Kalendář

Statistika

* Blíženci

Blíženci


Věnováno: Mé dobré přítelkyni a kolegyni Namy Atanae
 
Děkuji moc za obrázky, které pro mě kreslíš!!!! Jsou přesně to co si představuji. Oh Varda Eleniel!!!!

 
      Žijeme svůj poklidný život v normálním světě, studujeme školu, která nás trochu baví a trošku nebaví, jídáme obyčejná jídla v přeplněné školní jídelně a sníme o výletu k moři a když tam příští rok s rodiči jedeme, další rok sníme o koupání v moři za měsíce a tak dále. Máme obyčejné zvyky, víme, že existují neobyčejné věci, ale myslíme, že jdou kolem nás a vůbec se nás netýkají, ale co když právě ne, co když se právě nás týkají skoro nejvíc ze všech.
     Žáci jedné z populární střední školy v Evropě si to mysleli také, pak přišel den, kdy se mělo všechno změnit, zatím ale všechno probíhalo normálně. Nových žáků měli přece několik a jejich příchod nebylo nic výjimečného.
     Pro přikreslení atmosféry školy by bylo dobré začít právě zde -pěkně od začátku. Hodina matematiky s třídní učitelkou naší třídy, které se změnil život a my o ní budeme mluvit nejvíc, Darin Jurovou, upatlanou na spánku křídou, začala poněkud netradičně. Profesorka totiž přivedla zmíněné nové studenty.
 
      „Pohov!“ Zavelela profesorka jako by stála před důstojníky. „Přivítejte naše nové dva žáky dvojčata Serafína a Gabriela Tindomielovi. Budou s námi studovat. Chovejte se k nim slušně, jsou starší, nechci vás nějak urážet, ale i chytřejší a hlavě trochu plašší. Prosím, mladíci, posaďte se.“
    Třetím rokem byla za třídním podivínem Chodcem celá volná lavice. Ne že by se s ním nikdo nechtěl bavit, ale spíš z něj měli tak trochu strach. Měl dlouhé černé vlasy a přes své mládí byl tváře strohé a vážné. Seděl tiše v první lavici a málokdy s někým promluvil, často o přestávkách si jen četl, maloval nebo něco psal. Nitro málo komu ze školy zpřístupnil, zastával se slabších, ale moc nemluvil, vlastně skoro vůbec. Nejmenoval se Chodec, ale všichni mu tak říkali, protože vyjma toho, že dojížděl sem do školy autobusem, chodil všude pěšky.
    Chodec pokynul dvojčatům, že jen tady za ním je pro ně volno a oni se na něj usmáli. Neopětoval úsměv, pouze se představil.
    „Říkají mi Chodec.“ Oznámil tichým melodickým hlasem a nedbal toho, že na ně profesorka pořád civí.
       Dvojčata usedla, čímž zmíněnou tradici ukončila. Poslední, čtvrtý rok, bude tato lavice plná.
    „Serafín.“ Usmálo se znovu dvojče vlevo a podalo Chodci ruku. „A nijak mi neříkají.“
      Serafínovi, stejně jako bratrovi, zeleně zářily oči a černé krátké vlasy se mu leskly v podzimním světle, které sem přinášela okna.
   „Gabriel.“ Hlesl druhý bratr a také si potřásl s Chodcem rukou.
   Chodec přikývl a otočil se k tabuli.
    „No,“ koktala profesorka. „tak začneme.“
    Spěchala, dvojčata nestíhala, ale po druhém odbytí, že mají psát rychleji, nechali všech snah, aby to vyřešili a vždycky si opsali jen to co zvládli.
    Když si těchto dvacet devět lidí ve třídě dokázalo zvyknout na Chodce, měli by si zvyknout na neobvykle sličná dvojčata se jmény andělů, ale nějak jim to nešlo. Brzy se totiž ukázalo, že mluví s Chodcem víc než je normální a nemají při tom žádné zábrany a to se jim nelíbilo. Několik dívek se totiž několikrát pokusilo vlichotit se do Chodcovi přízně, ale nikdy se jim to pořádně nepodařilo. Chodec byl k nim zdvořilý a vždycky pomohl, když přišli, že jako potřebují poradit. Nebyl premiantem třídy, ale znal pro třídu nepochopitelná vysvětlení některých zvláštních jevů. Třeba například říkal, že Bůh není jedna bytost, ale celý vesmír, vše co nás obklopuje a všichni jsou jeho součástí. Tohle nikdo ze třídy nedokázal pochopit a tak se vyptávali a dělali zvědavé tvorečky, tedy spíš dívky za ním chodily. Kluci se zase pokoušeli vlákat Chodce do různých lumpáren. Slušně odmítl a varoval je, že je taky za tohle mohou vyhodit. Nedařilo se jim, protože Chodec nehodlal nijak lumpačit.
