opravdu není nic zvláštního. Pokud to dobře chápu, unimorf je ten, který se mění v jednorožce.“
      Ovšem teď Sal nasadil ten syčivější tón a k tomu ještě se zatvářil velmi nepříčetně. „Ovšemže a teď buď tak laskav a nech mě pracovat!“

    Charlie přikývl. „Ovšem, promiň. Nenech se rušit.“
    Janiss se šla odpoledne sama projít, aby si všechno srovnala v hlavě. To co se přihodilo její sestřence,  jí velmi vrtalo hlavou, nebylo to totiž nic obyčejného. Jistěže, omdlí každý, ale aby nevěděl jak se někde octnul, to je divné za každých okolností. Jan bloumala po školních pozemcích a snažila se vymyslet nějakou teorii, ale s tak málo informacemi to šlo nevídaně špatně. Na školním hřišti se zastavila. Dívala se na prázdné tribuny, tady nikdo už nebyl. Všichni si chtěli užít Vánoce a hlavně jim věnované prázdniny. Sklopila hlavu a zahloubala se do možností zapomenutí, jak se kdo kam dostal. Opilost? Lulu přece nepila... v tom uslyšela podivný svist, jakoby nad její hlavou proletěl velikánský pták a podivný skřek se nesl k rudnoucímu nebi.

    Dívka zvedla hlavu a spatřila cosi ohavného jak na ni padá z několika málo stop. Nebyl to ani pták, ani žádné jiné zvíře, byl to jakýsi netvor, ze kterého vyzařovala zima a tma. Srdce se Jan rozbušilo jako o závod, hrdlo se jí stáhlo. Nemohla se pohnout, jakoby jí nohy k zemi přikovali. Řítilo se to na ni a ona cítila, jak ji náhle přemáhá smutek, který začal zahánět strach, jak slábne.... už jen tak tak se držela na nohou. Tolik se snažila něco dělat, ale nešlo to. Nebyla zbabělá, ale prostě se nemohla pohnout.

     Pak se ozvalo zaržání a kopyta nějakého koně se rychle přibližovala. Hop! Janiss viděla jak to zvíře skočilo mezi ni a tu téměř beztvarou stvůru a zvedlo se na zadní. Nebyl to obyčejný kůň, neboť jeho čelo zdobil stříbrný roh a zběsile mával křídly. Bíle se lesklo jeho tělo a celý zlatavě zářil. Jediný úder jeho kopyt zasáhl cíl a přízračný netvor ustoupil a nehodlal ušlechtilého alicorna, jak se tato zvířata už dávno nazývají pokoušet a zmizel.
     Janiss zavrávorala, chytla se za čelo a na maličký okamžik zavřela oči. Když je znova otevřela, krásné zvíře tam již nestálo, rovněž zmizelo. Janiss pocítila lítost, po tváři jí sklouzla jedna veliká slza.

   „Kde je?“ zeptala se Isila, který na ni starostlivě hleděl, ten zase přišel než otevřela oči, měla mu to za zlé, chtěla, aby alicorn ještě chvíli zůstal, chtěla mu poděkovat a lépe si ho prohlédnout, byl tak nádherný!
      Mladík se na ni srdečně usmál. „Kdo?“
      „Ty jsi ho vyplašil!“ zamračila se dívka. „Tohle ti nedaruju. Zmijozeláci vždycky všechno zkazí.“

     Isilovi nic nedávalo smysl, nechápal, proč mu Janiss hubuje, takže se zatvářil dost nešťastně. „Ale koho?“
     „Koho? Ty jsi ho neviděl?“

     „Viděl jsem mnoho věcí, koho máš na mysli?“ Teď už se mladík tvářil lítostivě a soucitně zároveň.
     „Toho koně s křídly a rohem.“ Janiss si strkla ruce v bok. „Proč si ho odehnal?“
      Isilovi se viditelně ulevilo a znovu se usmál. „Ach tak. Víš Janiss, já ho neodehnal. Je tu pořád.“

      „Jak to k sakru myslíš?“ Byla opravdu hodně rozhněvaná, nehodlala tohle Isilovi nikdy odpustit.
    Isil se podrbal na bradě a hluboce se nadechl. „Janiss, já... já...vím, že to pro tebe bude asi zklamání...
    jsem alimorf. Ten alicorn jsem byl já.“

    Janiss ztuhla úžasem, stačila ze sebe vydávit jen: „Můžeš to nějak dokázat?“

    Vyznělo to velmi přidušeně, takže není divu, že Isil na to reagoval starostlivým pohledem. 

    „Mohu.“ přivřel oči a bylo vidět jak usilovně se soustředí. Náhle se proměnil v onoho bájného tvora, který
    Janiss ochránil a zase zpět.
    Jan okamžitě přešel vztek. „Och promiň, měla bych ti být vděčná a ne tě kárat, promiň.“
     „To nic, nevěděla jsi to.“ usmál se opět Isil.
      Vydali se spolu zpět do hradu, protože rychle přicházela tma a po setmění žáci nesmějí být mimo svoji kolej, natož venku. On šel lehce jako by se vznášel a ona měla pocit, že se vznášet začíná. Bylo strašné vidět tu zrůdnou bytost, která byla zjevně plná zla a možná patřila k černé magii.
    „Co to vlastně bylo?“ zeptala se chvějícím hlasem.
    Ani na ni nepohlédl. „To co tě napadlo?“

    Přikývla.
    „Říká se tomu temný přízrak. Je slabší zmocnění zla. Mudlové tomu říkají například Satanův sluha nebo tak podobně. V podstatě je to bytost tvořená černou magií, takový stín.“ odpověděl, oči stále zabodnuté někam do země.
    „Kdo ho na mě poslal?“

    „To nevím, ale zajdi s tím za ředitelem. Teď prosím jiné téma.“
    Janiss pochopila, že Isil o těchto věcech nerad mluví a nechtěla mu ubližovat, třeba jde o moc osobní věc a to se nepitvá, když o to není zájem. Chvíli mlčela, pak ji ale přemohla další otázka.

    „Je tu na škole ještě někdo takový jako ty a Elfkam?“
     Teď na ni Isil konečně pohlédl. „Nechtěl by, abys to věděla.“

    Vešli do Vstupní haly a obrátili se ke schodům.
     „Aj, aj.“ povzdechla si tiše Janiss, kdy uviděla, kdo stojí na schodech.

    Salazar Snape se tvářil znechuceně, ale Janiss něco říkalo, že by tohle mohlo dopadnout dobře, že ji nepráskne, ale strach měla stejně.
    „Jseš celá, Potterová?“ zeptal se jí.
   Ona se uvnitř rozklepala, z tohohle může koukat pořádný průšvih. „Jo.“

     „Fajn, vrať se na kolej, než ti udělám z těla cedník, měl jsem o tebe takový strach.“

      Isil i Janiss zůstali stát jak přimražení. On se o Janiss bál. Ona se tomu divila. Isil doufal, že ji Sal nepůjde udat za toulání se venku za tmy.

