Kalendář

Statistika

* Učitel obrany proti zoufalství

Zákaz používání této povídky, nebo jejich částí,
kdekoliv jinde bez svolení autora.
Práva na specifická jména z HP a.. má WB,
autorská práva na ostatní, má autor povídky.
Povídka byla napsána s úctou k JKR a autor nevykradl jména ani prostředí, pouze vyjádřil své emoce a napsal svou teorii jako jeden z fans.
V případě dotazu, námitky, pochybnosti, pochvaly, nadávky i čehokoliv jiného, ho prosím kontaktujte.
 
Název: "Učitel obrany proti zoufalství" je taktéž jméno, na něž se vztahují autorská práva.
 
Rovněž autorovo poděkování patří paní Rowling,
bez jejíhož světa kouzelníků
už si nedovedu představit život.

Učitel obrany proti zoufalství
 
 
      Bradavice uvítaly nového učitele obrany proti černé magii. Jmenoval se Nataniel Claw.
 Seděl zpříma a vážně.
Brumbál právě vyhlásil jeho jméno
a
žáci si ho konečně všimli.
Bývali by si ho všimli dřív,
ale znáte tyhle kouzelné tvory,
málokdy si jich bez upozornění všimnete,
jako by před tím byli neviditelní,
 nebo tam na tom místě
hned nebyli a zjevili se.
Znáte přece elfy.
Měl dlouhé černé vlasy a temně zelené oči.
Hábit nosil tyrkysový,
s tmavě modrým pláštěm
sepnutým sponou,
ozdobenou smaragdovým kamenem,
zasazeným do zlatého rámu.
Teď se zahleděl na ženu,
která se trochu krčila o pár míst dál u stejného stolu.
I ona byla nová – taková normální, krásná žena.
On ji s přehledem pozoroval,
 jak zdraví žáky, když konečně
zaslechla své jméno.
 Pak se opět obrátil ke svému sousedovi.
     Snape nabubřele seděl vedle něj, díval se někam do žáků.
     „Neměl by jste, prosím, na půjčení brk, Severusi?“
Řekl Claw vlídně, ale velmi vážně.
     Snape mávl hůlkou, přikouzlil jeden brk,
podal ho Clawovi a zaškaredil se na něj.
     „Děkuji vám.“
     „Není zač!“ Snape znovu Clawovi dal najevo,
jak ho nenávidí.
     Claw si toho nevšímal.
Zaposlouchal se do projevu Albuse Brumbála
a dělal si poznámky.
       „Někdy ztratí člověk někoho, koho by neočekával,
 že ztratí...“ Brumbál mluvil o profesorce Prýtové.
Všichni to dobře věděli.
Kratiknot si zakryl zaslzené oči dlaní.
        „Ale no tak,“
 usmála se konejšivě profesorka McGonagallová
a podala mu kapesník.
        Brumbál se na Kratiknota smutně ohlédl a pokračoval.
„A proto je tato ztráta o to více bolestivá,
 než když víme, že přijde.
 Věnujme tedy naší zesnulé kolegyni a učitelce,
 profesorce Prýtové, minutu ticha.“
    Nastalo hrobové ticho.
Nevydrželo však celou minutu.
V její přesné půli se Kratiknot  rozplakal.
Viděl jak zemřela.
Slyšel její poslední výkřik a volání o pomoc.
Snažil se.
Opravdu se snažil jí pomoci.
Nemohl.
    Madam Hoochová si utírala kapesníkem
uslzený obličej, u toho vstávala.
 Přešla ke Kratiknotovi,
který měl hlavu v dlaních a tiše vzlykal.
Kdyby žáci hovořili jako obvykle,
býval by jeho nářek nikdo neslyšel.
Ale že bylo takové ticho...
    Určená minuta pominula a Brumbál vyzval nové učitele,
aby něco řekli žactvu.
Claw letmo přeletěl pohledem přes stůl
k taktéž nové kolegyni.
Vzdychla a ústy naznačila: Až po vás.
Tak tedy vstal.
    „Nemám toho na srdci mnoho.“
začal.
„Chtěl bych jen říct, že je mi ctí být na místě,
které kdysi patřilo tvoru, kterého si vážím.
Byl chudý, ale srdcem urozený.
Pevně věřím, že Bradavice dostanou rozum
a budou se ho doprošovat, aby se vrátil.
Albus Brumbál to myslel dobře,
když ho pozval sem.
To je vše. Děkuji.“
    Vážný a strohý byl Claw.
Jak se prudce posadil,
mohli nejbližší a dobře všímaví žáci vidět,
 jak na okamžik vzlétnuté havraní vlasy
odkryly Clawovi špičaté uši,
které zdobily smaragdové náušnice.
(to bylo poněkud u muže neobvyklé,
 Zmijozelské, kteří tam dohlédli pomocí dalekohledů,
 to rozesmálo.
Velkou síní prolétlo: „Elf! Elf!“, „Kde se tu bere elf?“
Claw zůstal kamenný a neříkal nic.
     Beky Denerová, nová učitelka bylinkářství nejistě povstala. „Já.“ Chtěla říct, že je poctěná, že přebrala... atd.
Ale vůbec svojí předchůdkyni neznala.
Nemohla tedy takové věci soudit.
„Je mi ctí...“
Přece se o to pokusila. Ohlédla se.
Spatřila Kratiknotovu uplakanou tvář
a jak malinkými ručičkami v pěst stisknutými
se pokouší udržet se v klidu.
„ ,že mohu pracovat s takovýmito lidmi,
na tak proslulé škole, jako Bradavice jsou.“
Řekla nakonec.
     Claw se pousmál stylem: Já sice mezi lidi nepatřím,
ale děkuji a souhlasím.
     „Na úkor života jiné učitelky.“
 Zasyčel pro sebe Snape.
     Slyšel ho jen Claw. Opět zvážněl.
Naklonil se ke Snapeovi a stejně tiše mu zašeptal:
„Severusi, ona za to nemůže.
 Myslela to dobře, ale to vy ostatně víte, že.“
     Snape nic neřekl.
 Vyrazil zebe jen takové jakési „Phe!“.
    Claw zvedl obočí. „Zajímavá odpověď.“
    Na Snapea to už bylo dost a postavil se.
    „Vy někam jdete, Severusi?“
Zeptal se vlídně už sedící Brumbál.
    Claw Snapea zatlačil do sedadla.
 Snape se zakousl do zákusku a už neprotestoval.
(Za normálních okolností by se těžko
 profesor Snape nechal zastavit,
ale tohle normální situace nebyla,
elfi jsou mnohem silnější než lidé
a také hlavně rychlejší,
takže Severovi nic jiného nezbylo.)
     
