Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

Kroky života a smrti

 
 
1.    Kapitola 

Lulu se probudila kolem půlnoci.

 Zářící kotouč úplňkového měsíce nakukoval dovnitř mezi ledabyle zataženými závěsy a spolu s větrem kreslil na stěnu pokoje pohybující se stínové obrázky nedalekých stromů.

Dívka se posadila a očima přehlédla potemnělý pokoj.

Věděla, že její rodiče jsou stále ještě pryč, na nějaké formální akci a přijdou až zítra kolem desáté.

 Příliš se jí nechtělo vstávat, ale na druhou stranu měla chuť na teplé kakao.

To ji naučil její dědeček.

Pohlédla z okna na kulatou tvář měsíce, pak zase na mihotavé stíny olistěného buku ze zahrady a v hlavě jí vyvstaly všechny ty báje a pověsti o úplňku.

Pomalu rozsvítila lampičku a přešla ke svému psacího stolu, aby si tam vzala svůj oblíbený hrneček, který si odpoledne zapomněla odnést do kuchyně.

Jen zběžně prohlédla kalendář a otočila ho na správné datum a vydala se neochotně ke dveřím.

Cestou po dřevěných schodech si říkala, že pokud chce kakao, tak vstát musela a že by mohla s tou leností něco udělat.

Pak si vzpomněla na Mikea, kluka ze školy, který se jí snažil dvořit před celou třídou... na dědečka, který se mu smál, když ho informovala... na tátu, jak zuřil kvůli trojce ze slohu...

Bezmyšlenkovitě rozsvítila lustr v klavírním salonku a mimoděk se zadívala na nástroj stojící uprostřed místnosti, tudy měla projít do jídelny, zůstala však stát na místě s otevřenými ústy.

 Srdce se jí rozbušilo rychlostí Pendolina, nohy jí ztuhly.

Lulu by dala ruku do ohně, že je v domě sama.

 Ale na stoličce u klavíru seděl muž a dokonce i on zíral vyděšeně, jakoby nečekal, že dívka přijde. Na druhou stranu vůbec nevypadal jako zloděj.

Seděl by zloděj s prázdnýma rukama v klíně na klavírní židli?

To asi těžko, nejspíš by něco kradl, něco dělal, snažil se utéct.

Lulu sebrala všechnu odvahu, kterou v šestnácti mohla, uchopila tvrdou mosaznou sošku....

„Co tady děláte?“

 vykřikla, položila opatrně svůj hrnek na stolek u dveří , chytla sošku oběma rukama a napřáhla se.

Muži zatím z obličeje zmizelo překvapení, poposunul si dál na nos kulaté stříbrné brýle a usmál se.

„To mě chcete, drahoušku praštit.... tou... r-r-r-rybou?“

Lulu zamžourala a podívala se na své ruce, opravdu svírala mosaznou velrybu, což ji trochu překvapilo, protože nechápala smysl sochy velryby v tomhle salonku s motivy koní.

 „Co tady chcete! Ani na mě nesahejte! Já se nenechám!“

Muž rozpletl pavoučí prsty, které mu až doteď ležely nehnutě v klíně a zvedl pravici se dvěma vztyčnými prsty k obličeji nebo lépe řečeno k velkému uchu.

 „Nemám nekalé úmysly, přísahám.

Jen tak jsem přemýšlel, když v tom jste rozsvítila a vešla. Jsem na muže a ani jsem nestačil vymyslet, co dál a už jste se na mě rozmáchla s tou rybou.“

Lulu začalo připadat neslušné, že míří na bezbranného soškou, tak rybu položila na místo.

 „Ale proč jste tady, tohle je náš dům.“

On vstal, čímž se začal tyčit do výšky více než dva metry, přešel k oknu a štíhlou rukou poodhrnul červený závěs.

„Dovolím si, slečno, odporovat. Není to váš dům.“

Dívka se posměšně ušklíbla.

„A čí tedy.“

„Můj.“ řekl muž.

Obloha se zatáhla, začalo hustě pršet a hned minutu na to někde blízko udeřil blesk a světlo v pokoji zhaslo.

Všechno se stalo tak náhle, že Lulu nestačila říct á ani bé.

Muž luskl prsty a na opačném konci pokoje se rozsvítilo pět svící.

„Co to je za triky! Co chcete! Vypadněte!“

zařičela Lulu sebevědomě.

Ale až teď si mohla všimnout mužova zlatavého nádechu, jako by z něj vycházelo podivné světlo, už nevypadal tak opravdově.

Pomalu dívce začalo docházet co vidí.

„Váš dům?“ špitla ohromeně.

„Ano, má drahá.“

„Ale...“

„Vůbec mi nevadí, že tu bydlíte.“

Lulu se odvážila popojít k muži blíž, vlastně si sedla na klavírní lavičku, kde předtím seděl on a zadívala se na partituru na stojánku nástroje – noty z kterých hrává její strýc.

