Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 3


    Namaë se zpocená posadila na posteli. Opět směla pocítit hrůzu snu, který se jí vracel. Tříštily se v něm navzájem meče, křičeli lidé, plakaly děti. Nad tmavým městem se vznášela ponurá noční mlha. Muži umírali, ženy se hroutily v slzách, hořely domy... pak náhle bylo ticho, jako když utne. Ticho její ložnice, jejich ložnice. Jenže ostatní dívky spaly spokojeně, jen ona opět čelila otázce, proč. Proč musí tolik nocí vidět takové strašné věci?
Proč a co to znamená? Je to zjevení budoucnosti či vzpomínka z minulosti? Kdo jsou ti lidé? Co je to za město a kde leží? V jakém státě? Nebo snad v jakém světě? Je vůbec ještě něco jiného než svět mudlů a svět kouzelníků? Věděla že ano, ale zdálo se to tak dlouho.

       Jitřní ráno se komíhalo jako větvě krásných keřů a všude leželo skvostné bělo jako nějaký závoj nevěsty. Spočinulo v Bradavicích poměrně časně, ale ještě se batolilo, když se žáci rozkoukali a spatřili hordy dárků.
A nejen oni procitli v nádherný pocit štěstí a radosti z vánoční nadílky, i učitelé našli u nohou svých postelí patřičně zabalené dárečky.
    Prázdniny se přihrnuly s příjemnou náladou, ale Lulu a její kamarádky stále pátraly po vysvětlení toho, co se včera Lulu stalo. Profesor Brumbál ani profesorka McGonagallová jim nechtěli nic říct, zrovna tak profesor Lupin s profesorem Kratiknotem a ptát se profesora Snapea se jí vážně nechtělo.
Binns by jim toho asi taky moc neřekl a profesor Firenze zase vždy mluví tak složitě, že se bály, že si to špatně vyloží a pak dostaňte si něco z Kentaura. Když by bylo lehké to z něj dostat, stálo by to za to, aby se pokusily to pochopit, třeba by se jim to povedlo, ale nic se jim z nikoho páčit nechtělo. Musely tedy dívky pátrat samy.

      Zrovna se dostaly do víru diskuse, když do knihovny, kde se učily a zároveň debatovaly (mě nepovídejte, že se tak toho moc nenaučily, ale aspoň nebyly tak nápadné a nepřitahovaly zvědavce), vběhla Lucy Morgenová z Havraspáru, která až do teď brečela na každém kroku, protože ji odmítl Draco Malfoy a nešel s ní na včerejší ples. Teď se smála a skoro tančila.
    „Seděla jsem na jednorožci!“ vykřikla vesele.
    Mnoho žáků udiveně vydechlo, ale někteří se zatvářili rozzlobeně a Lucy počastovali dost nezdvořilými slovy. A všichni se v tu ránu začali překřikovat.

     „Mohli by jste být chvíli sticha! Snažím se naučit Dějiny, abych nepropadl! Nechybí k tomu moc! Tohle mi vážně nejde!“ zařval do halasu Salazar Snape dost vztekle.
     Charlie Weasley vstal a došel až ke stolu, kde Sal seděl spolu s Dracem Malfoyem, nadechl se a velmi přátelsky promluvil. „Tebe neudivuje, co říká Lucy? Neber to prosím zle, ale mě to velmi udivuje.“

      Kdo čekal, že Salazar promluví jízlivě, ten se ošklivě spletl. „Ne Charlie, mě to ani neudivuje, ani nepřekvapuje. Elfkam je unimorf. Bylo jí ho líto, tak ji chtěl potěšit a povozil ji na hřbetě.“
   Charlie nejdřív zamrkal, pak se na Salazara srdečně usmál. „Rozumím, na tom opravdu není nic zvláštního. Pokud to dobře chápu, unimorf je ten, který se mění v jednorožce.“
      Ovšem teď Sal nasadil ten syčivější tón a k tomu ještě se zatvářil velmi nepříčetně. „Ovšemže a teď buď tak laskav a nech mě pracovat!“

    Charlie přikývl. „Ovšem, promiň. Nenech se rušit.“
    Janiss se šla odpoledne sama projít, aby si všechno srovnala v hlavě. To co se přihodilo její sestřence,  jí velmi vrtalo hlavou, nebylo to totiž nic obyčejného. Jistěže, omdlí každý, ale aby nevěděl jak se někde octnul, to je divné za každých okolností. Jan bloumala po školních pozemcích a snažila se vymyslet nějakou teorii, ale s tak málo informacemi to šlo nevídaně špatně. Na školním hřišti se zastavila. Dívala se na prázdné tribuny, tady nikdo už nebyl. Všichni si chtěli užít Vánoce a hlavně jim věnované prázdniny. Sklopila hlavu a zahloubala se do možností zapomenutí, jak se kdo kam dostal. Opilost? Lulu přece nepila... v tom uslyšela podivný svist, jakoby nad její hlavou proletěl velikánský pták a podivný skřek se nesl k rudnoucímu nebi.

    Dívka zvedla hlavu a spatřila cosi ohavného jak na ni padá z několika málo stop. Nebyl to ani pták, ani žádné jiné zvíře, byl to jakýsi netvor, ze kterého vyzařovala zima a tma. Srdce se Jan rozbušilo jako o závod, hrdlo se jí stáhlo. Nemohla se pohnout, jakoby jí nohy k zemi přikovali. Řítilo se to na ni a ona cítila, jak ji náhle přemáhá smutek, který začal zahánět strach, jak slábne.... už jen tak tak se držela na nohou. Tolik se snažila něco dělat, ale nešlo to. Nebyla zbabělá, ale prostě se nemohla pohnout.