    Dnes po matice přišel za ním Giorgio a pozval ho k sobě do pokoje, že tam bude večírek.
    „Jaký večírek, Giorgio?“
    Giorgiovi připadalo, že dosáhl čeho chtěl, nebo aspoň skoro. Chodec totiž projevil zájem. „No, řekli jsme si, můžeš vzít ty nové, třeba by se jim to líbilo…“ Giorgio se kupodivu učil lépe než Chodec a v některých věcech měl u učitelů větší důvěru než Chodec a byl třídní předseda, což Chodec (i když byl navrhnut) nebyl, jenže Giorgio byl také třídní šašek, minulé tři roky také prokázal talent na provokování učitelů, nejraději se totiž s nimi hádal, takže Chodec si raději chtěl ověřit o co vlastně jde. Teď se zatvářil pohoršeně.
    „K věci Giorgio a nabídnout jim to můžeš sám.“
     „Jistě. Jistě.“
    Chodci připadalo, že slyší populárního Gluma Jišště jišště, hodný Hobitek. Ale nedal na sobě nic znát. „Nuže?“ Další z Chodcových specialit – dospělá mluva nepřiměřená jeho věku, který měl mít. Měl mít, protože nikdo ze třídy nevěděl, kolik mu vlastně je.
   „No, budeme vyvolávat duchy.“
   Zazvonilo, jako předzvěst toho, co se mělo teď stát. Chodec se vymrštil na nohy a v černých očí se mu zablesklo, jako by z kouzelné hůlky vystřelilo kouzlo se žlutým paprskem. „Chceš přivodit neštěstí!?“
   Vykřikl tak nebývale hlasitě, že to slyšela celá třída, proto se všichni otočili a civěli na ně.
    „Cože?“ Uchechtl se Giorgio. „Při tom se nemůže nic stát.“
    „To se mýlíš ty.“ Chodec už zase seděl.
    „Koho chcete vyvolávat?“ Serafína zjevně myšlenka zaujala. Nedbal toho, že ho Chodcovi oči pobouřeně probodly. Hodlal mu totiž svou otázku vysvětlit, ale až za chvíli.
    „Ty bys šel?“ Zajásal Giorgio. „Ještě jsme se na duchovi nedohodli. Klidně někoho navrhni.“
   „Chodec má pravdu.“ Promluvil konečně i Gabriel. „Není to dobrý nápad. My se jen ptali, abychom věděli. Nepůjdeme.“
    „Počkat počkat. Takže vy se v tom vyznáte?“ Giorgio byl ve svém živlu.
     „Viděli jsme výsledky vyvolávání ,ale nikdy jsme se přímo neúčastnili. Je však pravda, že mrtví jsou vlastně něco co známe, ano.“ Vysvětlil Serafín. Gabriel přikývl.
     „Výborně. Giorgio posaďte se.“ Učitel občanky už byl zde. Čekal až se Giorgio provokativně plouživě vrátí ke své lavici ve vedlejší řadě.
    Boubelík, tichý nový učitel s šedivými vlasy, plnovousem na vyzáblé tváři, hubený a uzavřený. „Slyšel jsem tedy zajímavou myšlenku, která myslím, patří do našich hodin také. Duchové a takové záležitosti. Žáci, které jsem tu ještě neviděl, mají zvláštní náhled na tyto věci, pánové prosím, můžete nám o tom něco povědět? Slyšel jsem, jak jste mluvil.“ Ukázal přitom na Serafína. „O tom, že mrtvé znáte. Prosím, jak to myslíte?“
    Serafín pokrčil rameny. „Klidně povíme, co jsme viděli, výsledky vyvolávaní by skutečně měli všichni mít v hlavě a pořád si je připomínat, kdykoliv je jen napadne, že vyvolají nějakého ducha. Ovšem náš postoj sem nepatří. Nebudeme za žádnou cenu vyčuhovat z davu.“
    Vyučující byl šokovaný. Dvakrát přešel sem a tam, jak hledal nějaké myšlenky, pak znovu promluvil. „Nemůžete vědět či umět něco nenormálního. Nenormální věci neexistují. Nemáte se čeho bát. Může to být neobvyklý postoj, ale nijak vás neudělá výjimečné. Jsem si jist, že takový lidé jako jste vy, existují.“
    Gabriel přikývl. „Přesto není rozumné se o tom rozvádět. Někteří lidé z nás mají strach. Proto dost! Ani při mučení bychom to před třídou neřekli. Takhle jsme se zmýlili už jednou. Ano, přesně tak. Jsme obyčejná dvojčata, která akorát nikdy nejsou dva, ale vždycky jeden. Jsme jedna duše ve dvou tělech, ale myslím že to je u jednovaječných dvojčat normální, zvláště když spolu vyrůstají. Více není třeba o nás vědět.“
    Učitel to nechal skutečně být. Třída k dvojčatům získala respekt a nehodlali se na nic ptát. Chodec jakoby všechno ignoroval. Nebo spíš nic mu nevadilo. Dokonce zavedl dvojčata ke svému oblíbenému stolu, kam si chodil sedat i profesor Boubelík.