 „Zemřel jste, že?“

Až teď se na ni otočil, pustil závěs, deštěm soužené okno zmizelo a chlad v místnosti zesílil, když se k dívce přiblížil tak, že by na ni mohl sáhnout.

Nemusel už nic říkat, jí bylo vše jasné, on ale promluvil.

„Ano. Vůbec jsem neměl v úmyslu se s vámi setkat.

 Lidé většinou v noci spí, nechodí po domě, vůbec jsem to nečekal.

Chodíte tiše jako myška, neměl jsem šanci zmizet.“

Lulu se mu zadívala do černých, hlubokých očí za tlustými skly, byly mrtvé, prázdné, neživé a přesto tak milé a krásné.

 Všechen strach ji opustil.

Aby jí viděl do očí musel u ní klečet na obou kolenech, to dávalo situaci ještě zvláštnější nádech.

Na sobě měl duch oranžovou košili a červenou mikinu na zip a s kapucou, nezemřel stár, jeho vlasy byly zdravě ryšavé, krátce střižené, čelo mu zakrývala ofina.

 Lulu ho začalo být líto, nikdy ji nenapadlo, že když člověk koupí nový dům, že třeba vyruší mrtvého majitele a dělá mu potíže i když o mrtvých hodně četla.

„Je mi líto, že jste zemřel.“

sklopila oči a zadívala se na jeho ruku opřenou o stoličku, leskly se na ní drahé kameny.

On se znovu usmál.

 „Za to nemůžete, drahoušku. Ani se neomlouvejte, že tu bydlíte, máte pravdu, že je to krajně nespravedlivé, ale s tím nic nenaděláte.

Aspoň tu nejsem sám.“

Opatrně na něj pohlédla.

„Slyšela jsem, že mrtví zde zůstávají z nějakého důvodu, potřebují pomoc a tak....“

Duch si prohrábl ryšavé vlasy, na uších se mu rozhoupaly náušnice ve tvaru křížků. „To ano, slečno, ale nehledejte u mě něco strašidelného, není proč se děsit.“

Lulu zvědavostí poposedla.

„A co je to tedy.... jestli můžete.“

„Och drahoušku. Zklamal jsem, nedokázal jsem žít tak dlouho, jak bylo třeba.... netrapte se tím, mě nejde pomoci.

Pochopil jsem, že mi nikdo nepomůže a sám to nedokáži.

 Takže musím jen čekat.“

Lulu nic nechápala, samotná smrt nezpůsobená zavražděním přece nemohla být důvodem zůstání duše na tomto světě, leda.... leda, že by jeho život byl pro někoho důležitý a chtěl, aby zůstal.

„Tomu nerozumím, zklamal jste někoho tím, že jste umřel, ale sebevražda ani vražda to nebyla?“

Přikývl.

 „Ano, já si přál žít. Měl jsem důvod žít, ale selhalo mi srdce.“

„A ten, koho jste zklamal, se hněvá?“

Lulu to stále nedávalo smysl.

„Ne, to by nikdy neudělal. Takový on není. Ale trápí se.

Vím jistě, že je to s ním zlé.... já tu na něj čekám.“

Říkal že je gay... že by to byla láska?

„Vaše láska?“

Lulu se při těch slovech zatajil dech.

Duch znovu přikývl.

 „Nemůžu nic, jen čekat, je to pro mne těžké, ale já to zvládnu.

Byl bych raději, kdyby dožil šťastný, ale nijak to neovlivním.

 Má se hodně špatně, mučí mě to, ale neodejdu.

 Nenechám ho tu.“

Lulu už chápala víc než si on dokázal domyslet.

Prudce vstala, jak se jí do hlavy vřítil nápad.

 „A ví, že jste stále zde?“

„Ne.“ na duchově tváři se objevila obrovitá, lesklá slza.

„Když se to stalo, odvezli ho pryč.

 Moje sestra tomu chtěla zabránit, ale nemohla.

Ona má na starosti mentálně postiženého bratra, nezvládla by mít ještě jeho....“ duch se rozplakal.

 „On byl moc tělesně postižený.

 Odvezli ho do ústavu.... odkud jsem ho já.... složitě dostal.... byl tam nešťastný.... upadl do komatu.... chtěl se zahubit.... jeho život neměl smysl... a teď je to nanovo.“

Lulu položila duchovi ruku na jeho, ta jeho byla šíleně studená a vlastně i nehmatná, málo citelná, mrtvá, neexistující.

 „Já ho najdu a řeknu mu to.“

Vstal a dlouhými kroky odkráčel opět oknu.

 „To nezvládnete. Vím, že by jste mi chtěla pomoci, ale tohle ve svém věku nezvládnete.“

Lulu se zatvářila uraženě.

