Kalendář

Statistika

* Vlkodlačí myslánka

Vlkodlačí myslánka

 

Dvě povídky o tom, jak to mohlo být s profesorem Lupinem – výpovědi chlapce, který se stal vlkodlakem a vrací se zpět v myšlenkách po mnoho letech, když už je dospělý.
I.
Noční ulice
     Remus Lupin se choulil pod dekou ve svém pokoji v Siriusově domě a klepal se zimou.
Kroky, které prořízly ticho a slyšel je jen on díky zbystřeným vlkodlačím smyslům za ty roky, 
(i v lidské podobě dokázal slyšet lépe než lidé, byl vlkodlakem dlouho),
 patřily Severu Snapeovi.
     Ten ani nezaklepal, jen prostě vešel, jakoby tu byl doma.
 
     „Lupine, nesu ti lektvar.“
oznámil štěkavě, nedbaje vlkodlakovy horečky.
 
      „D-díky.“
 zakoktal Remus a převalil se na záda, aby na příchozího dobře viděl.
 
„Jsi laskavý.“
     No jen mezi námi, říct o Severu Snapeovi, že je laskavý byl spíš nesmysl, ale Lupin toto vždycky chápal jako laskavost, odjakživa tak myslel a choval se tak.
 
Vlkodlačství mu nijak nebránilo jednat s ostatními srdečně.
 I teď, když málem propadal zoufalství, protože se tolik necítil dobře, tolik ho bolela hlava a tolik měl unavené tělo, že se víc než jindy strachoval proměny.
Četl, že by ji v tomto stavu nemusel přežít.
 
     „Phe!“
odfrkl Snape a hodil Lupinovi další deku a zavřel okno.
 
„Ty řeči si nechej od cesty.“
       Remus se posadil, vzápětí se mu zamotala hlava a měl před očima mžitky, ale neomdlel, hned to přešlo.
 
 „Když si to přeješ.
 Ale tedy budu jen děkovat a mlčet.“  
    „Nikdo tě o slova neprosí.“
      „To ne.“
 
 Lupin natáhl ruku a chytil Snapea za paži.
 
„To neprosí... zůstaň ještě chvíli... zítra možná umřu.“
    „Žvaníš hlouposti, akorát.“
 
Snape se vycukl z jeho sevření a vydal se ke dveřím.
 
„Tak nemocný nejsi, abys umřel. Panikaříš jenom.“
    „Ale jistě to nevíš, viď?“
 
     „Ne to nevím.“
 
     „Tak vidíš.“
    Až u dveří znovu dostihl Snapea Lupinův hlas.
 
„Pamatuji si na ten den, Severusi. Pořád.“
 
Učitel lektvarů sice nevěděl proč, ale zůstal z nepochopitelných důvodů stát.
     Remus teď klečel na pohovce jako by se snad chtěl modlit a jeho hlas zněl tiše, s podivnou zvláštností ukrajoval šumivé ticho v pokoji, přerušované jen tikáním kyvadlových hodin na zdi.
 
     Byl jsem ještě kluk.
Vracel jsem se od kamaráda, už se stmívalo brzy a tak sotva zapadlo slunce.
Ten den krásně zaplulo za obzor, tak nějak pomalu, celé krvavé se sklánělo až odešlo úplně, já to viděl – poslední západ slunce, kdy jsem byl ještě člověk, klučík, který měl za pár let nastoupit do Bradavic a poklidně se stát kouzelníkem,
bez problémů si pak najít  práci a být spokojený.
 
Hned jak přišla tma, vyplul na nebe velký kulatý měsíc.
 
Líbil se mi.
 Rád jsem se díval na úplněk, měl jsem ho rád.
Šel jsem tou ulicí, už se v ní neprocházeli žádní lidé, vyprázdnila se, lidé večeřeli se svými rodinami.
 
Za hřbitovem jsem uslyšel zakvílení, zavytí.
 
 Přidal jsem do kroku... a hop!
 
Cosi velkého skočilo přede mě a... bolelo to, příšerně to bolelo, teklo poměrně dost krve z rány, ale přestal jsem to brzy vnímat, stal jsem se stejnou stvůrou jako....“
 
    Lupinovi vytryskly s očí slzy.
 
 „Jako byl Šedohřebet!  A je.“
 
První větu vykřikl velmi na hlas, druhou zašeptal tak, že ho skoro nebylo slyšet.
Zadíval se do země.
 
    „Rodiče mě hledali tři dny.
Nakonec mě vyčerpaného a hladového nalezl hodný soused, který mě pomáhal hledat a přinesl mě domů.... nechápeš?
 
Já za to nemůžu!“
 
Lupin se rozplakal do polštáře.
 
„Nemůžu za to. Nemohl jsem bránit.“
 
     Snape se otočil k němu zpět.
 
 „Žádný vlkodlak nikdy nechtěl být vlkodlakem.
Nevím z jakého důvodu mě tohle říkáš, ale přestaň být zbabělý.
 
