Kalendář

Statistika

* Lily a pták Fénix

3. Kapitola

Kapitola 3


Lily popošla za doktorkou dva kroky,
 ale musela zůstat bezmocně stát,
 protože by musela za ní běžet,
na to neměla sílu a stejně by s ní nehnula.
Ta žena pacienty brala velice vážně.
Lily se rozhlédla, odkud že to vlastně ty ženy vyšly?
Tam odtud, že?
Lily napadla spásná myšlenka pro její srdce
 toužící po odpovědi.
Zajde na to oddělení a zeptá se primáře,
 prostě nějak to zaobalí.
Nebo Mattea najde a zeptá se ho.
On není lékař, může sdělovat co chce komu chce.
 Prostě! Nějak se to udělá.
Tiše jako myška Lily vešla do dveří naproti,
 minula nápis
ONKOLOGICKÉ ODDĚLENÍ
a srdce se jí rozbušilo na maximum.
 „Pane Bože“ hlesla, ale nezastavovala se.
Četla si cedule na dveřích
a vůbec nedávala pozor okolo sebe,
 takže se pořádně lekla,
 když na ni přednosta tohoto oddělení promluvil.
„Slečno, hledáte někoho?“
"Víte, já… já… hledám… manžela.“
Primář se podivil a mírně zvráštěl čelo:
„Manžela? A jaké je prosím jeho jméno?“
„Matteo Verino.“
Lékař se pousmál.
„Zajímavé, stavil se tu s jeho osobními věcmi
jeden mladý muž a říkal, že je jeho druh,
 teď by mě zajímalo,
kdo s vás dvou si ze mě utahuje.“
Lily nejdřív nelogicky pokrčila rameny
a zahleděně někam za primáře odpověděla:
„Já pane.“
Pak jí ale vytryskly z očí slzy.
 „Není na tomhle oddělení, že ne.
Nemá… nemá rakovinu, že ne.“
Už pláč nedržela, nešlo to.
Zoufale hledala kapesník,
ale asi ho nechala doma,
 prostě šmátrala po celé kabelce,
 ale nenašla ho.
Lékař jí podal balíček svých papírových kapesníků
a zatvářil se velmi vážně.
„Pan Verino mi řekl, že nemá rodinu
a že chce o hospitalizaci dát vědět příteli
 a slečně Lilianě Marelli,
dle vašich slz soudím, že jste to vy, je to tak?“
Lily přikývla, ale na nic víc se nezmohla,
lékař pokračoval.
„Je mi to líto slečno Marelli, pan Verino má leukémii.
Bylo třeba ho hospitalizovat
a rychle začít s léčbou,
protože bez ní by nebyla šance že…“
„Nééééé!“
 Lily to nekřičela jen vnitřně,
 ale zasténala to i nahlas.
 Cítila jak jí slábnou nohy,
proklínala Boha, Budhu, Ježíše, všechny svaté
a její srdce volalo až se zadušovalo:
Proč! Proč on! Proč zrovna on!
Ano, rozešel se s ní, ale stejně by jim to neklapalo
a to že je na chlapy je lepší varianta než cizoložství,
 hledal se, nebyl si jistý,
nechtěl ji obelhávat.
 Klidně mohli být přátelé a on byl tak hodný člověk,
už ho nemilovala ale ráda ho měla.
Pořád.
Představovala si jeho a sebe jako věrné kamarády.
Proč vlastně za ním nezašla před tím měsícem,
měsíc by ještě měli pro sebe,
pro své přátelství a seznámila by se s jeho přítelem,
třeba by se mohla s ním přátelit…
teď je pozdě.
Lily ucítila primářovu ruku na svých ramenech.
 „Teď mě poslouchejte slečno,
váš kamarád má naději,
 ta žije dokud žije a léčba pokračuje,
 tak ji neztrácejte, tu naději.
Smutná a zkroušená mu nepomůžete.
Jemu jeho vlastní síla stačit nebude,
 bude se chtít opřít o vás a to mu jen sdělíte,
