Kalendář

Statistika

* Gianni

Gianni




 Padne vám sedmnáct.
Nemáte rodiče.
 A žijete v záplavě sourozenců.
Ač bydlíte na zámkovém typu domu s třiceti pokoji, nemůžete jít jinam než na záchod, aby tam zrovna někdo nebyl. Přicházejí vaše první lásky a vy jako nejmladší z klanu musíte čelit sourozeneckým námitkám.
Svět vás štve, protože po vás někdo chce, aby jste mu pomáhali vyvážet hnůj ze stájí, hrabat seno, mýt nádobí a dohlíží, zda se učíte.
 Nejraději by jste své poručníky – sourozence nakopali do zadnice a uprchli jejich nejdražším autem.
Peněz má vaše rodina dost a vy si nemůžete koupit nejnovější mobil, stáhnout novou hru z internetu, ani rozdělat nejezdící auto ze šrotu.
 Stále vás někdo omezuje.
        Přesně takhle se cítil Gianni Pace.
 Maminka mu zemřela, když ho přiváděla na svět, týden po ní otec podlehl rakovině.
 Nikdy rodiče nepoznal, ale sirotek zdaleka nebyl.
Vychovávalo ho šestnáct sourozenců s neuvěřitelným smyslem pro povinnost, neboť jak sám už dlouho tvrdí, pořád špehují a buzerují.
 Gianni si totiž neuvědomoval, že to všechno dělají z lásky k němu, že ho vroucně milují a chrání před zlým světem, učí ho samostatnosti.
        Gianni měl jen čtyři sestry a dvanáct bratrů. Všichni každý den společně snídali, obědvali a svačili. Večeři si každý zajišťoval sám.
        Včera se Gianni pohádal s nejstarším bratrem.
 Izobel se na něj zlobil, kvůli pozdnímu příchodu domů a kvůli opilosti.
U Paceových (tak se rodina jmenuje) je zvláštní to, že Izobelovi – nejstaršímu sourozenci, je už čtyřicet osm let.
Byl velmi otevřený mladé generaci, ale Gianni se za něj styděl. Vždyť by mohl být jeho otcem.
Takže rozepře často ústily až v nepříjemnou ústní agresivitu.
A včerejšek nebyl výjimka.
Gianni se na bratra osočil, že po něm vždy chce, aby se choval jako oni, že i Loris (mladší Izobelův bratr – čtyřicetšestiletý, taky někdy přijde domů opilý. Izobel chladně namítl, že Loris jedná rozumně a je mu tolik kolik mu je, že chápe jaký je a že si sebou bere Lorina (starší Lorisův bratr – čtyřiceti sedmiletý), který ho bezpečně doveze domů, když se chce Loris zdržet, zatelefonuje domů a tak dále.
Gianni na Izobela začal ječet, že ho nenávidí.
Sprostě mu nadával.
 Tak dostal zákaz počítače, televize, videa, telefonu a vycházek na pět dnů.
      Gianni teď nabubřele seděl u snídaně a šťoural se v ovesné kaši.
Nikdo nemluvil.
Gianniho mrzelo co Izobelovi řekl, ale nevěděl jak to napravit. Nevěděl to, protože nechtěl přiznat, že má Izobel pravdu.
      „Nehrab se v tom tak.“ Okřikl ho Loris, „vystydne ti to a ty to máš tak rád teplé.“
Dodal dobrosrdečně.
         „Co ti je do toho Lorisi.“
Zamračil se vztekle Gianni.
         Muž sklonil hlavu.
 „Nic. Vlastně nic.“ Zašeptal.
         „Takhle se k Lorisovi chovat nebudeš, jasné!“
 Rozkřičel se Izobel.
         „Už nemůžu, ať si ztloustne Lorin, já nechci bejt jak bečka.“
Odsekl Gianni. Vstal a chtěl odejít.
         „Stůj!“
Zahromoval Izobel.
 „Tady budeš! Dojíš to!
A omluvíš se Lorinovi, němý se těžko brání!“
          Gianni se vrátil ke stolu.
 Zamlkle se znovu pustil do jídla.
 Kaše byla výtečná.
Čím dál víc ho bolelo, že s Izobelem nevychází.
 Byl to právě on, kdo ji uvařil.
 Pomalu Gianni zvedl hlavu.
Otočil se na Lorina, který seděl vedle něj. Lorina zbožňoval a teď tohle. Styděl se.
„Promiň Lorine, já nechtěl.“
        Lorin vždy po Giannim dojídal, když nemohl.
Teď si od něj také trochu vzal.
       „Promiň Izobeli mrzí mě to.“
Gianni to řekl téměř plačtivě.
       Čekal co udělá Izabel, ten jen přikývl.
„Můžeš jít.“
       „Ty mi neodpustíš ani trochu trestu?“
Podivil se Gianni.
       „Dnes ne. Promluvím s ostatními a zítra u večeře ti řeknu, jak jsme se dohodli.“
 Izobel si nabral plnou lžíci kaše a strčil si ji do pusy.
       „To snad...“
       „Mlč Gianni. Zatím to vypadá dobře.“
 Zarazil ho příkře Loris, který stále čekal na omluvu, ale nedožadoval se jí.
       „Jo.“ Přikývl Gianni a odešel.
 
