Kalendář

Statistika

* Hadí jazyk

Hadí jazyk

 

Když se moc touláme v myšlení

a možná si přejeme mít to,

co je nám odepřeno, někdy zabloudíme i tam,

kde jsou takovéhle věci možné.

V čekání na 7. díl Harryho Pottera

vznikají v hlavách různých osob

různé pokusy o fakta.

Jsou třeba možná i dobře střežená přání.

Ale my se ptáme, může se tohle třeba i stát?

I. kapitola
 
 
     Liz a Lily se protlačily  houfem prváků,
aby lépe viděly na
profesorku McGonagallovou,
která už v ruce držela pergamen.
Obě nejlepší kamarádky
sem do Bradavic nastupovaly
do druhého ročníku
a hrozně moc je zajímalo,
kam který prvák bude zařazen,
ale přišly pozdě,
takže se musely před zraky celé
Velké síně proplést mezi nováčky
až ke svému místu u havraspárského stolu.
    Když zrovna děvčata procházela kolem
 Zmijozelských, nejeden z nich utrousil
posměšné slůvko.
Dívky šly bez zastavení dál
a nevšímaly si jich.
Ale Liz se přeci otočit musela,
někdo jí totiž poklepal na rameno.
     „Nepleť se, Woodová, spěchám.“
     Byl to student ve zmijozelském hábitu
z vyššího ročníku. 
Černé dlouhé vlasy měl svázané
zelenou ozdobnou gumičkou
a spadaly mu do tří čtvrtin zad.
Liz mu okamžitě uhnula
a on ji rychlým krokem obešel.
Silně voněl po bylince,
kterou se ještě neučily,
 ale přesto obě dívky dobře tušily,
že jde o oměj šalamounek,
oči se mu černě leskly
a byl vychrtlé postavy.
 Kolem krku se mu jemně ovíjel velký had,
který na Lizu rozzlobeně zasyčel,
když spolu se svým pánem
kolem ní procházeli.
     Mladík takhle svižně došel
až k čestnému stolu,
 plného učitelů,
kde se rozhlédl a pak zamířil k
profesoru Snapeovi,
tomu předal nějaké psaní
a odešel na své místo
u zmijozelského stolu.
    Lily a Liza mezitím dorazily
na svá místa a doufaly,
že na formulích nebude mít jejich
 vedoucí koleje
pan profesor Kratiknot moc velký proslov.
No jo, ale určitě se zeptá, kde se zdržely,
proč nešly rovnou od vlaku do školy...
snad jim nedá školní tresty.
     „Kde jste, u Merlinových vousů!“
otočil oči v sloup Morgen,
jejich kamarád.
„Vy snad chcete,
aby Kratiknota šlehlo nebo co?!“
    Liz zavrtěla hlavou.
    „Zapomněla jsem si cosi ve vlaku.“
pokusila se o vysvětlení Lily.
    „A co bylo to cosi? Hodinky?“
Uchechtl se Morgen.
    „Ne, ale drž už zobák, už to začíná.“
    „No jo, vždyť už mlčím, Liliano.“
složil si Morgen ruce na prsou.
    „No proto.“
přikývla spokojeně Lily.
 
     Když hostina skončila,vydali se Lily,
Liz a Morgen do
Havraspárské společenské místnosti.
Šli pomalu, holky potřebovaly
několik odpovědí.
    Lily začala.
„Morgene, nevíš co je to za kluka, jak chtěl,
aby ho Liz pustila?“
    Morgen ztišil hlas a zastavil.
„Zmijozelák,
ale to asi vidíte sami podle oblečení.
 Vídám ho se šesťáky,
asi teda chodí do šestýho ročníku,
 ale fakt víc nevím.
Když jsem za ním šel,
když jsem ho jednou potkal na chodbě,
řekl mi hned po pozdravu:
Ani mne nežádej, nemohu ti dát,
oč stojíš a odešel.
 Vypadalo to, že ví,
nevím jakým způsobem,
že se ho jdu zeptat na jméno.
Zvláštní je, že se straní ostatních
a vůbec nemluví.
 Hodně často vychází ze Snapeova kabinetu.
Víc vážně nevím.“
     Liz znovu vykročila,
aby neměli další průšvih.
„Ze Snapeova?
A všimli jste si jak je Snapeovi podobný?
Co když má Snape mladšího bratra?“
    „V skoro našem věku?“
poklepala si na čelo Lily.
    Ovšem Lily se nedala.
„No stát se může všechno,
myslela jsem na synovce,
 ale ta podoba je úžasná,
takhle se u synovců podoba nedědí.“
   Morgen přikývl.
 „Až na to, že jeho rodiče jsou mrtví.
Ale dítě má sotva.
On žije sám se sebou,
nikdy žádnou babu neměl,
tak nemůže mít syna.“
   Ten večer Liz nemohla usnout
a stejný problém měla i Lily.
Pořád obě musely myslet
na kluka podobného Snapeovi.
 
