Kalendář

Statistika

* Syn nesmrtelnosti - 8 kapitol

KAPITOLA 7

    Namaë sledovala Salazara, který si strkal různé věci do kapes peleríny a vypadal rozrušeně. V očích mu plály plamínky a zrcadlil se tam vztek, ale i strach.

  Dávej na sebe pozor, prosím.“ řekla, nechtěla ho pustit, ale neměla jinou možnost. Udělal by si všechno stejně po svém a navíc, on má šanci zachránit Remuse Lupina a to za to stojí.

    Přikývl. Vrazil si do kapsy zavírací nůž, poslední věc, kterou potřeboval a otočil se na dívku. Nastala drobně rozpačitá chvíle, nakonec ji políbil na ústa a vyšel ke vchodu.

     „Půjdu s tebou.“ ozvala se odhodlaně.

     Zastavil se a k ní zády civěl před sebe, přemýšlel nebo se rozhodoval. Nakonec mávnul rukou na pokyn, že může jít. Cítila štěstí z toho, že nebude sám na té cestě, ale i strach z neznámého. On ani ona nevěděli, co je může potkat.

   Vyběhli ze zmijozelské společenské místnosti a už si to štrádovali po schodech do přízemí.

   „Bacha Filch.“ zašeptala Namaë.

   Sal jí rychle přehodil svoji pelerínu přes ramena, aby mohla splynout se stíny a tmou, to byla jediná možnost. On udělal totéž, celý v černém a tak hubený, zanikal tak dokonale, že ho dívka málem neviděla. Teď museli mít štěstí, aby se Filch nepřiblížil na takovou vzdálenost, aby je zahlédl.

    Je tu někdo drahoušku?“ povídal si ze svojí kočkou školník a stále víc a víc se přibližoval, ale nezdálo se, že by měl podezření tak velké, že by slídil.

    Oběma mladým lidem se málem zastavovalo srdce. Může si dívky všimnout a myslet, že tam stojí Severus Snape a tak je odhalí. Stále se přibližoval.

     Ozvali se kroky. Sal i Namy je poznali, jejich zvuk se jim tentokrát nelíbil. Profesor Snape, který je takto neviditelný pořád a má v tom dobrou praxi, výborně vidí každého, který dělá totéž. Skutečně se zadíval jejich směrem.

     Všiml si jich, oba to věděli, čekali, že je pořádně seřve, jenže pak se stalo něco, v co nedoufal ani jeden z nich. Učitel se prudce otočil k nim zády a oslovil školníka.

   Filchi, co se děje?“ Patřičně jízlivý tón značil znepokojení z toho, že tu vůbec školník je.

    „A Severus. Em, nic. Jen paní Nor...“

   Já nejsem zbloudilý student, toulající se po škole! Asi ta vaše... hm, kočka slyšela mě. Chodím tu sem a tam, nemohu spát, což znamená, že tudy by neproklouznul žádný student.“

    „Ovšem, ovšem.“ Filch se obrátil a s kočkou v náruči odešel.

    „Vážně tady žádného studenta nevidím. Ty stíny by se měli ztratit než přijde kočka a slízne si smetanu. A kdyby někdo potřeboval, ať jde zadem, Kentauři se rádi dívají na hvězdy a pes hlídá. Na vrácení jsou dobré lektvary.“ dodal a zmizel ve stínech na schodišti dolů do sklepení.

    Namaë si sundala plášť, že ho majiteli vrátí. „Týjo, on nás kryl.“ žasla.

   Jen si ji ještě nech, dobře tě ukryje a bude ti teplo. Strč si ruce do otvorů a jdeme.“ usmál se na ni Sal vlídně.

   „Dobře.“

   Za chůze si však tiše povídali.

   „Tím dodatkem něco naznačoval, že?“ nadhodila.

   „Máme jít do maštale zadem, Firenze kouká na hvězdy a Tesák hlídá, jeho štěkot by nás mohl prozradit.“

    Takhle nějak si to myslela akorát... „Proč do maštale?“

     „Pro dečku, aby ses dobře mohla držet.“

     Aha! Teď už jí to všechno dávalo smysl. Napadlo ji, že využijí toho, že je Sal morf měnící se v koně a že na něm pojede, ale nedošlo jí, že by dovolil, aby ho osedlala, brala to jako nemožné.

     „Jsi hodný, ale...“

     „Ber dokud dávám, nikdy nedávám dvakrát.“

      „Dobře.“

      „Navíc pojedeme tryskem, na koni jsi takhle rychle ještě nejela, nemám čas tě pořád nakládat. Já tě nebudu chtít vyklopit, ale v téhle rychlosti to těžko ovlivním, prostě, když budeš cítit, že kloužeš, chytneš se dečky a vyrovnáš se. Jinak se můžeš jemně držet hřívy.  Chápej, klidně tě pak naučím cválat bez dečky, ale teď na to není čas.“

     Přikývla a prohlížela si postroje, sedla a dečky uložené na svých obvyklých místech. Ta zlatá uzda se jí velmi líbila, ale chápala, že k tomuhle  nesvolí. Představila si v ústech kovové udidlo a třásla se. Hledali lehkou, měkkou dečku s jedním řemenem. A, už ji viděla.