     „Co na mě tak zíráte?! Můžou nás chytit!“
     Janiss pochybovala, že Snape (profesor) nechá vyloučit právě jeho, kdyby ho načapal, ale ji by klidně Prýtová vyloučit mohla, nebo by jí aspoň uložila drsný trest. „Tebe by těžko vyloučil a ani by ti nedal trest.“ troufla si.

   „Tím bych si nebyl tak jistý.“ odsekl Salazar. „A teď upaluj za ředitelem, ty kecko!“

      „Běž Janiss, on tě nevyloučí, prosím tě běž.“ naléhal Isil. „Hele, Sal je možná protivný, ale myslí to dobře....“

Janiss si povzdechla a vydala se k ředitelně.


       No jo, jenže jaké je heslo do ředitelny? Jannis se zamračila na kamenný chrlič u vchodu do Brumbálovi pracovny, strčila si ruce v bok a zaklela: „Prach a broky.“ Jen co to dořekla, mohla úplně klidně ztuhnout úžasem, protože se chrlič začal otáčet.

    Když stála na prvním schodě (nebo posledním, podle toho jak to berete) u dveří do ředitelny, rozbušilo se jí rychle srdce, přivřela oči a zaklepala.
    „Jen vstupte!“

    Janiss rozvážným krokem vešla, kulatá místnost na ni působila velmi útulně, skoro ji to uklidnilo natolik, že se málem přestala bát. Ovšem rozhodilo ji něco jiného, takže ten pocit netrval dlouho.

   Za  ředitelovým stolem, v křesle pro hosta, seděl vysoký muž se zlatými vlasy, měl podivně temně šedé oči a světlounkou pleť – Lucius Malfoy, Dracův otec. Janiss pocítila, jak jí mysl plní vztek, tahle rodina se vážně nechovala moc uctivě k mudlovským studentům a vůbec všichni byli tak podivně arogantní. Dokonce ani Sal se s Dracem příliš nestýkal, což je co říct. Ale dívka se udržela a nedala svoji antipatii znát.

    „Dobrý večer, pane profesore Malfoyi.“
    „Dobrý večer. Hm, já stejně už jdu.“ Lucius Malfoy se zvedl a ladným krokem odešel.

    Brumbál nejdřív na to neřekl nic, díval se za odcházejícím, ruce spojené, propletené prsty a v modrých očích se mu zračilo cosi zasněného. Seděl za svým pracovním stolem, nedutal a civěl na dveře. Zvláštní chvíle.

    Janiss nevěděla jestli má něco říct, nebo jen čekat, celá v rozpacích nakonec aspoň pozdravila.

     Ředitel se na ni konečně otočil a usmál se. „Přemýšlel jsem.“ řekl pomalu. „Přemýšlel jsem o věcech, které se dějí kolem mě. Jakou novinu mi neseš ty, Janiss?“

    Janiss mu vyložila, co se jí stalo na hřišti, i o tom, co říkali Isil a Salazar potom. Poslouchal velmi bedlivě. Moře v modrých očích se příliš nehýbalo. Ač jeho věk dosáhl úctyhodného čísla, oči měl stále mladé. Tohle Janiss znala jen u málo učitelů, Binnsovi oči byly mrtvé, Lupinovi unavené a smutné, Snapeovi temné, hluboké, prostě skoro všechno, ale ne mladé, takové oči viděla jen na formulích, u Kratiknota. Teď se do těch ředitelových zadívala a čekala, co Brumbál odpoví.

    Nepatrně se zavrtěl na židli, rozpletl prsty a pokynul, aby se posadila, posunul si víc na nos půlměsícové brýle, natočil hlavu trochu na stranu a promluvil velmi vážným, ale i konejšivým tónem.
    „Nemyslím si, že by ten Přízrak šel přímo po tobě, spíš ses mu nachomýtla v cestě, tak na tebe zaútočil. Ale souhlasím s tebou, měla jsi štěstí, že ti Isil přišel na pomoc, bývala by jsi nepřežila. Ovšem, když teď Přízrak zjistil, že na hradě je alimorf, což je dost úzký příbuzný alicorna, tak se už sem neodváží.“
   Janiss přikývla, ale otázky se jí samy nořily z mysli a na jazyku svěděly jako uhry pod mýdlem, musela se zeptat, něco říct.
   „Takže, pane řediteli, že jsem tak smělá, alimorfové jsou nejen morfové, ale také vojáci bílé magie?“

      Brumbál se pochvalně usmál. „Ano. A Janiss, nechtěla bys mi ještě něco říct?“
     Janiss si vzpomněla na příhodu Lulu, na malý moment zauvažovala, že o ní Brumbálovi poví, ale nakonec se rozmyslela. „Ne, pane. Jen bych se ráda zeptala... zajímalo by mě, jak o tom Isil a hlavně Salazar věděli.“

    „Myslím, že pan Snape s pane Ëarendilem mají mít určitá tajemství, kterých prozrazení mohou řídit jen oni sami. I když tuším, nebudu se pouštět do hypotéz, mohl bych jim toto tajemství upřít a to si oba nezaslouží. Pokud už nic nepotřebuješ, prosím omluv mě, musím cosi školního dopsat.“

     „Děkuji pane. Dobrou noc.“
      „Dobrou.“ 

    „Kdes byla!“ vyštěkla Lulu na sestřenku dost ostře a celá červená praštila knížkou o stůl. „Dělala jsem si starosti.“

    Janiss jí položila ruku na rameno. „Prosím tě, Lulu, jen klid. Musela jsem do ředitelny, něco se mi přihodilo, když jsem se procházela. Klidně ti řeknu, co to bylo, ale musíš se uklidnit, jinak bys to mohla pochopit špatně. Je hrozně dobře, že to ředitel ví. Kdybych mu to nepověděla, mohl být dost veliký...“

     „Dobře, dobře, dobře, tak chápu, povídej.“
     „Přepadl mě Šedý přízrak a bylo by po mě, kdyby Isil nepřišel a ve své sekundární podobě ho nezahnal. Isil je alimorf.“

    Lulu otevřela ústa a zůstala civět před sebe, nakonec ze sebe vydávila: „CO!“
     „Jo. Slyšíš dobře, obojí je pravda.“

     „Tak to už je vážně síla. A jak... no víš, zajímá mě, jak věděl, že tě má jít zachránit. Možná tě viděl z okna, ale cosi mi říká, že v tom je něco víc, že je to složitější.“

     Janiss přikývla a sedla si na židli. „To máš pravdu. Nevím to jistě, ale pravděpodobně to Isilovi řekl Sal.“
      „Sal? To jako Salazar Snape?“ podivila se Lulu.