       Po obědě Gianniho čekala hudební výuka s Lorinovým mladším bratrem a svým starším pětačtyřicetiletým bratrem jménem Andrea.
 Sourozenci a přátelé mu říkali Andy.
Na rozdíl od Lorinových smaragdově brčálových očí, měl Andy oči zářivě modré.
Kulhal na jednu nohu a na hlavě mu rostla bujná hříva.
        Usmíval se na přicházejícího Gianniho, jako by ráno žádný konflikt nebyl.
 „Dnes to bude lehčí.“ Prohlásil.
 „Zkusíme si hrát na harfu.“
       Gianni zkoprněl.
„Na to přece hrajou jen holky.“
       „A já a Lorin jsme holky?“
 Podivil se Andy a pobaveně mrkl pravým okem.
        „Ne.“
Zavrtěl hlavou Gianni, chtěl namítnout, že teda teplouši, ale uvědomil si, že vlastně neví, co Andy s Lorinem jsou.
 „Dobře, zkusím to.“
Sedl si na stoličku k nástroji, tak jak to viděl dělávat Andyho. „Takhle?“ prsty rozezněl struny. A uvědomil si, že je to překrásné. Ten tón! Oh, jak byl rád, že si mohl tohle vyzkoušet. „Můžu ještě?“ Brnk. Bylo mu nádherně u srdce. Brnk. Brnk. „Můžu se tě na něco zeptat?“
       „Jasně, ptej se.“
       „Co cítíš, když hraješ na harfu?“
       Andy přešel k další harfě, která stála u okna. „Medituji při tom. Uvolním se. Miluji ten zvuk.“ Pohladil nástroj po rámu. „Když jsem byl malý, Gianni, maminka mi hrávala na harfu, abych usnul. Možná ji v těch tónech cítím.“
       Gianni zaskočeně polkl. „Takže to co mě.... to byla maminka?“
       „Na tu taky hrála, ano, mohla to být ona.“
       „A,“ Gianni zaváhal. „Mohu zkusit tu, u které teď sedíš?“
      Andy zavrtěl hlavou. „Ne. Nerozezněl bys ji.“
       Gianniho poněkud zaskočilo, že v domě je kouzelný nástroj. „Ale ten tvůj kamarád... je to normální harfa, že jo?“ Zadíval se na bratra a viděl jak tu harfu zakrývá zdobnou jemnou tkaninou.
       „Myslíš, Giulia?“
       Gianni přikývl.
       „Giulio Nicolo Notta ji rozezní, ale ty ne. Můžeš si hrát na tamtu. Ale na tuhle nesahej.“ Odsekl podivně Andy.
       Gianni měl pocit, že píchl Andyho do Achillovi paty. „Ale ptát se můžu, ne?“
         „Můžeš.“ Přitakal jeho bratr nyní laskavě. „Odpovím na všechno na co budu moci. Avšak nemůžu na všechno.“
          Gianni očividně nic nepochopil, tak vytasil další otázku. „Ale ty na ni taky hraješ.“ Nebylo to na co se chtěl zeptat.
           „Ano. Hraji.“ Zněla jednoduchá odpověď.
           „Co by se stalo, kdybych to zkusil?“
           Andy posmutněl. „Já nevím. Asi nic, ale je to zbytečné.“
           Gianni už svému bratrovi rozuměl. „Maminka to nechtěla, že jo?“
           „Možná.“ Pousmál se Andy.
          „Proč si moc nerozumím s Izobelem?“ Gianni zabrousil trošičku jinam.
            Andy pokrčil rameny. „Zastupuje ve tvém životě otce a rozepře s rodiči jsou ve tvém věku normální. Například já se denně scházím s mladými lidmi, mám kamarádku ve tvém věku a jednu patnáctiletou, takže víc rozumím třeba internetu a tak. Izobel na takové věci nemá čas a taky tě vychovává. Pamatuj si, že vylévat si zlost na nás ostatních je špatné. Chápu, že tě naštvalo, že nemůžeš ven, ale nedržel jsi pravidlo, na kterém jste se dohodli.“
         Gianni roztáhl rty do širokého úsměvu. „Ty kamarádíš s sedmnáctkama a patnáctkama?“
          „Ano. Ale nejen s nimi. Chrisťovi je třiatřicet, Giulio má dvacet sedm... a tak dále.“
         Gianni teď myslel na něco jiného. „A kdo mi zastupuje mámu?“ Zeptal se vážně.
          „Asi nikdo, ale Gloria tě učí vařit. Adriana ti přišívá knoflík. Víš, tys je k sobě nepustil. Možná se ti to teď zdá absurdní, ale mámu hledáš spíš v Lorinovi než v sestrách, kvůli kterým se ptáš.“
         „V Lorinovi? Chceš snad říct, že mě zajímají víc kluci než holky, že jsem teplouš?“
         Andyho to znovu pobavilo. Položil Giannimu ruku na rameno. „Ne. To v žádném případě neříkám. To s tím vůbec nesouvisí. Loris a Lorin se k tobě chovají tak trochu maminkovsky a neznamená to, že si připadají jako ženy. Maminka taky slouží k tomu, aby usměrňovala otcův hněv, pomáhala ti jak dobře to s otcem vyřešit. A ty mamku nemáš. Potřebuješ se svěřovat. Poslyš, řekni mi, za kým jdeš, když chceš, aby tě někdo pohladil, utěšil, pomazlil se s tebou?“
         Gianni rozlobeně vstal. „Copak jsem holka?“
         „Teď to nechápeš, Gianni, ale pohlazení je důležité. Nemusíš se stydět za to, že je to Lorin.“
          „Jsi divný. Bavíš se s teploušema. Mluvíš nemysly. Nerozumím ti.“ Odsekl Gianni. „Ani ty za nikým nechodíš. Tak nekecej.“
         Andy zůstal klidný. „Víš, málokdy, ale chodím. Chodím za svým kamarádem, nebo za Lorinem. Já se nevyhýbám svěřování se blízké osobě. Mluvím o mých problémech. Poslyš. Tahle debata je pro tebe dost ujetá, ale brzy to pochopíš.“
           „To sotva.“ Gianni rychle odkráčel pryč.
 
