Kalendář

Statistika

* Bezejmenný pacient

Bezejmenný pacient    


 „Pane doktore Thomasi,“ mladá sestra vyrušila lékaře ,když krmil rybičky ve své pracovně, právě dosvačil.
   Ohlédl se na ni a trochu apaticky ji vyzval, aby pokračovala.
   „Ten nový, bezejmenný pacient.“ Začala, ale zadívala se do země. Světlé vlasy se jí svezly dolů z ramen.
    Doktor Thomas se nedokázal udržet a zamračil se. „Co je s ním, sestro?“
    „Když jsem mu dávala víc pod hlavu, měl jen malý polštář, všimla jsem si, že….“
    „Ano?“
    „Má špičaté uši. Asi to není důležité, ale říkal jste, že když si něčeho všimnu, tak vám to mám říct.“
    Doktor jen lhostejně přikývl. Nechtěl na snaživou sestru řvát. Ale když odešla, začala mu její informace ležet v hlavě. V jednom z pokojů jim tu leží neznámý muž neobvykle krásné tváře a má špičaté uši. Nic víc než tohle a jeho pohlaví se o něm neví. Je v kómatu, možná vnímá, možná ne a oni ani nevědí odkud je, ani jak se jmenuje. Lékař zvedl telefonní sluchátko.
      „Thome? To jsem já. Už mi můžeš říct kolik má let, náš neznámý?“
      „Nemůžu.“ Ozvalo se z druhé strany aparátu. „Je to neuvěřitelné. Všechny údaje kolem věku jsou mimo stupnici. Je to jako ze sci-fi. Jako by prostě nestárl. Jestli mi tady dokážeme určit přibližné stáří a většinou se spleteme u starých lidí o pět let, u mladších o deset, což stačí, tady si netroufám hádat. Může mu být třicet pět, na což vypadá, ale taky několik tisíc. Možná ale přeháním. Jen mi některé údaje ukazují, že nestárne. Za těch dvacet hodin, co ho pozoruji blíž, jsem zjistil, že prostě… jeho tělo zjevně nepodléhá stárnutí, nemůžu to ještě říct na sto procent, ale víš, jak stárnutí doléhá na organizmus. Napadlo mě zavolat senzibila, ten co i měří ty energie, přijde za půlhodiny. Možná je to blbost, ale chci…“
      „Mít materiály. Já tě chápu. Někdy je lepší vyzkoušet i blbosti než jen nečinně sedět a civět do zdi a pokoušet se něco vymyslet.“ Přikývl doktor Thomas a nadechl se na poslední větu.
   „Všechno mi to přijde nelogické. Jestli to je živoucí fosílie, duch nebo někdo, kdo vynalezl kámen mudrců, nebo se mýlím a tomu muži je pětatřicet, to ví jenom bůh, ale já to chci vědět taky.“
    „Jen klid Thome, záhady se dějí, určitě se to nějak vysvětlí. Teď jdu za tím senzibilem. Ano?“
     „Ano.“
 
      Muž kroužil jakýmsi přístrojem nad oním neznámým pacientem. Cosi si mumlal a když konečně pohlédl na doktora Thomase, promluvil vážně a starostlivě. „Je to zvláštní, raději to nechte být.“
    „Proč, co se děje?“
    „Doktore, tohle je bytost z jiné úrovně myšlení, než jsou lidé zvyklí, není to sice astrální bytost o jakých se píše v knížkách o záhadách, není to ani duch, nevím, co to je, jen vím, že je odjinud. Je v něm jakoby shromážděná pozitivní energie, není zlý, ale je odjinud a vy byste ho měli nechat být. Věřím, že si sám pomůže. Už jste pro něj udělali maximum. Nashledanou.“
    „Nashledanou.“
     Doktor Thomas se posadil na židli u pacientovy hlavy. Hlavou se mu honily podivné myšlenky. Mluvil ten muž o andělovi? Je to co řekl pravda, nebo jen celou nemocnici houpe? Ty špičaté uši, ty přece můžou vést k různým úvahám, ne? Od mimozemšťana, přes anděla až po… no jistě. Nikdy nestárnoucí, krásní a nabytí pozitivní energií… elfové. Ale prosím tě! Okřikl doktor sám sebe. Taková prkotina, oni přece neexistují. A taky nosí roucha, tenhle muž měl na sobě smaragdový oblek.
 