     Pak se ozvalo zaržání a kopyta nějakého koně se rychle přibližovala. Hop! Janiss viděla jak to zvíře skočilo mezi ni a tu téměř beztvarou stvůru a zvedlo se na zadní. Nebyl to obyčejný kůň, neboť jeho čelo zdobil stříbrný roh a zběsile mával křídly. Bíle se lesklo jeho tělo a celý zlatavě zářil. Jediný úder jeho kopyt zasáhl cíl a přízračný netvor ustoupil a nehodlal ušlechtilého alicorna, jak se tato zvířata už dávno nazývají pokoušet a zmizel.
     Janiss zavrávorala, chytla se za čelo a na maličký okamžik zavřela oči. Když je znova otevřela, krásné zvíře tam již nestálo, rovněž zmizelo. Janiss pocítila lítost, po tváři jí sklouzla jedna veliká slza.

   „Kde je?“ zeptala se Isila, který na ni starostlivě hleděl, ten zase přišel než otevřela oči, měla mu to za zlé, chtěla, aby alicorn ještě chvíli zůstal, chtěla mu poděkovat a lépe si ho prohlédnout, byl tak nádherný!
      Mladík se na ni srdečně usmál. „Kdo?“
      „Ty jsi ho vyplašil!“ zamračila se dívka. „Tohle ti nedaruju. Zmijozeláci vždycky všechno zkazí.“

     Isilovi nic nedávalo smysl, nechápal, proč mu Janiss hubuje, takže se zatvářil dost nešťastně. „Ale koho?“
     „Koho? Ty jsi ho neviděl?“

     „Viděl jsem mnoho věcí, koho máš na mysli?“ Teď už se mladík tvářil lítostivě a soucitně zároveň.
     „Toho koně s křídly a rohem.“ Janiss si strkla ruce v bok. „Proč si ho odehnal?“
      Isilovi se viditelně ulevilo a znovu se usmál. „Ach tak. Víš Janiss, já ho neodehnal. Je tu pořád.“

      „Jak to k sakru myslíš?“ Byla opravdu hodně rozhněvaná, nehodlala tohle Isilovi nikdy odpustit.
    Isil se podrbal na bradě a hluboce se nadechl. „Janiss, já... já...vím, že to pro tebe bude asi zklamání...
    jsem alimorf. Ten alicorn jsem byl já.“

    Janiss ztuhla úžasem, stačila ze sebe vydávit jen: „Můžeš to nějak dokázat?“

    Vyznělo to velmi přidušeně, takže není divu, že Isil na to reagoval starostlivým pohledem. 

    „Mohu.“ přivřel oči a bylo vidět jak usilovně se soustředí. Náhle se proměnil v onoho bájného tvora, který
    Janiss ochránil a zase zpět.
    Jan okamžitě přešel vztek. „Och promiň, měla bych ti být vděčná a ne tě kárat, promiň.“
     „To nic, nevěděla jsi to.“ usmál se opět Isil.
      Vydali se spolu zpět do hradu, protože rychle přicházela tma a po setmění žáci nesmějí být mimo svoji kolej, natož venku. On šel lehce jako by se vznášel a ona měla pocit, že se vznášet začíná. Bylo strašné vidět tu zrůdnou bytost, která byla zjevně plná zla a možná patřila k černé magii.
    „Co to vlastně bylo?“ zeptala se chvějícím hlasem.
    Ani na ni nepohlédl. „To co tě napadlo?“

    Přikývla.
    „Říká se tomu temný přízrak. Je slabší zmocnění zla. Mudlové tomu říkají například Satanův sluha nebo tak podobně. V podstatě je to bytost tvořená černou magií, takový stín.“ odpověděl, oči stále zabodnuté někam do země.
    „Kdo ho na mě poslal?“

    „To nevím, ale zajdi s tím za ředitelem. Teď prosím jiné téma.“
    Janiss pochopila, že Isil o těchto věcech nerad mluví a nechtěla mu ubližovat, třeba jde o moc osobní věc a to se nepitvá, když o to není zájem. Chvíli mlčela, pak ji ale přemohla další otázka.

    „Je tu na škole ještě někdo takový jako ty a Elfkam?“
     Teď na ni Isil konečně pohlédl. „Nechtěl by, abys to věděla.“

    Vešli do Vstupní haly a obrátili se ke schodům.
     „Aj, aj.“ povzdechla si tiše Janiss, kdy uviděla, kdo stojí na schodech.

    Salazar Snape se tvářil znechuceně, ale Janiss něco říkalo, že by tohle mohlo dopadnout dobře, že ji nepráskne, ale strach měla stejně.
    „Jseš celá, Potterová?“ zeptal se jí.
   Ona se uvnitř rozklepala, z tohohle může koukat pořádný průšvih. „Jo.“

     „Fajn, vrať se na kolej, než ti udělám z těla cedník, měl jsem o tebe takový strach.“

      Isil i Janiss zůstali stát jak přimražení. On se o Janiss bál. Ona se tomu divila. Isil doufal, že ji Sal nepůjde udat za toulání se venku za tmy.

     „Co na mě tak zíráte?! Můžou nás chytit!“
     Janiss pochybovala, že Snape (profesor) nechá vyloučit právě jeho, kdyby ho načapal, ale ji by klidně Prýtová vyloučit mohla, nebo by jí aspoň uložila drsný trest. „Tebe by těžko vyloučil a ani by ti nedal trest.“ troufla si.

   „Tím bych si nebyl tak jistý.“ odsekl Salazar. „A teď upaluj za ředitelem, ty kecko!“

      „Běž Janiss, on tě nevyloučí, prosím tě běž.“ naléhal Isil. „Hele, Sal je možná protivný, ale myslí to dobře....“

Janiss si povzdechla a vydala se k ředitelně.

 
**