          Druhý den Gianni vynesl bez řečí koš, umyl nádobí a nyní šel věšet prádlo. Přemýšlel o těch věcech, co mu říkal Andy. To mu sebralo sílu se s někým hádat. Navíc věděl, že každý, komu pomůže, se u Izobela přimluví. Nesl prázdný koš zpátky, když uviděl něco, co ho vyhodilo ze všech úvah, zatřáslo s ním a praštilo o zem. Andy stál v kuchyni u baru s cizím chlapem. Mladík ho objímal kolem krku a něco vykládal. Andy se na něj culil. Pak ho políbil na ústa. Šokovaný Gianni upustil koš na prádlo a vyběhl z domu. Běžel do své skrýše v sedlovně.
       „Gianni, Gianni! Kam letíš!“ Volal na něj Izobel na zahradě, když ho Gianni málem smetl na zem.
       Po chvíli vyšli i Andy s tím mladíkem. Udiveně se na sebe podívali. Oba ruce za zády.
       Izobelovi se náhle rozsvítilo. Ignoroval Lorina, který se ho ve znakové řeči ptal, co se stalo. Založil si ruce taky za záda. „Mohli jste dávat větší pozor. Andy s Alvarem.“
        „On nás?“
        vyšla mladá dívka. „On vás?“ Zeptala se.
        „Jo nás.“ Přitakal Alvaro i když jen tušil co se vlastně děje.
        „Ano.“ Vzdychl si Izobel a vydal se za Giannim.
 
