Kalendář

Statistika

* Srdce hvězd

Kapitola 2

Arwen si připadala jako po návratu do starých časů,
když ji táta budíval za jejího mládí a pak i....
za dob Prstenové války.
Uvědomění, že válka skončila a ona přesto vidí tvář svého otce,
smí se jej dotknout, ji zahřála u srdce až vzdychla.... udělala to, uchopil její ruku do svých a ještě zářivěji se na ni usmál.
„Dobré ráno Arwen“,
řekl svým krásným, starým a přece tolik mladým hlasem a v obličeji se mu zobrazilo stáří i mládí zároveň.
„Už by jsi mohla vstát, už bude oběd.“
Oběd? Docela ji zaskočilo, jak dlouho spala.
 Posadila se a zamžikala, potom zalapala po dechu.
To ho pobavilo ještě víc, rozesmál a odešel.
Zůstala sama, usmívala se, po dlouhých letech se jí vstávalo dobře.
Už stála u zrcadla a dívala se na svůj odraz v něm. Hlavou se jí honily všelijaké vzpomínky,
mnohé z nich hřály jako letní slunce,
jiné mrazily jako více než led pro svoji temnotu.
Ani neviděla otce odjíždět, nerozloučila se...
vzpomněla si na pohřeb Aragorna...
ale pak také na své dětství, třeba na to, jak jí otec čítal před spaním...
i na svojí první jízdu na koni...
na maminku....
musí si někdy o tom všem popovídat s tatínkem,
jistě jí bude moci připomenout další momenty a hlavně...
hlavně znovu jí povyprávět o strýčkovi.
Strýček Elros zemřel dávno.
Ale... bude chtít vůbec Elrond o něm mluvit?
Tady utržil první ránu do srdce, když se jeho bratr, dvojče, stal smrtelným... třeba ano.
Arwen moc dobře nechápala proč si na strýčka Elrose vzpomněla,
bylo to příliš nezvyklé a neobyčejně silné.
Vrátila se myslí k jednáním s Valar a zauvažovala,
zda by tehdy nešlo vrátit život i Elrosovi, když to šlo Aragornovi....
Náhle se obraz v zrcadle zavlnil a změnil se ve tvář jejího otce.
Ne! Ano, tvář se velmi podobala, že by nikdo nepochyboval o tom,
že jde o Elronda, ale přeci tu něco bylo jinak – měl lidskou královskou korunu pána Říše pod vlnami.....
Arwen vyběhla z pokoje a málem srazila Lindira spěchajícího k obědu.
„To máte tak velký hlad, paní!“ usmál se elf.
Nedokázala se v té chvíli zastavit, tak nemohla ani odpovědět.
A co by mu asi řekla?
Viděla jsem místo svého obrazu v zrcadle obraz někoho, kdo nežije?
„Gandalfe?“
Arwen ani pořádně nevěděla jestli to má, či nemá s někým rozebírat,
to co viděla ráno v zrcadle jí připadalo jako bláznovství.
Ale na druhou stranu jí cosi uvnitř našeptávalo,
 že jde o něco velmi důležitého, nejdřív si to ale chtěla ověřit ,než půjde za otcem.
Kdyby to nebylo nic závažného, mohla by jen planě znovu rozhořet jeho dávnou bolest z určité ztráty,
 která je u dvojčat tak hluboká a silná,
že by jej znovu drásala, až by znovu začal trpět.
To nechtěla.
„Může někdo vidět místo svého obrazu v zrcadle, obraz někoho, kdo zemřel?“
Řekla odhodlaně, ale vnitřně se hrozila čarodějovi odpovědi.
Gandanlf se zamyslel, až pod šedými, dlouhými vlasy zvráštěl čelo.
„S tím jsem se zatím nesetkal, ale znamení mohou být různá.
Koho jsi viděla, Paní?“
Arwen zaváhala, jak tu informaci podat.
 Opět uviděla před očima onu tvář.
 Otec s královskou korunou lidí?
Takové znamení, které něco určuje?
Možná ano, ale co když...
Nadechla se a pořádně vydechla.
„Otce s lidskou královskou korunou, korunou...“
„Krále Domova pod vlnami?“ doplnil ji čaroděj klidně.
Přikývla a po zádech jí přešel hrozivý mráz.
Gandalf se zadíval z okna.
„Buď ve střehu, něco tvá vidina znamená, ale soudit jen podle ní je střílení naslepo.
Tady by se netrefil ani Legolas a že ten umí střílet ze všech mužů lučišníků, co znám nejlépe.
 Buď ve střehu a vše se vyjeví.“
Tu noc Arwen nemohla spát.
Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky.
Některé běžely splašeně jako divocí koně,
jiné zase se ploužily jako šneci, ale všechny směřovaly k otci a jeho osudu.
Pozdě v noci tiše vstala z manželské postele, tak aby o tom Aragorn nevěděl a zašla se podívat do otcova pokoje.
Věděla, že v takhle brzkém ránu (asi tak ve dvě hodiny v noci) bude ještě spát.
Dokázala přijít tak, že se nevzbudil, snad i jako jediná, protože její otec ve válce musel vědět o všem,
i když spal.
Musela tiše jako myška stát mezi dveřmi
(pokud ovšem je měl pootevřené nebo místo nich byl jen závěs)
a pak se mohla dívat.
Dívat se, jak spí.
Opravdu mohla.
Jemně a co nejtišeji odhrnula jednu stranu závěsu mezi futry.
 Moudrost se v posteli zavlnila, ale nevzbudila se.
 
Měsíc se díval otevřeným oknem do pokoje.
 
**