    Druhý den ráno se Lily vracela pro učebnici zapomenutou ve společenské místnosti,
 protože jinak by jí učitel odečetl body za to,
že nemá učební pomůcky, i když třeba ne,
ale kentauří proslovy při nesplnění
nějaké povinnosti opravdu stojí za to.
A Firenze je nesmírně hodný Kentaur,
jenže, i když to nemyslí vůbec zle,
upozorněním na její zapomnětlivost
ji znemožní před celou třídou
a to mají hodinu se Zmijozelem.
Lily myslela na to,
že by s tou svojí pamětí měla něco dělat,
v tom si uvědomila,
že proti ní jde ten kluk,
který Liz zmijozelským způsobem žádal,
 aby ho pustila projít.
    „Ahoj.“
pozdravila ho a stoupla mu do cesty.
    „Zdar.“
pokusil se ji obejít.
    „Ty se snad bojíš holky?“
zkusila na něj, aby ho zdržela.
    „Pak jsi statečné děvče.“
odpověděl s menším
zmijozelským defektem.
    Tohle se Lily moc nezdálo,
protože takhle Zmijozelští opravdu nemluví.
 „Proč jsi ve Zmijozelu?“
     „A moc zvědavé.“
dokonce se posmutněle usmál.
„Je-li to vše, co jsi chtěla,
rád bych tě teď opustil,
protože váš drahý ředitel koleje
by mě rád viděl na své hodině.“
    Tohle Lily šokovalo úplně,
Zmijozelák a takhle zdvořilý,
spisovně mluvící, neposměvačný...
 „Nemluvíš jako Zmijozelák.“
vyhrkla.
   Dal si ruce za záda.
„To je možné, nicméně,
jsem zařazen do správné koleje
o nic méně než ty.“
    Ozvalo se trochu zdola zasyčení,
opět měl kolem krku svoji „Hadí šálu“,
jak to nazval Morgen při snídani
a ta se očividně zlobila,
protože chtěla spát při chůzi,
nebo ji prostě stání nebavilo.
     Sklonil hlavu a promluvil k hadovi.
„Klid, Tore, vždyť už jdu.“
Pak se znovu podíval na Lily.
„Omluv mě, musím se jít věnovat formulím
a tebe jistě už také čekají na vyučování.“
 
   Ne! Nepřišla pozdě,
Firenze zrovna přicházel
z nedalekého paloučku.
Při hodině Lily skoro ani nemyslela na výuku
a už se těšila,
 až vše bude moci povědět
Liz a Morgenovi.
Učinila tak hned po Jasnovidectví,
nebylo na co čekat.
     „Prostě se k němu naklonil a řekl mu, že....“
     Lily všechno vyprávěla podrobně
a teď jí skočil do řeči Deny,
třeťák z jejich koleje.
    „Neříkej Wingová, že jsi rozuměla,
co tomu hadovi říkal!
To je holý nesmysl.“
zamračil se Deny.
    Lily se ostře ohradila.
„A proč by měl být! Já to slyšela!
Říkal.... něco jako...
Klid, Tore, vždyť už jdu....
 jo, tohle přesně řekl.“
    Dany se zatvářil ještě hůř.
„Jsi kráva, vymýšlíš si,
on má hadí jazyk
a takže těžko s ním mluvil po našem.“
     Lily zrudla leknutím,
Liz si dala ruku před pusu,
aby nevykřikla.
 

