Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 5

         Lulu se nadechla a vykročila. To co chtěla udělat, bylo nejen troufalé, ale také ji to mohlo znemožnit před celou školou, kdyby dotyčný chtěl. Došla až k oné osobě, mírně si odkašlala a na dotyčného promluvila.

    Salazare, mohla bych prosím s tebou mluvit?“

     Salazar Snape na ni obrátil pohled a pak i tělo, přičemž zavířil dlouhým černým pláštěm. „Hm.“ řekl vážně a s kapkou jízlivosti.

       Lulu s ním nechtěla mluvit v kruhu jeho přátel a jako obvykle ho Isil, Tan a Elfkam obklopovali, takže musela být odvážná opět, ale pro ni to byl jen maličký problém, záleželo jen jak to řekne, aby ho neurazila.

   „Víš, já bych raději mezi čtyřma očima, kdyby to šlo, ale není to nutné.“

   Beze slov cosi zasyčel na Tana v hadí řeči a vydal se k jedné opuštěné učebně. Následovala ho. Velmi tiše a ladně za sebou zavřel dveře.

    „Taky nechci pozornost v určitých věcech.“ řekla prostě.

    On se na ni zadíval a popostoupil ještě pár kroků blíž. Chtěl na ni dobře vidět, pochopila to a nechala ho udělat ještě krůček, čímž pak i slyšela jeho dech.

   Hm.“ odpověděl na její větu.

   Nechci, abys mě poslouchal nedobrovolně, všechno co teď řeknu, je myšleno...“ zarazila se, protože si nasadil kulaté brýle, mimochodem mu moc slušely. „myšleno dobře a kladně.“

     „Hm.“

     Trochu ji jeho „hm“ znervózňovalo, nesnášela, když někdo pořád odpovídá „hm“, ale pak si uvědomila, že slovem „hm“ nebo citoslovcem či co to je a musím přiznat barvu, že oni oba to nevěděli, se dá vyjádřit pozornost a vnímání, to ji uklidňovalo, protože věděla, že ji poslouchá.

       „Nemám v úmyslu ti ubližovat, vážně, ráda bych tě potěšila.“

       „Hm.“ opět odpověděl stejně, ale tentokrát se i malinko usmál.  

      V tu chvíli si Lulu uvědomila, že ho pouze něco užírá, ale že to bude hodný člověk, jen je jeho dobrota schovaná pod tvrdou krustou ledu. O něco více se uvolnila. Do budoucna nikdy nezapomněla na to pousmání, bylo tak upřímné a utrápené, ale hřálo.

      „Ráda bych ti poděkovala za záchranu Janiss, prý jsi to byl ty, kdo zavolal Isila na pomoc. Jsem ti moc vděčná a Jan určitě taky. Víš, zní to troufale, ale po tomhle činu mám chuť s tebou kamarádit. Nemusíš chtít, já to pochopím. Když odmítneš, budu si tě dál vážit za to co jsi udělal, ale chtěla jsem ti to říct, zkusit to. Kdyby tě to aspoň jen potěšilo, byla by to pro mě velká odměna.“

     Nastalo ticho, dalo by se krájet nožem. Salazar došel k oknu a s rukama za zády o něčem dumal. Asi tak po pěti dlouhých minutách se pomalu otočil.

      „Lulu,“ (On jí neřekl Potterová, co to! Rozbušilo se jí srdce a chtěla se proto propadnout do země, přece pro tohle nemusí být tak nervózní, jen jí řekl jménem, proboha. Hlavně ať si toho nevšimne. Hlavně ať si toho nevšimne.) „přátelím se s těmi, kdo mi přátelství nabídnou, rád oplácím přátelství přátelstvím. Mé srdce je dosti velké, aby pojalo ty troufalce a navíc není jich zase tolik. Víš, zdání někdy klame. Rád bych tě ale upozornil, že nejsem ten ,s kým by sis hodně popovídala, jsem velmi tichý, má pověst mě předchází, ale jazyk nemám výřečný a legrace se mnou nebývá. Z toho důvodu a také z toho důvodu, že nejsem moc společenský nemám moc přátel a mnozí na mě pohlížejí, tak jak pohlížejí. Možná mé činy byly, jsou a budou hodné přátelství, ale společník jsem mizerný.“

      Zavrtěla hlavou. „To mi nevadí, já jsem ukecaná docela hodně. A rozhodně si nemyslím, že by Tan a Isil s Elfkamem byli názoru, že jsi mizerný společník a Namaë s tebou taky tráví spoustu času.“ Mile se na něj usmála. „Podceňuješ se. Oni by s tebou nebyli, kdyby jsi byl mizerný společník.“

     Opětoval jí úsměv a posadil se na jednu z lavic, ruce si složil do klína. „Oni mě jen chápou a vidí mě takového, jaký jsem doopravdy a navíc nás něco spojuje. A!“ zvedl ukazováček. „Oni se mě nebojí.“

    Lulu musela přiznat, že něco na tomhle bude  pravdy, také vážně měla pocit, že se Salazara ostatní žáci vlastně bojí, krom těch které označil, že ne.