      O tři dny později, v krásném ránu, se ti dva potkali na chodbě před sborovnou.
      „Dobré jitro, Severusi.“
Pozdravil Claw.
„Nevíte náhodou, kam se poděl Lupinův ďasovec?
 Prý si ho sebou neodvezl.“
      Snape zvedl obočí.
 „Ne. To tedy nevím.“
Přecedil mezi zuby a chystal se jít dál.
      „Vím, že vás štvu.“
 Pronesl Claw klidně.
„A vím také, že si myslíte, že jsem tolik vážný
a skoupý na slovo,
protože jsem nedostal Havraspár,
když se o tom mluvilo. Kratiknot to zvládl.
 A do třetice, vím, že nemáte ani tušení,
proč to zvládl.“
     Snape se zarazil. Probodl Clawa rozezleným pohledem.
     „Někdy.“ Claw přesto pokračoval.
Tiskl na hrudi učebnice, které nesl.
„Něco maličkého může mít v sobě něco velikého.
Viděl hrůzné věci. Ale dostal se z toho,
protože je velký srdcem.“
      „Má to nějakou pointu? Musím na hodinu.“
Odsekl ledově Snape.
      „Jistě. Někdy zase, co je velké,
může skrývat něco malého,
ale obě věci mohou mít stejnou sílu.“ Claw se odmlčel
a zahleděl se Snapeovi na hruď.
„V srdci.“
Dodal.
     „Už jste skončil, Clawe?“
     „Jistě.“
     Za Snapeem vlál dlouhý plášť, mizel po schodišti,
až zmizel úplně.
Claw vzdychl.
„Pochopíš. Jednou.“
Špitl a vydal se ke své učebně.
 
