Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 2 - Rolničkový jezdec z temna

     „Potterová vstávej!“

     Lulu měla dojem, že sedí na kolotoči. „Co, co!“ Otevřela oči a spatřila nepříliš vlídnou tvář Salazara Snapea. Pokud se vám stane, že náhle ležíte na zemi, tak určitě nechcete jako první vidět tohle, ale třeba sestřenku, ovšem Lulu neměla na výběr. Postavila se na nohy a trochu ji uklidnil pohled Namaë, která jí beze slov podávala čokoládu.

   „Co se stalo?“ zeptala se jí Lulu doufajíc, že odpoví.

   „Omdlela si.“ řekla Namaë vlídně. „Ovšem, pochop prosím náš údiv na tvým výskytem zde.“ dodala a zadívala se na Salazara.

     Salazar přikývl. „Buď prosím tak laskavá a vysvětly své počínání.“

     Lulu přišlo, že ti dva mluví nepatrně jiným jazykem, ale přesto, že ji v tu chvíli všechno unavovalo, dokázala aspoň nějak odpovědět.

     „Ráda bych si to nechala pro sebe, když dovolíte a už nikdy to neopakovala.“ Stála totiž u kamenné zdi, kde se vcházelo do Zmijozelské společenské místnosti a to byl dost velký prohřešek, kdyby to viděl některý z profesorů, dostala by školní trest, ples skončil a ona v oslavách měla pokračovat na své koleji, Mrzimoru. Lepší bylo hned zmizet.

     „Hm.“ odpověděl Salazar.

     „Proč všichni Mrzimorští už jsou dávno na koleji a pouze..“ profesor Snape, kterého Lulu neslyšela přicházet, ohrnul ret v jízlivém úšklebku. „Jedna žačka z této koleje klábosí ze Zmijozelskými prefekty někde, kde být už dávno nemá?“

      Lulu polkla.

       „A co dělají Zmizelští prefekti v jednu ráno venku z postele a nespí?“ odpověděl hlas přicházejícího profesora Lupina.

      „Lupine, co dějí moji prefekti opravdu není tvá věc. Buď tak laskav a procházej se dál při měsíčku a nás si nevšímej.“ zavrčel Snape (Severus ovšem).

     Na Lupinovi bylo znát pobavení. Spojení „procházej se dál při měsíčku a nás si nevšímej“ ho dokonale pobavilo. I Lulu, Namaë a Salazar jen tak tak zadrželi výbuch smíchu.

     Možná proto Lupin promluvil tak laskavě. „Vlastně by se dalo zeptat, co tu dělá učitel lektvarů, když všichni učitelé spí až na mě? Počítáš hvězdy?“

    Severus Snape ze sebe vydávil jakési zasyčení. „Moc vtipné Lupine. A teď mě omluv. Musím Potterovou dovést k řediteli.“

    Lulu se stáhl žaludek. To ne! Ještě nikdy neměla školní trest!

    „Profesor Lupin jde na ošetřovnu, Potterová omdlela pane, já se vám do toho nechci míchat, ale nebylo by lepší, aby nejdřív šla tam.“ Salazar to řekl s notnou dávkou znepokojení, ale v jeho hlase zněla podivná síla a jeho melodie naznačovala cosi tajemného.

    „Šel jsem za tebou kvůli té tvé horečce.“ Lupin položil Severu Snapeovi ruku na rameno, ten ucukl a zkřivil ret v rozzuřeném úšklebku.

     „Nesahej na mě!“ zavrčel.

     Salazar si hlasitě vzdychl, jeho tvář nyní zračila nedočkavost, pohodil hlavou a Lulu málem vyjekla, zdálo se jí to nebo jeho uši měly jiný tvar, než mají obvykle mít? Odtrhla od mladšího Snapea zrak a mimoděk se zahleděla na profesora Lupina.

      Usmál se na ni jak nejvlídněji dokázal, každý ho zná, ví že toto je vlkodlak ze zlatým srdcem a velmi rád to dává najevo. Excelentní úsměv před tím podpořilo několik skleniček máslového ležáku a krásná atmosféra vánočního plesu. Miloval vánoční plesy a zdálo se, že blížící se úplněk ho najednou nezarmucuje, no částečně to byla pravda, plně se oddal radosti z plesu.

       Jeho zelené oči se leskly od stálé únavy, která na něm vždy znatelně visela. „Vážně si omdlela, Lulu?“ řekl to pomalu a vstřícně.

     Dívka přikývla, nevěda zda jde o polehčující okolnost či ne.

     „Nuže, běž s ní Lupine na ošetřovnu. Já tam zavolám ředitele.“ zasyčel Snape, naznačil prefektům své koleje, aby se co nejrychleji vrátili na kojej a zmizel ve stínech.