   Dnes tu byl také. Chodec ho požádal, zda si nemohou přisednout, on souhlasil. Chodec tedy trochu odsunul stolek a přistavil jednu židli. Stolek byl totiž normálně jen pro dva a třetí se musel namačkat mezi ně, místem pro čtvrtého byl stolek přiražen k dělící stěně.
    Všichni se posadili a popřáli si dobrou chuť. Tady je nikdo nemohl slyšet, protože každý se bavil s někým jiným.
    „Jen mezi námi by jste byli ochotni?“ Zeptal se učitel a vážně pohlédl na dvojčata.
    Ta se nejdřív podívala na sebe a pak na Chodce, který pokrčil rameny. Učitele znal a věděl, že když by přišlo na tajemství, udržel by ho. Boubelík si Chodce velmi oblíbil pro jeho zvláštnost.
    „Jen když to zůstane mezi námi.“ Serafín se při těch slovech trochu zarděl, jako by se styděl, že takhle mluví s učitelem. „Chodec tu může být. My mu věříme od první chvíle, kdy se na nás podíval.“
    Profesor přikývl. „Býval bych se neptal. Ode mě se nikdo nic nedoví. Jen mě to zajímá. Rozebírat to s nikým nebudu.“
   Gabriel chytil bratra láskyplně za ruku. „Mlčet je důležité. V tomto případě smrtelně důležité.“ Pohladil bratrovu ruku. „Možná přijde náš čas a my se prozradíme. V takovém případě pak zase odejdeme. Snad ale rok budeme moci vydržet. Nás takhle škola zajímá.“ Odmlčel se, ale nehodlal bratra pustit.
    Serafín se mu starostlivě zadíval do očí a pak se vrátil pohledem k učiteli. „Zradíte-li nás, je možné, že skončíme ve vědeckém ústavu, nebo už se tu nikdy nebude v klidu učit. Zástupy lidí sem budou chodit. To si necháme na potom.“
    Chodec dožvýkal poslední sousto a poplácal Serafína po rameni. „Tuším, co chceš říct. Pokračuj, bez obav.“
    Učitel zamrkal. „Neohrozím nikoho. Není třeba se obávat.“
    „Nuže.“ Serafín si odkašlal a urovnal si kravatu smaragdového saka. „Jsme stoprocentně senzibilní k paměti míst. Vyciťujeme minulé děje z prostředí.“
    Chodec, který tuto odpověď čekal se zamyslel nad tím, co Tindomielovi ucítí v učebně chemie, kde prý byla pitevna a mírně se pousmál tomu, jak děvčata ječí a odmítají tam být, když dvojčata existenci pitevny dosvědčují.
     „Pán Bůh vám žehnej.“ Odpověděl učitel. „To není snadné žití s něčím takovým. No, děkuji, že jste mi to pověděli, spolehněte se, nic vám nehrozí. Nashledanou. Nashledanou Chodče.“
    „Nashledanou.“
    I oni vstali, vrátili tácky a vyšli z jídelny. Chodec zaregistroval, že se Serafín zavěsil na bratrovo nabídnuté rámě a že nabízí rámě i jemu. No budiž. Také se zavěsil a nechal do obličeje přepadnout závoj havraních vlasů.
    Procházeli zrovna kolem druháků.
    „Princ dvojí krve! Princ dvojí krve!“ Pokřikovali na Chodce druhačky a šklebili se.
    Chodec tohle prožíval každý den, právě v tuhle dobu, nevadilo mu, že mu tak říkají, byl přeci té postavě tak podobný vzhledem, vadilo mu, že to na něj pokřikují posměšně. Nechával to však být. Trpěl, ale nehodlal je provokovat, zkoušel to vydržet, než odejde, nebo až je to přestane bavit.