 „To tedy zvládnu.“ Pak se mile usmála.

 „Můj strýček je slepý, má kontakty na různé pečovatele, třeba mi to pomůže.

To on prodal tento dům?“

„Ne, to město, řeklo, že on nemůže mít dům, protože tu není schopný ani bydlet.

 Ale to je lež.

 Kdyby měl k sobě pečovatele, mohl by, všechno jsem v přízemí přizpůsobil.“

Lulu ukázala na dveře.

 „Mám trochu žízeň, doprovodíte mě?“

Opět jen přikývl.

Spolu vyšli do kuchyně, konečně si Lulu mohla uvařit to kakao.

 Pozvala by ho, ale věděla, že duchové nepijí.

 Po cestě hovořili.

„A sestra o vás ví?“

Zavrtěl hlavou, jak šli mlčky rozsvěcel další svíčky.

„Takže, kdyby vaše sestra dostala kontakty na pečovatele, mohla by si vašeho přítele vzít?

A co kdyby bydleli i s bratrem tady?“

Duch naklonil hlavu na stranu a zastavil se.

 „To je moc hezká představa, ovšem nějaké pečovatele oslovovala, odmítli.

On vyžaduje péči neustále, dvacet čtyři hodin denně, přebalovat, krmit.... ale je moc inteligentní, komunikuje, když má možnost.

 Je sice hluchý a němý, ale mimořádně inteligentní.

 Může i za sebe rozhodovat, jen za něj tu věc někdo dělá, ale dokáže si rozhodnout, co to bude.“

Lulu postavila hrnec na plotnu, už byli v kuchyni.

 Dala si ruce v bok.

„Za zkoušku to stojí, otec má zase jiné kontakty, jiné známé...“

Duch se opřel o kuchyňskou linku

„A proč jste si tak jistá, že mi váš otec pomůže?

Většina lidí na duchy nevěří.“

Lulu mlčky, soustředěně připravila vše na kakao, mezi řečí dobrotu míchala.

 „Slepci vidí víc než myslíme, je to moudrý muž.

Vím jistě, že na duchy věří. Jak se vlastně jmenujete, já jsem...“

„Lusiana.....“ usmál se duch.

 „A říkají vám Lulu.... já vím. Drahoušku nejde proud.“

Lulu zamžikala a připravila dva hrnečky, že kakao ohřeje na cestovním vařiči.

„Jmenuji se Christian a když dovolíte, nebudu.“

Lulu obrátila oči v sloup a poklepala si na čelo.

„A jo vlastně, vy nebudete. Omlouvám se. Máte moc hezké jméno.“

Možná se začervenal nebo to jen zhasla jedna svíčka, co dohořela.

 „Neomlouvejte se, je fajn vědět, že nemyslíte jen na sebe.“

Dívce to nesmírně polichotilo, ale začervenání zvládla ukočírovat.

„Ráda chodím na hřbitov...“

Christian se pobaveně zaculil.

 „Vy jedna všímavko.... budu hádat... můj hrob jste tam nenašla že?“

Dívka přikývla.

 „Vadí?“

„Ne ne, jen vás nechci děsit.“

„Děsit? Hrob na zahradě?

 No to snad přežiju. Ostatně na konci zahrady nějaké hroby jsou.“

Duch si povzdechl, nevěděl jestli vybuchnout smíchy nebo zůstat vážný.

 „Dříve se lidé, co umřeli na nakažlivé nemoci pohřbívali na zahradě, aby se nemoc nešířila dál. Je to blbost samozřejmě.

 My mrtví od sebe nic nedostaneme.

Třeba při ranách tubery nebo takhle.... ale to už je dávno, v jiném století než v tom, co jsem žil.“

No jo, ale v jakém století žil? Lulu přestala zamyšlením míchat.

„No jo ale...“

„V roce dva tisíce tři se to stalo.“

„Aha. Já se vážně nevyděsím.... jsem hodně zvědavá co?“

Přikývl a hřejivě se usmál.

„Realitka neprošla všechny místnosti, slečno Lusianko, k jedněm zamčeným suterénním dveřím nenašli klíč.

Řekli: No a co, sklep je velký, jedna malá místnost je nepoužitelná, no a co?

 Ale pravda je ta, že ten klíč jsem schoval já.“

Lulu si nalila kakao, zaujatě se posadila ke stolu a napnula uši.

On nerušeně pokračoval.

„Tento dům vlastní má rodina po generace.

Zemřeli tu i moji rodiče, já.... a za těmi zamčenými dveřmi je skříň, prosklená... jsem rád, že sestra respektovala to co jsem nestihl vyřknout.... mé přání... holt sestra na plný úvazek.... věřím, že se sem vrátí, jakmile to bude možné.... já i moji rodiče tam máme ostatky. Je to normální místnost se skříní.