      Lulu šla za profesorem R. J. Lupinem (čti: ár džej Lupinem) sklesle, vůbec nic totiž nechápala, vůbec neměla ponětí, jak se tam u vchodu do zmijozelské společenské místnosti ocitla, cítila se proto hrozně. Ono je rozdíl, když něco provedete vědomě a nebo když něco uděláte a nevíte o tom jak. Děsilo ji pomyšlení na různá paměťová kouzla a lektvary, na okna v paměti tvořící se jen tak z ničeho nic... a také mohla být uvržena do nějakého transu. Otřepala se.

     Profesor se na ni ohlédl a nechal ji dojít, aby šli vedle sebe. „Nechceš mi něco říct, Lulu?“

     Už, už chtěla Lulu říct: „Ne pane, nic.“, když v tom ji přepadl pocit, že by to měla všechno Lupinovi říct, co když je to důležité. Začala nepatrně, neohrabaně, no nevadí, hlavně že začala.

    „Neopila jsem se.“

     Profesor zvedl obočí. „Takže nevíš jak jsi se tam dostala?“

    Vždycky mu věřila, jeho náhlé porozumění ji zvedlo na tolik, že už se tolik netřásla. „Bohužel ano. Vážně ničemu nerozumím. Opravdu ne. Nejsem opilá a žádný lektvar jsem nevypila. V tom jsem si jistá. Tu dýňovou šťávu pili všichni. Opravdu všichni.“

     „Tak to je vážné. Moc vážné.“ zatvářil se velmi smutně a není divu, nálada mu trochu poklesla.

     Lulu zamžikala. „Jak moc vážné?“

     „Velmi.“ odpověděl a zadíval se do země, celou cestu pak už nepromluvil.

       Zasněženou krajinou se hnal jezdec celý v černém, jeho postroj zvonil rolničkami, on měl přes hlavu kápi a houstnoucí tma ho ochotně kryla, takže jste si jej mohli uvědomit jen podle těch zvonečků. Černý oř občas zaržál, dusal kopyty bílou nadílku a od nozder se mu kouřilo, jak vydechoval. Byl to velký arabský plnokrevník s hustou hřívou a děsivě živýma očima. Cinkot rolniček jeho postroje se nesl nocí jako jediná píseň. Těžká oblaka visela nad krajinou jako temné koláče plné vloček. Začalo sněžit. Muž ujížděl odhodlaně dál, jako by se nechumelilo. Nejel nějak moc dlouho a přesně znal cestu. Brzy koni přitáhl otěže. Zvíře zastavilo hned.

     Mezi stromy stála postava v tmavém plášti a též jí nebylo vidět do tváře kvůli kápi. Muž s koně neslezl, ale nastavil ho bokem k postavě.

    „Pane,“ promluvila osoba krásným mužským hlasem. „hodnou chvíli čekám, nestalo se nic?“

     „Ne, vše je v naprostém pořádku. Jen jsem nechtěl jet přes Jelení propast, teď v zimě by to nemuselo dopadnout dobře, obři opět si pohrávají s lavinami, zdá se, že soutěží, kdo udělá větší a nekoukají kolem, kdo  jede.“

    Druhý muž si sundal kapuci, na tváři mu hrál chápavý úsměv, šedé oči mu svítily pobavením a lehký vítr si pohrával s jeho dlouhými tmavými vlasy. „Rozumím. Brzy nastane tvůj čas králi.“

     „Sic pochybuji, že obojí spolu souvisí, ale souhlasím, proto jsem zde. Rád bych se jen ujistil, zda potřebné věci jsou připravené.“ zatvářil se jezdec vážně.

      Muž mu odpověděl stejně hravě jako před chvílí. „Nedával jsem je nikam a střežím je... dá se říct, vlastní vůlí, takže v bezpečí jsou. Ovšem doufám, že dostojíš svému slibu a vezmeš si ji až budou tobě vráceny.“

       „Nepochybuj Mistře o mém slově, což nebylo královské? Koruna krále nedělá, sám si to říkal.“

      Muž se na jezdce usmál ještě mileji. „Někdy je láska silnější než vůle krále, ona si totiž dělá co chce. Podívej se na mne, pokoušelo by se normální kníže o princeznu? Asi ne, pokud by jeho láska nebyla dostatečně silná. Stala by se elfí kněžna smrtelnou jen pro krále lidí? Asi ne, pokud by její láska nebyla dostatečně vroucí.“

     „Opět podléhám tvé moudrosti kníže a uznávám, že máš pravdu. Já ale musím stát pevně a lásku ukočírovat, protože pokud všechno uspěchám, bude vše zničeno a to nechci. Namarië, zde je čas vnímatelný.“

     „Namarië.“
     Jezdec obrátil koně a tryskem vyrazil pryč.


 
**