Kalendář

Statistika

* Srdce hvězd

Kapitola 1

Arwen opět stála na břehu v Šedých přístavech, ale tentokrát se usmívala.

Trochu rozpačitě držela v rukou medové koláče, 

 které její otec miloval a už se nemohla dočkat, až ho zase spatří.

Náhle se na obzoru objevila černá tečka, která se rychle přibližovala.

 Arwen se rozbušilo srdce, už za pár okamžiků se opět podívá do šedého nebe Elrondových očí.

Její sen se stával skutečností.

Nebylo jednoduché nemyslet na jeho bolavé srdce, plné utrpení, ale byla si jistá,

že udělá všechno proto, aby  jej co nejvíce od tohoto osvobodila.

 Už bylo dobře vidět loď, ale prozatím nepoznala, zda někdo stojí na přídi a dívá se, či nikoliv, ale za pár okamžiků už ho uviděla.

 Stál na přídi, v rukou držel svoji harfu a na čele mu seděla hvězda.

Vážný jako kdykoliv dřív, stál zpříma a důstojně, přesně takhle ho znala z minulých let.

Když loď přirazila ke břehu, vyšel pomalu na pevninu a ani jedinkrát se neohlédl zpět.

 Neusmíval se, ani se nemračil, jen šel stále blíže k ní, třímal svůj nástroj velmi pevně,

ale i ladně, v očích mu zářilo nebe a s jeho vlasy si hrál jemný vítr, který je spíš laskal než cuchal.

Zdálo se, že elf stojí nohama pevně na zemi, ale v mysli na cosi vzpomíná.

Jenže ona ho znala, věděla, že takhle působí skoro pořád. Konečně se na ni usmál.

 „Tak jsem zde.“ řekl prostě.

Vůkol voněl vřes, šustilo kapradí,

když otec a dcera, konečně opět spolu, kráčeli ke koním a dalším elfům z Roklinky.

Cesta byla tichá, každý chtěl mluvit, ale netroufal si,

vždy nejdříve promlouvá Mistr Elrond, pak ti ostatní.

On však mlčel. Arwen nedokázala hledět mu do tváře, začínala si myslet, že se vrátit nechtěl,

že ho jen tímto víc trápí, tohle připustit nechtěla.

Další bol na otcově srdci, další šrám, další zranění jeho duše.

Tak dorazily až k domu v Roklince.

 Seskočili s koní, jen Elrond zůstal sedět na hřbetu svého šedého koně.

Arwen odvrátila tvář, předstírala, že chválí svojí klisnu, ale při tom plakala.

Vyčítala si, co se stalo.

Byla ráda, že se otec na ni nedívá a bojovala ze slzami, ale šlo to velice těžko,

neboť ji soužil pocit, že opět otci ublížila.

Pak se ale ozvalo něco, co její trápení ukončilo.

Elrond se nadechl a tichým hlasem řekl:

„Jsem rád, že jsem zase doma.“

Arwen se musela rozesmát.

Nedokázala ten záchvat smíchu udržet.

K jejímu úžasu se povedlo to, co tolikrát, její manžel byl jí nakažen a vybuchl také.

 I Glorfindel podlehl jich hysterickému výbuchu smíchu

a to mělo dost velký vliv na Elronda,

ten se dokonce musel opřít o Elladana, aby se neskácel.

Po chvíli se smáli všichni kdo tam stáli a konečně se začalo jásat a veselit jako už tolikrát,

 když se Elrond vrátil z cesty domů.

Začalo se stmívat, když Elrond Pereld překročil práh svého domu.

Byl zpět a s ním všechna moudrost, konečně mohlo vypuknout léto,

už se totiž vrátilo a očima plnýma hvězd štěstí usedlo do svého kamenného křesla.

Aragorn předstoupil před Mistra a poklekl, celá síň se poklonila nejmoudřejšímu,

nejlaskavějšímu elfovi, Elrondu Pereldovi, symbolu otcovství.

 I Arwen s bratry poklekli, na kolena padli i Galadriel a Celeborn,

kteří Elronda přišli uvítat, protože už několik tisíc let patří do jejich rodiny.

Mistr stál a přehlížel dojatě klečící dav.

Arwen nikdy neviděla otce plakat, věděla, že vnitřně jistě ronil slzy mnohokrát,

ale nikdy to nešlo vidět na ven.

Byl to zvláštní, bodavý pocit,

 když malá, stříbřitě třpytivá krůpějka se mu oddělila od spodních řas a začala stékat po líci dolů.

 Oči měl lesklé a plné slz, zkušenost, kterou jeho dcera nikdy nepoznala.

Jenže... plakal dojetím. Pozvedl ruce k hrudi.

To, že se mu klaní Aragorn chápal, chtěl se mu omluvit za bolest,

 vyznat lásku, vděčnost, oddanost,

pokoušel se obnovit starý vztah plný důvěry a hlavně lásky, který býval,

když byl jím Aragorn vychováván, protože jeho láska

a vděk jsou upřímné a stojí o tento vztah.

 Ale proč se mu klaní i elfí král, královna, děti, Sam, Gandalf a další, kteří...

nedokázal to popsat, nedokázal tomu dát jméno a přeci mu to přišlo nepatřičné.

 Podle něj mimo Aragorna,

který měl určitý záměr z lásky, se mu v této místnosti nikdo klanět nemusel.

Ani jeho vlastní komorníci,

je přeci jen kníže, ne král.