        „Gianni?“ Našel ho rychle seděl pod sedly v sedlovně. „Vím jak ti je.“
        „Nevíš. Nevíš nic. Můj bratr je na kluky.“ Odsekl Gianni.
        Izobel se k němu posadil. „Počkej, vysvětlím ti to.“
         „Na tom není co vysvětlovat.“
         „Ale je.“ Izobel hluboce vzdychl. „Andy není gay.“
         „Je.“
          „Není, viděl jsi jen část toho, co se tam odehrávalo. Byla tam i dívka.“
          Gianni ztuhl. „Co?“
           „Zkrátka nemusíš se bát, že Andy je gay. Nevíš to, protože jsme nevěděli, jak ti to říct. Andy chodí s dívkou i s chlapcem. Tedy s ženou a mužem. Není na tom nic špatného. Záleží na tom, co chce Andy. Já bych to nedělal, ale to není moje věc.“
         „Ty nikoho nemáš, nebo jo? Tajíš mě milence?“
         „Gianni, já nikoho nemám. Ani dívku, ani chlapce.“ Usmál se Izobel.
         „A proč?“
         „Nevím. Nepotkal jsem tu pravou. Gianni, mě přitahují ženy. Jsem si v tom jistý.“
          Gianni po něm vrhl nepříčetný pohled. „Ale to Andyho taky.“
          „Jistě. Ale mě jen ony. Mým vztahům bys nerozuměl. Bylo jich moc a většina byla banální, absurdní. Nehodili jsme se k sobě. Nerozumím jim ani já.“ Izobel se postavil na nohy. „No, promysli si to. Máš na to spoustu času. Jen jedno ti řeknu, za žádnou cenu nesmíš Andymu bránit mít je rád. Možná jednou budeš strýčkem jeho dětí. Jo, a ještě něco, měl bys začít komunikovat s Jegorem. Vím, že ho nebudeš brát jako bratra, ale já ho vychovávám, takže ho klidně ber jako mého syna. Nechci aby jste byli stále spolu, přál bych si, abys s ním mluvil.“
      Mladík se na bratra podíval úkosem. „Izobeli?“
      „Copak?“
      „Proč ti …. Jegor říká strýčku? A co můj trest?“
      „Nevím proč mi tak říká. Dejme tomu, že jsem znal jeho rodiče. Dnes ještě mé zákazy platí. Zítra, když se nic nebude dít, půjdeš za kamarády, ale televize, počítač a video zrušit nehodlám. Večer ti něco dám, myslím, že se ti to bude líbit. Jen nevím, zda si to zasloužíš.“ Izobel se jal k odchodu. Mžoural do zapadajícího slunce.
        „Ty jsi spal z jeho matkou že jo?“
        „Ne. Gianni, jestli tě to opravdu zajímá povím ti to později.“ Odvětil starší bratr.
        „Proč né teď?“ Zajíkl se překvapeně Gianni.
        „Protože mě čekají v domě.“
        „Ale Izy, nedělej drahoty.“
        „No dobře. Jsem Jegorův kmotr.“ Pokrčil rameny Izobel.
        „Jen ty?“
        „Jen já. Už musím Gianni. Můžeš přijít na večeři. Ale nutit tě nebudu.“
         „A já tebe jo.“ Rozchechtal se Duca, sourozenec následující po Andym. „Andriana mi řekla,“ Popadal se za břicho čtyřiačtyřicetiletý mladík. Gestem naznačil uvozovky. „Donuť Izobela přijít k večeři.“
        „Už jdu, Duco. Hned přijdu.“
        „Já sem podruhé nepůjdu.“ Prohlásil Duca.
        „Dobře. Gianni promiň, uvidíme se pak.“
        „Jo Gianni, měl bys ochutnat tu křenovou omáčku, je výborná.“
        Oba bratři odešli. A Gianni začal přemýšlet. Kde asi teď je Jegor? Pomyslel si. Co asi dělá Andy? Uvažoval co udělat dřív. Zajít za hosty, nebo navštívit Megéra, či hledat Andyho. Nakonec zvítězili hosti. Byl totiž zvedavý proč a kdo se tu zastavil. Vyběhl ze skrýše. Nejprve uviděl Lorina. Oblečený do tmavě zeleného obleku s fialovou košilí, odsedlával černého hřebce.
        „Ahoj Lorine.“ Pozdravil Gianni.
        Lorin mu pokynul hlavou, což znamenalo: „Ahoj, Gianni.“
        „Kde se dneska večeří?“ Za ta léta si Gianni zvykl, že Lorin nemá hlas takže prostě jen čekal kam bratr ukáže. Ale do hovoru se někdo připletl.
        „Ty jsi Gianni?“ Řekla nějaká dívka.
        Lorin si dal ruce v bok a mile se usmíval.
         „Hovořím z bratrem.“ Odsekl Gianni.
         Lorin zavrtěl hlavou, jakože nevadí.
         „Jo, jíme na zahradě.“ Řekla dívka.
         „Neskákej Lorinovi do řeči.“ Rozkřikl se Gianni.
         „Máš divný způsoby.“
         „Ty seš divná.“
         Lorin dlouze zatleskal. Nic, děti ho nevnímali. Vytáhl píšťalku a strčil si jí do pusy.
         „Julčo! A tady jsi.“ Andy vykoukl za velkou borovicí.
          Lorin zahvízdal a ukázal přísně ke stolům na zahradě.
          „No jo vždyť už jdu.“ Sykli Gianni a Julča naráz.
        