      „Nejsem si tím jistá, ale myslím, že Salazar Snape umí předvídat a nebo pouze vidí ve vizích, když se něco děje. Jsou to jen dohady, avšak mohly by být pravdivé. A tak až moc zlý nebude, jak se říká, protože sice dost jízlivě, ale přece mi řekl, že jsem mu hodně dala, protože se o mě bál.“

     Lulu si nasadila myslící nos. „Salazar je zvláštní člověk, jenže mohl tvé strasti vidět z okna, takže...“

     „Počkej.“ přerušila ji rázně Janiss. „Po cestě jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že Sal na takovou dálku nevidí. Víš co pořád opakují učitelé? Pusťte ho dopředu! Ať dobře vidí! Na takovou dálku nevidí, má potíže s očima! A tak různě.“

      Lulu prudce vstala. „To je vlastně pravda. Tak tohle je vážně síla.“ 

   Další den se Lulu, Avril, Janiss a Katarinka vracely z hodin. Vyprávěly si dojmy z předmětů, které právě měly za sebou. Ploužily se po chodbě, aby se tak rychle nemusely rozdělit.

    „No jako hustý.“ zamračila se Avril. „Ten hajzl Snape, nás pěkně podusil“
    „Takhle o profesoru Snapeovi nemluv!“ obořila se na ni Katarinka. „Uvědom si, že čím víc je učitel přísnější, tím víc se toho naučíš. Jen se snaží do našich hlav toho co nejvíc dostat.“
    Avril klidně zavrtěla hlavou. „On ne. Navíc mi str.... co to je za jekot za rohem?“

     Janiss s Lulu, které poslouchaly jen na půl ucha a nakukovaly za roh, pokrčily rameny.
    „To nevím.“ přiznala Janiss nahlas.

    „Já taky, ale vypadá to divně.“ přikývla Lulu.
    „To tedy ano.“ souhlasila Katarinka.

   Dívky se vtlačily skoro až do první řady a obličeje jim ztuhly hrůzou. Snad celá škola se seběhla kolem ležícího těla profesora Kratiknota, který se málem topil v kaluži krve a ještě svíral hůlku.

    Teď už doběhli i učitelé a školník Filch.
     „Filiusi!“ vyjekla profesorka Prýtová.
     Lupin si zakryl ústa dlaní, Snape se rozhlédl po možném viníkovi. To žáky donutilo umlknout, nechtěli na sebe upozorňovat.

         Lulu se nadechla a vykročila. To co chtěla udělat, bylo nejen troufalé, ale také ji to mohlo znemožnit před celou školou, kdyby dotyčný chtěl. Došla až k oné osobě, mírně si odkašlala a na dotyčného promluvila.

    Salazare, mohla bych prosím s tebou mluvit?“

     Salazar Snape na ni obrátil pohled a pak i tělo, přičemž zavířil dlouhým černým pláštěm. „Hm.“ řekl vážně a s kapkou jízlivosti.

       Lulu s ním nechtěla mluvit v kruhu jeho přátel a jako obvykle ho Isil, Tan a Elfkam obklopovali, takže musela být odvážná opět, ale pro ni to byl jen maličký problém, záleželo jen jak to řekne, aby ho neurazila.

   „Víš, já bych raději mezi čtyřma očima, kdyby to šlo, ale není to nutné.“

   Beze slov cosi zasyčel na Tana v hadí řeči a vydal se k jedné opuštěné učebně. Následovala ho. Velmi tiše a ladně za sebou zavřel dveře.

    „Taky nechci pozornost v určitých věcech.“ řekla prostě.

    On se na ni zadíval a popostoupil ještě pár kroků blíž. Chtěl na ni dobře vidět, pochopila to a nechala ho udělat ještě krůček, čímž pak i slyšela jeho dech.

   Hm.“ odpověděl na její větu.

   Nechci, abys mě poslouchal nedobrovolně, všechno co teď řeknu, je myšleno...“ zarazila se, protože si nasadil kulaté brýle, mimochodem mu moc slušely. „myšleno dobře a kladně.“

     „Hm.“

     Trochu ji jeho „hm“ znervózňovalo, nesnášela, když někdo pořád odpovídá „hm“, ale pak si uvědomila, že slovem „hm“ nebo citoslovcem či co to je a musím přiznat barvu, že oni oba to nevěděli, se dá vyjádřit pozornost a vnímání, to ji uklidňovalo, protože věděla, že ji poslouchá.

       „Nemám v úmyslu ti ubližovat, vážně, ráda bych tě potěšila.“

       „Hm.“ opět odpověděl stejně, ale tentokrát se i malinko usmál.  

      V tu chvíli si Lulu uvědomila, že ho pouze něco užírá, ale že to bude hodný člověk, jen je jeho dobrota schovaná pod tvrdou krustou ledu. O něco více se uvolnila. Do budoucna nikdy nezapomněla na to pousmání, bylo tak upřímné a utrápené, ale hřálo.

      „Ráda bych ti poděkovala za záchranu Janiss, prý jsi to byl ty, kdo zavolal Isila na pomoc. Jsem ti moc vděčná a Jan určitě taky. Víš, zní to troufale, ale po tomhle činu mám chuť s tebou kamarádit. Nemusíš chtít, já to pochopím. Když odmítneš, budu si tě dál vážit za to co jsi udělal, ale chtěla jsem ti to říct, zkusit to. Kdyby tě to aspoň jen potěšilo, byla by to pro mě velká odměna.“

     Nastalo ticho, dalo by se krájet nožem. Salazar došel k oknu a s rukama za zády o něčem dumal. Asi tak po pěti dlouhých minutách se pomalu otočil.

      „Lulu,“ (On jí neřekl Potterová, co to! Rozbušilo se jí srdce a chtěla se proto propadnout do země, přece pro tohle nemusí být tak nervózní, jen jí řekl jménem, proboha. Hlavně ať si toho nevšimne. Hlavně ať si toho nevšimne.) „přátelím se s těmi, kdo mi přátelství nabídnou, rád oplácím přátelství přátelstvím. Mé srdce je dosti velké, aby pojalo ty troufalce a navíc není jich zase tolik. Víš, zdání někdy klame. Rád bych tě ale upozornil, že nejsem ten ,s kým by sis hodně popovídala, jsem velmi tichý, má pověst mě předchází, ale jazyk nemám výřečný a legrace se mnou nebývá. Z toho důvodu a také z toho důvodu, že nejsem moc společenský nemám moc přátel a mnozí na mě pohlížejí, tak jak pohlížejí. Možná mé činy byly, jsou a budou hodné přátelství, ale společník jsem mizerný.“

      Zavrtěla hlavou. „To mi nevadí, já jsem ukecaná docela hodně. A rozhodně si nemyslím, že by Tan a Isil s Elfkamem byli názoru, že jsi mizerný společník a Namaë s tebou taky tráví spoustu času.“ Mile se na něj usmála. „Podceňuješ se. Oni by s tebou nebyli, kdyby jsi byl mizerný společník.“

     Opětoval jí úsměv a posadil se na jednu z lavic, ruce si složil do klína. „Oni mě jen chápou a vidí mě takového, jaký jsem doopravdy a navíc nás něco spojuje. A!“ zvedl ukazováček. „Oni se mě nebojí.“

    Lulu musela přiznat, že něco na tomhle bude  pravdy, také vážně měla pocit, že se Salazara ostatní žáci vlastně bojí, krom těch které označil, že ne.