      Serafín to však vyřešil jednou provždy. „Mudlovské šmejdky! Mudlovské šmejdky!“ Zavolal na ně.
   Děvčata zalapala po dechu a zrudla, zavřela ústa a odvrátila se.
   „Nebudu děkovat Metatrone, brod je ještě daleko, tak kalhoty stahovat nebudu.“ Prohodil s mírnou dávkou jízlivosti Chodec, ale na Serafína se usmál.
    Dvojčata přikývla. Serafín pochopil slovní hrátku a zatvářil se polichoceně. Serafín, onen anděl s tímto jménem, Hlas Boží, se totiž také jmenuje Metatron. 
   Dál se den odvíjel obyčejně. Až na to, že se Chodec uvolil zůstat přes noc u dvojčat. Už leželi v postelích (dvojčata na manželské, Chodec na rozloženém gauči.) když se Serafín ozval zvědavým tónem.
     „Proč ti vlastně, Chodče, druhačky říkají Princ dvojí krve?“
     „Nu,“ Chodec se otočil na bok, aby na něj viděl. „to máš tak, vypadám tak. A na ty nevychované caparty z jejich třídy bývám často jízlivý. Viděl jsem je čmárat po lavici a rozhazovat koš na odpadky po celé učebně. Jako teď jeden z nejstarších žáků jsem cítil povinnost jim povědět, že to se nesmí dělat. Bylo mi řečeno doslova: Měl by si se starat o své nafoukané pávy z té tvé podělané třídy, Blbče! Šmejde. Blbec je upravené Chodec, víš, teda víte, abych dodržoval vaše zvyky. Tak jsem odpověděl, neříkej mi Blbče, chováš se jako malé děcko, ale jsi srababa, to ví každý. On na to: Chceš se prát? Já na to: Ne a dej mi pokoj. Padlo pár poznámek, při kterých on připomínal Vyvoleného chlapce a já Prince. Nebavím se s nimi. Ignoruji je. Ty holky to nějak zaujalo stejně a zůstalo jim to v hlavě.“
      Serafín se posadil. „My mysleli, že jsi z půli cizinec.“
      „Pak jste se mýlili, patrně.“
 
      Ráno je probudilo slunce. Oblekli se a šli do školy. První hodina v podzemních prostorách opravdu Chodce děsila. Jednak zručnost při takovýchto úkonech, jako dělání věnce na hrob, u něj nebyla vůbec zastoupená a věčně chytal pětky nebo čtverce, ale hlavně Tindomielovi může tohle místo silně rozptylovat, takže na tom mohou být stejně. Sedli si ke stejnému stolu a čekali, co se bude dít. Nejenže si Chodec popletl hodiny, ale šel z bláta do louže. Profesorka Jurnová ho nemůže, sám neví proč, vystát. Raději by dostal pětku z pohřební vazby, než nic z pozorování trepek nebo čeho, co budou zkoumat. Modlil se, aby Tindomielovi zvládli příval z paměti místa  a nezačali omdlévat nebo ještě hůř, něco vykřikovat. Nejlépe by bylo, kdyby jakákoliv pitevna, ať už zvířecí, nebo lidská, byla jen výmysl.
     Tindomielovi se rozhlédli a necítili nejdřív nic závažného, pak uviděli něco podivného. Všude kolem ležela mrtvá zvířata, kdyby je Chodec nevaroval, vykřikli by, ale věděli, že toto mohou uvidět a začali si dělat poznámky o ochraně rostlin.
    A jo vlastně. Na biologii máme letos Chladovou. Co to se mnou dneska je! Chodec se nedokázal ani při sebe větší vůli soustředit. Popletl si hodiny i učitele. Jurnová naštěstí diktovala a nevšímala si ho.
    „Chodče? Je ti něco?“ Serafínův hlas zněl zaplať pán bůh vyrovnaně.
      „Ne, díky. Co vy?“ Zašeptal mu stejně tiše Chodec.
      „Pitevna domácích zvířat, jak si říkal, v pořádku, to my zvládneme, to není tak zlé. Ale poslyš… auu.“
    Gabriel musel Serafína dloubnout do žeber, protože málem spadl ze židle.
    „Dávejme pozor.“ Zasyčel Gabriel pak ještě. „Zlobíme. Vyrušujeme v hodině.“
     „Dobře, už dáváme pozor.“ Chodec ho spražil tak chápavým pohledem, že hned zmlkl.