           Gianni neměl hlad. Znemožnit se před Lorinem, nechat ho zapískat. Jak mohl být tak hloupý. Usedl ke stolu s vědomím, že všichni slyšeli Lorinovu píšťalku.
           „Gianni, dojdi pro Jegra, prosím.“ Požádal ho Izobel co nejlaskavěji zvládl.
          „On s námi bude večeřet?“ Giannimu se už opravdu nechtělo vstávat a zvlášť ne jít pro Jegora.
          „Nebude snad o hladu, ne? Tak utíkej.“ Usmál se Izobel.
          „A proč já?“
          V tom momentě se všechny páry očí začali dívat na Gianniho. Vůbec mu to nebylo příjemné.
           „Protože jsem tě požádal.“ Zavrčel vztekle Izobel. „Giovanni, jdi a přiveď Jegora. Nebo ti zakážu zítra jít ven do města.“
           Gianni se nasupeně zvedl. Praštil příborem o stůl. A rychle odešel. Vyběhl schody. Vpadl do jeho a Jegorova pokoje. „Máš jít dolů na večeři.“ Zařval.
      Druhý mladík vyděšeně upustil desky s poznámkami. „Da, že hned jsem tam. Posbírám to.“ Řekl pak s drobným ruským akcentem.
       „Půjdeš hned. Izobel to tak chce.“ Přikázal Gianni.
       „Strýček, by posbírat to chtěl. Posbírám to.“ Jegor se nedal, byl přece starší a rozumnější.
        „Nechci mít průšvih, ty zatracenej sirotku.“ Gianni mu vytrhl desky z ruky. „Uděláš to potom. Mám ti pomoct?“
         O rvačku Jegor zájem neměl. Úprkem zmizel z pokoje. Před domem se už jen šoural. Došel ke stolu a mlčky se posadil naproti kmotra. „Dobrý večer strýčku.“ Pozdravil tiše.
         Hosti mu udiveně kývli na pozdrav.
         „Dobrý večer.“ Jegor byl vlídný i na hosty. Ale jak se zdálo, celá jeho pozornost mířila na kmotra.
          „To je můj kmotřenec, Jegor.“ Usmál se Izobel. „Tys přišel sám?“
          „Da.“ Přikývl Jegor.
          „Rus.“ Vyhýkl kdosi někde zleva, zřejmě to byl Alvaro.
          „Da.“ Souhlasil Jegor.
          „Gianni měl přijít s tebou, nevíš kam šel?“ Izobel nikoho ničeho nevinil.
          „Domů. V pokoji, říkal jdi hned, nechci mít problémy... ty zatracenej sirotku, pak zůstal na posteli.“ Jegor přemýšlel co zatracenej sirotku může znamenat, tak se odmlčel.
         „Víte, Gianni Jegora nemá moc v lásce.“ Vysvětlil Izobel a vydal se za Giannim.
 