     Dny ubíhaly jak splašení koně.
Claw a Snape žili vedle sebe v poklidu.
 Moc spolu nemluvili. Vlastně vůbec.
Tan se sice pokoušel o rozhovor,
ale pak stejně mluvil jen on
a Snapea to evidentně nezajímalo.
A celé to vždy končilo:
„Už jste skončil, Clawe?“
„Jistě.“
Tudíž odezva žádná. Nic se ani nedělo.
Až na ten večer,
 kdy Claw zahlédl Minervu McGonagallovou
jak se proměnila zpět z kočičí podoby
a byla vyděšená.
     „Tane je zle.“ Řekla.
 „Nevím, co mám dělat.
 V-Voldemort poslal Luciuse Malfoye,
aby zabil Severuse.
Míří na něj hůlkou.
Bojím se, že vejdu-li, bude tu další mrtvý učitel.
Severus je nevinný!“
     Claw odložil černého kocoura, kterého nesl,
na odpočívadlo, něco mu řekl ve zvláštní řeči
a rozeběhl se ke sklepení.
„Dobře, že jste nechtěla jednat sama, jste v Řádu.
Lucius by mohl zpanikařit, že mu hrozí nebezpečí
a rozhodl by se udělat i to, co sám nechce.“
    Klopýtala za ním. Málem mu nestíhala.
„Jak víte... že... ho nechce... zabít?“
    „Zabila by jste svého přítele?“
Odpověděl.
    „Ne.“ Vzdychla a opřela se o něj, aby nespadla,
 jak klopýtla o schod.
 Běžel rychle a ani se nezadýchával.
     „Tak vidíte.“
 
