Kalendář

Statistika

* Srdce hvězd

SRDCE HVĚZD

autor: Varda Imladril Tindomion

 

oddělovač

 

PROLOG

Povídka je věnovaná Elrondovi a Arwen z Roklinky.CZ

Povídá vymyšlený příběh těchto postav, jak by si jej rády určitě prožily a pomáhá mi vypořádávat s Elrondovým příběhem Pána prstenu. 

 Arwen stála v Šedých přístavech a vyhlížela loď.

Prožila si svůj příběh a dost se z něj poučila, teď měla přijít éra lepšího člověka.

Každý mohl žít zde ve Fantazii život, jaký chtěl, když už se poučil z vlastního příběhu.

Ona zvolila život ve Středozemi, se živým Aragornem, synem a dcerami. Krásné!

I Galadriel se vrátila a s manželem v poklidu kralovali. Nádhera.

Jenže Arwen cosi chybělo. Třetím rokem stála u toho břehu a doufala, že zahlédne jeho loď.

Po tváři jí začaly stékat slzy, obrátila se a vydala se domů.

Tam si sedla k oknu a vzpomínala.

Myšlenky se jí honily hlavou jako splašené, chápala, že se nechce vrátit, ale hodně ji to mrzalo.

Bolelo to, ale soucítila s ním a snažila se přesvědčit sama sebe, že je pro něj tohle lepší.

Někdo jí položil ruku na rameno. Její muž.

Milovala ho tuze, ale také věděla, že díky její lásce k němu, zranila otce.

To drásá srdce, když to víte, on si to nezasloužil.

„Já ho chápu, Aragorne, ale moc se mi stýská.“ řekla plačtivě. „Já, já, on tak trpí.

Já vím, ale... doufala jsem, že se vrátí. Galadriel také mohla.“

Objal ji a políbil na čelo. „Kdo by nedoufal.“ „Nic! Nic, mu nevyšlo.

Vyhráli jsme bitvu, ale on vše ztratil. To je nespravedlivé.“ zabořila hlavu do manželovi hrudi.

„Tolik v prstenové válce pomohl a takhle dopadl.“

 „No právě, možná je lepší, že je pryč.

Jen by se to utrpení prodlužovalo... jenže nevíme, jestli to není nastejno, i tam může dál trpět.

Rozhodně s tebou souhlasím, není možné zlobit se na něj za jeho rozhodnutí zůstat tam.“ „Smířila jsme se s tím, že taťku už nikdy neuvidím.“

Chvíli seděli tiše, slyšíce navzájem své dýchaní a tlukot srdce a byli by tak vydrželi ještě déle, kdyby je nevyrušil Lindir.

Vysmátě vrazil do vnitř, divoce rozhazoval rukama a mával nějakým lejstrem.

„Pan Elrond píše! Pan Elrond píše!“

Podal Arwen zapečetěný dopis a se zpěvem odešel.

 

 

 

 

Arwen opět stála na břehu v Šedých přístavech, ale tentokrát se usmívala.

Trochu rozpačitě držela v rukou medové koláče, 

 které její otec miloval a už se nemohla dočkat, až ho zase spatří.

Náhle se na obzoru objevila černá tečka, která se rychle přibližovala.

 Arwen se rozbušilo srdce, už za pár okamžiků se opět podívá do šedého nebe Elrondových očí.

Její sen se stával skutečností.

Nebylo jednoduché nemyslet na jeho bolavé srdce, plné utrpení, ale byla si jistá,

že udělá všechno proto, aby  jej co nejvíce od tohoto osvobodila.

 Už bylo dobře vidět loď, ale prozatím nepoznala, zda někdo stojí na přídi a dívá se, či nikoliv, ale za pár okamžiků už ho uviděla.

 Stál na přídi, v rukou držel svoji harfu a na čele mu seděla hvězda.

Vážný jako kdykoliv dřív, stál zpříma a důstojně, přesně takhle ho znala z minulých let.

Když loď přirazila ke břehu, vyšel pomalu na pevninu a ani jedinkrát se neohlédl zpět.