    
      Dvojčata bydlela ve školní budově, takže většinu času mohla trávit na počítačích nebo v nějaké učebně a dělat si úkoly. Chodec opět s nimi zůstal. Nikdy se neptali jak je možné, že ho třeba doma nepostrádají, nechávali to být, taková prostě byla dvojčata Tindomielovi.
     Všichni tři studovali vzorně a šlo se na ně spolehnout, takže ředitel neměl nejmenší důvod jim tohle všechno nedovolit. Dokonce, když byl na internetu, mohli oni jít také.
     Dnes ale zůstali ve školní budově sami, zpracovávali úkol z biologie a pak matiku, přidali chemii, když byli hotoví a vypínali počítače a zhasínali, vyvalil Serafín oči a Chodec měl dojem, že mu z důlků vypadnou na zem.
    „Co se děje?“ Zeptal se ho starostlivě.
    Odpověď přišla hned. „Je za pět minut dvanáct!“
    Gabriel sebou trhl a rozsypaly se mu poznámky, hbitě je sesbíral a přikývl.
     „Nu a co?“ Pokrčil rameny Chodec. „Přetáhli jsme, to se stane.“
     „To jo.“ Serafín otevřel dveře do podzemní chodby od šaten k učebně chemie. „Jenom, že to tak rychle uteklo.“
    „Ach tak.“
     Chodec zamkl a šourali se do prvního patra, kde za učebnou němčiny měli „kumbál“, tedy svůj pokoj. Ano svůj, Chodec totiž požádal, zda by nemohl dělat dvojčatům společnost až do konce roku, ředitel souhlasil, takže teď to byl i jeho pokoj.
    Ani nevěděli proč, ale zastavili se. Dvojčata se zadívala na dveře „pitevny“.
     Chodec zbystřil. Instinkt mu velel jít dovnitř a byl si naprosto jistý, že Tindomielovi cítí totéž. Zcela jistě věděl, na co se chtějí zeptat, aniž by to Serafín vyslovil. Přišel blíž a sám pro sebe z nepochopitelného důvodu zabral za kliku. Vůbec také nechápal jak je možné, že je tato učebna otevřená, když se jindy zamyká.
     Vešli. Všude byla tma. Tindomielovi se drželi za ruce a rozhlíželi se. Náhle ticho proťal zvon z nedalekého kostela, přišla půlnoc, úplňkový měsíc, který náhle vykoukl zpod mraků, poměrně dost osvětloval šedou místnost.
      Serafín náhle vykřikl a Gabriel si zakryl oči, hned ale statečně zvedl zrak. Chodci bylo jasné, že vidí něco jiného než při hodině, něco navíc a něco strašného.
     „Ne! Ne! Bože to ne! Tam! Ne!“ Serafín začal téměř panicky křičet a ukazoval ke katedře. „To je strašné! To je strašné!“
   Chodec je vyvlékl z učebny a usadil na lavičku před šatnami učiliště. Serafín začal štkát, Gabriel ho hladil po vlasech a konejšil ho. Chodec se cítil bezradný.
     Probudili se ráno na stejném místě, zrovna někdo šramotil u dveří, když je ještě zamykal před studenty. Chodec vyběhl a vcelku mu bylo jedno, kdo to je, ale instinkt mu jasně říkal, že je to ten, koho tam chce potkat, takže nebylo na co čekat.
     „Pane řediteli! Pane řediteli!“
     „Co se děje, Chodče, Dane, vypadáte vyděšeně, co se stalo.“
     Chodec mu všechno rychle vypověděl i když věděl, že tím může způsobit Tindomielovým problémy, řediteli ale důvěřoval a nemýlil se aspoň v příslibu. Ředitel slíbil, že se žáci nedozvědí, co se vlastně děje.
    „A co vlastně viděli, Dane?“
    „Já nevím, pane řediteli. Vím jen, že to bylo strašné. Klidně povím pravdu i o sobě, vycítil jsem z nich jen strach.“
   Ředitel se zamyslel. „Jste skutečně podivín, Dane, tajemný Chodče, odveďte je do mé ředitelny. Já si něco vyřídím a přijdu za vámi.“ A hodil Chodci klíče.
    „Dobře.“
      V ředitelně čekali ani ne pět minut, když udýchaný ředitel za sebou hlučně zavřel dveře a posadil se. V místnosti bylo útulno a teplo, ale Tindomielovi se očividně nyní cítili trochu jinak, zjevně nedokázali ani na chvíli odreagovat mysl od strašné vize, kterou viděli dole.