     Byli na místě. Vběhli dovnitř.
Ona se schovala za výklenek.
 Srdce jí bušilo.
Zavřela oči – snad se trochu modlila.
Vlastně nechtěla, aby zemřeli, jeden nebo druhý.
     Bylo na čase.
     „Avada...!“
     „Luciusi ne!“
Claw se postavil mezi Malfoye
a Snapea rychle jako střela.
Malfoy úlekem a překvapením formuli kletby nedořekl. Zamžikal, ale hůlku nesklonil.
      Snape tam jen stál.
Byl bezbranný, takže stejně víc nemohl dělat.
Tvářil se kamenně a pevně. Nebál se ani smrti.
      „Luciusi,“
Promluvil znovu Claw.
„vyhrožoval vám? Co řekl, že udělá Narcisse,
když Severuse nezabijete?“
      Malfoy sklopil hůlku.
Byla to pravda. „Že jí...“
Ztišil hlas. „že jí znásilní a za zabije.“
Dodal. „Že zabije Draca.“
Díval se do země.
     „Nemusíte to dělat.“
Minerva vystoupila ze svého úkrytu.
„Kde je Narcissa?“
     „Snad doma. Když to neudělám, zabije ji!
Už tam určitě je!“
Zavolal znovu a pozvedl hůlku.
     Claw se nadechl. „Ale vy to nechcete udělat.
Můžeme zařídit, aby jste nemusel.“
      „Za život své ženy a syna, nikdy!“
Vykřikl.
„Lepší jedna oběť než dvě!
A já je miluji!
Nenechám je zemřít!
Pro všechno na světě!
Uhněte!“
     „Ne. Dokud nepřijde Brumbál!
Ten vám totiž slíbí a také vám to zaručí,
 že když to neuděláte, postará se,
aby paní Malfoyová přežila stejně.
Pokud, ale... SVÉHO PŘÍTELE... zabijete,
postarám se já,
aby vás Brumbál mohl dát do vězení.
Paní Malfoyová, potom tedy zřejmě zemře
a vy dostanete doživotí.
Co je tedy lepší?“
     Malfoy bezradně pohlédl na Severuse.
Ten náhle promluvil.
     „Clawe, nechte ho udělat, co chce.
Tohle celé je špinavá, smrtijedí hra.
Zemřu za bílou stranu!
Když k ní nechce on, tak ať tedy... no honem.“
    Claw zamrkal.
    „No honem. Jsem zrádce nebo ne?“
    „U Merlinových vousů! Co mi to děláte!“
Zaúpěl Malfoy.
 „Řekl, že to udělá sám!
Mrzí mě, že zrovna ty jsi zrádce
 a že zrovna mou rukou... co to tu žvaním!
Uhněte!“
     Claw se nehnul.
„Teď nechápu ani jednoho z vás.“
     „Já vás klidně zabiji taky!“
     „Jen do toho!“ Přikývl Claw.
     Zmatený Malfoy se pokusil všechno si urovnat.
 „Všechno je nelogické!“
     „Ano.“ Řekl Snape.
„Narcissa a Draco nebo já?
Výsledekje  stejný, ať to řekneš, nebo ne.
 Zabij mě a zemře nejspíš i ona.“
     Někdo vběhl.
„Jste idioti a oba!“
    Malfoy ze sebe vyrazil něco jako „He!“
    Snape zavrtěl hlavou.
„kde se tady bereš, Lupine!“
    „Vy idioti! Jeden jako druhý!
 Voldemort je svině!
Klidně bude vydírat své lidi, aby dostal, co chce!
Já to věděl!
 A vy jste si to měl Luciusi uvědomit!
 Myslel jsem, že jste víc inteligentní!
 A ty Severusi!
Já se tak lekl, že tě tady najdu mrtvého!
Jak to, že nemáš hůlku u sebe!“
     Snape otevřel ústa
a těkal očima z Claw na Malfoye
od Malfoye k Minervě
a od Minervy k Lupinovi a tak pořád do kola.
Pochybný přítel, ale přeci přítel,
ho chtěl zabít, stojí tu vlkodlak,
který se o něj bál, byla tu kolegyně,
která vyděšeně zírala na všechny přítomné
a byla to veliká žena, zasáhla by,
 kdyby bylo třeba a pak zde postával elf.
Co tady k sakru dělá elf?
Ptal se sebe a pomalu mu docházely věci,
o které před tím ani nedbal, ale byli tu stále.
Ano.
 Minerva tu je, protože se stala jeho přítelkyní
a nechce o něj přijít,
má ho ráda i přesto, že na ni zahlíží jízlivě
a nemá rád její kolej.
Lupin sem spěchal z Hlavního štábu... a hrome!
 Vzdychl.
    „Co tady děláš, Lupine!“
Opakoval.
    „Já.“ Lupin se zahleděl do Snapeových očí
a nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
    Claw se napřímil.
Ustoupil stranou, takže Malfoy měl volnou cestu a zvolal. „Remusi udělej to!
No tak dlužíš mu to! Všem to dlužíš!“
    Malfoye to trochu zmátlo.
