Kalendář

Statistika

* Vlkodlačí myslánka

II. Nezvaný host


 


     Malý Remus pomalu obracel stránky jedné zajímavé knížky. Pojednávala o vlkodlacích.
Ne že by holdoval těmto tvorům,
 ale když objevil v knihovně rodičů tuhle knihu, chtěl si aspoň prohlédnout obrázky.
   Seděl v měkkém křesle, zabalený do deky a čekal, až se jeho rodiče vrátí z nějaké schůzky.
Obývací pokoj se tvářil temně a chlapci se začínalo stýskat, už by rád nebyl sám.
 
 Z obrázků šel vlastně strach, zaklapl knihu a položil ji na stolek vedle sebe.
 
Rozhlížel se kolem a choulil se do deky.
 
 Už si pohrál se všemi svými hračkami, prolistoval oblíbené knížky, prozkoumal půdu, kam nesmí chodit a rodiče pořád nikde.
 
   Náhle se ozval nějaký hlas, něco zavolal do ticha domu, jeho rozplynutí doprovodila poměrně velká rána.
 
   „Tati?“
troufl si chlapec, ale v hlase se mu odrážela nejistota.
 „Mami?“
 
   Někdo začal stoupat po schodech, strašlivě u toho funěl, tohle nemohli být jeho rodiče.
 
Chlapci se rozbušilo srdce, pomalu nedýchal, nestvůra se blížila čím dál rychleji.
 
Něco chlupatého vyběhlo ze dveří, strašlivé tesáky tomu zely z velikánské tlapy.
 
Chlapec strnulý strachem se nedokázal hnout.
 
 Tvor se připravil ke skoku a....
 
   Remus vykřikl, snažil se bránit, ale nešlo to, velká tlapa mu přejela drápy po obličeji a tesáky se hrozivě přiblížily.
 
Auu!
Chlapec krvácel z ramene, už ani nevnímal, co se děje dál, úporná bolest ho přemohla a on ztratil vědomí.
    Pan Lupin si pověsil kabát na věšák.
 
 „No to byl teda den. Chudák Remus, už se mu muselo stýskat.
 Tak co rošťáku?
 
 Kde běháš?“
 
S úsměvem na rtech, natěšený, že si brzy opět posadí na klín svého syna, se vydal rychlým krokem nahoru po schodišti.
 
   „Johne, asi usnul, však už je docela pozdě.“
 
zavolala na něj ještě paní Lupinová a šla chystat večeři.
 
   „Asi. Nebo robí nějakou lumpárnu.“
 rozesmál se John Lupin a otevřel dveře dětského pokoje.
 „Remusi! Jsme doma!“
 
     Jenže v pokojíku se uvelebila tma a po rozžehnutí pár svíček v něm také nikdo nebyl.
 
 Pan Lupin měl opravdu úžasnou náladu, vybuchl smíchy až se popadal za břicho.
 
 „Že by hra na schovávanou? Jak myslíš synku. Úhůůů, kde pak se schovává můj malý lupič?“
 
    Náhle ho však smích přešel, jeho žena totiž dost žalostně vykřikla.
 
    „Johne! Johne! Pojď jsem rychle!“
 
    Tvář měla bledou jako mléko a v očích jí stály slzy.
 
 Dívala se směrem ke křeslu pod nímž leželo bezvládné tělo jejího syna.
 
 „Není mrtvý, řekni že není mrtvý.“
 
    „Ne! Nedotýkej se ho.“
 
John dost pečlivě zvolil dotyk na synův krk. Nesmírně se mu ulevilo, když ucítil tep.
 
„Žije.“
zašeptal a opatrně, aby se nedotkl žádné z ran ani chlapcovi krve, syna zvedl do náruče.
 
   „Co jsi tak opatrný, je to tvůj syn!“
 
zasténala paní Lupinová.
 
   „Nechci se nakazit.“
 
 odpověděl John smutně.
 
„Pravděpodobně jej kousnul vlkodlak.“





 
 
 
**