Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

6.kapitola

 
Jednoho dne se Lulu probudila a šla si po půlnoci uvařit kakao, zatímco její čerstvý manžel spokojeně oddychoval, ale asi po deseti letech nenašla Christiana u klavíru, už na ni nemrkal a neškádlil ji slovíčky.
Hned věděla, co se stalo.
Rozeběhla se do pokoje Sira Davida a našla zklíčeného Petra, který s hlavou v dlaních seděl u Sirovi postele.
„Prostě usnul a už... už se neprobudil.“ zasténal.
Za těch deset let nebyl nikdo Lulu bližší než Sir David, oči se jí zaplnily slzami, vyběhla do tmy dvora, sedla si do altánu a rozplakala se.
Pak zaslechla něčí hlas a zvedla hlavu, patřil Christianovi.
Stál na růžovém záhonu a držel za ruku Sira Davida, který vedle něj stál.
 Ano, smrt ho osvobodila z pout chromosti a dovolila, aby jeho duše mohla stát, protože se vždy považoval za zdravého a cítil se být stejný jako všichni ostatní, uplatňoval na sebe stejná práva jako na zdravé, nelitoval se a nechtěl větší péči než byla nutná, co mohl zvládal sám, proto jeho duše mohla stát, mluvit i slyšet.
Lulu se pomalu přišourala k nim a pláč ji náhle přešel.
Uvědomila si, že oni dva jsou opět spolu víc než kdy dřív mohli a že teď už je nemůže rozdělit opravdu nic.
„Mám vás ráda.“
 hlesla.
„Oba.“
„My to víme.“
Hlas Sira Davida zazněl jako zpěv mladého elfa, byl jemný a krásný, nadlidský a přesto tak přirozený, jako by takový měl za života.
„Určitě se setkáme. Smrt není konec, jen začátek něčeho jiného.
Neříkám neplakej, říkám žij.“
Lulu přikývla a i když měla srdce plné bolesti, začala úkol plnit.
 Nahmatala cosi v kapse.... ach ano, ve spěchu si tam schovala těhotenský test, aby ji manžel neviděl.
 Podívala se na něj, byl pozitivní.
 Znovu pohlédla na duchy, líbali se, ale hned jak ucítili, že se na ně dívá přestali a opět se na ni mile usmívali.
„Lulu.“
zvedl mimoděk Christian ruku v gestu jakoby ukazoval, že teď jsou jeho slova důležitá.
 „Smrt patří ke koloběhu života, jako život sám a žádná energie se nikam nemůže ztratit. Sbohem Lulu.“
„Sbohem Lulu.“
Davidův povzdech byl poměrně smutný, ale i úlevný.
„Děkujeme!“
ještě zvolali oba naráz a rozplynuli se.
Lulu nestačila cokoliv říct.
Bez záře duchů zůstal záhon velmi potemnělý.
Už tam nechtěla stát a vracet se v mysli k tomu, jak se její dva přátelé rozplynuli jako dým, chtěla jen vědět, že odešli tam, kde jim bude lépe než zde.
 Vrátila se do Sirovi ložnice, kde u prázdné postele už ležela zavřená rakev.
 Lulu věděla, že Christiana po smrti potkali, ale teď už ani jeho ani jeho přítele nikdy na tomto světe neuvidí.
Sedla si na Sirův vozík a zpívala jejich zamilovanou písničku.
Za devět měsíců se Lulu narodil zdravý syn, pojmenovali ho David, protože tohle jméno připadalo Lulu jako šťastný talisman do života.
 Do jejího života vstoupilo několik Davidů a všichni to byli velcí muži hodni královské cti.
 A hlavně Sir David ukázal, co to vlastně láska je a to je pro život velmi důležité.
 

 
 
 
**