To je celé.“

Lulu zamžikala. „To je docela síla, ale dá se to přežít.

Takže určitě si přijde ty urny vyzvednout.... myslím vaše sestra.“

„Nebo se domluvit.

Určitě má velké dilema: převést naše ostatky k sobě do bytu nebo je tu nechat s vaším svolením....“

Dívka přikývla.

„Tak se s ní domluvíme na těch pečovatelích.“

„Ano, prosím. Peníze má. Jsme bohatá rodina.“

„Já vím, otec říkal, že tu bydleli nějací bohatší lidé.“

2.kapitola

 
Lulu se druhý den ráno probudila až k poledni.
 Podzimně naladěné slunce svítilo do oken a všude po domě voněl oběd. Dívka vstala a zadívala do svého zrcadla.
Hlavou jí prolétalo tisíce myšlenek, věděla, že to co se v noci stalo, nebyl pouhý sen.
Věděla, že opravdu mluvila s mrtvým člověkem, že opravdu musí udělat, co slíbila, ale rozum stále požadoval nějaký důkaz.
Vůbec nedůvěřoval jejímu srdci, které opět mělo chuť se rozbušit na celé kolo. Lulu musela jít do suterénu a ujistit se, že tam ty ostatky opravdu jsou.
Sedla si zpět na postel a přemítala, jak zařídit, aby o tom rodiče nevěděli a kde nejde klíč.... musí tam jít v noci, protože jen tak se bude moci znovu spojit s Christianem, možná jí sám klíč dá.
Lulu si pomalu nasadila ponožky, už se přestávala vyznávat v bouři myšlenek, když do pokoje vrazila její maminka.
„No to je dost, že jsi vstala.“ řekla Elizabeth dceři.
 „Je na stole oběd.“
dodala a hodit Lulu její oblíbené tričko, které stačila za dopoledne vyžehlit.
Teď nebo nikdy!
Lulu nebyla zvyklá svým rodičům něco tajit a věděla, že dříve nebo později jim to stejně musí říct, protože sama svůj plán dodržet nemůže.
„Mami, když jste byli pryč, něco se tu stalo.“
odhodlala se dívka, ale místo na matku zírala spíše do země.
Elizabeth ztuhl úsměv na tváři.
 „A copak, broučku?“
Lulu se nadechla a zadívala se na spodek mamčiných šatů, protože pořád nebyla schopná hledět jí do očí.
„V noci jsem si šla udělat kakao a u klavíru byl duch.“
„Ale...“
Lulu nenechala matku námitku doříct a hned pokračovala.
„Víš, že taťka na tyhle věci věří.
 Je to skutečné, mluvila jsem s ním.“
Elizabeth zavrtěla hlavou.
 „A co vyrušený zloděj... neříkám, že si taťka vymýšlí, ale zatím se nimi nikdy nesetkal.“
Lulu se trucovitě postavila.
„Rozsvěcel lusknutím prsty svíčky a měl zlatavě stříbrný nádech, doslova to světlo vyzařoval.
Říkal, že je tu pohřbený... v suterénu... za těmi zamčenými dveřmi.... není pozdě... může být, pokud s tím něco neuděláme.“
Elizabeth zalapala po dechu, ale dcera jí nikdy nelhala, neměla důvod jí nevěřit, vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo.
„Lucku? To jsem já Babu, něco bych od tebe potřebovala.
Ty máš zkušenosti s otevíráním zamčených dveří.... ano, přesně ty.
No rozhodně je to lepší než složité hledání senzibila... nedělám si srandu.... ano, nemusí se nám zkoumání té místnosti líbit, ale je to důležité.
Díky. Pa.“
No jasně!
 Že to Lulu nenapadlo dřív!
Otcův bratr Lulu vždy otevřel každé dveře, které potřebovali, nebo také staré zarezlé zámky u starých truhel!
„Mami, ty jsi genius.“
„Nejsem broučku, stačilo zapnout šedé buňky mozkové a bylo to.
Po páté hodině Luck přijde a podíváme se, co v té místnosti je.
 Když by bylo to co víš pravda, budeme pokračovat dál, vidím na tobě, že máš plán.
No jasně že měla plán, ale najednou si uvědomila, že to co večer uvidí, nebude v žádném případě sranda.