   A proč se tě bojí?Já se tě nebojím, nemyslím si, že by jsi chtěl žákům ubližovat. Mám spíš dojem ,že chceš mít svůj klid. Řekni mi to prosím. Nikomu to nepovím. Čestné slovo.“

     Povzdechnul si a vstal. „No dobře, ale varuji, bude to trochu šok.“ sundal si brýle, vyndal si vlasy zpoza límce pláště, svezly se mu po ramenech až do konce zad.

    Úplně ji to ohromilo, vždycky si myslela, že má vlasy jen po ramena jako Severus Snape, bedlivě pozorovala další pohyby jeho rukou.

      Vyhrnul si trochu rukávy a odhrnul si z uší vlasy, takže Lulu mohla spatřit, že má ušní lalůčky zašpičatělé a odstáté.

    „Ty, ty jsi elf?“

    Přikývl. „Přesně tak. A mírnou jízlivostí to překrývám, je mi víc než myslíš. Isil, Tan i Elfkam to vědí a Namaë také. Ovšem opravdu splň svůj slib, nebylo by moudré to vytroubit. Žáci to vyciťují a jsou vedle mě nervózní...“

      „Rozumím. Všemu. Dodržím svůj slib. Akorát mi nejde do hlavy jedna věc, určitě to má rozumné vysvětlení... elfové přeci vidí jako ostříži.“

    Znovu se hřejivě usmál. „To je pravda, ale brzy pochopíš jak to je. Jsem zvláštní druh elfa, řekněme. Opravdu je má krev čistě elfská, ale... má to jedno ale a já vím, že budeš u rozhřešení, jen měj trpělivost.“

      „Dobře.“                  

   Albusi! Já vím, že on je nevinný! Nikdy by nic takového neudělal!“ říkala dost hlasitě a velmi rozrušeně profesorka McGanagallová řediteli Brumbálovi. „Je to hodná bytost. V této podobně je prostě nemožné ani pomyslet, že by se zachoval takto.“

     Brumbál se zrovna odhodlal jí něco odpovědět, když do ředitelny vrazil Hagrid. „Pane profesore, přece ho nevydáte! Je v tom úplně nevinně, já za to klidně strčím ruku do vohně, je to dobrej pedagog i chlap, na žáky je přísnej, ale maj ho rádi. Bojovali za něj. Nic neproved....“

    „Hagride,“ usmál se na Hagrida Brumbál. „nemám v úmysl někoho nikomu vydávat. Opravdu. Znám kvality R. J. Lupina a rozhodně nehodlám nečinně sedět.“

     Hagrid se trochu zarazil a pak vyhrkl. „Ale oni...“

    Hagride, klid. R. J. Lupin je v bezpečí.“

     „Dobře, děkuju.“ uklonil se Hagrid a odešel.

    Avril vběhla do knihovny a hned zamířila ke stolu, kde seděly Potterovky s Katarinkou. Celá udýchaná se opřela o židli. „Sal vzkazuje po Isilovi, že Popletal obvinil z přepadení Kratiknota Remuse Lupina a že ho chce odsoudit k smrti.“

    Nebyl čas divit se odkud Salazar zprávu ví, všichni měli divný pocit a zvedal se jim žaludek při pomyšlení, že Lupin padá k zemi popraven za hrůzný čin, který nespáchal.

    Katarince to však nedalo. „Jak to ví?“

    Avril pokrčila rameny. „To nevím, ale vím, že Lupin má domácí vězení.“

   „Fajn.“ zamračila se Janiss. „Tahle společnost mě začíná s.... nebudu tady mluvit sprostě, Lulu to nemá ráda a navíc nejsem žádná kurtizána, abych mluvila jako jeden orgán. Ale musím říct, že tohle Popletal vážně po...podělal.“

     Někdo jí položil ruku na rameno. „Víš Potterová, i já jsem ti vděčný a slušný slovník, ale jinak s tebou souhlasím. Pokálel to pořádně.“

     Lulu málem povyskočila radostí. „Sale, jsem ráda, že jsi na straně spravedlnosti, většina Zmijozelských je proti.“

     Salazar se na ni obrátil, oči měl plné vzteku, ale k údivu všech se na ni usmál. „Děkuji ti za víru, kterou ke mě chováš.“

    A co budeme dělat, Sale?“ zeptala se Katarinka zoufale.

    Nic, my nemůžeme dělat vůbec nic. Jedině doufat, že si s tím učitelé poradí. Dokud je profesor vězněn ve svém kabinetě je v bezpečí a pevně věřím, že i v noci, protože říďa naší koleje se v noci toulá po škole hodně často i v těch místech. Pokud ho ovšem bude muset Brumbál přesunout do nejvyšší věže, je to horší.“

     „Jasný.“ souhlasila Janiss. „Pokud bude Popletal chtít, dostane ho, pokud bude na věži.“

     Přesně tak.“ přikývl Charlie Weasley.



      Do nemocničního pokoje nakukoval skoro kulatý měsíc. Pomona Prýtová přijela ke Svatému Mungovi už brzy ráno, ale ještě teď v noci neměla to srdce ho nechat samotného.

Ležel tam tak bezmocně, vypadal poklidně, ale ve skutečnosti byl jeho stav velmi vážný. Utrpěl tak velká zranění, že i ustavičnou péčí léčitelů se stále neprobíral. Dívala se do země. Nikdy neměla sílu mu říct do očí, co k němu cítí.

To malé stvoření v ní vyvolávalo radost, kdykoliv ho spatřila šourat se po chodbě. Často si představovala sama sebe tak maličkou jako je on. Jednou si i klekla na zem a rozhlížela se, tehdy se jí všechno zdálo tak veliké.

Vždycky Filiuse obdivovala za to, jak se pokaždé hravě vyškrábal na stůl. Vždycky stál na špičkách, aby otevřel dveře. Ale srdce měl větší než byl on sám. Hodnějšího a citlivějšího člověka Pomona neznala.

    Po tváři se jí teď svezla obrovská slza a spadla jí do klína. V duchu Filiuse prosila, aby bojoval. „Nesmíte umřít. Ne teď a ne tady.“ Nahmatala jeho maličkou ruku a stiskla ji. „Ne takhle.“ Hlavu si položila na jeho postel a rozplakala se.