 že jste ho odepsala a zhroutíte se?
Pro Krista pána to snad ne.
Spíš zapřemýšlejte co povzbudivého mu řeknete,
 co k potěšení mu donesete.
Teď běžte domů, umyjte se, vyspěte se na to
a zítra se za ním můžete stavit, platí?“
Lily souhlasila, poděkovala a odešla.
 Skoro bezmyšlenkovitě nasedla do svého vozu
a přemítala si v hlavě, co se všechno dnes ráno stalo.
 Když se s ní Matteo rozešel dokonce vyřknula:
Upadni do vroucích pekel.
„Pane Bože!“ Tohle je.. peklo.
Pomyslela si a všimla si že u zatáčky je
velká kamenná zeď.
Nehodlala zabočit, což znamenalo, že do ní vrazí.
 Nebudu mu překážet,
 je to kvůli mně.
Ať si smrt vezme raději mě než jeho!
 Zeď se blížila, Lily pro jistotu pustila volant,
šlápla na plyn, a zavřela oči.
 BUM!
Padala dolů, do tmy a přestávala cítit bolest,
 která se jí rozlévala po celém těle.
 Náhle dopadla na nějaký trávník.
Že by mrtví na onom světě přistávali na trávník?
Ale jo, byl i docela měkký.
Lily se vyškrábala na nohy,
 skutečně neměla jediné zranění a nic ji nebolelo,
 takže mohla být v klidu mrtvá,
teda tak si to myslela.
Někdo si za ní odkašlal.
„Ehm ehm.“
Lily se otočila a spatřila muže sedícího
 na kamenné zdi, podobné, co do ní vrazila.
Tvářil se vážně, nebo spíše trochu rozzlobeně.
 Vlasy už mu slušně prokvetly bílým,
ale nevypadal až tak staře
a jeho oči byly plné zvláštních hvězd,
tmavé a krásné.
„Vy jste anděl smrti?“
zeptala se Lily opatrně.
Muž trochu nakrčil nos až se mu na něm
přímo mezi očima udělaly vrásky.
 „Já? Ne. Ale za to umím zdravit.“
Řekl a rozhlédl se.
 „A ušetřím ti čas… toto není onen svět.“
„Nezáleží na tom.“
Mužův hlas změkl, byl melodický a laskavý,
 skoro jakoby k Lily mluvil anděl.
Jenže, muž neměl křídla ani svatozář.
 „přišel jsem abych ti vysvětlil,
 že tvoje počínání je nesmyslné
a nikam k dobrému nevede.
Když se s tebou přítel rozešel
viděla jsi jen to, jak ti ublížil.
 Už ne to, že ho to bolí a mrzí.
Gay se bohužel chvíli hledá
a nějaká žena to odnést musí.
Jenže lidé se rozcházejí protože by jim to neklapalo.
 Čím je jiný, jen proto, že je na muže?
To fakt lituješ toho, že jste se rozešli?
Raději než klapající vztah bys brala vztah donucený,
 který by vedl jen k oboustranné nevěře,
 protože gayi a ženě to prostě klapat nemůže
 a to hlavně v posteli?“
Lily se zamotala, jak tohle všechno ví?
Přesto on trvá na tom,
že chce přátelství, to tys ale odmítla
a přesto chce abys věděla vše o jeho stavu.
Vážně si myslíš, že to dělá proto, aby tě trápil?
A nedělá to náhodou proto,
že se považuje ta tvého přítele?
Ne přítele na chození, ale jako prostě…
přítele, kamaráda.
Liliano, raději než bys riskovala,
že tě bude bolet srdce, když Matteo zemře,
se zabiješ, aby tomu problému utekla?
To jsi tak sobecká?“
Lily zavrtěla hlavou.
„Ale kvůli mně umírá.“
„Fakt si myslíš, že když se zabiješ v autě,
tak se Matteova leukémie lekne a uteče?
Cítíš se vinná?
Pak jdi a seď u něj a dodávej mu sílu,
aby přežil.“
oddělovač
 
**