3.Kapitola

 
Luck se nezdržel, zazvonil přesně v pět hodin a beze slova vyrazil k zamčeným dveřím.
Jeho zelené oči zářily nedočkavostí i obavami, když štíhlou rukou se  něčím kovovým, co Lulu nepoznala, šťoural v zámku.
Lulu i její maminka nebyly na tom jinak.
Žít v domě, kde možná straší, je rozhodně něco jiného než bydlet domě s ostatky mrtvých lidí.
 Co tam bude? Urna nebo celá rakev? A když rakev, tak prosklená?
 A bude to v nějaké skříni, nebo to bude jen tak ležet na podlaze....
Dveře klaply, Luck pohodil zlatou hřívou a strčil do dveří.
 Zatím vůbec nic neviděli.
 Místnost byla bez oken, panovala v ní tma.
 Luck ohmatal zdi kolem dveří a dokonce se mu podařilo rozsvítit.
Všichni tři zůstali ohromeně stát na místě.
Uprostřed místnosti stála rakev, na ní seděl Christian s nohama křížem a posmutnělým úsměvem na tváři.
Za tou prazvláštní podívanou se u zdi krčila poměrně velká skříň, která u tohoto obrazu s duchem na vlastní rakvi se jevila naprosto mrňavě, nepodstatně, ale v ní odpočívali dvě urny.
Luck zamrkal a otevřel ústa v užaslosti.
 Lulu strnulost přešla poměrně rychle, poklepala si na čelo.
„To jsi tu celou dobu čekal? Přijde ti zábavné nechat nás se sem dostat složitě? S vámi duchy je fakt sranda.“
řekla a zavrtěla hlavou.
Christian seskočil ze své rakve a přešel až k nim.
„No, zábavné to bylo, ale naschvál jsem to neudělal.“
odpověděl, náhle jeho tvář velmi zvážněla.
„Ve dne nemám moc síly se ukazovat, natož tě hledat a dávat ti klíč.“
„Počkat, počkat!“
vložil se do hovoru Luck.
„Takže vy jste mrtvý a znáte Lulu?“
Christian přikývl.
 „Přesně tak to je, uctivý pane, Lucku.“
„Jak to že znáte mé jméno?“
„Bydlím v tomto domě.“
začal se culit duch.
Christian ale nehodlal dál tuhle věc pitvat, takže ukázal na skříň.
„To jsou moji rodiče, zemřeli na rakovinu.“
Luck se ale jen tak nevzdal.
„A někdo vás zabil a když to ohlásíme na policii, vy odejdete.“
„Ne ne, tak jednoduché to nebude.“
Christian se zadíval na Lulu spalujícím pohledem.
 „Selhalo mi srdce.“
Luck se pokusil zamaskovat překvapení.
 „Hádám, že se to stalo hodně dávno.“
„Před půl rokem. Skoro před osmi měsíci.“
Christian ho ale dokonale prokouknul a řekl si, že by Lucka mohla upřímnost bez obalu zcela udolat.
Luckem tato informace otřásla, otočil se na Elizabeth, která se také pokoušela zůstat na povrch úplně klidná, pak se znovu vrátil pohledem k duchovi.
 „Mám zažalovat doktora, který vás nezvládl oživit?“
Tohle ducha dost pobavilo, zadusil záchvat smíchu v zárodku a přemluvil svůj obličej, aby vypadal znovu kamenně.
 „To by byl velký chudák.
 Jednak ho znáte, bral by to jako ránu pod pás a jednak, když srdce exploduje, lékař s tím nic neudělá.
Vzpomínáte si na tu skvrnu na koberci?“
Elizabeth proběhl v hlavě znovu pokus o rozluštění, co je to u jedné z ložnic za skvrnu, vyjekla skoro nekontrolovaně.
„Takže to je vážně krev?“
Christian přikývl.
 „A dokonce patří mě. Vstal jsem, že se jdu napít a tam jsem zkolaboval.“
tvář mu postupně měkla.
 „Padl jsem na zem mrtvý.“
Dost! Dál hovořit nechtěl. Co tady vlastně dělají?
 Záchvat zlosti byl tak silný, že se dokonce zamračil a i když ne moc silně, tak přece, praštil do víka své rakve, skoro jako by volal:
 „Podělaný život.“
I Lucka mu začalo být ducha líto.
 „Jak vám tedy můžeme pomoci?“
Christian si sundal brýle a otřel si uslzené oči.
 „Lulu už ví jak. Prosím, jen ji podpořte.“
„Měl přítele.“
 nejdřív skoro zapípala Lulu, její hlas však nabíral na síle.
„Chce na něj počkat. Že tu může zůstat?“
Znělo to skoro jako: Mami, můžu si nechat toho pejska.
Ale Elizabeth ani nezaváhala.
„Myslíš počkat, až jeho přítel umře?“
Pak se otočila na ducha.
 „Asi máme toho člověka najít, že? Najdeme ho.
 Lulu nám vše řekne a my ho sem přivedeme.“
Christian se uklonil.
 „Jsem vám všem zavázán, madam.“

