Kalendář

Statistika

* Ve znamení havrana

Ve znamení havrana 







Nezáleží na tom jak jsme velcí, záleží na naší odvaze a vnitřní síle.
V této povídce se někdo takový ocitne náhodou na místě kam často nechodí a zjistí věci, které nepřítel tajil a půjde mu o život, není nikoho, kdo by ho slyšel, bude-li volat o pomoc, protože hluk večírku nepustí k ostatním jeho křik, zemře nebo přežije, když zná o nepříteli pravdu, která všechno může změnit?
 
     Napsáno podle jedné ze spekulací, že právě tento hrdina všechno ukončí.
Jak? To už je čistě má fantazie.
 
     Nějak už ho nebavilo pokoušet se veselit. Z dávných dnů svých studií si pamatoval lektvar,
 po kterém by ho přestala bolet hlava.
Madam Pomfreyová zrovna tančila, tak ji nechtěl obtěžovat, ale už to nešlo vydržet.
Aby si mohl onen lektvar připravit, musel si zajít pro přísady do kabinetu svého bývalého kolegy profesora Snapea.
Nechodil tam rád a plně chápal Křiklana,
který tam prostě mít kabinet nechtěl.
   Pomalu sešel schody, ono to ani rychleji nešlo na těch jeho krátkých nožičkách.
Snad se trochu mračil na myšlenku, která mu prolétla hlavou, snad se zamýšlel nad svou bolavou hlavou.
    Konečně byl u dveří kabinetu, vzal za kliku a vzpomněl si, že má hlad, otevřel dveře
a zůstal stát jako opařený.
Vyvalil oči.
 Nejen že v kabinetu někdo byl, ale naprosto nebylo Filiusovi jasné, jak se tam ten někdo dostal.
 Měl jen moment, aby si všechno srovnal v hlavě a pořádně se rozhlédl.
Srdce mu tlouklo jako o závod, pomalu vytahoval hůlku.
   „Ale ale.“ Ušklíbl se Voldemort.
„Kdopak to přišel. Maličký profesor Kratiknot.“
    „Filiusi! Co tu děláte! Vždyť vás zabije!“
     Ten hlas Filius znal.
Sevřelo se mu hrdlo, ale stále ještě byl sto promluvit. „Vy jste nás zradil!“
      Vodemort se zatvářil rozzlobeně a v očích mu vzplanul oheň. Otočil se ke Snapeovi.
 „Tvá slova už nejsou podstatná.
Už tě nepotřebuji. A ten kluk taky ne. Setkáte se za chvíli pod drnem.
 A Brumbál, ten hlupák Brumbál, tam bude taky.
 Už nepotřebuji sluchu, tvá poslední služba je umřít pomalou smrtí na jed, který sis připravil pod mojí vládou! To.. už jsem ti… ale říkal, že.
 A ten malý pidižvájžlík, co si říká učitel formulí,
 mi pokazil plán, což mu asi udělalo radost,
tak jsem na řadě já, taky si udělám radost.“
Teď se Voldemort zadíval na několik minut na podobiznu Salazara Zmijozela,
 které visela vysoko nad zhrouceným Snapeem.
 Pak se pomalu obrátil na Kratiknota,
jemuž strachy snad srdce spadlo do kalhot.
    „Avada kedavra!“
    Kletbu však nevyřknul strašlivý Voldemortův hlas, ale zavolal ji mírně skřehotavý,
 vysoký hlas a ten, který se skácel mrtev,
nebyl profesor Kratiknot, ale Voldemort.
    Nastalo dunivé ticho.
Filius držel stále ještě napřaženou ruku s hůlkou. Cože to udělal? Nemohl tomu sám uvěřit.
 Použil zakázanou kletbu! Ano. Ale.
Proti Voldemortovi. Proti Voldemortovi!
Je opravdu mrtvý!
 „Je opravdu mrtvý!“
    „Je.“ Přikývl Snape. Hlas měl neskutečně tichý
 a vypadal nemocně a vyčerpaně.
    Až teprve teď si Filius uvědomil,
 že by mu měl pomoci.
   „Donesu vám bezoár. Pomůže?“
Do očí mu lezly slzy. Přistavil si stoličku ke skřínce a začal se v ní přehrabovat.
Nechápal, proč zase Snapeovi věří,
ale byl si jistý, že nechce, aby zemřel.
   „Nepomůže. Mně už nepomůže žádný protijed. Nechte toho.“
   „Ale Severusi.“