    „Co tahle?“ zeptala se opatrně.

    Nedostala žádnou odpověď, pak to ale uviděla, tam kde měl Sal být, teď stál nádherný velký arabský plnokrevník. Nikdy nic podobného nedělala, ale nějakým záhadným způsobem věděla co a jak. Umně zapnula řemen a Sal v koňské podobě si nejprve klekl a pak i lehl, aby si mu mohla lehce vylézt na jeho hřbet. Jakmile se chytla hřívy, opatrně vstal, krokem vyšli ze stáje a plynule naklusali. Pracovní klus se jí zdál jednoduchý a šel jí dobře, Sal v něm ale dlouho nevydržel. Dívkou to házelo ve středním lehkém klusu a dost tvrdě dopadala na dečku. Tohle příjemné nebylo, měla pocit, že každou chvíli musí slítnout na zem. Pak si ale vzpomněla, že někde četla: Kůň napovídá co máte dělat, splyňte s pohybem koně....

     No dobře, řekla si. Uvolnila se v kříži, narovnala se, pevně se chytla koleny a... ono to šlo. Její tělo se pohybovalo stejně jako tělo zvířete a když přešlo do cvalu a následně trysku, byla to nádhera. Salova hříva vlála ve větru, který jí čechral vlasy... připadala si tak svobodná a volná, nic krásnějšího nezažila.

   Jááá jedu na koni!“ vykřikla nadšením. Celkem zvláštní věta, ale když si uvědomíte jak moc je těžké se v téhle rychlosti udržet a že to zvládáte, radostí můžete zakřičet tohle, je to normální.

   Zem jim ubíhala pod kopyty skoro neuvěřitelnou rychlostí. Běželi bílou plání hodně dlouho, noc hodně pokročila, když  konečně zastavili. Zabrzdil tak prudce z důvodu pozdního zahlédnutí překážky, že se dívka skutálela dolů do závěje jako pytel brambor, protože tohle nečekala.

     „Jé, promiň, to jsem nechtěl, ale málem jsem spadl do řeky.“ Nutno podotknout, že se nejen cítil trapně, ale že mu celá situace připadala děsně komická, takže dusil záchvaty smíchu.

    Představila si situaci z pohledu třetí osoby a také se tomu musela zasmát. „To nic. Lepší naražená prdel než hotel s křížkem nad hlavou.“ dodala s úsměvem.

   Zatvářil se jako by říkal: „Jo jo.“ a protože už dávno opět chodil po dvou, vyšel normálně, tím svým plazivě lehkým krokem k mostu přes onu zmíněnou řeku. „Dál musíš bohužel pěšky, přes most se tu stejně koně vodí.“ prohlásil tak jako by do noci.

     Doběhla ho. „Kam vlastně jdeme?“

      „Pro něco, co mi schovává dobrý známý.“

     Hm, zajímavé. „A můžeš říct, co to je, prosím?“

    A proč? Uvidíš to. Spěcháme.“

     „Dobře.“

     Když přešli řeku, zatočili do leva na cestu k nějakému stavení. Šel jistě, takže ona věděla, že to tu dobře zná i takhle po tmě. V hale je už čekal muž.

    Měl dlouhé vlasy a nešlo si nevšimnout jeho... my, my jsme v Roklince? Skutečně byli. Dost hodně ji překvapilo co vidí. Stál před ní Elrond. Poznala ho hned, i když ho nikdy neviděla. V očích mě tolik popisované hvězdy na šedé obloze a tvář sličnou jako král elfů, plnou letní laskavosti.

     Salazar vyrazil ke dveřím, u kterých mistr stál. „Musím to dostat hned.“

     Elf mu přibouchl dveře před nosem a přísně na něj pohlédl. „Dohoda zněla jasně.“

     „Dokonáno.“ odsekl jízlivě Salazar. „Ustupte!“

     Salazar se pokusil elfa od dveří odtlačit. I když byl rovněž elf, vypadalo to, že tlačí do kamene velkého jako dům a širokého jako půl hřiště.

     „Co tak zhurta? Vždyť nebude tak zle. Teď se uklidni a dej si....“

    Na čaj není čas, potřebuji svoje věci. Překonal jsem strach! Už se nebojím. Postavím se všemu.