4.kapitola

 
Druhý den Lulu vystřelila s postele jako neřízená střela.
Vběhla do kuchyně a vytrhla Luckovi z ruky telefonní seznam.
 „Musíme vymyslet plán.“
Luck si odhrnul z tváře pár zlatých pramenů a mile se na dívku usmál.
„Už jsem tam volal, řekli mi, že nepodají informace, protože nejsme příbuzní. Ale napadlo mě, že dušíkova sestra by s tím něco udělat mohla.
 Musela by hodně prosit a být dobrá herečka, ale mohlo by se jí to podařit, když její bratr s tím člověkem spal.
Já musím do práce, ale Dája by tě tam mohl odvést.
 A myslím, že on zvládne jí domluvit.“
Lulu přikývla a do očí se jí malém nahrnuly slzy, zadusila je a šla se obléknout.
Její strýček Dája se skláněl nad Biblí, když vešla do jeho kanceláře a jeho zelené oči se leskly slzami.
„Strýčku?“
Lulu zaváhala, zda ho má rušit, ale její poslání bylo důležité a také chtěla vědět, co se mu stalo.
Dája zvedl hlavu a zahleděl se neteři přímo do očí.
 „Toho, že mám v očích rybník a orosenou tvář si nevšímej.
Někdy vztah končí a i když chápeme proč, někdy stejně pláčeme.
 Každý z nás chce mít ideální lásku, vztah.
S partnerem se totiž jde lépe. To mě přejde. Hlavně to neřeš.
Copak potřebuješ?“
Lulu zamrkala a poškrabala se na hlavě.
 „Takže lidé někdy pláčou i když je dobře, že vztah skončil?
I když vědí, že je to dobře, i přesto pláčou?
I když si to přesně uvědomují, že je to dobře, že to skončilo?“
Raději položila otázku několika způsoby, aby bylo jasné, že správně pochopila strýcova slova.
On zaklapl svatou knihu a zastrčil si ji do brašničky.
„Přesně tak, ale tohle si se mnou probírat nechtěla.“
„A není ten pláč zbytečný?“
Lulu se nechtěla jen tak vzdát.
„Ne, zbytečný pláč je, když k němu není důvod.“
vzdychl si Dája.
Lulu zavrtěla nechápavě hlavou.
 „Tady je důvod plakat, i když je dobře, že to skončilo?“
„Je, protože mi bylo moc ublíženo a ten vztah skončil, obojí bolí, pláč bolest odplaví.“
Dája se hlasitě vysmrkal a pokusil se na dívku usmát.
„Ale ty jsi chlap....“
„Myslíš, že chlapi nepláčou?
 Pláčou Lulu, jen to dělají tajně, aby to ostatní neviděli.
 V tomhle jsou chlapi strašně zbabělí.
Povídej, proč pak jsi přišla.“
Lulu se zadívala někam do země, protože poznala, že by už chtěl změnit téma.
 „Pak jsi statečný muž....“ a vyložila mu celý Christianův problém.
Poslouchal pozorně, když domluvila prudce vstal a uchopil klíče od auta. „Jedeme hned.“
„Ty nejsi v práci?“
zarazila se Lulu.
„Ta počká. Platí mě za prodané nosiče, jediné, co mě může potkat je plat bez prémií, já prodávám slušně, jsem zaměstnanec roku, můžu si dovolit zmizet.“
 
Byt Christianovi sestry Annabelle byl vlastně řadový domek obklíčený sousedy z obou stran.
 Na malé předzahrádce rostly růže a z oken voněl koláč.
Na stromech okolo zpívali ptáci, ale i přes to tu bylo nějak smutno.
Anna otevřela hned jak zazvonili, asi je viděla přicházet.
Vodopád tmavých vlasů jí padal přes ramena a plazil se po zádech jako hejno zakroucených hadích těl, ale jinak měla Christianův maličký nosík a jeho neuvěřitelně černé oči.
„Copak si přejete?“
zeptala se a vlídně se usmála.
„Dobrý den, jsem David a jde o vašeho bratra, nezlobte se.“
začal Dája plný pochyb, jestli je tenhle začátek nejlepší.
Anna si pořádně prohlédla jeho i Lulu a pak pomalu odpověděla.
 „Bratr spí.“
„Och ne, o vašeho bratra Christiana.“
vložila se do toho Lulu opatrně.
Anně se zaleskly oči.
„Ach tak, bohužel není možné, aby přišel, protože.... už tu není.... zemřel.“
Dája se nadechl sebral všechnu odvahu měl.
 „Bude to znít šíleně, ale o to jde.“
„Posílá nás za vámi. Chce vás vidět.“
přidala se Lulu.
Anna zalapala po dechu.
 „Hráli jste si na vyvolávání duchů? Nějaký si s vámi nejspíš hrál.“
zavzdychala a chystala se zavřít dveře.
Ale Dája je chytl a snažil se nedát najevo, že to neudělal příliš rychle, čímž jej do ruky udeřily.
Moc to bolelo, ale bylo důležité, aby to Anna nepoznala, jen tak ji mohl udolat argumenty – musí být pevný jako skála.
„Madam, ujišťuji vás, všechno bylo náhoda, Lulu na něj narazila, když si v noci šla dělat kakao.“
Lulu přikývla.
„A chce vidět vás a svého přítele.“
Anna pustila kliku dveří a ukázala gestem, že mohou vejít.
„Pamatuje si jak vás vytáhl z rybníka, když jste byla malá.
 Spadla jste tam, protože vám tam spadl míček, se kterým jste si hrála.“ dodala honem Lulu a doufala, že tenhle argument zabere, jiný už neměli.
Annina tvář se zkřivila náhlým záchvatem pláče.
 Vložila si hlavu do dlaní a chvíli tiše plakala, pak zvedla hlavu a k překvapení Lulu i Dáji se radostně usmívala.
„Je to on, tohle nevěděli ani rodiče, jen my dva.“
zašeptala a vytáhla kapesník.
Byl bílý a zdobilo ho písmeno „Ch“, není třeba rozebírat komu původně patřil. „Takže, já mohu jít do našeho starého domu a mluvit se svým mrtvým bráškou?“
Dája i Lulu přikývli.
„A moc rád by byl zase s vámi.
Je tam dost místa, pro naši rodinu, pro vás i vašeho druhého bratra i....“
Dája se zarazil najednou mu přišlo, že na Annu moc spěchá.
„Pro jeho druha?“
Anna to však dopověděla sama.
„Finančně i fyzicky vám pomůžeme, aby nemusel být v ústavu.“
usmála se Lulu, Dája opět přikývl.
Anna se opět rozplakala, ale tentokrát to byly slzy štěstí.