          „Giovanni, otevři!“ Zabušil na dveře od jejich pokoje. Pak zabral za kliku. Dveře se rozlétly.
           „Nech mě. Máš ho víc rád než mě.“ Křičel Gianni sedící na posteli. „Jsi s ním pořád.“
           Izobel si k Giannimu přisedl.
           „Podívej Gianni, mám vás rád oba stejně. Jsem odpovědný za vás stejnou měrou. Ale ty jsi neprožil to, co prožil on. Bojí se být sám. Řekl jsem mu, že se podívám, jak to vypadá s večeří a hned se vrátím, nebo někoho pošlu. Nechal jsem ho tu pět minut plus těch pět, co jsi se se mnou dohadoval. Dal jsem ti šanci. Víš, jak jsem ti říkal, že chci, abys na něj byl hodný. Nedokážeš si představit jak mu je? Byl jsi na něj hrubý. Ty jsi mu rozházel poznámky?“
       Gianni vztekle zaklel. „Ne. Sám to udělal. Poslal jsem ho dolů. Bojí se, má špinavé svědomí.“
        „Ne Gianni, lekl se, protože se třeba zamyslel. Zítra nikam nepůjdeš. Seber Jegorovi ty poznámky a běda tobě, jestli jen jednu jedinou zničíš, tak si mě nepřej. Píšťalku jsem ignoroval. Zlobit Lorina nesmíš, ale tohle je vrchol. Vyhnal jsi ho, přitom jsi ho měl vyzvat, aby se šel najíst.“
        Gianni sebral papíry ze země. Uložil je do desek.
        „Fajn, teď jdi k jídlu. A Jegorovi se omluvíš. Mazej.“
 