      Doktor usilovně hledal nějakou indicii, která by identifikovala jeho neznámého pacienta, až do hodně pokročilé noci. Hledal v lékařské literatuře nějakou zmínku o lidech se syndromem špičatých uší, ale nikde nic nebylo, tak zašel na lékařské stránky na internetu. Ani tam se mu nedostalo odpovědi. Zadal tedy do vyhledávače „špičaté uši.“ Zrovna, když se mu načetl seznam nalezených webů, vtrhla dovnitř sestra, ta samá, která mu pověděla o uších.
    „Pane doktore! On je… on se… on se probírá!“
    Doktor vystartoval jak nejrychleji mohl. Ani nezavřel internet, ani si nenazul body, které si zul, protože ho nějak bolely nohy. Přeletěl chodbu, se sestrou v patách. Vybral prudce zatáčku a vběhl do pacientova pokoje.
  Onen muž ležel pořád stejně, ale oči měl otevřené a občas s nimi zamrkal, byly zářivě smaragdové a působily nadpozemsky.
      „Jak vám je?“ Vybafl doktor.
      „Dobře.“ Odpověděl muž a rozhlédl se kolem sebe. „Jen nevím kde jsem.“
      „Jste v nemocnici. Víte doufám, co je to nemocnice.“ Co to sakra říkám! To není elf ani mimozemšťan! Doktor měl sám na sebe strašnou zlost. Připadalo mu, že se chová neprofesionálně.
    Muž zamrkal. „V nemocnici? Jistě, vím co to je nemocnice. Jen mi není jasné, jak jsem se tu ocitl.“
     Sestra se pokusila doktorovi pomoci, aby zase neřekl něco, co by nechtěl, poznala na něm totiž, jak se na sebe hněvá. „Byl jste nalezen v bezvědomí u lesa, na křižovatce dvou polních cest. Jedna paní vás objevila a zavolala sanitku.“
    Muž opět zamrkal. „U lesa. Tam… no ovšem! Samozřejmě.“
    „Pamatujete si, co se stalo?“ Zeptal se doktor.
    „Ano. Vlastně jen trochu. Ale od minuty k minutě je to lepší. Ano vidím to jasněji. Nějaký muž mě napadl. Bil mě tyčí do hlavy. Bránil jsem se. Složil jsem ho a podíval se mu do očí. To vždycky zabere. Lidé nemají rádi můj pohled, když dělají něco, co se nedělá. Asi je začne kousat svědomí, já nevím. Pak jsem ho pustil a on utekl. Na víc si nedokáži vzpomenout, asi jsem ztratil vědomí.“
    Sestra raději předstírala, že upravuje záclony. Doktor Thomas něco podobného nemohl, musel se udržet a neotevřít udiveně ústa. „K-kolik těch ran asi bylo?“
      „Asi pět šest. Nechtěl jsem mu ublížit. Mám opravdu velkou sílu, víte.“
    Tohle na doktora bylo moc. „Motá se vám hlava?“
    „Už ne, ale bezprostředně po těch ranách, ano.“ Muž se posadil. „Cítím se vážně skvěle. Jenom mě bolí hlava, ale to přejde, pane doktore.“
      „Diagnózu nechte prosím na mě pane, pane. No vidíte. Vlastně ani nevíme, jak se jmenujete.“ Doktor se zatvářil přísně, ale do očí se muži neodvážil podívat. Cítil jeho pohled a snažil se přemluvit, že nic špatného nedělá.
     „Jistě.“ Usmál se muž. „Otřes mozku je vám odborníkovi jasný a měl bych mlčet. Odborníkem jste vy. Omlouvám se. Omlouvám se i za to, že nevíte mé jméno. Pořád zapomínám na občanský průkaz a tak. Já vím, že v mých letech bych si to už  mohl zapamatovat, ale prostě zvyk je železná košile. Říkají mi Elen. Ale když jste se ptal jestli vím, co je nemocnice, tak asi budete vědět, že to není mé jméno nebo, že aspoň nebude celé.“
    Doktor si k pacientovi přistavil židli opěradlem čelem k němu a rozkročmo se na ní posadil. „Proč myslíte?“
     „Proč by jste se jinak na to ptal?“ Elen si zastrčil vlasy za uši. „Došlo vám to co? Já nebudu dělat žádné divadlo. Kdyby jste náhodou chtěl o mě vyprávět, asi vám málokdo uvěří. Raději mlčte, nerad bych, aby vás zavřeli kvůli mně do blázince.“
   Doktor Thomas se podrbal na poměrně mladé holé bradě. „Co když se mýlíte a já nevím nic?“
     „Budiž. Ale ta otázka na to ukazuje.“
     „Vypadlo to ze mě.“ Bránil se lékař.
     „V tom případě vás pravda napadla. A teď už mi netvrďte, že vás to, že jsem elf ani nenapadlo. To by jste lhal.“ Elen se obrátil na druhý bok. „Kde jsem to.“ Stále mluvil na doktora Thomase, ale byl zády k němu. „Ano. Jmenuji se Elendë Tindomerel Elenion a jsem větrný elf. Mohu ovládat proudění vzduchu, ale to není důležité. Asi jste se pozastavovali i nad mým věkem. Nebo jste ho vůbec nedokázali určit. Je mi.“ Teď Elen zívl a vypadalo to, že nudou. „Je mi sedm tisíc sto čtyřicet let. Normálně se o lidské záležitosti nestarám a mnozí mě znají jako tichého, plachého, samotářského Elena Heavena, žijícího na samotě v lese. Prostě to tak berte, doktore. A až budete myslet, že mě můžete pustit domů, tak mě propusťte. Nikam nespěchám. Jsem nesmrtelný. Pokud jsem nezraněn, mám před sebou věčnost na to, abych zvládl udělat, co mám v plánu. Třeba si dát horkou koupel, nebo tak. Dobrou noc. Jdu se procházet po krajině elfích snů.“
    Šokovaný lékař vstal a odešel k sobě do pracovny. Tam jen ze zajímavosti zadal do vyhledávače „Alan Heaven“ nic se ale nedělo. „A co Elen Heaven. No jistě.“ Na druhý pokus mu vyjela stránka s následujícím textem.
Elen Heaven majitel domečku na samotě nesouhlasí s prodejem svého majetku místním myslivcům. Doslovně uvedl, že si svůj les dokáže ohlídat sám a že k tomu žádné zmatené škodné nepotřebuje. Dokonce tvrdí, že nikdy tento domek nesloužil jako hájenka a tak nebude sloužit ani nyní a myslivci si to mají přebrat.
 
O tři dny později doktor Thomas Elena propustil. Sám viděl, jak se rozplynul v šeru a neslyšel žádné kroky, když spolu šli po chodbě, jen svoje.


 

 
**