Nevěděl, co má Lupin udělat.
Podíval se na Snapea a jako zázrakem sklopil hůlku.
     „Já čekám!“ Zahromoval Snape na Lupina.
    „Věř si, Remusi.“
Špitl Claw.
     Všichni v zoufalství očekávali,
 že ten druhý tuto situaci ukončí.
Nikdo se nehnul.
Nakonec se slova ujal Lupin.
    „Jsem tedy... Omlouvám se, že jsem byl zbabělý
a nechal své přátele, aby tě šikanovali.
 Kdybych tomu zabránil… a já to mohl udělat!
 Býval bys nesešel z cesty a nepřidal se...“
Ukázal na Malfoye. „ k nim.
Odpusť mi to. Mám tě rád. A vždy jsem měl.
Jsi tak silný a odvážný!“
     Snape otevřel ústa.
Nevěděl, co si má myslet.
Claw se díval do země a také mlčel.
Ticho prořízl hlas Luciuse Malfoye – chvějivý a trochu utrápený.
     „Já to udělat nemůžu!“
Vykřikl. Chytil se za paži.
„On to ví! Je tady! Narcisso!“
Sesypal se na podlahu.
Tiskl si ruku se znamením.
(Při čemž klel a nadával sám sobě).
    V tu chvíli si Snape uvědomil, že jeho nic nebolí.
Dlouze se zahleděl na Lupina.
 „Takže ty věříš, že nejsem jako oni?“
     „Věřím ti na celé čáře! Jsi na bílé straně!
Jsi s Brumbálem!“
Pronesl Lupin a chytl Snapea za paži.
„Věřím tobě víc, než někomu jinému tady.“
    Claw sledoval svíjejícího se smrtijeda.
 A stále mlčel. Minerva se znovu objevila po jeho boku,
on si jí nevšímal.
 Byla s ní nějaká žena a... a Albus Brumbál.
   Brumbál překvapeně zalapal po dechu,
když viděl, co se vlastně stalo.
   Malfoy teď plakal.
Další faktor, který se bolestivě zarýval
 do Snapeova nitra a drásal ho.
Už to nemohl vydržet. Co má udělat?
Co bude s Malfoyem, jeho jediným přítelem?
 A co když ne jediným? Kdo další? Pokud on?
Pohlédl na Brumbála.
Co mám dělat?
     „Co mám dělat?!“
     Všichni na něj pohlédli.
Minerva k němu došla a dala mu ruku na rameno.
„Je těžké čekat, co bude s tím, který vám rozuměl, viďte?“ Řekla.
 „Ale jsou tu i jiní, kteří vám rozumí, Severusi.
Možná zbabělí, aby to řekli, ale schopní udělat cokoliv,
 aby jste byl...“
Odmlčela se.
     Žena, pohledná blondýnka, se sehnula k Malfoyovi.
 A pohladila ho po vlasech. „Šš! Šš! Bude to dobré.“
Byla to paní Malfoyová.
    „Bude mít zlost.“
Snape se pokusil zapomenout na to co slyšel
a snažil se řešit situaci.
Věděl, že když se proti svému pánu postavil ten nejobávanější smrtijed a řekl:
„Ne, já to neudělám.“
tak je pořádně zle. Láska je mocná.
A Voldemort udělal chybu, když vyhrožoval,
že Narcisse ublíží.
Tím jen podpořil Malfoyovu nechuť zabít Severuse
a podpořil i jeho nervové zhroucení.
Vždyť ani neměl na výběr.
Když by mě zabil, uvažoval Snape,
tak by ho Brumbál poslat do Azkabanu
a V... Pán zla, by Narcissu stejně zabil,
protože by se nechal chytit a zavřít.
Kdyby mě nezabil, V...
    „Voldemort kruci!“
    By ji zabil také.
    Brumbál klidně došel k Snapeovi.
Vzal ho za paži.
„Budete ochoten se mu postavit?“
    Snape zaváhal, ale jen v duchu.
Fajn, tak mě naservírujte přímo V...
    „Voldemort!“
    Brumbál viděl, že Snape zápasí s nazýváním Voldemorta jménem, byl si jist,
že Severus Snape byl připraven mu i zakroutit krkem.
    „Jistě, Albusi.“
 Promluvil Snape jako by nic.
    „Dobře. Pojďte tedy moji přátelé.
Již jednou jsem uvěřil Luciusi Malfoyovi,
uvěřil jsem jeho lži.
Teď mi to budete moci dokázat, Luciusi.
Pokud mě opět zradíte...“
     S těmi to slovy vyšel Albus Brumbál ze sklepení.
 Všichni ho následovali. Mlčky.
Malfoy dívající se do země, jeho žena,
 Snape – již v plné síle udělat cokoliv pro řád,
 Lupin – rozhodnutý... ani sám nevěděl,
co je rozhodnutý udělat, ale byl si jistý,
 že je rozhodnutý,
Minerva McGonagallová – stále trochu zmatená,
 ale odhodlaná pomoci dobru zvítězit
a Claw – elf, který tak trochu nevěděl,
co tu vlastně dělá.
 