   Někdo jí položil ruku na rameno. Ohlédla se a spatřila Albuse Brumbála. Vypadal unaveně, ustaraně a oči se mu podivně leskly.

    „Už ho popravili, viďte?“ zašeptala.

     Věděl, že to neříká protože si myslí, že Filiusi Kratiknotovi ublížil Remus Lupin, ale proto, že přestala doufat, že by mohl někdo vlkodlakovi pomoci.

     Zavrtěl hlavou. „Ne. A nikdo R. J. Lupinovi neublíží.“

     Pustila stydlivě Kratiknotovu ruku. „Oba si tohle všechno nezaslouží. I když někdy mám pocit, že Remusovi by smrt pomohla, pořád se tolik trápí. Je tak hodný, já vím, měla jsem jiný názor, ale to bylo ze strachu, když jsem jej lépe poznala, chápu jak moc je to dobrý... mohu říct člověk?“

     „Remus Lupin je člověčí víc než kdo jiný, i když se to nezdá.“
     Smutně se usmála.

     „A má to v hlavě v pořádku. V primární podobě, to jest v lidské, přesně rozhoduje o svém chování a může tak být za sebe odpovědný. V tomto stavu by nikomu neublížil. Opakuji, má to...“ ukázal si na hlavu. „..tady v pořádku. Všechno záleží na tom, jakou má ta bytost duši. A on ji má čistou. I přesto, že mu lidé tolik ublížili, miluje je a je s nimi, pomáhá jim a považuje je za svoji rodinu. Někdy si říkám, když vidím ty hrůzy ze světa kolem, že on je spíš zvíře než člověk.“

     Zle se na něj podívala. „Jak to myslíte.“

     „Zvíře není ani jedno zlé, nedělají podrazy, některá jsou krutá, ale oni nějak musejí přežít. A zabíjejí, je-li to nutné. Lidé se okrádají, podvádějí, zabíjí se bez důvodně, třeba pro peníze, to není důvod. Zvířata jen dodržují koloběh života. Lidé ničí koloběhy životů druhých, vydírají se, zraňují se, nedůvěřují si, zrazují se. Tohle zvířata nedělají. Chápete? Prase není žádné čuně, to z něj udělali lidé. Kdyby mělo prostor, bylo by čistotné. Chápete? Kráva není blbá, je to chytré zvíře... on takových sprosťáren, jaké dělají lidé, není ani schopný.“

    Přikývla. „Tak to pak s vámi souhlasím. Musí být pro něj hrozné být odpadem společnosti, když lidé se chovají hůře než on. A teď? Teď lidé, zdůrazňuji lidé, ho chtějí popravit za to, co neudělal. Jestli ho popraví, budu se za lidi stydět. Filius těžko ponese, že za jeho napadení zemřel někdo tak čistý a nevinný. Kdyby Remus dostal doživotí, tak by ho mohl Filius zachránit, jistě útočníka poznal.“

    Znovu jí vytryskly slzy. „Ale když Remuse zabijí, nebude možné chybu napravit.“ Ukázala na Filiuse. „Jestli vůbec Filius vyhraje tento boj.“ Padla na Filiusovu postel a hladila kolegu po maličké hrudi. „Filiusi! No tak! Slyšíte! Neumírejte! Ani jeden z vás nesmí umřít!“   

    Když Brumbál aspoň trochu utěšil Prýtovou, vrátil se do Bradavic a hned zašel za Remusem Lupinem. Seděl na slamníku v nejvyšší věži s rukama v klíně a hleděl do země. Byl tam i Popletal. Stál za mřížovými dveřmi a culil se.

     „Dobrá práce Brumbále, ani se nebrání, jak jste to dokázal?“ ministr patřičně hulákal aby to vězněný slyšel a říkal to tak zle, až z toho šel mráz po zádech. „Dolores měla pravdu. Držet zde vlkodlaka nebylo moudré, Albusi. Vždycky se to vymstí.“ ušklíbl se a odešel.

    Lupin se téměř nehnul, Brumbál naštěstí k němu směl, takže vešel dovnitř a posadil se na slamník vedle něj. Položil mu ruku na rameno.

    „Zítra ráno po úsvitu.“ řekl vlkodlak, oči měl plné slz. „Já vím, že nemůžete nic dělat. Zavřeli by vás, kdybyste mě pustil a zavřeli by školu, to raději zemřu. Ale je mi to líto.“

    Brumbál se na něj konejšivě usmál. „Myslím, že znám člověka...“

    „Já vím, Sirius je mrtvý, a já půjdu za ním, ale stejně... Tonks... Harry....“

     „Ne, to jsem nemyslel, chtěl jsem říct, že znám člověka, který nemá co ztratit a je dost paličatý, aby vás z toho dostal. Věřte mi. On se Azkabanu nebojí a nenechá na sebe sáhnout.“

     „U Merlinových vousů! Nedovolte, aby se o něco Severus pokoušel. Vždyť ho zavřou!“

     Brumbál pokrčil rameny. „Nikdy mě neposlechne, vždycky udělá to co chce, mám jen kliku, že v určitých věcech chtěl mě poslechnout. Jinak s ním nehnu. Můžu se snažit jak chci, ale stejně si udělá po svém. No nic, já půjdu. Musím zkontrolovat petici na zrušení vašeho trestu. Zeptat se, jestli je naděje, že Filius bude moci svědčit... dokud žijete, je za co bojovat a já budu za váš život bojovat dokonce. Třeba není naděje, ale třeba je a možnost jak vám pomoci se objeví, ale k tomu potřebuji vaši spolupráci.“

      Remus sklíčeně přikývl. „Nebudu se bránit, ať mi budou dělat cokoliv.“
      „Tak je to správně.“
      „Já se bojím!“

      „Kdo by se nebál? Každá normální bytost se bojí. Ale, vy nezemřete! Strach je normální, Remusi... něco mě napadlo.“

    Namaë sledovala Salazara, který si strkal různé věci do kapes peleríny a vypadal rozrušeně. V očích mu plály plamínky a zrcadlil se tam vztek, ale i strach.

  Dávej na sebe pozor, prosím.“ řekla, nechtěla ho pustit, ale neměla jinou možnost. Udělal by si všechno stejně po svém a navíc, on má šanci zachránit Remuse Lupina a to za to stojí.

    Přikývl. Vrazil si do kapsy zavírací nůž, poslední věc, kterou potřeboval a otočil se na dívku. Nastala drobně rozpačitá chvíle, nakonec ji políbil na ústa a vyšel ke vchodu.

     „Půjdu s tebou.“ ozvala se odhodlaně.

     Zastavil se a k ní zády civěl před sebe, přemýšlel nebo se rozhodoval. Nakonec mávnul rukou na pokyn, že může jít. Cítila štěstí z toho, že nebude sám na té cestě, ale i strach z neznámého. On ani ona nevěděli, co je může potkat.

