Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 4


       No jo, jenže jaké je heslo do ředitelny? Jannis se zamračila na kamenný chrlič u vchodu do Brumbálovi pracovny, strčila si ruce v bok a zaklela: „Prach a broky.“ Jen co to dořekla, mohla úplně klidně ztuhnout úžasem, protože se chrlič začal otáčet.

    Když stála na prvním schodě (nebo posledním, podle toho jak to berete) u dveří do ředitelny, rozbušilo se jí rychle srdce, přivřela oči a zaklepala.
    „Jen vstupte!“

    Janiss rozvážným krokem vešla, kulatá místnost na ni působila velmi útulně, skoro ji to uklidnilo natolik, že se málem přestala bát. Ovšem rozhodilo ji něco jiného, takže ten pocit netrval dlouho.

   Za  ředitelovým stolem, v křesle pro hosta, seděl vysoký muž se zlatými vlasy, měl podivně temně šedé oči a světlounkou pleť – Lucius Malfoy, Dracův otec. Janiss pocítila, jak jí mysl plní vztek, tahle rodina se vážně nechovala moc uctivě k mudlovským studentům a vůbec všichni byli tak podivně arogantní. Dokonce ani Sal se s Dracem příliš nestýkal, což je co říct. Ale dívka se udržela a nedala svoji antipatii znát.

    „Dobrý večer, pane profesore Malfoyi.“
    „Dobrý večer. Hm, já stejně už jdu.“ Lucius Malfoy se zvedl a ladným krokem odešel.

    Brumbál nejdřív na to neřekl nic, díval se za odcházejícím, ruce spojené, propletené prsty a v modrých očích se mu zračilo cosi zasněného. Seděl za svým pracovním stolem, nedutal a civěl na dveře. Zvláštní chvíle.

    Janiss nevěděla jestli má něco říct, nebo jen čekat, celá v rozpacích nakonec aspoň pozdravila.

     Ředitel se na ni konečně otočil a usmál se. „Přemýšlel jsem.“ řekl pomalu. „Přemýšlel jsem o věcech, které se dějí kolem mě. Jakou novinu mi neseš ty, Janiss?“

    Janiss mu vyložila, co se jí stalo na hřišti, i o tom, co říkali Isil a Salazar potom. Poslouchal velmi bedlivě. Moře v modrých očích se příliš nehýbalo. Ač jeho věk dosáhl úctyhodného čísla, oči měl stále mladé. Tohle Janiss znala jen u málo učitelů, Binnsovi oči byly mrtvé, Lupinovi unavené a smutné, Snapeovi temné, hluboké, prostě skoro všechno, ale ne mladé, takové oči viděla jen na formulích, u Kratiknota. Teď se do těch ředitelových zadívala a čekala, co Brumbál odpoví.

    Nepatrně se zavrtěl na židli, rozpletl prsty a pokynul, aby se posadila, posunul si víc na nos půlměsícové brýle, natočil hlavu trochu na stranu a promluvil velmi vážným, ale i konejšivým tónem.
    „Nemyslím si, že by ten Přízrak šel přímo po tobě, spíš ses mu nachomýtla v cestě, tak na tebe zaútočil. Ale souhlasím s tebou, měla jsi štěstí, že ti Isil přišel na pomoc, bývala by jsi nepřežila. Ovšem, když teď Přízrak zjistil, že na hradě je alimorf, což je dost úzký příbuzný alicorna, tak se už sem neodváží.“
   Janiss přikývla, ale otázky se jí samy nořily z mysli a na jazyku svěděly jako uhry pod mýdlem, musela se zeptat, něco říct.
   „Takže, pane řediteli, že jsem tak smělá, alimorfové jsou nejen morfové, ale také vojáci bílé magie?“

      Brumbál se pochvalně usmál. „Ano. A Janiss, nechtěla bys mi ještě něco říct?“
     Janiss si vzpomněla na příhodu Lulu, na malý moment zauvažovala, že o ní Brumbálovi poví, ale nakonec se rozmyslela. „Ne, pane. Jen bych se ráda zeptala... zajímalo by mě, jak o tom Isil a hlavně Salazar věděli.“