   Ředitel si odkašlal. „Prosím, je nutné, moc vás o to žádám, aby jste pověděli, co jste v té učebně viděli.“
   Serafín se zamilovaně zadíval na dveře opatřené proti hluku, které byly nedaleko od nich a nadechl se, když promluvil, hlas se mu třásl, dokonce zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit a co chvíli vzdychl nebo se odmlčel, aby nabral sílu pokračovat, nebo aby si promyslel, co má jak říct.
    „Když jsme v té učebně byli včera dopoledne, viděli jsme jen zvířata. Krájeli je, nebo jim vyndávali vnitřnosti, malá byla dokonce živá, ale nějak poraněná či zmrzačená a oni je zabíjeli. Pitevna zvířat a některá tu i umírala, ale asi to nebyla jatka, nebo možná před pitevnou. Když jsme tam ale vstoupili dnes ráno, totiž o půlnoci, uviděli jsme vraždu dívky, její průběh i to potom. Ležela v krvi a byla nahá, hned potom, co jí ten muž doslova rozbodal nožem, jedno oko bylo dál a upadla ruka.“
   Ředitel nevěřícně zavrtěl hlavou. „To je strašné. Kdy k tomu došlo?“
    „To my nevíme.“ Opověděl Serafín s očima plnýma slz. „My čas a datum vidíme málo kdy. Oběť musí mít hodinky, pak si toho někdy všimneme, ona hodinky neměla.“
    Ředitel přikývl. „Ach ano, to mě mělo dojít. Promiňte. Můžete mi tu dívku popsat? Nebo ještě lépe poznali by jste ji podle fotografie?“
   Oba Tindomielovi přikývli.
   „Poznáme ji na obrázku.“ Dodal ještě Serafín.
   Ředitel šel do toho poslepu, absolutně neměl tušení čeho se chytit, napadla ho ale jedna studentka, která se tři týdny neukázala ve škole, modlil se, aby to nebyla zrovna ona. Vyhledal v její složce fotografii a podal ji Serafínovi.
    Dvojčata si ji pozorně prohlédla.
    „Je to jen pokus pánové, chybí tři týdny a nedala o sobě vědět. Nemusí to být ona, jen mě to napadlo.“
   „Jenomže,“ Serafínův hlas zazněl nemilosrdně. „to je ona, pane řediteli, my ji poznáváme.“
   Chodci i řediteli se na malý okamžik zatemnilo před očima. Hned se ale vzpamatovali. Chodec se natáhl pro fotku, aby ji také viděl. Málem omdlel. „Jean Shanellová?“ Jeho spolužačka.
   „Ale kam se podělo tělo? Kdo a kam ho odnesl? Kdo ji zabil?“ Vychrlil ředitel zděšeně.
   Serafín zavrtěl hlavou. „To my nevíme, ale můžeme se pokusit to zjistit. Vrahovi jsme neviděli do tváře, účes měl zezadu jako vy, ale vlasy měl víc vlnité a trochu delší a byl větší.“
    „Co ta půlnoc?“ Chodec se ozval tak nečekaně, že sebou všichni trhli. „Myslíte, že zemřela o půlnoci?“
   Serafín zavrtěl hlavou. „To se nedá říct. Už párkrát se nám stalo, že hlavní věci jsme viděli o půlnoci a za úplňku, je to všechno možné, ale mohlo to být i za úplňku.“
     „To by tak sedělo.“ Připustil ředitel. „Ano, skutečně, budou to možná už čtyři týdny, víte byly jeden týden prázdniny.“
    Serafín přikývl. „Ale stejně není taková věc jistá. Dnes ještě měsíc svítí jasně a má na nás dopad, vydáme se tam znovu a projdeme školu, když nebude tělo tam.“
 
     Jak slíbili, tak splnili, těsně před půlnocí stáli Tindomielovi s Chodcem a ředitelem školy opět před učebnou chemie. Serafín zamžoural, protože s bratrem pocítili příval vize a slyšeli z venku zvony z kostela. Tmu kolem nich proťalo světlo blesku a kapky se rozbušily na okna, která zela až téměř u stropu. Dvojčata náhle měla ústa plná krve, která ale nebyla jejich a byla součástí vize. Pak uviděli běžet po schodech muže nesoucího tělo oné mrtvé dívky. Nevyběhl ani do půli schodů a tělo odhodil na zem, vytáhl z kapsy nůž a začal tělo řezat na menší kousky. Nechutná podívaná vrcholila tím, že pachatel naskládal kusy do bedny a vyběhl do patra. Pozorovatelé se za ním okamžitě a bez varování vydali, ale hned se zarazili. Vize skončila a šance, že uvidí, kam tělo vrah ukládá, byla mizivá. Ale v tom krátce cosi Tindomielovým bliklo před očima, jakési krátké vidění v záblesku bouře, ale nevěděli co to je. Šíleně je bolela hlava. Serafín klesl Chodci do náruče a Gabriel udělal o pár minut totéž.