 Neusmíval se, ani se nemračil, jen šel stále blíže k ní, třímal svůj nástroj velmi pevně,

ale i ladně, v očích mu zářilo nebe a s jeho vlasy si hrál jemný vítr, který je spíš laskal než cuchal.

Zdálo se, že elf stojí nohama pevně na zemi, ale v mysli na cosi vzpomíná.

Jenže ona ho znala, věděla, že takhle působí skoro pořád. Konečně se na ni usmál.

 „Tak jsem zde.“ řekl prostě.

Vůkol voněl vřes, šustilo kapradí,

když otec a dcera, konečně opět spolu, kráčeli ke koním a dalším elfům z Roklinky.

Cesta byla tichá, každý chtěl mluvit, ale netroufal si,

vždy nejdříve promlouvá Mistr Elrond, pak ti ostatní.

On však mlčel. Arwen nedokázala hledět mu do tváře, začínala si myslet, že se vrátit nechtěl,

že ho jen tímto víc trápí, tohle připustit nechtěla.

Další bol na otcově srdci, další šrám, další zranění jeho duše.

Tak dorazily až k domu v Roklince.

 Seskočili s koní, jen Elrond zůstal sedět na hřbetu svého šedého koně.

Arwen odvrátila tvář, předstírala, že chválí svojí klisnu, ale při tom plakala.

Vyčítala si, co se stalo.

Byla ráda, že se otec na ni nedívá a bojovala ze slzami, ale šlo to velice těžko,

neboť ji soužil pocit, že opět otci ublížila.

Pak se ale ozvalo něco, co její trápení ukončilo.

Elrond se nadechl a tichým hlasem řekl:

„Jsem rád, že jsem zase doma.“

Arwen se musela rozesmát.

Nedokázala ten záchvat smíchu udržet.

K jejímu úžasu se povedlo to, co tolikrát, její manžel byl jí nakažen a vybuchl také.

 I Glorfindel podlehl jich hysterickému výbuchu smíchu

a to mělo dost velký vliv na Elronda,

ten se dokonce musel opřít o Elladana, aby se neskácel.

Po chvíli se smáli všichni kdo tam stáli a konečně se začalo jásat a veselit jako už tolikrát,

 když se Elrond vrátil z cesty domů.

Začalo se stmívat, když Elrond Pereld překročil práh svého domu.

Byl zpět a s ním všechna moudrost, konečně mohlo vypuknout léto,

už se totiž vrátilo a očima plnýma hvězd štěstí usedlo do svého kamenného křesla.

Aragorn předstoupil před Mistra a poklekl, celá síň se poklonila nejmoudřejšímu,

nejlaskavějšímu elfovi, Elrondu Pereldovi, symbolu otcovství.

 I Arwen s bratry poklekli, na kolena padli i Galadriel a Celeborn,

kteří Elronda přišli uvítat, protože už několik tisíc let patří do jejich rodiny.

Mistr stál a přehlížel dojatě klečící dav.

Arwen nikdy neviděla otce plakat, věděla, že vnitřně jistě ronil slzy mnohokrát,

ale nikdy to nešlo vidět na ven.

Byl to zvláštní, bodavý pocit,

 když malá, stříbřitě třpytivá krůpějka se mu oddělila od spodních řas a začala stékat po líci dolů.

 Oči měl lesklé a plné slz, zkušenost, kterou jeho dcera nikdy nepoznala.

Jenže... plakal dojetím. Pozvedl ruce k hrudi.

To, že se mu klaní Aragorn chápal, chtěl se mu omluvit za bolest,

 vyznat lásku, vděčnost, oddanost,

pokoušel se obnovit starý vztah plný důvěry a hlavně lásky, který býval,

když byl jím Aragorn vychováván, protože jeho láska

a vděk jsou upřímné a stojí o tento vztah.

 Ale proč se mu klaní i elfí král, královna, děti, Sam, Gandalf a další, kteří...

nedokázal to popsat, nedokázal tomu dát jméno a přeci mu to přišlo nepatřičné.