   A proč se tě bojí?Já se tě nebojím, nemyslím si, že by jsi chtěl žákům ubližovat. Mám spíš dojem ,že chceš mít svůj klid. Řekni mi to prosím. Nikomu to nepovím. Čestné slovo.“

     Povzdechnul si a vstal. „No dobře, ale varuji, bude to trochu šok.“ sundal si brýle, vyndal si vlasy zpoza límce pláště, svezly se mu po ramenech až do konce zad.

    Úplně ji to ohromilo, vždycky si myslela, že má vlasy jen po ramena jako Severus Snape, bedlivě pozorovala další pohyby jeho rukou.

      Vyhrnul si trochu rukávy a odhrnul si z uší vlasy, takže Lulu mohla spatřit, že má ušní lalůčky zašpičatělé a odstáté.

    „Ty, ty jsi elf?“

    Přikývl. „Přesně tak. A mírnou jízlivostí to překrývám, je mi víc než myslíš. Isil, Tan i Elfkam to vědí a Namaë také. Ovšem opravdu splň svůj slib, nebylo by moudré to vytroubit. Žáci to vyciťují a jsou vedle mě nervózní...“

      „Rozumím. Všemu. Dodržím svůj slib. Akorát mi nejde do hlavy jedna věc, určitě to má rozumné vysvětlení... elfové přeci vidí jako ostříži.“

    Znovu se hřejivě usmál. „To je pravda, ale brzy pochopíš jak to je. Jsem zvláštní druh elfa, řekněme. Opravdu je má krev čistě elfská, ale... má to jedno ale a já vím, že budeš u rozhřešení, jen měj trpělivost.“

      „Dobře.“                  

   Albusi! Já vím, že on je nevinný! Nikdy by nic takového neudělal!“ říkala dost hlasitě a velmi rozrušeně profesorka McGanagallová řediteli Brumbálovi. „Je to hodná bytost. V této podobně je prostě nemožné ani pomyslet, že by se zachoval takto.“

     Brumbál se zrovna odhodlal jí něco odpovědět, když do ředitelny vrazil Hagrid. „Pane profesore, přece ho nevydáte! Je v tom úplně nevinně, já za to klidně strčím ruku do vohně, je to dobrej pedagog i chlap, na žáky je přísnej, ale maj ho rádi. Bojovali za něj. Nic neproved....“

    „Hagride,“ usmál se na Hagrida Brumbál. „nemám v úmysl někoho nikomu vydávat. Opravdu. Znám kvality R. J. Lupina a rozhodně nehodlám nečinně sedět.“

     Hagrid se trochu zarazil a pak vyhrkl. „Ale oni...“

    Hagride, klid. R. J. Lupin je v bezpečí.“

     „Dobře, děkuju.“ uklonil se Hagrid a odešel.

    Avril vběhla do knihovny a hned zamířila ke stolu, kde seděly Potterovky s Katarinkou. Celá udýchaná se opřela o židli. „Sal vzkazuje po Isilovi, že Popletal obvinil z přepadení Kratiknota Remuse Lupina a že ho chce odsoudit k smrti.“

    Nebyl čas divit se odkud Salazar zprávu ví, všichni měli divný pocit a zvedal se jim žaludek při pomyšlení, že Lupin padá k zemi popraven za hrůzný čin, který nespáchal.

    Katarince to však nedalo. „Jak to ví?“

    Avril pokrčila rameny. „To nevím, ale vím, že Lupin má domácí vězení.“

   „Fajn.“ zamračila se Janiss. „Tahle společnost mě začíná s.... nebudu tady mluvit sprostě, Lulu to nemá ráda a navíc nejsem žádná kurtizána, abych mluvila jako jeden orgán. Ale musím říct, že tohle Popletal vážně po...podělal.“

     Někdo jí položil ruku na rameno. „Víš Potterová, i já jsem ti vděčný a slušný slovník, ale jinak s tebou souhlasím. Pokálel to pořádně.“

     Lulu málem povyskočila radostí. „Sale, jsem ráda, že jsi na straně spravedlnosti, většina Zmijozelských je proti.“

     Salazar se na ni obrátil, oči měl plné vzteku, ale k údivu všech se na ni usmál. „Děkuji ti za víru, kterou ke mě chováš.“

    A co budeme dělat, Sale?“ zeptala se Katarinka zoufale.

    Nic, my nemůžeme dělat vůbec nic. Jedině doufat, že si s tím učitelé poradí. Dokud je profesor vězněn ve svém kabinetě je v bezpečí a pevně věřím, že i v noci, protože říďa naší koleje se v noci toulá po škole hodně často i v těch místech. Pokud ho ovšem bude muset Brumbál přesunout do nejvyšší věže, je to horší.“

     „Jasný.“ souhlasila Janiss. „Pokud bude Popletal chtít, dostane ho, pokud bude na věži.“

     Přesně tak.“ přikývl Charlie Weasley.



 
**