2. kapitola
 
     Hodinu Péče o kouzelné tvory, která následovala, měli také  se Zmijozelem.
Hagrid si nervózně odkašlal,
 aby přilákal pozornost žactva,
 tvářil se přitom vítězoslavně,
proto studenti ihned začali pátrat po tvorovi,
kterého jim chce ukázat tentokrát.
Vždycky to bylo něco fascinujícího,
krásného a úžasného.
   Jedna z dívek zaječela,
 když se mezi stromy vyloupl neuvěřitelně krásný tvor se lvím tělem, hlavou a křídly orla.
Poletoval sem a tam, pak přistál a pozorně si žáky prohlížel,
nikdo se neodvážil ani polknout,
protože zvíře vypadalo neuvěřitelně nebezpečně.
     Hagrid vyměnil výraz na hrdý,
podrbal se na zarostlé bradě a zadoufal,
že na svou otázku dostane odpověď.
„Víte někdo jak se tydle zlatíčka nazývaj?“
     Ticho po pěšině.
Obecenstvo se snažilo na sebe navzájem nedívat,
nebo nezírat ohromeně, ale příliš to nešlo.
Jen dva zmijozelští studenti vypadali klidně
a že dokonce vědí.
Jednomu spadaly na ramena čisté bílé rovné vlasy s nádechem stříbřitého lesku,
což u takhle starých chlapců nebylo vůbec běžné ani v kouzelnickém světě.
Oči mu světle svítily a jeho pleť byla bledá,
až skoro bílá, jako jeho vlasy.
 A druhý byl bledý a hubený,
ale oči a vlasy měl světle modré,
možná bílé s nádechem modré, těžko popsat.
      „Gryf lva, leogryf.“
řekl ten bělovlasý bez přihlášení.
     Hagrid vesele zatleskal.
„Elfkame, já věděl, že ses dobrej,
ale tohle bylo vážně těžký.
Zmijozel dostává dva body.“
      Isil se uklonil a poděkoval.
Modrovlasý mladík ho poplácal spokojeně po rameni. Bylo velice divné,
že třída chlapce nepoznala v minulém roce,
opravdu je nikde na chodbách neviděli,
je sice pravda, že hodiny se Zmijozelem vloni neměli,
ale ani všetečka Morgen je neznal
a to bylo co říct. Liz se rozhodla,
že se na to po hodině Hagrida zeptají.  
 
 
 