 Podle něj mimo Aragorna,

který měl určitý záměr z lásky, se mu v této místnosti nikdo klanět nemusel.

Ani jeho vlastní komorníci,

je přeci jen kníže, ne král.

Obešel Aragorna, ten ať si klečí, chvíli počkat mu neuškodí,

 pak mu dá příležitost vše vypovědět a kdo ví, co se ještě v této jeho záležitosti může stát...

a gestem obsáhl celou místnost.

„Přátelé, přátelé, vy se mi neklaňte.

Každý z vás někým způsobem pomohl prstenovou válku zažehnat, riskovali jste své životy stejně jako já.

Ne třeba v její poslední etapě...“

 Během jeho řeči postupně vstali, když si to přál.

Procházel mezi nimi a každému se podíval do očí.

 „...ale přesto, protože jste byli v mé armádě, bojovali jsme po svém boku,

 společnými silami jsme došli do Roklinky, postavili tento dům a spolu tu bydlíme,

 jako jedna velká rodina.

Jste tedy všichni hodni....“

Rozhlédl se, aby zjistil jestli všichni stojí.

„...toho, abych to byl já, kdo poklekne... před vámi.“

 A důstojně padl na kolena (ale nezadíval se do země).

 Aragorn to už nevydržel, vstal a došel k němu.

„Ne. Všichni v této místnosti nasazovali krky, ale jen jeden něco opravdu ztratil.

Bez něj bych se nestal králem a takhle mi pomohl třikrát.

 A co jsem udělal já? Sebral jsem mu dceru.“

Zamračil se sám na sebe a pokračoval.

„Tento!“

ukázal na Elronda prstem.

„Tento muž se obětoval. Bylo mu tolikrát ublíženo, až je to hanba.

Jsem mu vděčný ve třech důležitých bodech.

Za prvé za to, že mě vychoval, nemusel to dělat, ale udělal to a udělal to dobře,

obstál jsem, bez jeho výchovy bych pravděpodobně nedokázal mnohé, co jsem dokázal.

Za druhé za to, že nepřestal věřit lidem po tom, co si Elendil nechal prsten,

jeho důvěra pomáhala překonávat těžké, byl záštitou a patronem v boji proti zlu, byl oporou.

 Za třetí za to, že mi donesl znovu skutý meč a poradil kam jít.

Kdyby to neudělal, bývali bychom prohráli, protože já bych neměl potřebnou posilu.

Když udělal tohle, bylo vítězství jisté,

tím mi dal to, co má nejraději, svojí Arwen.

Je obdivuhodné, jak dokázal tohle všechno zvládnout. Nikdy neudělal nic pro sebe, ale jen pro druhé.

Proto jsou tyto dny pro něj.

Byl to můj nápad a doufal jsem, že jej budu moci uskutečnit.

Nezdá se to, ale je to krev mé krve, ne otec, ale děd, předek,

nestal se zlomyslným a jízlivým, nesnažil se jí bránit, když odešla, jen tiše trpěl.

Má v sobě obrovskou bolest a to mě trápí. Nazývám tento den dnem moudrosti.

A poklekám před symbolem právě jejím a otcovství.

 Ano, je jednoduché zamilovat se a opustit, láska vás vede a drží,

 ale je těžké nechat jít, když vás opustí milované dítě.

 I váš cit je velmi silný, ale když tak učiníte, zlomí vám to srdce v případě,

že už svého potomka nikdy neuvidíte. A to se tu stalo.“

Nastalo ticho. Osazenstvo jen ohromeně zíralo směrem ke králi lidí ,nemoci cokoliv říci.

Až na Arwen. Mezitím si osušila slzy, dala se trochu do pořádku.

„Rodiče,“ promluvila vyrovnaně.

„unesou víc než si myslíme, udělají pro nás první poslední,

 aby nám zajistili vyplnění nejtajnějších přání a snů,

činí tak i za cenu ztráty vlastního pohodlí,

 života i za cenu zničení svých citů.