    „Myslím, že pan Snape s pane Ëarendilem mají mít určitá tajemství, kterých prozrazení mohou řídit jen oni sami. I když tuším, nebudu se pouštět do hypotéz, mohl bych jim toto tajemství upřít a to si oba nezaslouží. Pokud už nic nepotřebuješ, prosím omluv mě, musím cosi školního dopsat.“

     „Děkuji pane. Dobrou noc.“
      „Dobrou.“ 

    „Kdes byla!“ vyštěkla Lulu na sestřenku dost ostře a celá červená praštila knížkou o stůl. „Dělala jsem si starosti.“

    Janiss jí položila ruku na rameno. „Prosím tě, Lulu, jen klid. Musela jsem do ředitelny, něco se mi přihodilo, když jsem se procházela. Klidně ti řeknu, co to bylo, ale musíš se uklidnit, jinak bys to mohla pochopit špatně. Je hrozně dobře, že to ředitel ví. Kdybych mu to nepověděla, mohl být dost veliký...“

     „Dobře, dobře, dobře, tak chápu, povídej.“
     „Přepadl mě Šedý přízrak a bylo by po mě, kdyby Isil nepřišel a ve své sekundární podobě ho nezahnal. Isil je alimorf.“

    Lulu otevřela ústa a zůstala civět před sebe, nakonec ze sebe vydávila: „CO!“
     „Jo. Slyšíš dobře, obojí je pravda.“

     „Tak to už je vážně síla. A jak... no víš, zajímá mě, jak věděl, že tě má jít zachránit. Možná tě viděl z okna, ale cosi mi říká, že v tom je něco víc, že je to složitější.“

     Janiss přikývla a sedla si na židli. „To máš pravdu. Nevím to jistě, ale pravděpodobně to Isilovi řekl Sal.“
      „Sal? To jako Salazar Snape?“ podivila se Lulu.

      „Nejsem si tím jistá, ale myslím, že Salazar Snape umí předvídat a nebo pouze vidí ve vizích, když se něco děje. Jsou to jen dohady, avšak mohly by být pravdivé. A tak až moc zlý nebude, jak se říká, protože sice dost jízlivě, ale přece mi řekl, že jsem mu hodně dala, protože se o mě bál.“

     Lulu si nasadila myslící nos. „Salazar je zvláštní člověk, jenže mohl tvé strasti vidět z okna, takže...“

     „Počkej.“ přerušila ji rázně Janiss. „Po cestě jsem o tom přemýšlela a došlo mi, že Sal na takovou dálku nevidí. Víš co pořád opakují učitelé? Pusťte ho dopředu! Ať dobře vidí! Na takovou dálku nevidí, má potíže s očima! A tak různě.“

      Lulu prudce vstala. „To je vlastně pravda. Tak tohle je vážně síla.“ 

   Další den se Lulu, Avril, Janiss a Katarinka vracely z hodin. Vyprávěly si dojmy z předmětů, které právě měly za sebou. Ploužily se po chodbě, aby se tak rychle nemusely rozdělit.

    „No jako hustý.“ zamračila se Avril. „Ten hajzl Snape, nás pěkně podusil“
    „Takhle o profesoru Snapeovi nemluv!“ obořila se na ni Katarinka. „Uvědom si, že čím víc je učitel přísnější, tím víc se toho naučíš. Jen se snaží do našich hlav toho co nejvíc dostat.“
    Avril klidně zavrtěla hlavou. „On ne. Navíc mi str.... co to je za jekot za rohem?“

     Janiss s Lulu, které poslouchaly jen na půl ucha a nakukovaly za roh, pokrčily rameny.
    „To nevím.“ přiznala Janiss nahlas.

    „Já taky, ale vypadá to divně.“ přikývla Lulu.
    „To tedy ano.“ souhlasila Katarinka.

   Dívky se vtlačily skoro až do první řady a obličeje jim ztuhly hrůzou. Snad celá škola se seběhla kolem ležícího těla profesora Kratiknota, který se málem topil v kaluži krve a ještě svíral hůlku.

    Teď už doběhli i učitelé a školník Filch.
     „Filiusi!“ vyjekla profesorka Prýtová.
     Lupin si zakryl ústa dlaní, Snape se rozhlédl po možném viníkovi. To žáky donutilo umlknout, nechtěli na sebe upozorňovat.
 
**