   „Žádné ale. A nemám moc času.“
   „Já to nechci vzdát.“
   „Ani já ne.
Ale tohle byl jed, na který protijed není.
 Nebuďte jak malý.“ Snapeova jízlivost tu stále byla a Filius ji najednou slyšel rád.
    Ale co se to s ním děje?
Tenhle člověk zabil Brumbála.
Tohle je jen jeho špinavá hra.
Jeho pán je mrtvý a tak ze sebe dělá prince bílé strany.
Tahá ho za nos, aby umřel v klidu a všichni si mysleli, že ho Voldemort jen ovládal, nebo tak něco.
    „A stejně! Vy si život nezasloužíte!
Princi dvojí strany! Vrahu a zrádče!“
      Snape se otočil na záda.
 „Budiž. Vypadalo to tak. Kam jdete!“
     „Pro ostatní!“
      „Stůjte!“ Snape zatáhl za Filiusův hábit tak silně, že se neudržel na nohách a rozplácl se jako žába. „Nikam. Chci vám něco říct.“
   Snape ho dokonce hned pustil,
 takže se klidně mohl zase postavit.
 „A proč jako?“
Zaskřípal a upravoval se.
      „Jediné, v čem jsem zklamal je to, že jsem se přes své výtečné schopnosti nechal zmanipulovat a vběhl přímo do léčky.
Minulý rok jsem tu vůbec nebyl.
Vidíte, jak mám oškubané vlasy.
 Nenapadá vás proč?“
    Zmatený Filius nejdřív zavrtěl hlavou a pak přikývl, protože si uvědomil,
 že ho opravdu napadlo proč má Snape tak
divný účes.
   „Mnoholičný lektvar.“
Snape pokračoval ve svém monologu, ležíce pořád na zádech.
 „Když zjistil, že mě nemůže ovládat kletbou imperius, připravil si mnoholičný lektvar a neustále mi oškubával hlavu.
Brumbál byl skutečně tak naivní
 a vůbec všichni byli tak naivní…
nikdy bych ho nezabil a vy to víte.“
     Filius si založil ruce na hrudi.
 „Vypadám velikostně jako mimino,
ale mozek mám na to neskutečně bystrý.
Tahle vaše slova jsou chabá a já jim nevěřím.
Skoro všemu bych věřil, ale to že jste tu nebyl,
 tomu nevěřím. Je mnoho důvodů proč…“
      „A odkdy si dáváte pomerančový džus.“
     „Cože?“
     „Třešňový sirup s deštníčkem.“
     Filius se zarazil.
No jo, minulý rok ho Snape uraženě poslal na džus s deštníčkem, pomerančový džus.
„To jste řekl jen proto, aby jste toho teď využil.
Celé to bylo plán. Až na to, že… jsem vám to pokazil tím, že jsem jednoho z vás zabil.“
   Snape se pokusil posadit, nešlo to.
„Dobrý úsudek. Až na to, že kdyby vás Pán zla zabil, jak byl tedy ten plán,
nemusel bych to použít a navíc bych nikdy neriskoval, že vám to nebude divné.
Celá škola ví, co si dáváte. Vzdejte to.
Jsem nevinný. A vy to víte.“
    „Já bych rád, ale nejde to.“
    „Ale jde. Draco zemřel a já žiji. Není to divné. Ten… slib.“
    „Slib? Slib. Slib! A kde je tělo?“
    „V náruči plačící matky.
 Byl jsem to já, kdo řekl, že další přísady jsou tady, venku je zima a tak není kde je seznat.
Dělal jsem podvoleného vola a škemral jako Červíček.
Taky jsem mu namluvil, že… že celý řád je tady. To… je… pravda, ale… doufal… jsem, že… je to… tu… víc… střežené… a… někdo… ho… zabije… když… už… stačí… jen… to… já… nemám… h… věřte… ve znamení havr… věř… eh“
Snapeovi oči se vyvalily. 
Jeho srdce zastavil jed, který mu koloval v žilách, zůstal nehybně ležet, byl mrtev.
   Filius přestával přes slzy vidět.
 Co když Princ opravdu nelhal?
Určitě by existoval chytřejší způsob,
 jak Řád vyplenit než tento. Ale.
   Filius se přistihl, že věří.
Ucítil, jak ho někdo zvedá do náruče.
„Minervo. Minervo. On, můžu Princi věřit?
Když on mi…“
   „Slyšela jsem to. Myslím, že bychom měli.
 Umírající nelžou.“
   „To je dobře.“
 
 

 
**