   Vyběhli ze zmijozelské společenské místnosti a už si to štrádovali po schodech do přízemí.

   „Bacha Filch.“ zašeptala Namaë.

   Sal jí rychle přehodil svoji pelerínu přes ramena, aby mohla splynout se stíny a tmou, to byla jediná možnost. On udělal totéž, celý v černém a tak hubený, zanikal tak dokonale, že ho dívka málem neviděla. Teď museli mít štěstí, aby se Filch nepřiblížil na takovou vzdálenost, aby je zahlédl.

    Je tu někdo drahoušku?“ povídal si ze svojí kočkou školník a stále víc a víc se přibližoval, ale nezdálo se, že by měl podezření tak velké, že by slídil.

    Oběma mladým lidem se málem zastavovalo srdce. Může si dívky všimnout a myslet, že tam stojí Severus Snape a tak je odhalí. Stále se přibližoval.

     Ozvali se kroky. Sal i Namy je poznali, jejich zvuk se jim tentokrát nelíbil. Profesor Snape, který je takto neviditelný pořád a má v tom dobrou praxi, výborně vidí každého, který dělá totéž. Skutečně se zadíval jejich směrem.

     Všiml si jich, oba to věděli, čekali, že je pořádně seřve, jenže pak se stalo něco, v co nedoufal ani jeden z nich. Učitel se prudce otočil k nim zády a oslovil školníka.

   Filchi, co se děje?“ Patřičně jízlivý tón značil znepokojení z toho, že tu vůbec školník je.

    „A Severus. Em, nic. Jen paní Nor...“

   Já nejsem zbloudilý student, toulající se po škole! Asi ta vaše... hm, kočka slyšela mě. Chodím tu sem a tam, nemohu spát, což znamená, že tudy by neproklouznul žádný student.“

    „Ovšem, ovšem.“ Filch se obrátil a s kočkou v náruči odešel.

    „Vážně tady žádného studenta nevidím. Ty stíny by se měli ztratit než přijde kočka a slízne si smetanu. A kdyby někdo potřeboval, ať jde zadem, Kentauři se rádi dívají na hvězdy a pes hlídá. Na vrácení jsou dobré lektvary.“ dodal a zmizel ve stínech na schodišti dolů do sklepení.

    Namaë si sundala plášť, že ho majiteli vrátí. „Týjo, on nás kryl.“ žasla.

   Jen si ji ještě nech, dobře tě ukryje a bude ti teplo. Strč si ruce do otvorů a jdeme.“ usmál se na ni Sal vlídně.

   „Dobře.“

   Za chůze si však tiše povídali.

   „Tím dodatkem něco naznačoval, že?“ nadhodila.

   „Máme jít do maštale zadem, Firenze kouká na hvězdy a Tesák hlídá, jeho štěkot by nás mohl prozradit.“

    Takhle nějak si to myslela akorát... „Proč do maštale?“

     „Pro dečku, aby ses dobře mohla držet.“

     Aha! Teď už jí to všechno dávalo smysl. Napadlo ji, že využijí toho, že je Sal morf měnící se v koně a že na něm pojede, ale nedošlo jí, že by dovolil, aby ho osedlala, brala to jako nemožné.

     „Jsi hodný, ale...“

     „Ber dokud dávám, nikdy nedávám dvakrát.“

      „Dobře.“

      „Navíc pojedeme tryskem, na koni jsi takhle rychle ještě nejela, nemám čas tě pořád nakládat. Já tě nebudu chtít vyklopit, ale v téhle rychlosti to těžko ovlivním, prostě, když budeš cítit, že kloužeš, chytneš se dečky a vyrovnáš se. Jinak se můžeš jemně držet hřívy.  Chápej, klidně tě pak naučím cválat bez dečky, ale teď na to není čas.“

     Přikývla a prohlížela si postroje, sedla a dečky uložené na svých obvyklých místech. Ta zlatá uzda se jí velmi líbila, ale chápala, že k tomuhle  nesvolí. Představila si v ústech kovové udidlo a třásla se. Hledali lehkou, měkkou dečku s jedním řemenem. A, už ji viděla.

    „Co tahle?“ zeptala se opatrně.

    Nedostala žádnou odpověď, pak to ale uviděla, tam kde měl Sal být, teď stál nádherný velký arabský plnokrevník. Nikdy nic podobného nedělala, ale nějakým záhadným způsobem věděla co a jak. Umně zapnula řemen a Sal v koňské podobě si nejprve klekl a pak i lehl, aby si mu mohla lehce vylézt na jeho hřbet. Jakmile se chytla hřívy, opatrně vstal, krokem vyšli ze stáje a plynule naklusali. Pracovní klus se jí zdál jednoduchý a šel jí dobře, Sal v něm ale dlouho nevydržel. Dívkou to házelo ve středním lehkém klusu a dost tvrdě dopadala na dečku. Tohle příjemné nebylo, měla pocit, že každou chvíli musí slítnout na zem. Pak si ale vzpomněla, že někde četla: Kůň napovídá co máte dělat, splyňte s pohybem koně....

     No dobře, řekla si. Uvolnila se v kříži, narovnala se, pevně se chytla koleny a... ono to šlo. Její tělo se pohybovalo stejně jako tělo zvířete a když přešlo do cvalu a následně trysku, byla to nádhera. Salova hříva vlála ve větru, který jí čechral vlasy... připadala si tak svobodná a volná, nic krásnějšího nezažila.

   Jááá jedu na koni!“ vykřikla nadšením. Celkem zvláštní věta, ale když si uvědomíte jak moc je těžké se v téhle rychlosti udržet a že to zvládáte, radostí můžete zakřičet tohle, je to normální.

   Zem jim ubíhala pod kopyty skoro neuvěřitelnou rychlostí. Běželi bílou plání hodně dlouho, noc hodně pokročila, když  konečně zastavili. Zabrzdil tak prudce z důvodu pozdního zahlédnutí překážky, že se dívka skutálela dolů do závěje jako pytel brambor, protože tohle nečekala.

     „Jé, promiň, to jsem nechtěl, ale málem jsem spadl do řeky.“ Nutno podotknout, že se nejen cítil trapně, ale že mu celá situace připadala děsně komická, takže dusil záchvaty smíchu.

    Představila si situaci z pohledu třetí osoby a také se tomu musela zasmát. „To nic. Lepší naražená prdel než hotel s křížkem nad hlavou.“ dodala s úsměvem.

   Zatvářil se jako by říkal: „Jo jo.“ a protože už dávno opět chodil po dvou, vyšel normálně, tím svým plazivě lehkým krokem k mostu přes onu zmíněnou řeku. „Dál musíš bohužel pěšky, přes most se tu stejně koně vodí.“ prohlásil tak jako by do noci.

