Kalendář

Statistika

* Vlkodlak, nejlepší přítel člověka

Vlkodlak nejlepší přítel člověka

 
 
     
      Severus Snape stál uprostřed zahrady Bradavického hradu. Byl o rok starší než tehdy, ale bolest v jeho nitru se nezměnila, čas ji neohladil ani trochu, stejně jako tehdy, jej bodala do srdce. Díval se na mohylu toho, jenž za něj položil život. Za něj! Za toho nesnesitelně jízlivého temného prince, muže, který neuměl utrousit žádné milé slovo. Za něj, v jehož přízeň k bílé straně, nikdo nevěřil.
    „Za co!“ vykřikl Snape.
    Znovu si přehrával v mysli to, jak se stalo. Bojoval v bitvě, proti Voldemortovi, ne s ním! Proti němu! Proti němu!“
     „Proti němu!“
     Byla to zuřivá bitva. Musel chránit nejen sebe, ale i Draca, ten nehodlal opustit tělo otce, který se na poslední chvíli pokusil pomoci druhé straně a zaplatil za to smrtí. Milejší mu byla rodina než zlo, teď už ano. Sice pozdě, ale ano.
     „Ano!“
     Možná proto Severus nedával malý moment pozor, jak se pokoušel Draca přemluvit, aby bojoval, že je takhle terčem pro všechny kletby, aby vzal hůlku a bojoval.
      „Proč! Proč! Tak proč!“
      Nedával pozor a Voldemort na něj vypálil smrtící zelený paprsek. V ten okamžik mohl zemřít, mohlo být po všem, po bolesti, kdyby do rány z vlastní vůle nevkročil on, Remus Lupin.
    Znovu Severus viděl, jak vlkodlaka zasáhla kletba, jak se sesunul k zemi a jeho zelené oči, dříve odrážející zvířecí umění dotknout se vesmíru a lidské utrpení a dobrotu, byly prázdné, mrtvé. I Voldemort padl, rukou Harryho Pottera, ale v tuhle chvíli ho to tehdy před rokem nezajímalo. Když pak ubránil vzlykajícího Draca, což by nemohl bez sebeobětování toho vlkodlaka, vrátil se k tělu noční obludy znovu, teď už to byl jeho kamarád a jeho mrzelo, že na tohle nepřišel dřív. Studenou, bledou rukou se dotkl jeho hrudi a pak uchopil jeho studené tělo a odnesl jej zpět na hrad. Nehodlal ho tu nechat, usekli by mu hlavu a spálili ho, pak by vysypali jeho popel do řeky, tak se to tu dělá s vlkodlaky, to nemohl dopustit. Tohle si R. J. nezasloužil.
      Teď znovu po roce stál Severus u hrobu Remuse Lupina, který mu vykopal sám a ručně, sám komorně se s ním rozloučil, když ostatní odešli a sám teď znovu si promítá v paměti. Rozhodl se udělat něco, co nikdy nezkusil.
    Vrátil se do hradu a zavřel se ve sklepení. Remus mu říkával, že slzy při bolesti pomáhají a mnohdy opakoval, že by Severuse chtěl vidět usmívat se. Chtěl mu to splnit. Šlo to těžko a nedařilo se. Propadl ještě větší depresi a začal si míchat jed.
      Někdo ho však přistihl. Minerva McGonagallová okamžitě jeho plány pochopila a když ještě k tomu spatřila jeho uplakanou tvář, mile se usmála.
      „No vida, po desítkách let, máme slzičky na krajíčku. To je ta nejbáječnější zpráva, pro ni není nutné se zabíjet, tady je lepší vyplakat se.“ Položila si jeho hlavu na rameno a hladila ho po mastných vlasech.
   Chvíli se bránil, ale pak se hlasitě rozplakal.
   „To je ono, jen to se sebe vydejte.“ začala se kolíbat ze strany na stranu. „Pššš! Pššš!“
    Zhruba po dvou hodinách pláč utichl. Měla hábit promočený, on vypadal jako dítě, které se právě uklidnilo, málem spadla, protože se do ní opřel celou vahou. Naštěstí ale neusnul a zvedl hlavu. Nejdřív se tvářil stejně ledově jako dřív, ale oči měl rudé od pláče.
    „Tak co? Nedáme si zmrzlinu?“ usmála se na něj znovu.
    Ponořil se do hloubavého zamyšlení, tvář mu měkla, až nakonec se na ní objevil smutný úsměv. „Hm.“
     Vykouzlila dva poháry zmrzliny, jeden mu podala a dala se do jídla.
     Podíval se na kopeček a zašeptal. „Čokoládová, takovou měl nejraději.“
      „Pobertovi jsou teď zase spolu, není důvod být z toho smutný. Tonksová bohužel zahynula, takže by se trápil, takhle je mu lépe.“
    Přikývl a hluboce vzdychl. „Vlkodlak je nejlepší přítel člověka, pokud chce.“
       Náhle někdo zaklepal. Byl to Filis Kratiknot a nějak se mu přihodilo, že zakopl a natáhl se. Když dopadl, okomentoval svůj pád: „Hapalo.“
     Minerva nevydržela nápor záchvatu smíchu a vybuchla pod jeho vlivem, Filius rovněž jeho účinky neustál a popadal se za břicho.
    Severus chvíli seděl a smutně civěl před sebe, ale nakonec se rozesmál taky. Pokud mrtví vidí činy živých, Remusi Lupinovi se splnilo veliké přání i s úroky.


 

  
    

 
**