Pamatuji si, jak jednou mi nějaké divoké zvíře snědlo koláčky,

moc se jsem se na ně těšila.

Maminka i bráškové je měli už snězené, jen taťka ne, dal mi je všechny.

Nemusel, ale dal mi je.

Když jsem byla jednou vyděšená kvůli nějaké povídačce, byla jsem malá,

tak jsem jí věřila, několik nocí nespal a hlídal mě,

i když jsem byla v bezpečí.

A těch příkladů je mnoho.

Než jsem poznala Aragorna, byl pro mě jediným mužským vzorem v mém životě a že se kolem mě pohybovalo mnoho mužů.

Otec je jediný vzor, který máte na celý život.

 Byl a je to přísný otec, ale dokázal plnit má přání.

Chtěla jsem jezdit na koni, naučil mě to, naučil mě plavat, naučil mě číst, ukázal mi knihy, hrával mi a zpíval, tím mě naučil milovat umění....

až když v našem příběhu Aragorn zemřel, jsem si uvědomila, co jsem udělala, bylo pozdě.

Jsem tedy vděčná za to, že Valar dovolili tohle.“

Znovu se jí do očí draly slzy.

„Miluji tě, tatínku a nechci, abys trpěl, už ne, stalo...“ rozplakala se.

„Omlouvám se. Omlouvám se.“

Objal ji. „Ach Arwen.

 Pověz mi, byla jsi s ním aspoň chvíli šťastná?“

Promluvila mu mezi vzlyky do roucha.

„Moc. Byl jsem moc šťastná.“

Usmál se.

 „V tom případě je všechno v pořádku.

Tohle jsem chtěl.

