Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

5.kapitola

 
Pozítří ráno, když si Lulu lakovala u okna nehty,
 zahnulo na příjezdovou cestu cizí auto a vystoupila z něj Anna a nějaký muž.
 Žádný strýc ani rodiče nebyli doma, ale Lulu přesně věděla, co má dělat.
Nejdřív nechala všeho, i když neměla lak ještě suchý a vyběhla z domu, aby Annu patřičně přivítala.
„Tak přece jste přijela.“
Anna ji pohladila po tváři.
„Chvíli trvalo než mi ho vydali, ale jedna hodná sestra mi našla papír, kde Christian podepsal revers, že si je vědom své neodbornosti a přesto se odhodlal o Davida starat.
To přeci mělo nějaký důvod.... Je v autě.“
Lulu si uvědomila, že muž, který s Annou přijel, zrovna vytahuje ze zadní části velký elektrický vozík.
Potom otevřel dveře a opatrně vzal do náruče chromého muže, který zjevně dokonce i spal a posadil ho na vozík.
Pak zamířil k Lulu.
„Ahoj Lulu, jsem Petr, pečovatel Aničky brášky a budu vám pomáhat i se Sirem Davidem.“
řekl muž a ukázal na muže na vozíku.
Lulu došla až k muži, ten pomalu otevřel modré oči a uplakaně se zadíval k směrem k domu, pak probodl Lulu tázavým pohledem a jí přešel mráz po zádech.
Nic podobného nikdy neviděla.
Díval se na ni a ona v mžiku cítila to neuvěřitelné proudění energie do každé časti jejího těla, o kterém tolik četla.
 Muž se jmenoval jako její strýc i jako Anny druhý bratr, ale vyzařoval mnohem více zvláštní energie než oni.
Když pak u večeře seděli u stolu a pojídali koláče,
Petr Sira Davida krmil, protože nebyl schopen sám jíst,
přesto však Sir neztrácel nic ze své důstojnosti a podobnosti dávným králům minulosti, o kterých mluvil Musafa ze Lvího krále či Tolkien v Pánovi prstenů. Jeho tvář byla mladá, ale na čele mu sídlila pravěká modrost sličného rodu elfů.
Když se setmělo, začal foukat nerozvážně vítr a zvedal záclony i závěsy tak, že se Elizabeth rozhodla zavřít všechna okna.
Pohodlné a útulné teplo vydrželo jen chvíli, co už do místnosti nefoukal vítr. Udělalo se podivné, až mrtvolné chladno, slunce jako by polekaně skočilo pryč, aby se nemuselo dívat, rozprostřelo se po místnosti šero a nikomu se nechtělo promluvit.
Tím přišlo a bdící obklopilo i hrobové ticho plné otázek.
„Už jde.“
zašeptala Lulu i když moc dobře nechápala proč šeptá.
Pod obrazem nějaké ženy v širokých šatech se skutečně zjevil Christian, mnohem více stříbřitý a zlatavý než tehdy, když ho viděla Lulu.
Ostýchavě vykročil k nim a Anna se rozplakala.
Christian se ale začal usmívat a když došel až k ní, promluvil co nejněžněji.
 „Říkal jsem přece, že tě nikdy neopustím.“
Anna si otřela uplakané oči a snažila se jeho úsměv opětovat.
„Mám zde ještě povinnost, přísahal jsem na vlastní smrt, že když nedodržím nic jiného, tak tohle jo.
 A jsem ti moc vděčný, že jsi pomohla mým přátelům to splnit.
Ano Anno, jsem mrtvý a odejdu až bude můj čas, ale zatím jsem stále zde.“
Teď si Christian všiml, že se Sir David místo pláče usmívá a natahuje k němu chromé ruce.
Bylo to podruhé, co ho Christian zachránil od smrti usoužením.
Poprvé to bylo, když jeho rodina zemřela při nehodě.
 A po druhé, když zůstal i po smrti.
A lidé se ptají co je to láska?
Pravá láska není něco, co pomine, když druhý partner zemře.
Pravá láska je až za hrob, kdy smrt ji nedokáže zadusit a kdy mrtvým stojí za to zůstat.
Někdy je patříme, jindy jsou s námi jen neviditelně bez zjevných známek přítomnosti.
 
**