Kalendář

Statistika

* Srdce hvězd

Kapitola 3

Arwen uslyšela kroky po schodech, Errestor, velitel domovní stráže ,občas takhle pozdě obcházel dům. 
Nechtěla, aby ji zahlédl, tak rychle, ale tiše opustila prostory před otcovou ložnicí.
Jen málo pofukoval větřík, avšak stíny, vyvolané měsícem, tančili po zdech její komnaty a podivné ticho neubíralo na tajemnosti té chvíle.
Arwen seděla na své posteli, s rukama složenýma v klíně a pozorovala ty stíny.
Na věži domu právě odbily hodiny. Vlídný ale tajuplný zvuk zvonu v elfce cosi vyvolal, nějaké vzpomínky, nebo možná pocity.
Nevěděla přesně o co šlo, ale znovu jí to přitáhlo pohled na zrcadlo. Teď se v něm odrážel obraz oken, přesto se opět rozechvěla. Zase uviděla tu tvář, tvář tolik podobnou té, kterou zná od narození a přece neznámou, dýchající zvláštním dojmem pominulosti, jakoby patřila někomu jehož život před dávnem skončil.
Náhle Arwen přemohl spánek, sotva co se zachumlala do peřin, už propadla snu.
V něm stála v podivně tmavém kamenném sále, na jehož stěnách se zrcadlila vodní hladina, i na zdobném stropě ji bylo vidět, jakoby budovu voda zcela obklopovala.
„Buď pozdravena Arwen.“ oslovil elfku kdosi.
Přišlo jí, že ten hlas dobře zná, že na ni mluví otec, přesto cítila, že on to není.
„Kde to jsem.“ vyhrkla.
V mužově hlase zazněl úsměv. „V mém domě.“
Arwen se otočila a spatřila, že je to onen muž ze zrcadla. Seděl na trůně, v krásném rouše a s onou korunou.
„Jen to řekni, Arwen. Klidně mě tak oslov.“ usmíval on, když ona na něj rozpačitě hleděla a hledala vhodná slova.
Nakonec se odvážila a zkusila první oslovení, které jí napadlo. „Strýčku?“ Chtěla si odpustit ten otazník, ale nějak to nešlo.
Muž přikývl.
„Ale ty jsi...“
„Mrtvý?“
Teď zase přikývla ona.
„Souhlasím s tebou, ale rád bych se tě zeptal... co znamená jednovaječné dvojče?“
Arwen dotaz překvapil, sice i ona měla na strýce Elrose spoustu otázek a chtěla se zeptat okamžitě, jenže ta jeho ji pořádně zaměstnala.
„Myslíš, jakože... přece... jeden porod?... být spolu od prvních známek života... od nejmenších částeček života... až po... prostě....“
Elros vstal, úplně stejným stylem jako jeho bratr.
„Jsi blízko, ale měl jsem na mysli to že, jednovaječná dvojčata jsou jedna duše ve dvou tělech.
Našel jsem po smrti klid, Arwen, jen jedna věc mě zpočátku tížila, utrpení osoby, kterou na vašem světě i teď po smrti mám ze všech nejraději, utrpení mého bratra.
Dvojče je pro tebe někým, koho nikdy nenahradíš, tvojí pravou rukou, spolu jsou dvojčata neporazitelná, nejchytřejší... vzájemně si rozumnějí, chápou se, mají stejné zájmy alespoň v jednom bodě... nemusejí spolu hovořit slovy, aby věděli na co ten druhý myslí... snad chápeš... možná to vidíš u svých bratrů... a když jedno z dvojčat zemře... ale něco jsem uvědomil... vzpomněl jsem si na slova svého otce... jedna duše ve dvou tělech... jsem tedy mrtvý?
Jedna duše! Dvě těla! To jsou jednovaječná dvojčata! Už chápeš?“
Ano chápala ho. Najednou jí v hlavě vyvstaly odpovědi na její otázky. Už věděla kde je, s kým, ale nevěděla proč.
„Domov pod vlnami.“ zašeptala.
Elros se znovu posadil na svůj kamenný trůn a podepřel si dlaní bradu.
„Kdysi krásné rozkvétající město... vedené velikým Tar´Elrosem... ano ano... oběť elfů lidem... ano ano... ten pro své království padl a lidé jeho říši dohnali do záhuby... ano ano.“
Elfka došla až ke strýci a klekla si k jeho trůnu, hleděla otcově bratrovi přímo do očí, zamrazilo ji, byly mrtvé, byla zvyklá na hvězdy v nich a když jedna duše... tak myslela, že bude mít i hvězdy v očích... neměl, opravdu neměl.
Vzdychla, ale přesto vyslovila svůj dotaz.
„Ale proč jsem tu... co mám udělat? Co potřebuješ?“
„Jsem tu, protože jsi mě zavolala, ale víc ti nemohu říct, snad jen to, abys poslouchala srdce.“
 
 
**