     Přišli k sobě v deset hodin večer dne, který přišel po této půlnoci. Serafín skoro až zavýskal radostí, když viděl, že je u nich Chodec a usmívá se. Cítil Gabrielovu ruku, jak mu tiskne tu jeho a viděl, že se na ně bratr také dívá a vypadá spokojeně.
    Probrali důkladně, co dvojčata viděla a usoudili, že dole tělo nebude a že rozkrájené na kousky může být kdekoliv. Mluvili tak dlouho, že přispěchala další půlnoc.
    Serafín strnul uprostřed věty o špagetách. „Slyšel si to taky, Gabrieli?“
    „Co myslíš? Já měl pocit, že něco říkal Chodec?“
    „Já nic neříkal, napjatě jsem poslouchal, jak se ta omáčka dělá, rád bych ji zkusil udělat zítra na oběd.“ Ohradil se Chodec a trhl sebou, protože zvenku se zase rozezvučely kostelní zvony.
    Serafín se nadechl a…. zase ten záblesk! Něco! Nějaká skříň, železná.
     Gabriel zalapal po dechu a přiškrceným hlasem ze sebe vydávil jedno jediné slovo, to jediné na které se zmohl. „Skříňka.“
    Serafín se vymrštil na nohy. „Do téhle šatny nikdo moc nechodí! Kde je šatna se zamčenými skříňkami?“
    Chodec cítil srdce až v krku. „Tady za rohem!“ Ani nečekal na odpověď a vyrazil ze dveří, proběhl němčinářskou třídou a vlétl v plné rychlosti do prvních dveří vlevo. Kdyby byli zamčené, ošklivě se praští a možná i poraní, ale naštěstí zůstaly odemčené.
   „Tady!“ Vydechl a rozhlížel se.
   Tindomielovi tu byli skoro hned. Také se rozhlíželi a dokonce čichali a napínali uši, takže připomínali slídící psy či vlky. I Chodec vtáhl nosem noční vzduch, praštil ho přes něj divný puch až přímo smrad, něco mezi mršinou a zkaženými vejci, kávou a vodou z nádobí. No fuj!
    „Mám dojem, že tu jsme správně.“ Pokrčil nos Chodec a zacpal si ho na moment rukou.
   Dvojčata chvíli zírala na řadu zamčených skříněk a pak náhle Serafín ukázal na poslední z nich. Zjevně se jim záblesk vidění zopakoval, takže ji mohli identifikovat.
    Chodec k ní přešel a zacloumal zámkem. „Je natvrdo zamčená. A co by jsme mohli čekat. Kdo by nechal odemčenou skřínku s kusy lidského tělo? Nikdo. A silně pochybuji, že klíč bude v ředitelně. Ale ona to bude, myslím, že z ní se line ten zápach.“ Mimoděk pohladil zámek dlaní ale strnul, protože mu zůstal v dlani odemčený, jako by použil klíč. Co se stalo? Takže nebyl zamčený, nebo ho vážně jako šaolinský mnich otevřel bez klíče, silou vůle či svojí energií? Teď nebyl čas se tím zabývat. Zabral za dvířka a otevřel skřínku. Puch zesílil až se Chodec rozkašlal. Pomalu skříňku zase zavřel a otočil se na dvojčata.
     „Mohl bych bohu přísahat, kdybych byl křesťan, že ten zámek byl zamčený. Dojdu pro ředitele, jediné co tam je, je ta krabice, vy zatím tady hlídejte.“
    Serafín přikývl. „Dobře.“
   
    Ředitel v rukavicích vyndal krabici ze skříňky a položil ji na židli, kterou sem před tím přistavil z kouta, v ní byla ona bedýnka, kterou viděla dvojčata ve své vizi. Ředitel se nadechl a bedýnku otevřel.
    „Bože!“ Vyjekl a couvl.
    Chodci to nedalo a musel také nahlédnout. Dívala se na něj hlava, zpod které trčela dlaň, kotník, stehno a další kusy dívčina těla, odvrátil se. Tindomielovi se krčili u dveří a navzájem se utěšovali.
     Někdo vešel do místnosti, školník. Serafín sebou trhl a vztyčil výhružně ukazováček školníkovi před obličejem. „To je on! On ji zabil!“
    Gabriel přikývnul a vyděšeně sledoval příchozího vyvalenýma očima.