        Gianni se vrátil ke stolu, rád nebyl, ale co měl dělat. Už zkazil mnoho věc. Usedl vedle Jegora. Za moment došel i Izobel. Gianni se dal do jídla.
         „Strýčku, smím mít dotaz, nebo potom?“ Zašeptal Jegor.
         „Ne, myslím, že se můžeš zeptat.“ Odvětil Izobel.
         Andy na něj významně pohlédl a lup, v tu chvíli mu z talíře zmizel lívanec. Otočil se zpět. Lívanec mu tančil před očima sem tam, doprava doleva, nahoru dolů. Na okamžik myslel, že se zbláznil, pak ale uslyšel Alvarovo zavrčení. „To já si ho uloudil ...eh... uloupil.“
         Navzdory vážné situaci s Giannim Izobel vybuchl smíchy. Andy uchopil příborový nůž a nezbedný lívanec přepižlal. A jeho milenka a milenec na sebe naposled šlehly chtivými pohledy.
          „Doufám, že jsem vám to rozdělil přesně na půl, koťátka, příště si o něj řekněte. Jasné?“ Usmál se Andy.
          Jegor udiveně zavrtěl hlavou. „Potom.“ A záchvat smíchu ho neminul.
         Poprvé promluvil Giulio Notta, hovořil s plnou pusou. „Čo chčeš, on tě pošlouchá Jechore.“ Huhňal.
          „S plnou pufou se nefluví, to nefíš?“ Tohle byl Christian Poclen, další Andyho kamarád a to co k čemu nabádal, že je neslušné, dělal. Teď vyprskl i Loris a zakuckal se, zaskočil mu lívanec. Lorin si schoval hlavu do dlaní a kuckavě trhal hlavou. Izobel obešel stůl. Jeho pohled se setkal s přidušeným, nasmátým úsměvem Lorina...... a jak uklouzl dopadl zadnicí na pískací míček svého psa. Lorin pracně vykuckal kousky kedlubny do ubrousku, který odložil na prázdný talíř a neslyšně znovu vybuchl smíchy. Alvara smích zachytil taky, houpal se přitom na židli, takže se skácel pod stůl. To už nevydržel ani Gianni. Celé osazenstvo se smálo. A po zbytek večera měl Gianni klid. Druhý den směl jít ven.
 
        V jedenáct večer návštěva odjela. Gianni v obývacím pokoji osaměl s Izobelem a Jegorem. Měl se omluvit, měl dost těch buzerací, jak tomu říkával. Štavalo ho, že nemá žádná práva. Samozřejmě se k němu Izobel a ostatní chovali jako ke každému z rodiny, ale Gianni to nechápal. Nechtěl přiznat pravdu.
        „Můžu jít spát?“ Zeptal se ostře bratra.
        Vešel Lorin.
         „Dobře. Vezmi sebou Jegora.“ Přikývl Izobel. Rozhodl se toho už nechat. Posunul své vychovávací strarosti na druhý den.
         Jegor mu podal karamelku. V tom okamžiku se v Giannim něco zlomilo. Jegor se šoupl a vyzval ho, aby si přisedl a bral si ještě. Byl to rafinovaný krok od dobrosrdečného mladého Rusa. Přesně věděl co dělá. Gianni rozlítosněl. V hloubi duše našel přátelství k Jegorovi.
          „Promiň, že jsem ti ubližoval.“ Řekl a přisedl si.
          Od té doby si Gianni Pace pamatuje, že lepší je vycházet s lidmi kolem sebe. A byl to Jegor, kdo mu radil. Brzy Gianni poznal, že je velmi inteligentní a že překrásně kreslí. Obdivoval jeho argumenty, jimiž mohl zažehnat dřívější spory. Gianni je vyzkoušel. A fungovaly.
        Jegor se naučil Izobelovi říkat kmotříčku.
        Tak málo stačí, aby jste si uvědomili, co vylepší vaše vztahy. I když se Jegor odstěhoval, neboť si ho vyhlédl vysněný partner. Gianni má stále kamaráda . Jegor mu pomohl získat Giordana. Giordano Gianniho starší šestadvacetiletý bratr si prostě uvědomil, že se s Giannim dá mluvit. Víte, člověk si nejdřív musí uvědomit, že není sám, nechudáčkovat a snažit se poslouchat i vnímat ostatní lidi a být více ohleduplnější, pak vše jde líp.





 

 
**