Tohle bylo pro mě hlavní.“

Arwen si připadala jako po návratu do starých časů,
když ji táta budíval za jejího mládí a pak i....
za dob Prstenové války.
Uvědomění, že válka skončila a ona přesto vidí tvář svého otce,
smí se jej dotknout, ji zahřála u srdce až vzdychla.... udělala to, uchopil její ruku do svých a ještě zářivěji se na ni usmál.
„Dobré ráno Arwen“,
řekl svým krásným, starým a přece tolik mladým hlasem a v obličeji se mu zobrazilo stáří i mládí zároveň.
„Už by jsi mohla vstát, už bude oběd.“
Oběd? Docela ji zaskočilo, jak dlouho spala.
 Posadila se a zamžikala, potom zalapala po dechu.
To ho pobavilo ještě víc, rozesmál a odešel.
Zůstala sama, usmívala se, po dlouhých letech se jí vstávalo dobře.
Už stála u zrcadla a dívala se na svůj odraz v něm. Hlavou se jí honily všelijaké vzpomínky,
mnohé z nich hřály jako letní slunce,
jiné mrazily jako více než led pro svoji temnotu.
Ani neviděla otce odjíždět, nerozloučila se...
vzpomněla si na pohřeb Aragorna...
ale pak také na své dětství, třeba na to, jak jí otec čítal před spaním...
i na svojí první jízdu na koni...
na maminku....
musí si někdy o tom všem popovídat s tatínkem,
jistě jí bude moci připomenout další momenty a hlavně...
hlavně znovu jí povyprávět o strýčkovi.
Strýček Elros zemřel dávno.
Ale... bude chtít vůbec Elrond o něm mluvit?
Tady utržil první ránu do srdce, když se jeho bratr, dvojče, stal smrtelným... třeba ano.
Arwen moc dobře nechápala proč si na strýčka Elrose vzpomněla,
bylo to příliš nezvyklé a neobyčejně silné.
Vrátila se myslí k jednáním s Valar a zauvažovala,
zda by tehdy nešlo vrátit život i Elrosovi, když to šlo Aragornovi....
Náhle se obraz v zrcadle zavlnil a změnil se ve tvář jejího otce.
Ne! Ano, tvář se velmi podobala, že by nikdo nepochyboval o tom,
že jde o Elronda, ale přeci tu něco bylo jinak – měl lidskou královskou korunu pána Říše pod vlnami.....
Arwen vyběhla z pokoje a málem srazila Lindira spěchajícího k obědu.
„To máte tak velký hlad, paní!“ usmál se elf.
Nedokázala se v té chvíli zastavit, tak nemohla ani odpovědět.
A co by mu asi řekla?
Viděla jsem místo svého obrazu v zrcadle obraz někoho, kdo nežije?
„Gandalfe?“
Arwen ani pořádně nevěděla jestli to má, či nemá s někým rozebírat,
to co viděla ráno v zrcadle jí připadalo jako bláznovství.
Ale na druhou stranu jí cosi uvnitř našeptávalo,
 že jde o něco velmi důležitého, nejdřív si to ale chtěla ověřit ,než půjde za otcem.
Kdyby to nebylo nic závažného, mohla by jen planě znovu rozhořet jeho dávnou bolest z určité ztráty,
 která je u dvojčat tak hluboká a silná,
že by jej znovu drásala, až by znovu začal trpět.
To nechtěla.
„Může někdo vidět místo svého obrazu v zrcadle, obraz někoho, kdo zemřel?“
Řekla odhodlaně, ale vnitřně se hrozila čarodějovi odpovědi.
Gandanlf se zamyslel, až pod šedými, dlouhými vlasy zvráštěl čelo.
„S tím jsem se zatím nesetkal, ale znamení mohou být různá.
Koho jsi viděla, Paní?“
Arwen zaváhala, jak tu informaci podat.
 Opět uviděla před očima onu tvář.
 Otec s královskou korunou lidí?
Takové znamení, které něco určuje?
Možná ano, ale co když...
Nadechla se a pořádně vydechla.
„Otce s lidskou královskou korunou, korunou...“
„Krále Domova pod vlnami?“ doplnil ji čaroděj klidně.
Přikývla a po zádech jí přešel hrozivý mráz.
Gandalf se zadíval z okna.
„Buď ve střehu, něco tvá vidina znamená, ale soudit jen podle ní je střílení naslepo.
Tady by se netrefil ani Legolas a že ten umí střílet ze všech mužů lučišníků, co znám nejlépe.
 Buď ve střehu a vše se vyjeví.“
Tu noc Arwen nemohla spát.
Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky.
Některé běžely splašeně jako divocí koně,
jiné zase se ploužily jako šneci, ale všechny směřovaly k otci a jeho osudu.
Pozdě v noci tiše vstala z manželské postele, tak aby o tom Aragorn nevěděl a zašla se podívat do otcova pokoje.
Věděla, že v takhle brzkém ránu (asi tak ve dvě hodiny v noci) bude ještě spát.
Dokázala přijít tak, že se nevzbudil, snad i jako jediná, protože její otec ve válce musel vědět o všem,
i když spal.
Musela tiše jako myška stát mezi dveřmi
(pokud ovšem je měl pootevřené nebo místo nich byl jen závěs)
a pak se mohla dívat.
Dívat se, jak spí.
Opravdu mohla.
Jemně a co nejtišeji odhrnula jednu stranu závěsu mezi futry.
 Moudrost se v posteli zavlnila, ale nevzbudila se.
 