5.kapitola

 
Pozítří ráno, když si Lulu lakovala u okna nehty,
 zahnulo na příjezdovou cestu cizí auto a vystoupila z něj Anna a nějaký muž.
 Žádný strýc ani rodiče nebyli doma, ale Lulu přesně věděla, co má dělat.
Nejdřív nechala všeho, i když neměla lak ještě suchý a vyběhla z domu, aby Annu patřičně přivítala.
„Tak přece jste přijela.“
Anna ji pohladila po tváři.
„Chvíli trvalo než mi ho vydali, ale jedna hodná sestra mi našla papír, kde Christian podepsal revers, že si je vědom své neodbornosti a přesto se odhodlal o Davida starat.
To přeci mělo nějaký důvod.... Je v autě.“
Lulu si uvědomila, že muž, který s Annou přijel, zrovna vytahuje ze zadní části velký elektrický vozík.
Potom otevřel dveře a opatrně vzal do náruče chromého muže, který zjevně dokonce i spal a posadil ho na vozík.
Pak zamířil k Lulu.
„Ahoj Lulu, jsem Petr, pečovatel Aničky brášky a budu vám pomáhat i se Sirem Davidem.“
řekl muž a ukázal na muže na vozíku.
Lulu došla až k muži, ten pomalu otevřel modré oči a uplakaně se zadíval k směrem k domu, pak probodl Lulu tázavým pohledem a jí přešel mráz po zádech.
Nic podobného nikdy neviděla.
Díval se na ni a ona v mžiku cítila to neuvěřitelné proudění energie do každé časti jejího těla, o kterém tolik četla.
 Muž se jmenoval jako její strýc i jako Anny druhý bratr, ale vyzařoval mnohem více zvláštní energie než oni.
Když pak u večeře seděli u stolu a pojídali koláče,
Petr Sira Davida krmil, protože nebyl schopen sám jíst,
přesto však Sir neztrácel nic ze své důstojnosti a podobnosti dávným králům minulosti, o kterých mluvil Musafa ze Lvího krále či Tolkien v Pánovi prstenů. Jeho tvář byla mladá, ale na čele mu sídlila pravěká modrost sličného rodu elfů.
Když se setmělo, začal foukat nerozvážně vítr a zvedal záclony i závěsy tak, že se Elizabeth rozhodla zavřít všechna okna.
Pohodlné a útulné teplo vydrželo jen chvíli, co už do místnosti nefoukal vítr. Udělalo se podivné, až mrtvolné chladno, slunce jako by polekaně skočilo pryč, aby se nemuselo dívat, rozprostřelo se po místnosti šero a nikomu se nechtělo promluvit.
Tím přišlo a bdící obklopilo i hrobové ticho plné otázek.
„Už jde.“
zašeptala Lulu i když moc dobře nechápala proč šeptá.
Pod obrazem nějaké ženy v širokých šatech se skutečně zjevil Christian, mnohem více stříbřitý a zlatavý než tehdy, když ho viděla Lulu.
Ostýchavě vykročil k nim a Anna se rozplakala.
Christian se ale začal usmívat a když došel až k ní, promluvil co nejněžněji.
 „Říkal jsem přece, že tě nikdy neopustím.“
Anna si otřela uplakané oči a snažila se jeho úsměv opětovat.
„Mám zde ještě povinnost, přísahal jsem na vlastní smrt, že když nedodržím nic jiného, tak tohle jo.
 A jsem ti moc vděčný, že jsi pomohla mým přátelům to splnit.
Ano Anno, jsem mrtvý a odejdu až bude můj čas, ale zatím jsem stále zde.“
Teď si Christian všiml, že se Sir David místo pláče usmívá a natahuje k němu chromé ruce.
Bylo to podruhé, co ho Christian zachránil od smrti usoužením.
Poprvé to bylo, když jeho rodina zemřela při nehodě.
 A po druhé, když zůstal i po smrti.
A lidé se ptají co je to láska?
Pravá láska není něco, co pomine, když druhý partner zemře.
Pravá láska je až za hrob, kdy smrt ji nedokáže zadusit a kdy mrtvým stojí za to zůstat.
Někdy je patříme, jindy jsou s námi jen neviditelně bez zjevných známek přítomnosti.