Obešel Aragorna, ten ať si klečí, chvíli počkat mu neuškodí,

 pak mu dá příležitost vše vypovědět a kdo ví, co se ještě v této jeho záležitosti může stát...

a gestem obsáhl celou místnost.

„Přátelé, přátelé, vy se mi neklaňte.

Každý z vás někým způsobem pomohl prstenovou válku zažehnat, riskovali jste své životy stejně jako já.

Ne třeba v její poslední etapě...“

 Během jeho řeči postupně vstali, když si to přál.

Procházel mezi nimi a každému se podíval do očí.

 „...ale přesto, protože jste byli v mé armádě, bojovali jsme po svém boku,

 společnými silami jsme došli do Roklinky, postavili tento dům a spolu tu bydlíme,

 jako jedna velká rodina.

Jste tedy všichni hodni....“

Rozhlédl se, aby zjistil jestli všichni stojí.

„...toho, abych to byl já, kdo poklekne... před vámi.“

 A důstojně padl na kolena (ale nezadíval se do země).

 Aragorn to už nevydržel, vstal a došel k němu.

„Ne. Všichni v této místnosti nasazovali krky, ale jen jeden něco opravdu ztratil.

Bez něj bych se nestal králem a takhle mi pomohl třikrát.

 A co jsem udělal já? Sebral jsem mu dceru.“

Zamračil se sám na sebe a pokračoval.

„Tento!“

ukázal na Elronda prstem.

„Tento muž se obětoval. Bylo mu tolikrát ublíženo, až je to hanba.

Jsem mu vděčný ve třech důležitých bodech.

Za prvé za to, že mě vychoval, nemusel to dělat, ale udělal to a udělal to dobře,

obstál jsem, bez jeho výchovy bych pravděpodobně nedokázal mnohé, co jsem dokázal.

Za druhé za to, že nepřestal věřit lidem po tom, co si Elendil nechal prsten,

jeho důvěra pomáhala překonávat těžké, byl záštitou a patronem v boji proti zlu, byl oporou.

 Za třetí za to, že mi donesl znovu skutý meč a poradil kam jít.

Kdyby to neudělal, bývali bychom prohráli, protože já bych neměl potřebnou posilu.

Když udělal tohle, bylo vítězství jisté,

tím mi dal to, co má nejraději, svojí Arwen.

Je obdivuhodné, jak dokázal tohle všechno zvládnout. Nikdy neudělal nic pro sebe, ale jen pro druhé.

Proto jsou tyto dny pro něj.

Byl to můj nápad a doufal jsem, že jej budu moci uskutečnit.

Nezdá se to, ale je to krev mé krve, ne otec, ale děd, předek,

nestal se zlomyslným a jízlivým, nesnažil se jí bránit, když odešla, jen tiše trpěl.

Má v sobě obrovskou bolest a to mě trápí. Nazývám tento den dnem moudrosti.

A poklekám před symbolem právě jejím a otcovství.

 Ano, je jednoduché zamilovat se a opustit, láska vás vede a drží,

 ale je těžké nechat jít, když vás opustí milované dítě.

 I váš cit je velmi silný, ale když tak učiníte, zlomí vám to srdce v případě,

že už svého potomka nikdy neuvidíte. A to se tu stalo.“

Nastalo ticho. Osazenstvo jen ohromeně zíralo směrem ke králi lidí ,nemoci cokoliv říci.

Až na Arwen. Mezitím si osušila slzy, dala se trochu do pořádku.

„Rodiče,“ promluvila vyrovnaně.

„unesou víc než si myslíme, udělají pro nás první poslední,

 aby nám zajistili vyplnění nejtajnějších přání a snů,

činí tak i za cenu ztráty vlastního pohodlí,

 života i za cenu zničení svých citů.

Pamatuji si, jak jednou mi nějaké divoké zvíře snědlo koláčky,

moc se jsem se na ně těšila.

Maminka i bráškové je měli už snězené, jen taťka ne, dal mi je všechny.

Nemusel, ale dal mi je.

Když jsem byla jednou vyděšená kvůli nějaké povídačce, byla jsem malá,

tak jsem jí věřila, několik nocí nespal a hlídal mě,

i když jsem byla v bezpečí.

A těch příkladů je mnoho.

Než jsem poznala Aragorna, byl pro mě jediným mužským vzorem v mém životě a že se kolem mě pohybovalo mnoho mužů.

Otec je jediný vzor, který máte na celý život.

 Byl a je to přísný otec, ale dokázal plnit má přání.

Chtěla jsem jezdit na koni, naučil mě to, naučil mě plavat, naučil mě číst, ukázal mi knihy, hrával mi a zpíval, tím mě naučil milovat umění....

až když v našem příběhu Aragorn zemřel, jsem si uvědomila, co jsem udělala, bylo pozdě.

Jsem tedy vděčná za to, že Valar dovolili tohle.“

Znovu se jí do očí draly slzy.

„Miluji tě, tatínku a nechci, abys trpěl, už ne, stalo...“ rozplakala se.

„Omlouvám se. Omlouvám se.“

Objal ji. „Ach Arwen.

 Pověz mi, byla jsi s ním aspoň chvíli šťastná?“

Promluvila mu mezi vzlyky do roucha.

„Moc. Byl jsem moc šťastná.“

Usmál se.

 „V tom případě je všechno v pořádku.

Tohle jsem chtěl.

Tohle bylo pro mě hlavní.“

 
**