   Serafín nepřestával na muže ukazovat. „Je to tak! Jsme si jistí!“
   „Pánové.“ Rozesmál se školník. „Mám rád vtipné mladé lidi. Ale tohle, ha ha ha,je moc krutý žert. Nechte toho.“
   Ředitelova tvář byla neprostupně ledová a vážná. „Jsou to senzibilové Viku, a navíc jsme ji už našli, nebo spíš její kusy.“
   Školník zvážněl. „Co?“ Těkal očima od ředitele k dvojčatům. Náhle spatřil Chodce. „A ten tady dělá co!“
      „Stojím, pane školníku.“ Odpověděl Chodec slušně. „Říkají mi Chodec a byl jsem u každé z vizí Tindomielových na této škole, jsem jejich přítel a kamarád. Zatloukat je zbytečné. Sporné vize nejsou, jsou jen ty, které vás usvědčují, máte smůlu.“
    Muž se zhroutil na zem. „Já ji nechtěl zabít! Bránila se! Chtěl jsem se s ní jen pomilovat! Ona nechtěla! Byla to nehoda!“
     „Lžete!“ Serafínovi se temně zableskly zelené oči. „Bil jste ji!“
     Dveře se opět rozlétly. „Policie, kdo je tohle?“ Zeptal se strážník a ukázal na školníka. „Otec?“
     „Ne, vrah.“ Chodec k němu přistoupil a podal mu ruku na pozdrav.
     „A kdo jste vy?“ Strážník mu ochotně rukou potřásl.
     „Říkají mi Chodec.“
     „Chodče, já jsem doktor Thomas, starám se o Tindomielovy.“ Představil se druhý muž a také si podal s Chodcem ruku.
     „Ale ředitel školy jsem tu já.“ Usmál se ředitel.
     „Och, promiňte.“ Doktor Thomas zavřel a otevřel oči a mile se usmál, potom náhle zvážněl. „Nikdy se nemýlí. A bude lepší, když vyšly najevo jejich schopnosti, abych je odvedl, než se to rozkřikne po celé škole. Serafíne, ukaž na toho, kdo ten zločin spáchal.“
    Znělo to skoro jako příkaz. Serafín znovu zvedl ruku a namířil ukazováček proti školníkovi.
    Ten ale zavrtěl hlavou. „Přiznávám se. Zabil jsem tu dívku. Chci pryč! Nechci, aby mě v poutech viděli žáci, nebo nějaký kolega! Přiznávám se. Ty oči! Ať už se na mě nedívají! Ať už se nedívají!“ Odvrátil zrak od Serafína a rozplakal se. Policista ho dovedl pryč.
     O čtvrthodiny později scházel Chodec s doktorem Thomasem k jeho vozu. „Proč školník nechtěl, aby se na něj Serafín díval, pane doktore?“
    „To není snadné říci, Chodče, jsem jediný, kdo vydrží se mu dívat do očí. Má je zvláštní, takové slepé, prázdné a přitom tak vidoucí a plné. Serafín zjevně nevidí. Nebo možná vidí, já nevím, ale jisté je jedno, lidé nemají rádi dívání se do očí, které vidí minulost, vidí zlé činny, které se staly třeba už dávno. Nedělá jim to dobře.“
      Chodec pokrčil rameny. „Ale já se mu do očí dívám rád. I Gabrielovi.“
      „Dodělejte školu a přijeďte za námi, adresu máte. Budete-li chtít zůstat u nás, není problém. Serafín mi řekl o vás všechno. Vy jste zvláštní člověk, Chodče. Jdete po cestě, po duchovní cestě, proto Tindomielovým rozumíte. Tak zatím.“
      Doktor nastoupil do vozu a Chodec viděl ještě chvíli, jak usilovně s dvojčaty mává na rozloučenou. Serafínovi oči říkaly: „Přijeď brzy.“ Pak auto zabočilo a zmizelo Chodci z dohledu. Zatočil se na podpatku a rozplynul se. Nikdo ho nikdy na té škole neviděl. Někteří říkali, že vyšel na další z jeho cest, jiní o něm tvrdili, že je nebeským chodcem a odešel na nebe nebo jinam, k jiným, kdo ho potřebují, ostatní byli názoru, že Chodec téhož dne odešel za dvojčaty a žije s nimi někde na samotě. Jeho spolužáci prohlásili dokonce to, že se transportoval na svoji loď a odletěl na svou rodnou planetu.




 

 

 
**