6.kapitola

 
Jednoho dne se Lulu probudila a šla si po půlnoci uvařit kakao, zatímco její čerstvý manžel spokojeně oddychoval, ale asi po deseti letech nenašla Christiana u klavíru, už na ni nemrkal a neškádlil ji slovíčky.
Hned věděla, co se stalo.
Rozeběhla se do pokoje Sira Davida a našla zklíčeného Petra, který s hlavou v dlaních seděl u Sirovi postele.
„Prostě usnul a už... už se neprobudil.“ zasténal.
Za těch deset let nebyl nikdo Lulu bližší než Sir David, oči se jí zaplnily slzami, vyběhla do tmy dvora, sedla si do altánu a rozplakala se.
Pak zaslechla něčí hlas a zvedla hlavu, patřil Christianovi.
Stál na růžovém záhonu a držel za ruku Sira Davida, který vedle něj stál.
 Ano, smrt ho osvobodila z pout chromosti a dovolila, aby jeho duše mohla stát, protože se vždy považoval za zdravého a cítil se být stejný jako všichni ostatní, uplatňoval na sebe stejná práva jako na zdravé, nelitoval se a nechtěl větší péči než byla nutná, co mohl zvládal sám, proto jeho duše mohla stát, mluvit i slyšet.
Lulu se pomalu přišourala k nim a pláč ji náhle přešel.
Uvědomila si, že oni dva jsou opět spolu víc než kdy dřív mohli a že teď už je nemůže rozdělit opravdu nic.
„Mám vás ráda.“
 hlesla.
„Oba.“
„My to víme.“
Hlas Sira Davida zazněl jako zpěv mladého elfa, byl jemný a krásný, nadlidský a přesto tak přirozený, jako by takový měl za života.
„Určitě se setkáme. Smrt není konec, jen začátek něčeho jiného.
Neříkám neplakej, říkám žij.“
Lulu přikývla a i když měla srdce plné bolesti, začala úkol plnit.
 Nahmatala cosi v kapse.... ach ano, ve spěchu si tam schovala těhotenský test, aby ji manžel neviděl.
 Podívala se na něj, byl pozitivní.
 Znovu pohlédla na duchy, líbali se, ale hned jak ucítili, že se na ně dívá přestali a opět se na ni mile usmívali.
„Lulu.“
zvedl mimoděk Christian ruku v gestu jakoby ukazoval, že teď jsou jeho slova důležitá.
 „Smrt patří ke koloběhu života, jako život sám a žádná energie se nikam nemůže ztratit. Sbohem Lulu.“
„Sbohem Lulu.“
Davidův povzdech byl poměrně smutný, ale i úlevný.
„Děkujeme!“
ještě zvolali oba naráz a rozplynuli se.
Lulu nestačila cokoliv říct.
Bez záře duchů zůstal záhon velmi potemnělý.
Už tam nechtěla stát a vracet se v mysli k tomu, jak se její dva přátelé rozplynuli jako dým, chtěla jen vědět, že odešli tam, kde jim bude lépe než zde.
 Vrátila se do Sirovi ložnice, kde u prázdné postele už ležela zavřená rakev.
 Lulu věděla, že Christiana po smrti potkali, ale teď už ani jeho ani jeho přítele nikdy na tomto světe neuvidí.
Sedla si na Sirův vozík a zpívala jejich zamilovanou písničku.
Za devět měsíců se Lulu narodil zdravý syn, pojmenovali ho David, protože tohle jméno připadalo Lulu jako šťastný talisman do života.
 Do jejího života vstoupilo několik Davidů a všichni to byli velcí muži hodni královské cti.
 A hlavně Sir David ukázal, co to vlastně láska je a to je pro život velmi důležité.
 

 
 
 
**