     Doběhla ho. „Kam vlastně jdeme?“

      „Pro něco, co mi schovává dobrý známý.“

     Hm, zajímavé. „A můžeš říct, co to je, prosím?“

    A proč? Uvidíš to. Spěcháme.“

     „Dobře.“

     Když přešli řeku, zatočili do leva na cestu k nějakému stavení. Šel jistě, takže ona věděla, že to tu dobře zná i takhle po tmě. V hale je už čekal muž.

    Měl dlouhé vlasy a nešlo si nevšimnout jeho... my, my jsme v Roklince? Skutečně byli. Dost hodně ji překvapilo co vidí. Stál před ní Elrond. Poznala ho hned, i když ho nikdy neviděla. V očích mě tolik popisované hvězdy na šedé obloze a tvář sličnou jako král elfů, plnou letní laskavosti.

     Salazar vyrazil ke dveřím, u kterých mistr stál. „Musím to dostat hned.“

     Elf mu přibouchl dveře před nosem a přísně na něj pohlédl. „Dohoda zněla jasně.“

     „Dokonáno.“ odsekl jízlivě Salazar. „Ustupte!“

     Salazar se pokusil elfa od dveří odtlačit. I když byl rovněž elf, vypadalo to, že tlačí do kamene velkého jako dům a širokého jako půl hřiště.

     „Co tak zhurta? Vždyť nebude tak zle. Teď se uklidni a dej si....“

    Na čaj není čas, potřebuji svoje věci. Překonal jsem strach! Už se nebojím. Postavím se všemu.

Já! Mám! Vztek!“

     Elrond stál s rukama spojenýma na hrudi, pozvedl obočí. „Tak najednou?“

      Jsem zamilovaný! A ona nechce bačkoru! Můj mudlovský otec je čím dál víc na tom zle s hlavou a já dokáži být klidný i když říká dost velké blbosti a řve. Soldanovi jsem přerazil nos a to jen proto, že jsem si řekl, že se mi třeba uleví, když to udělám. A pomohlo to. Stačí si jen věřit a stát si za svým stůj co stůj. Je to těžké, ale někde to ve mě je. Ukázal jsem sílu a Soldana postavil na nohy, to je zase velkorysost, před tím jsem musel být odvážný, nemuselo to vyjít, ale já se do toho opřel. Už mě nešikanuje. Potom jsem rozsoudil hádající se spolužáky. Nepoprali se. Sebedůvěra je důležitá a já ji teď mám. Je tu dívka, která mi věří a stojí  za mnou přátelé. Dnes už si to uvědomuji.“

    Elrond otevřel dveře a chvíli něco hledal v dřevěné truhle, pak vytáhl obyčejný uzlík a dal ho Namaë, ta zamžikala překvapením.

  Drž to pevně, až pojedete. A dej mu i to co jsi ušila. Tušíš správně. A teď mě omluvte, jsem starý a tak musím odpočívat, je to zdravé, všechno si srovnám v hlavě... pěknou cestu.“

    Vyšli z domu. Dívka měla v hlavě hodně otázek. „Měl... měl to být vlastně jen žert. Jen pro potěšení...“

    „Jo, jo.“ vzdychl. „někdy jsou slova srdce matná a moc silná a důležitá zároveň.“

     „Mám... mám to náhodou sebou. Nevím proč, ale vzala jsem to.“

     „To je dobře, pojedeme rovnou na popraviště, teda na nádvoří.“

    Mezitím, co Namy a Sal letěli zpět jako střely, začalo svítat. Remus Lupin se ve svém vězení postavil a vyhlédl zamřížovaným oknem ven. „Ne.“ zajíkl se. „Já nechci.“

    O deset minut později musel snášet kopance popravčí čety. Ležel nahý na podlaze a polykal krev, svoji vlastní, jak ho jeden z nich kopl do nosu. Náhle ho táhli ze schodů,  leč ho zřídili tak, že se skoro nemohl hnout, nutili ho bičem jít. Nechal se. Teď už mu bylo všechno jedno. Zemře. Nemělo smysl něco dělat.

    Dovlékli ho až na nádvoří a on spatřil pět mužů s puškami. Aha, řekl si v duchu a stříbrné kulky, že? Tady by stačili normální, vy magoři vymatlaní. Vřel uvnitř vzteky, ale ještě pořád si dokázal srovnat, že mohl dostat jed účinný pro vlkodlaky, jenže ten umí vyrobit Severus Snape, nikdo jiný široko daleko neuměl, ten ale očividně odmítl, to popravu zdrželo, ale co je to platné? Humánní být ministerstvo nemusí, že? Bylo by to lepší, ale když to nejde, nejde.

   Přivázali Remuse ke kůlu. Zamotala se mu hlava, tak moc nechtěl umřít, že se mu s toho všeho udělalo zle. Zíral před sebe a čekal co se bude dít teď, budou ho ještě nějak mučit, rozebírat jeho skutky, nazývat ho všelijakými slovy? Jen si poslužte! V duchu si plival pod nohy a řval. Na ven působil vyrovnaně, smířeně. Jen ho mrzelo, že tu není Brumbál. Asi se to snaží ještě nějak zastavit. Ale vždyť to nejde! Tak už mě krucinál zastřelte! To musím ještě víc strpět? Stydím se! Jsem nahý a je mi zima! Ty prasata mě osahávali! Co pak jste mě už neponížili dost! Už! No tak!

    Ten blázen se s tím smířil.“ vykřikl Popletal. „Připravit zbraň!“

     Tak kde jsou! Brumbál se rozhlížel po okolí, ale Sal s Namaë se ještě nevraceli. Tak kde vězí!

     Popletale vy jste blázen!“ mezi Remuse a popravčí střelce vstoupil Severus Snape. „Kde máte důkazy, že to Lupin udělal? Ptal jste se nějakého znalce?“

      Ministr pokrčil rameny. „Ustupte, pane Snapee, nechtějte, aby stažená obvinění pro ti vám byla opět aktivována. Spolčujete se s vlkodlaky. Ustupte, povídám.“

    Snape se praštil do čela. „Ten člověk je magor. Ten člověk je magor. Naprostý magor. Myslíte si že mě strašíte? Právě tím, že Lupina bráním dokazuju, že jsem na vaší straně, vy jedna kovový koleno. Bráním posledního Poberta a vy mě vyhrožujete Azkabanem? Jste tupec!“

     Ministr nehodlal tohle dál poslouchat. „Budete znovu souzen a když neustoupíte, zemřete s ním. Spravedlnost musí být. Nuže?“

      „Já se nehnu.“

      „Severusi!“

     Drž hubu, Lupine! Raději zemřu....“

      „Tak tady. Připravit! Pozor! Au!“

      Někdo seskočil ze zdi, u které stáli a do ministra vrazil.

    „Hej! Co si to dovolujete, chlapče.“ obořil se na Salazara Popletal.