Já! Mám! Vztek!“

     Elrond stál s rukama spojenýma na hrudi, pozvedl obočí. „Tak najednou?“

      Jsem zamilovaný! A ona nechce bačkoru! Můj mudlovský otec je čím dál víc na tom zle s hlavou a já dokáži být klidný i když říká dost velké blbosti a řve. Soldanovi jsem přerazil nos a to jen proto, že jsem si řekl, že se mi třeba uleví, když to udělám. A pomohlo to. Stačí si jen věřit a stát si za svým stůj co stůj. Je to těžké, ale někde to ve mě je. Ukázal jsem sílu a Soldana postavil na nohy, to je zase velkorysost, před tím jsem musel být odvážný, nemuselo to vyjít, ale já se do toho opřel. Už mě nešikanuje. Potom jsem rozsoudil hádající se spolužáky. Nepoprali se. Sebedůvěra je důležitá a já ji teď mám. Je tu dívka, která mi věří a stojí  za mnou přátelé. Dnes už si to uvědomuji.“

    Elrond otevřel dveře a chvíli něco hledal v dřevěné truhle, pak vytáhl obyčejný uzlík a dal ho Namaë, ta zamžikala překvapením.

  Drž to pevně, až pojedete. A dej mu i to co jsi ušila. Tušíš správně. A teď mě omluvte, jsem starý a tak musím odpočívat, je to zdravé, všechno si srovnám v hlavě... pěknou cestu.“

    Vyšli z domu. Dívka měla v hlavě hodně otázek. „Měl... měl to být vlastně jen žert. Jen pro potěšení...“

    „Jo, jo.“ vzdychl. „někdy jsou slova srdce matná a moc silná a důležitá zároveň.“

     „Mám... mám to náhodou sebou. Nevím proč, ale vzala jsem to.“

     „To je dobře, pojedeme rovnou na popraviště, teda na nádvoří.“

    Mezitím, co Namy a Sal letěli zpět jako střely, začalo svítat. Remus Lupin se ve svém vězení postavil a vyhlédl zamřížovaným oknem ven. „Ne.“ zajíkl se. „Já nechci.“

    O deset minut později musel snášet kopance popravčí čety. Ležel nahý na podlaze a polykal krev, svoji vlastní, jak ho jeden z nich kopl do nosu. Náhle ho táhli ze schodů,  leč ho zřídili tak, že se skoro nemohl hnout, nutili ho bičem jít. Nechal se. Teď už mu bylo všechno jedno. Zemře. Nemělo smysl něco dělat.

    Dovlékli ho až na nádvoří a on spatřil pět mužů s puškami. Aha, řekl si v duchu a stříbrné kulky, že? Tady by stačili normální, vy magoři vymatlaní. Vřel uvnitř vzteky, ale ještě pořád si dokázal srovnat, že mohl dostat jed účinný pro vlkodlaky, jenže ten umí vyrobit Severus Snape, nikdo jiný široko daleko neuměl, ten ale očividně odmítl, to popravu zdrželo, ale co je to platné? Humánní být ministerstvo nemusí, že? Bylo by to lepší, ale když to nejde, nejde.

   Přivázali Remuse ke kůlu. Zamotala se mu hlava, tak moc nechtěl umřít, že se mu s toho všeho udělalo zle. Zíral před sebe a čekal co se bude dít teď, budou ho ještě nějak mučit, rozebírat jeho skutky, nazývat ho všelijakými slovy? Jen si poslužte! V duchu si plival pod nohy a řval. Na ven působil vyrovnaně, smířeně. Jen ho mrzelo, že tu není Brumbál. Asi se to snaží ještě nějak zastavit. Ale vždyť to nejde! Tak už mě krucinál zastřelte! To musím ještě víc strpět? Stydím se! Jsem nahý a je mi zima! Ty prasata mě osahávali! Co pak jste mě už neponížili dost! Už! No tak!

    Ten blázen se s tím smířil.“ vykřikl Popletal. „Připravit zbraň!“

     Tak kde jsou! Brumbál se rozhlížel po okolí, ale Sal s Namaë se ještě nevraceli. Tak kde vězí!

     Popletale vy jste blázen!“ mezi Remuse a popravčí střelce vstoupil Severus Snape. „Kde máte důkazy, že to Lupin udělal? Ptal jste se nějakého znalce?“

      Ministr pokrčil rameny. „Ustupte, pane Snapee, nechtějte, aby stažená obvinění pro ti vám byla opět aktivována. Spolčujete se s vlkodlaky. Ustupte, povídám.“

    Snape se praštil do čela. „Ten člověk je magor. Ten člověk je magor. Naprostý magor. Myslíte si že mě strašíte? Právě tím, že Lupina bráním dokazuju, že jsem na vaší straně, vy jedna kovový koleno. Bráním posledního Poberta a vy mě vyhrožujete Azkabanem? Jste tupec!“

     Ministr nehodlal tohle dál poslouchat. „Budete znovu souzen a když neustoupíte, zemřete s ním. Spravedlnost musí být. Nuže?“

      „Já se nehnu.“

      „Severusi!“

     Drž hubu, Lupine! Raději zemřu....“

      „Tak tady. Připravit! Pozor! Au!“

      Někdo seskočil ze zdi, u které stáli a do ministra vrazil.

 
**