3. kapitola
 
        Hagrid se zadíval na odcházejícího bělovlasého chlapce a jeho modrovlasého kamaráda a usmál se,
nechal si chvíli na promyšlenou,
než na Lizinu otázku odpověděl.
    „To sou Isil a Elfkam, profesor Brumbál jim povolil studium,
i když tydle tvory ministerstvo do kouzelníků neřadí.
Voni se staraj věčinou jen vo svůj národ,
ale někteří chtěj rozumět kouzelnický magii, chápete?“
    Lily se podrbala na hlavě a vyřkla, na co se chystali i Morgen, Deny a Liza:
„Tvory? Vždyť vypadají jako lidé.“
    Hagrid se zase usmál jako by mluvil o něčem vzácném.
„Jo tvory, voni jsou totiž elfové.
Mnoho lidí tvrdí, že neexistujou, ale voni existujou,
ale jak se starají jen o jejich věci,
tak se vo nich neví.“
   Lily chápavě přikývla a ukázala si na vlasy.
 „Ale nikde jsem nečetla, že by elfové měli bílé nebo modré vlasy.“
    „Voni vlastně takové vlasy nemaj.“
odpověděl spokojeně Hagrid,
rozhovor se rozvíjel podle jeho představ.
„To se vám jen zdá, voni se jim vlasy lesknou,
že vypadaj bíle nebo modře,
ale ve skutečnosti je maj černý nebo hnědý.
Voni jsou morfové, jsou moc vzácný.“
      Deny sebou trhl, jakoby se mu něco stalo.
„Cože jsou?“
      „To se budete učit ve třetím ročníku,
 až budete s profesorem Lupinem probírat kouzelný tvory. Morfové sou elfové co se uměj proměňovat ve zvířata nebo tvory a nepotřebujou tudle schopnost získat jako zvěromágové.
 Isil se mění v  alicorna a Elfkam v jednorožce.
A už by ste měli jít bo bude zvonit
a Snape by se mohl zlobit.“
     Kamarádi poděkovali za informace,
rozloučili se s Hagridem a vydali se ke škole.
     Po dvojhodinovce lektvarů se Lily od kamarádů odpojila, protože ještě musela zajít za prefektkou kvůli jedné školní soutěži, kterou chtěli řediteli navrhnout.
Kráčela chodbou, která začínala temnět
a vyprazdňovat se kvůli konci vyučovaní.
Hlavou zběsile pluly otázky a říkala si,
že se tu děje něco moc zvláštního.
     Občas potkala nějakého žáka z jiné koleje,
nebo dvojice kamarádů, jak spěchají na večeři.
Lily měla domluveno, že se s Bessi sejde v knihovně,
kde doučovala nějaké prvňáky,
byla kousek od cíle, ale zarazila se.
        U schodiště na následující patro stál Elfkam
a přerovnával si věci v aktovce.
Lily to nedalo a oslovila ho, i když měla srdce až v krku.
     „Ahoj.“
 pozdravila váhavě.
     Elfkam se na ní otočil a probodl ji zázračně černo-zlatýma očima.
 „Ahoj?“
Jeho pozdrav zněl trochu jako otázka,
ale nebyl v něm ani kousek zmijozelské arogance.
   Lily si dodala odvahy  a aby rozhovor nestál,
vyhrkla první otázku, která jí napadla.
„Nevíš náhodou.... kdo... je... ten kluk z vaší koleje,
co nosí místo šály hada?“
Vzápětí si uvědomila, že spíš měla říct:
 Jak se máš, ale už bylo pozdě, co bylo řečeno,
 nelze vzít zpět.
    Elfkam zamrkal a upustil pár prázdných pergamenů na zem. „Myslíš Salazara? Proč se ptáš?“
    Lily opět zaváhala, ale když se dala na vojnu musela bojovat.
„Jen tak, jsem zvědavá, ještě ho neznám.... víš. Znáš ho?“
    „Jsme stejná kolej.“
Elfkam sebral popadané pergameny
a zastrkal si je do  aktovky.
„Jsme stejná kolej.“
zopakoval.
   „Já vím.“
usmála se Lily.
„Já spíš myslela, jestli o něm něco nevíš.“
   „Nějaký problém?“
do hovoru se jim vložil Isil s úsměvem na tváři
a zkoumavě si prohlížel Lily.
    Lily polkla a hrdlo se jí stáhlo ještě víc.
 „Já já já.“
    „Ptala se na Sala.“
oplatil úsměv Elfkam.
    „Ju aha.“
Isil zamrkal krásnýma očima, jakoby nevěděl,
co s touto informací dělat,
poškrábal se na hlavě a zadíval se někam na chodbu.
 „O tom mi nemůžeme, ani nechceme mluvit.
Zeptej se jeho.“
    Elfkam přikývl a také se zadíval na konec chodby.
Blížil se k nim vysoký muž s obličejem podobným hadímu – malé nevýrazné oči,
malý nos připomínající hadí čumák,
úzké bezbarvé rty připomínající hadí tlamu.
Když došel až k nim,vytáhl a zatáhl jazyk.
     „Ty j-sss-i Lily že?“
řekl tichým hlasem, jakoby zasyčel had.
    Lily přikývla.
 „Už mi to ale tady kluci vysvětlili.“
řekla honem.
    „To je sss-právné. J-sss-ou moc hodní.
 Ale teď prosssím tě omluv mojí troufalosssst.
 Proč sssse tak klepeš. J
á tě nekousssnu.
J-sssem Nataniel Hadí jazyk hadodlak.“
 
 
**