 Došli před hrad, na jediné místo,
 kam Voldemort mohl přijít. Bylo ticho.
Pak náhle Malfoy zbystřil.
    „Chtěl si mi zabít, ženu!“
Vykřikl a zvedl hůlku.
 „Avada...“
    Než se všichni otočili, nocí zableskl zelený paprsek
a Lucius Malfoy zůstal nehybně ležet
na udusané trávě.
    „Luciusi!“
Paní Malfoyová se vrhla vpřed,
ale Minerva ji zarazila.
    „Avada kedavra!“
Ozvalo se opět. Všichni strnuli.
Ve tmě stála černá postava, dívala se směrem k nim.
 Vážná jako smrt.
Vítr si pohrával s mužovými černými, mastnými vlasy
a jeho temným pláštěm.
Muž mlčel.
Kameně hleděl na kolegy,
kteří teď stáli s otevřenými ústy.
    Na nebe vyšel měsíc.
    „Ne!“ Vykřikl Lupin a padl na zem.
 Začal se svíjet v bolestech.
To bylo to jediné, co šlo v tu chvíli zaslechnout.
 První se vzpamatoval Claw.
Pohnul se.
 Lupin se přestal mlet.
Leže ve vlčí podobě na zemi a Claw ho teď hladil,
chtěl zabránit, aby se na těla dvou mrtvých vrhl.
Bylo opět ticho.
    Ticho po bouři.
Svět byl zbaven zla rukou toho malého,
ubrečeného chlapce s mastnými vlasy,
kterého nikdo neměl rád.
 A on tam teď stál a v očích se mu podivně lesklo.
 Nebyla to lítost se smrtí pochybného
a přece férového přítele, bylo to pochopení.
Stál tam opět ten malý chlapec a svíral svoji hůlku.
 Už nesestřeloval mouchy ze stropu,
právě zabil Voldemorta.
Po tváři Snapeovi začali stékat slzy.
   Minerva se k němu rozeběhla.
 Vzala ho za paži, pak ho i objala,
jako matka objímá své dítě.
Teď už k nim kráčel i Brumbál.
 Uchopil Snapea do náruče a nesl ho tiše a hrdě do hradu.
 A Snape plakal. Teď už hlasitěji.
Došlo mu to, co se mu už čtrnáct let pokoušeli kolegové
 z Bradavic říct.
 Došlo mu, že mu věří a že ho mají rádi, že má rodinu.
Přišlo to tak náhle, že to tolik bolelo
a uvolnilo to všechnu tu bolest
a ta vyplula na povrch a on začal plakat.
     Brumbál Snapea uložil do postele na ošetřovně,
zatím jen pro jistotu.
 A byl na něj moc hrdý a pyšný.
Věřil mu a on ho nezklamal.
Dokonce dokázal zabít, toho koho by on sám,
 Albus Brumbál, třeba zabít nedokázal, kvůli pochybnostem,
 že každý má právo na život.
Sám ten malý, ubrečený kluk rozhodl o svém trýzniteli.
Ten ledový muž, kterému byli ostatní ukradeni,
daroval klidný život ostatním,
pro ostatní riskoval svůj život.
Co kdyby se netrefil... byl by na řadě.
      Ráno z Bradavic vynášeli dvě rakve.
Na jedné byl věnec z narcisů,
na druhé věnec ze šalamounka.
Jedna nesla nápis
„Ten, jenž miloval a pro lásku zemřel,
temný pán smrtijedů – Lucius Malfoy,
druhá nesla slova
„Ledové srdce spí, v našich srdcích bude žít,
ten jenž nás zachránil, ten jenž měl sílu zbavit svět zla,
 ten jehož zabila láska,
 zabila našeho drahého ledového
 Severuse Snapea.“
   Co se stalo s Voldemortovým tělem se neví.
 Všichni stejně měli oči pro černou rakev s fialovými květy.
 A dlouho klečeli u hrobu toho,
jehož zabila láska a toho,
kdo se nebál ani největšího zla.
Protože si uvědomili, že právě v něm byla síla,
 kterou přehlíželi.
Síla, která by přemohla cokoliv
a oni ho zavrhovali.
    Severus Snape zemřel před úsvitem,
který následoval půlnoc,
kdy byl přinesen do hradu.
Naprosto nezraněn podlehl jedinému uvědomění:
Že je milován přáteli.
    Na jeho počest zůstalo sklepení neobsazené.
 Lektvary začal učit Claw,
který jako elf měl o nich asi nejlepší přehled,
 hned po zesnulém.
Obranu proti černé magii opět dostal Lupin.
Ten si svá poslední slova k profesoru Snapeovi vyčítal,
ale z jeho posledního přání zůstal silný
a vypořádal se s tím docela dobře.
      Snape byl obdivován a vyzdvihován. Brumbál trpěl.
Tahle válka ho stála moc.
 Ztratil člověka, kterého miloval jako svého syna...
možná to ani za to nestálo.
Ale kuš! Stálo.
Svět je svobodný a on, ledový Snape,
 byl alespoň na okamžik šťastný.
   
   Povídka byla dokončena po přečtení 5. dílu HP a… „Princ“ okolnosti změnil jak víme a vždyť je to jen teorie o konci a povídka o přátelství a odvaze.
Stále ještě se nějak vyplnit může, nebo její část,
ale nemusí, toco předpovídá,
není totiž důležité, důležitý je děj a pocity,
které do něj byly vloženy –
snaha najít učitele obrany proti zoufalství…
 
By Glorfindel
© Na jméno Wolfius Claw jsou vyhrazena autorská práva, které vlastní autor této f. povídky. Je zakázáno jej kdekoliv jinde používat. Je to neetické a protizákonné.

 
**