Ty neumřeš.
 
Nikdy mi neuděláš takovouhle laskavost.
 
 A přestaň fňukat.
 
Jednou jsi to co jsi, změnit to nejde, jen buď takový jaký jsi, stejně nic nezměníš, všechno zůstane při starém, i když se ubrečíš málem k smrti.
 
Jsi ten malý ubrečený kluk, nebo pořádný chlap?
 
Jednoduše řečeno, jen fňukáš a bezdůvodně.
 
Jsi asi bačkora.“
 
 Po těchto slovech rázně odkráčel a praštil dveřmi, ale okamžitě se vrátil a mezi futry zkřivil ret.
 
„Jestli ještě jednou uslyším, že mluvíš o  tom, že zítra umřeš, tak ti vlastnoručně to přání splním.
 
 Už mě s tím štveš.“
 
    Lupin vypil lektvar a zachumlal se do dvou dek a s příjemným pocitem usnul, protože dal svému kolegovi zapravdu.
 

II. Nezvaný host


 


     Malý Remus pomalu obracel stránky jedné zajímavé knížky. Pojednávala o vlkodlacích.
Ne že by holdoval těmto tvorům,
 ale když objevil v knihovně rodičů tuhle knihu, chtěl si aspoň prohlédnout obrázky.
   Seděl v měkkém křesle, zabalený do deky a čekal, až se jeho rodiče vrátí z nějaké schůzky.
Obývací pokoj se tvářil temně a chlapci se začínalo stýskat, už by rád nebyl sám.
 
 Z obrázků šel vlastně strach, zaklapl knihu a položil ji na stolek vedle sebe.
 
Rozhlížel se kolem a choulil se do deky.
 
 Už si pohrál se všemi svými hračkami, prolistoval oblíbené knížky, prozkoumal půdu, kam nesmí chodit a rodiče pořád nikde.
 
   Náhle se ozval nějaký hlas, něco zavolal do ticha domu, jeho rozplynutí doprovodila poměrně velká rána.
 
   „Tati?“
troufl si chlapec, ale v hlase se mu odrážela nejistota.
 „Mami?“
 
   Někdo začal stoupat po schodech, strašlivě u toho funěl, tohle nemohli být jeho rodiče.
 
Chlapci se rozbušilo srdce, pomalu nedýchal, nestvůra se blížila čím dál rychleji.
 
Něco chlupatého vyběhlo ze dveří, strašlivé tesáky tomu zely z velikánské tlapy.
 
Chlapec strnulý strachem se nedokázal hnout.
 
 Tvor se připravil ke skoku a....
 
   Remus vykřikl, snažil se bránit, ale nešlo to, velká tlapa mu přejela drápy po obličeji a tesáky se hrozivě přiblížily.
 
Auu!
Chlapec krvácel z ramene, už ani nevnímal, co se děje dál, úporná bolest ho přemohla a on ztratil vědomí.
    Pan Lupin si pověsil kabát na věšák.
 
 „No to byl teda den. Chudák Remus, už se mu muselo stýskat.
 Tak co rošťáku?
 
 Kde běháš?“
 
S úsměvem na rtech, natěšený, že si brzy opět posadí na klín svého syna, se vydal rychlým krokem nahoru po schodišti.
 
   „Johne, asi usnul, však už je docela pozdě.“
 
zavolala na něj ještě paní Lupinová a šla chystat večeři.
 
   „Asi. Nebo robí nějakou lumpárnu.“
 rozesmál se John Lupin a otevřel dveře dětského pokoje.
 „Remusi! Jsme doma!“
 
     Jenže v pokojíku se uvelebila tma a po rozžehnutí pár svíček v něm také nikdo nebyl.
 
 Pan Lupin měl opravdu úžasnou náladu, vybuchl smíchy až se popadal za břicho.
 
 „Že by hra na schovávanou? Jak myslíš synku. Úhůůů, kde pak se schovává můj malý lupič?“
 
    Náhle ho však smích přešel, jeho žena totiž dost žalostně vykřikla.
 
    „Johne! Johne! Pojď jsem rychle!“
 
    Tvář měla bledou jako mléko a v očích jí stály slzy.
 
 Dívala se směrem ke křeslu pod nímž leželo bezvládné tělo jejího syna.
 
 „Není mrtvý, řekni že není mrtvý.“
 
    „Ne! Nedotýkej se ho.“
 
John dost pečlivě zvolil dotyk na synův krk. Nesmírně se mu ulevilo, když ucítil tep.
 
„Žije.“
zašeptal a opatrně, aby se nedotkl žádné z ran ani chlapcovi krve, syna zvedl do náruče.
 
   „Co jsi tak opatrný, je to tvůj syn!“
 
zasténala paní Lupinová.
 
   „Nechci se nakazit.“
 
 odpověděl John smutně.
 
„Pravděpodobně jej kousnul vlkodlak.“





 
 
 
**