Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 6

      Do nemocničního pokoje nakukoval skoro kulatý měsíc. Pomona Prýtová přijela ke Svatému Mungovi už brzy ráno, ale ještě teď v noci neměla to srdce ho nechat samotného.

Ležel tam tak bezmocně, vypadal poklidně, ale ve skutečnosti byl jeho stav velmi vážný. Utrpěl tak velká zranění, že i ustavičnou péčí léčitelů se stále neprobíral. Dívala se do země. Nikdy neměla sílu mu říct do očí, co k němu cítí.

To malé stvoření v ní vyvolávalo radost, kdykoliv ho spatřila šourat se po chodbě. Často si představovala sama sebe tak maličkou jako je on. Jednou si i klekla na zem a rozhlížela se, tehdy se jí všechno zdálo tak veliké.

Vždycky Filiuse obdivovala za to, jak se pokaždé hravě vyškrábal na stůl. Vždycky stál na špičkách, aby otevřel dveře. Ale srdce měl větší než byl on sám. Hodnějšího a citlivějšího člověka Pomona neznala.

    Po tváři se jí teď svezla obrovská slza a spadla jí do klína. V duchu Filiuse prosila, aby bojoval. „Nesmíte umřít. Ne teď a ne tady.“ Nahmatala jeho maličkou ruku a stiskla ji. „Ne takhle.“ Hlavu si položila na jeho postel a rozplakala se.

   Někdo jí položil ruku na rameno. Ohlédla se a spatřila Albuse Brumbála. Vypadal unaveně, ustaraně a oči se mu podivně leskly.

    „Už ho popravili, viďte?“ zašeptala.

     Věděl, že to neříká protože si myslí, že Filiusi Kratiknotovi ublížil Remus Lupin, ale proto, že přestala doufat, že by mohl někdo vlkodlakovi pomoci.

     Zavrtěl hlavou. „Ne. A nikdo R. J. Lupinovi neublíží.“

     Pustila stydlivě Kratiknotovu ruku. „Oba si tohle všechno nezaslouží. I když někdy mám pocit, že Remusovi by smrt pomohla, pořád se tolik trápí. Je tak hodný, já vím, měla jsem jiný názor, ale to bylo ze strachu, když jsem jej lépe poznala, chápu jak moc je to dobrý... mohu říct člověk?“

     „Remus Lupin je člověčí víc než kdo jiný, i když se to nezdá.“
     Smutně se usmála.

     „A má to v hlavě v pořádku. V primární podobě, to jest v lidské, přesně rozhoduje o svém chování a může tak být za sebe odpovědný. V tomto stavu by nikomu neublížil. Opakuji, má to...“ ukázal si na hlavu. „..tady v pořádku. Všechno záleží na tom, jakou má ta bytost duši. A on ji má čistou. I přesto, že mu lidé tolik ublížili, miluje je a je s nimi, pomáhá jim a považuje je za svoji rodinu. Někdy si říkám, když vidím ty hrůzy ze světa kolem, že on je spíš zvíře než člověk.“

     Zle se na něj podívala. „Jak to myslíte.“

     „Zvíře není ani jedno zlé, nedělají podrazy, některá jsou krutá, ale oni nějak musejí přežít. A zabíjejí, je-li to nutné. Lidé se okrádají, podvádějí, zabíjí se bez důvodně, třeba pro peníze, to není důvod. Zvířata jen dodržují koloběh života. Lidé ničí koloběhy životů druhých, vydírají se, zraňují se, nedůvěřují si, zrazují se. Tohle zvířata nedělají. Chápete? Prase není žádné čuně, to z něj udělali lidé. Kdyby mělo prostor, bylo by čistotné. Chápete? Kráva není blbá, je to chytré zvíře... on takových sprosťáren, jaké dělají lidé, není ani schopný.“

    Přikývla. „Tak to pak s vámi souhlasím. Musí být pro něj hrozné být odpadem společnosti, když lidé se chovají hůře než on. A teď? Teď lidé, zdůrazňuji lidé, ho chtějí popravit za to, co neudělal. Jestli ho popraví, budu se za lidi stydět. Filius těžko ponese, že za jeho napadení zemřel někdo tak čistý a nevinný. Kdyby Remus dostal doživotí, tak by ho mohl Filius zachránit, jistě útočníka poznal.“

    Znovu jí vytryskly slzy. „Ale když Remuse zabijí, nebude možné chybu napravit.“ Ukázala na Filiuse. „Jestli vůbec Filius vyhraje tento boj.“ Padla na Filiusovu postel a hladila kolegu po maličké hrudi. „Filiusi! No tak! Slyšíte! Neumírejte! Ani jeden z vás nesmí umřít!“   

    Když Brumbál aspoň trochu utěšil Prýtovou, vrátil se do Bradavic a hned zašel za Remusem Lupinem. Seděl na slamníku v nejvyšší věži s rukama v klíně a hleděl do země. Byl tam i Popletal. Stál za mřížovými dveřmi a culil se.

     „Dobrá práce Brumbále, ani se nebrání, jak jste to dokázal?“ ministr patřičně hulákal aby to vězněný slyšel a říkal to tak zle, až z toho šel mráz po zádech. „Dolores měla pravdu. Držet zde vlkodlaka nebylo moudré, Albusi. Vždycky se to vymstí.“ ušklíbl se a odešel.

    Lupin se téměř nehnul, Brumbál naštěstí k němu směl, takže vešel dovnitř a posadil se na slamník vedle něj. Položil mu ruku na rameno.

    „Zítra ráno po úsvitu.“ řekl vlkodlak, oči měl plné slz. „Já vím, že nemůžete nic dělat. Zavřeli by vás, kdybyste mě pustil a zavřeli by školu, to raději zemřu. Ale je mi to líto.“

    Brumbál se na něj konejšivě usmál. „Myslím, že znám člověka...“

    „Já vím, Sirius je mrtvý, a já půjdu za ním, ale stejně... Tonks... Harry....“

     „Ne, to jsem nemyslel, chtěl jsem říct, že znám člověka, který nemá co ztratit a je dost paličatý, aby vás z toho dostal. Věřte mi. On se Azkabanu nebojí a nenechá na sebe sáhnout.“

     „U Merlinových vousů! Nedovolte, aby se o něco Severus pokoušel. Vždyť ho zavřou!“

     Brumbál pokrčil rameny. „Nikdy mě neposlechne, vždycky udělá to co chce, mám jen kliku, že v určitých věcech chtěl mě poslechnout. Jinak s ním nehnu. Můžu se snažit jak chci, ale stejně si udělá po svém. No nic, já půjdu. Musím zkontrolovat petici na zrušení vašeho trestu. Zeptat se, jestli je naděje, že Filius bude moci svědčit... dokud žijete, je za co bojovat a já budu za váš život bojovat dokonce. Třeba není naděje, ale třeba je a možnost jak vám pomoci se objeví, ale k tomu potřebuji vaši spolupráci.“

      Remus sklíčeně přikývl. „Nebudu se bránit, ať mi budou dělat cokoliv.“
      „Tak je to správně.“
      „Já se bojím!“

      „Kdo by se nebál? Každá normální bytost se bojí. Ale, vy nezemřete! Strach je normální, Remusi... něco mě napadlo.“
 
**