   Jestli já jsem chlapec, tak vy jste embrio, hůř, sperma v taťkově pinďovi.“ zamračil se na něj elf dost rozčíleně a odhodil svoji pelerínu Snapeovi.

     „Co si to ten nevychovanec dovoluje?“

     Snape sjel ministra velmi káravým pohledem. „Vy by jste měl raději mlčet.“

       Salazar rozvázal provázky na dřevěné tyči, kterou zdržel v pravici a rozvinul tak prapor zelené barvy, na němž byli propleteni dva hadi, jeden tmavěji zelený než podklad a s očima stříbrnýma, druhý stříbrný, s očima smaragdovýma. Pak Salazar pohodil prudce hlavou, následně si zastrčil vlasy za špičaté uši.

    Několik studentů vyjeklo: „Elf! On je elf.“

    Ministr žasnul. Tu zástavu znal z četby o světě elfů, pokud se někde rozvinula, bylo to znamení, že je zde král králů. Nechápal ale jak je možné, že ten drzý kluk je král elfů. Králové jsou přece vychovaní.

     „Z čeho jste usoudil, že profesor Lupin napadl svého kolegu Kratiknota.“ zeptal se Salazar nedočkavě a dost nazlobeně.

     A přece mívají korunu.

     „Halo? Halo? HALO!“

      Ministr se to všechno musel srovnat v hlavě. Když o tom tak přemýšlel, všechno tohle mu nakukala Dolores. Znovu si prošel pár uplynulých dnů a nějak mu všechno přišlo divné.

    Brumbál došel až k nim a promluvil na ministra. „Corneliusi, vlkodlak, kterého chcete zabít, má přítelkyni a jak vidím dle podpisů i mnoho přátel, lidí, kteří ho mají rádi, mohla by zrůda, která napadá lidi i v lidské podobě vyvolat v lidech soucit? Porozumění? Žáci za něj bojovali, protože mu jako pedagogovi věří. Mnozí se mi svěřili, že se s ním cítí dobře, protože vědí, že je ochrání. Remus Lupin dokáže milovat a to zrůda, za kterou jej považujete, nesvede. Lidé mu mnohokrát ublížili a utiskují ho dál, ale on lidem stále věří. Je mezi nimi a pro ně se bije. Viděl jste někdy plakat vlkodlaka? Ne? Tak se podívejte. Tečou mu slzy po tváři, jeho iluze se bortí. On věřil, že je mezi lidmi v bezpečí, že jsou to jeho přátelé. Nechce tady nechat přítelkyni samotnou, hluboce ji miluje a která miluje jeho, bolí jej, že se ho zastal ten, koho on se zastat bál. Pláče a myslí to upřímně. Když vezme život Remusi Lupinovi, svět ztratí možná jediného vlkodlaka, který je schopný vroucně milovat, vlkodlaka, který má hodné laskavé srdce, který lidi chrání, ne jim ubližuje.“

     „No?“ dal si ruce v bok Salazar.

     Ministr si se studem sedl na lavičku kousek od nich. „Rozvažte ho, je volný.“ dal si ruce do dlaní a tiše zpytoval svědomí.

    Lulu vzala deku, Janiss teplý čaj a vyšli k osvobozenému. Lulu prokřehlého profesora zabalila, svezl se na zem a v sedě se do přikrývky zachumlal. Neschopen promluvit, vzal si od Janiss hrnek s čajem a hodně se napil.

    Já král Imladril první, přikazuji a tohle přikazuji hrozně rád, radujte se.“ usmál se Salazar a lusknutím prstů měl na sobě černé roucho a zelený kabátec.

    Dav propukl v jásot a jeho špalírem přicházela Namaë v krásných šatech. I ona byla elfka a nyní to bylo patřičně znát. Za ní šli Elfkam s Isilem a také Tan, nejvzácnější dlak na světě.

    Imladril vykročil k nim a před Namaë poklekl. „Drahá paní hvězd a luny svitu, krásná Eleniel, rád bych tě požádal... já ale nevím jak se to dělá... prosím vezmeš si mě?“

    Namaë jeho slova zaskočila, možná dojala k slzám... to nechme jako jejich tajemství...

    „Ano.“ přikývla.

    Vstal a objal ji. „Děkuji.“

      „Ne, já tobě. Miluji tě.“

      „Já tebe taky.“

     A dav se rozjásal po druhé a i Remus Lupin se radoval nad tou radostnou novinou, až mu znovu z očí vytryskly slzy, ale tentokrát ty krásné ze štěstí a dojetí.    

     Namaë vládla měsíčnímu světlu, proto směla svou mocí uzdravit Filiuse Kratiknota. To jí připomněl Elrond, který dorazil na korunovaci (novou korunovaci) krále Imladrila, protože král si to takhle přál. Jedině Elrond mu směl znovu položit na hlavu korunu a předat mu definitivně vládu nad elfím světem. Ne, Elrond nevládl místo něj, ale byl ztělesněním moudrosti a otcovství, které pomáhaly Imladrilovi najít cestu k sobě samému. Nahrazoval mu chybějícího otce i nejlepšího kamaráda a tím byl pro něj mnohem vyšším králem než on sám.

     Koneckonců Namaë byla dlouhou řadou dcera Arwenina a tudíž Elrondova velmi vzdálená vnučka. Koloběh se tedy opakoval. Tentokrát ale dobře pro Elronda. Zamiloval si Namaë, prtože v ní poznával dceru, která už nežila, její krásu i povahu, ale nemusel ji opustit. Konečně směl odejít po jejím boku do Země neumírajících, kde teď měla s chotěm sídlit. A skutečně chtěl.

       Z jeho krve vyšli i Lulu a Janiss Potterovi, byly pokračováním jeho lidské krve. Ale také Elundil, Správce trůnu krále Imladrila. Lidští předkové vzešly s Elrondova bratra Elrose, ti elfští z něj samotného, respektive z jeho dcery či synů.

    Elfkam byl přímým potomkem Elladanova syna Ilmara a Isil přímým potomkem Elrohirova syna Anara.

    Filius Kratiknot identifikoval smrtijeda, který mu zranění způsobil a Abbal Ridhad se tak dostal doživotně do Azkabanu. Stejný smrtijed ubližoval Potterovým. Přiznal se při výslechu bystrozorce Tonksové, kterou za to povýšili na velitelku.

   Imladril s Namaë, Elrondem, Isilem, Elfkamem a Tanem odešli do Země neumírajících. Tan směl jít také, protože nebylo možné jej od krále oddělit, byli si velmi blízcí. Nutno podotknout, že všichni zde zanechali potomky nebo příbuzné a tak není konec pokračovaní jejich rodů.

    Kdo ví, třeba se právě bavíte s Elladanovým prapravnukem s velkým množstvím dalších pra a ani si neuvědomujete, že je to elf.

Sic vládnou lidé, ale elfové existují dál na tomto světě.

 
**