Měsíc se díval otevřeným oknem do pokoje.
Arwen uslyšela kroky po schodech, Errestor, velitel domovní stráže ,občas takhle pozdě obcházel dům. 
Nechtěla, aby ji zahlédl, tak rychle, ale tiše opustila prostory před otcovou ložnicí.
Jen málo pofukoval větřík, avšak stíny, vyvolané měsícem, tančili po zdech její komnaty a podivné ticho neubíralo na tajemnosti té chvíle.
Arwen seděla na své posteli, s rukama složenýma v klíně a pozorovala ty stíny.
Na věži domu právě odbily hodiny. Vlídný ale tajuplný zvuk zvonu v elfce cosi vyvolal, nějaké vzpomínky, nebo možná pocity.
Nevěděla přesně o co šlo, ale znovu jí to přitáhlo pohled na zrcadlo. Teď se v něm odrážel obraz oken, přesto se opět rozechvěla. Zase uviděla tu tvář, tvář tolik podobnou té, kterou zná od narození a přece neznámou, dýchající zvláštním dojmem pominulosti, jakoby patřila někomu jehož život před dávnem skončil.
Náhle Arwen přemohl spánek, sotva co se zachumlala do peřin, už propadla snu.
V něm stála v podivně tmavém kamenném sále, na jehož stěnách se zrcadlila vodní hladina, i na zdobném stropě ji bylo vidět, jakoby budovu voda zcela obklopovala.
„Buď pozdravena Arwen.“ oslovil elfku kdosi.
Přišlo jí, že ten hlas dobře zná, že na ni mluví otec, přesto cítila, že on to není.
„Kde to jsem.“ vyhrkla.
V mužově hlase zazněl úsměv. „V mém domě.“
Arwen se otočila a spatřila, že je to onen muž ze zrcadla. Seděl na trůně, v krásném rouše a s onou korunou.
„Jen to řekni, Arwen. Klidně mě tak oslov.“ usmíval on, když ona na něj rozpačitě hleděla a hledala vhodná slova.
Nakonec se odvážila a zkusila první oslovení, které jí napadlo. „Strýčku?“ Chtěla si odpustit ten otazník, ale nějak to nešlo.
Muž přikývl.
„Ale ty jsi...“
„Mrtvý?“
Teď zase přikývla ona.
„Souhlasím s tebou, ale rád bych se tě zeptal... co znamená jednovaječné dvojče?“
Arwen dotaz překvapil, sice i ona měla na strýce Elrose spoustu otázek a chtěla se zeptat okamžitě, jenže ta jeho ji pořádně zaměstnala.
„Myslíš, jakože... přece... jeden porod?... být spolu od prvních známek života... od nejmenších částeček života... až po... prostě....“
Elros vstal, úplně stejným stylem jako jeho bratr.
„Jsi blízko, ale měl jsem na mysli to že, jednovaječná dvojčata jsou jedna duše ve dvou tělech.
Našel jsem po smrti klid, Arwen, jen jedna věc mě zpočátku tížila, utrpení osoby, kterou na vašem světě i teď po smrti mám ze všech nejraději, utrpení mého bratra.
Dvojče je pro tebe někým, koho nikdy nenahradíš, tvojí pravou rukou, spolu jsou dvojčata neporazitelná, nejchytřejší... vzájemně si rozumnějí, chápou se, mají stejné zájmy alespoň v jednom bodě... nemusejí spolu hovořit slovy, aby věděli na co ten druhý myslí... snad chápeš... možná to vidíš u svých bratrů... a když jedno z dvojčat zemře... ale něco jsem uvědomil... vzpomněl jsem si na slova svého otce... jedna duše ve dvou tělech... jsem tedy mrtvý?
Jedna duše! Dvě těla! To jsou jednovaječná dvojčata! Už chápeš?“
Ano chápala ho. Najednou jí v hlavě vyvstaly odpovědi na její otázky. Už věděla kde je, s kým, ale nevěděla proč.
„Domov pod vlnami.“ zašeptala.
Elros se znovu posadil na svůj kamenný trůn a podepřel si dlaní bradu.
„Kdysi krásné rozkvétající město... vedené velikým Tar´Elrosem... ano ano... oběť elfů lidem... ano ano... ten pro své království padl a lidé jeho říši dohnali do záhuby... ano ano.“
Elfka došla až ke strýci a klekla si k jeho trůnu, hleděla otcově bratrovi přímo do očí, zamrazilo ji, byly mrtvé, byla zvyklá na hvězdy v nich a když jedna duše... tak myslela, že bude mít i hvězdy v očích... neměl, opravdu neměl.
Vzdychla, ale přesto vyslovila svůj dotaz.
„Ale proč jsem tu... co mám udělat? Co potřebuješ?“
„Jsem tu, protože jsi mě zavolala, ale víc ti nemohu říct, snad jen to, abys poslouchala srdce.“
 
 
**