Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

4.kapitola

 
Druhý den Lulu vystřelila s postele jako neřízená střela.
Vběhla do kuchyně a vytrhla Luckovi z ruky telefonní seznam.
 „Musíme vymyslet plán.“
Luck si odhrnul z tváře pár zlatých pramenů a mile se na dívku usmál.
„Už jsem tam volal, řekli mi, že nepodají informace, protože nejsme příbuzní. Ale napadlo mě, že dušíkova sestra by s tím něco udělat mohla.
 Musela by hodně prosit a být dobrá herečka, ale mohlo by se jí to podařit, když její bratr s tím člověkem spal.
Já musím do práce, ale Dája by tě tam mohl odvést.
 A myslím, že on zvládne jí domluvit.“
Lulu přikývla a do očí se jí malém nahrnuly slzy, zadusila je a šla se obléknout.
Její strýček Dája se skláněl nad Biblí, když vešla do jeho kanceláře a jeho zelené oči se leskly slzami.
„Strýčku?“
Lulu zaváhala, zda ho má rušit, ale její poslání bylo důležité a také chtěla vědět, co se mu stalo.
Dája zvedl hlavu a zahleděl se neteři přímo do očí.
 „Toho, že mám v očích rybník a orosenou tvář si nevšímej.
Někdy vztah končí a i když chápeme proč, někdy stejně pláčeme.
 Každý z nás chce mít ideální lásku, vztah.
S partnerem se totiž jde lépe. To mě přejde. Hlavně to neřeš.
Copak potřebuješ?“
Lulu zamrkala a poškrabala se na hlavě.
 „Takže lidé někdy pláčou i když je dobře, že vztah skončil?
I když vědí, že je to dobře, i přesto pláčou?
I když si to přesně uvědomují, že je to dobře, že to skončilo?“
Raději položila otázku několika způsoby, aby bylo jasné, že správně pochopila strýcova slova.
On zaklapl svatou knihu a zastrčil si ji do brašničky.
„Přesně tak, ale tohle si se mnou probírat nechtěla.“
„A není ten pláč zbytečný?“
Lulu se nechtěla jen tak vzdát.
„Ne, zbytečný pláč je, když k němu není důvod.“
vzdychl si Dája.
Lulu zavrtěla nechápavě hlavou.
 „Tady je důvod plakat, i když je dobře, že to skončilo?“
„Je, protože mi bylo moc ublíženo a ten vztah skončil, obojí bolí, pláč bolest odplaví.“
Dája se hlasitě vysmrkal a pokusil se na dívku usmát.
„Ale ty jsi chlap....“
„Myslíš, že chlapi nepláčou?
 Pláčou Lulu, jen to dělají tajně, aby to ostatní neviděli.
 V tomhle jsou chlapi strašně zbabělí.
Povídej, proč pak jsi přišla.“
Lulu se zadívala někam do země, protože poznala, že by už chtěl změnit téma.
 „Pak jsi statečný muž....“ a vyložila mu celý Christianův problém.
Poslouchal pozorně, když domluvila prudce vstal a uchopil klíče od auta. „Jedeme hned.“
„Ty nejsi v práci?“
zarazila se Lulu.
„Ta počká. Platí mě za prodané nosiče, jediné, co mě může potkat je plat bez prémií, já prodávám slušně, jsem zaměstnanec roku, můžu si dovolit zmizet.“
 
Byt Christianovi sestry Annabelle byl vlastně řadový domek obklíčený sousedy z obou stran.
 Na malé předzahrádce rostly růže a z oken voněl koláč.
Na stromech okolo zpívali ptáci, ale i přes to tu bylo nějak smutno.
Anna otevřela hned jak zazvonili, asi je viděla přicházet.
Vodopád tmavých vlasů jí padal přes ramena a plazil se po zádech jako hejno zakroucených hadích těl, ale jinak měla Christianův maličký nosík a jeho neuvěřitelně černé oči.
„Copak si přejete?“
zeptala se a vlídně se usmála.
„Dobrý den, jsem David a jde o vašeho bratra, nezlobte se.“
začal Dája plný pochyb, jestli je tenhle začátek nejlepší.
Anna si pořádně prohlédla jeho i Lulu a pak pomalu odpověděla.
 „Bratr spí.“
„Och ne, o vašeho bratra Christiana.“
vložila se do toho Lulu opatrně.
Anně se zaleskly oči.
„Ach tak, bohužel není možné, aby přišel, protože.... už tu není.... zemřel.“
Dája se nadechl sebral všechnu odvahu měl.
 „Bude to znít šíleně, ale o to jde.“
„Posílá nás za vámi. Chce vás vidět.“
přidala se Lulu.
Anna zalapala po dechu.
 „Hráli jste si na vyvolávání duchů? Nějaký si s vámi nejspíš hrál.“
zavzdychala a chystala se zavřít dveře.
Ale Dája je chytl a snažil se nedát najevo, že to neudělal příliš rychle, čímž jej do ruky udeřily.
Moc to bolelo, ale bylo důležité, aby to Anna nepoznala, jen tak ji mohl udolat argumenty – musí být pevný jako skála.
„Madam, ujišťuji vás, všechno bylo náhoda, Lulu na něj narazila, když si v noci šla dělat kakao.“
Lulu přikývla.
„A chce vidět vás a svého přítele.“
Anna pustila kliku dveří a ukázala gestem, že mohou vejít.
„Pamatuje si jak vás vytáhl z rybníka, když jste byla malá.
 Spadla jste tam, protože vám tam spadl míček, se kterým jste si hrála.“ dodala honem Lulu a doufala, že tenhle argument zabere, jiný už neměli.
Annina tvář se zkřivila náhlým záchvatem pláče.
 Vložila si hlavu do dlaní a chvíli tiše plakala, pak zvedla hlavu a k překvapení Lulu i Dáji se radostně usmívala.
„Je to on, tohle nevěděli ani rodiče, jen my dva.“
zašeptala a vytáhla kapesník.
Byl bílý a zdobilo ho písmeno „Ch“, není třeba rozebírat komu původně patřil. „Takže, já mohu jít do našeho starého domu a mluvit se svým mrtvým bráškou?“
Dája i Lulu přikývli.
„A moc rád by byl zase s vámi.
Je tam dost místa, pro naši rodinu, pro vás i vašeho druhého bratra i....“
Dája se zarazil najednou mu přišlo, že na Annu moc spěchá.
„Pro jeho druha?“
Anna to však dopověděla sama.
„Finančně i fyzicky vám pomůžeme, aby nemusel být v ústavu.“
usmála se Lulu, Dája opět přikývl.
Anna se opět rozplakala, ale tentokrát to byly slzy štěstí.
 
**