Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

3.Kapitola

 
Luck se nezdržel, zazvonil přesně v pět hodin a beze slova vyrazil k zamčeným dveřím.
Jeho zelené oči zářily nedočkavostí i obavami, když štíhlou rukou se  něčím kovovým, co Lulu nepoznala, šťoural v zámku.
Lulu i její maminka nebyly na tom jinak.
Žít v domě, kde možná straší, je rozhodně něco jiného než bydlet domě s ostatky mrtvých lidí.
 Co tam bude? Urna nebo celá rakev? A když rakev, tak prosklená?
 A bude to v nějaké skříni, nebo to bude jen tak ležet na podlaze....
Dveře klaply, Luck pohodil zlatou hřívou a strčil do dveří.
 Zatím vůbec nic neviděli.
 Místnost byla bez oken, panovala v ní tma.
 Luck ohmatal zdi kolem dveří a dokonce se mu podařilo rozsvítit.
Všichni tři zůstali ohromeně stát na místě.
Uprostřed místnosti stála rakev, na ní seděl Christian s nohama křížem a posmutnělým úsměvem na tváři.
Za tou prazvláštní podívanou se u zdi krčila poměrně velká skříň, která u tohoto obrazu s duchem na vlastní rakvi se jevila naprosto mrňavě, nepodstatně, ale v ní odpočívali dvě urny.
Luck zamrkal a otevřel ústa v užaslosti.
 Lulu strnulost přešla poměrně rychle, poklepala si na čelo.
„To jsi tu celou dobu čekal? Přijde ti zábavné nechat nás se sem dostat složitě? S vámi duchy je fakt sranda.“
řekla a zavrtěla hlavou.
Christian seskočil ze své rakve a přešel až k nim.
„No, zábavné to bylo, ale naschvál jsem to neudělal.“
odpověděl, náhle jeho tvář velmi zvážněla.
„Ve dne nemám moc síly se ukazovat, natož tě hledat a dávat ti klíč.“
„Počkat, počkat!“
vložil se do hovoru Luck.
„Takže vy jste mrtvý a znáte Lulu?“
Christian přikývl.
 „Přesně tak to je, uctivý pane, Lucku.“
„Jak to že znáte mé jméno?“
„Bydlím v tomto domě.“
začal se culit duch.
Christian ale nehodlal dál tuhle věc pitvat, takže ukázal na skříň.
„To jsou moji rodiče, zemřeli na rakovinu.“
Luck se ale jen tak nevzdal.
„A někdo vás zabil a když to ohlásíme na policii, vy odejdete.“
„Ne ne, tak jednoduché to nebude.“
Christian se zadíval na Lulu spalujícím pohledem.
 „Selhalo mi srdce.“
Luck se pokusil zamaskovat překvapení.
 „Hádám, že se to stalo hodně dávno.“
„Před půl rokem. Skoro před osmi měsíci.“
Christian ho ale dokonale prokouknul a řekl si, že by Lucka mohla upřímnost bez obalu zcela udolat.
Luckem tato informace otřásla, otočil se na Elizabeth, která se také pokoušela zůstat na povrch úplně klidná, pak se znovu vrátil pohledem k duchovi.
 „Mám zažalovat doktora, který vás nezvládl oživit?“
Tohle ducha dost pobavilo, zadusil záchvat smíchu v zárodku a přemluvil svůj obličej, aby vypadal znovu kamenně.
 „To by byl velký chudák.
 Jednak ho znáte, bral by to jako ránu pod pás a jednak, když srdce exploduje, lékař s tím nic neudělá.
Vzpomínáte si na tu skvrnu na koberci?“
Elizabeth proběhl v hlavě znovu pokus o rozluštění, co je to u jedné z ložnic za skvrnu, vyjekla skoro nekontrolovaně.
„Takže to je vážně krev?“
Christian přikývl.
 „A dokonce patří mě. Vstal jsem, že se jdu napít a tam jsem zkolaboval.“
tvář mu postupně měkla.
 „Padl jsem na zem mrtvý.“
Dost! Dál hovořit nechtěl. Co tady vlastně dělají?
 Záchvat zlosti byl tak silný, že se dokonce zamračil a i když ne moc silně, tak přece, praštil do víka své rakve, skoro jako by volal:
 „Podělaný život.“
I Lucka mu začalo být ducha líto.
 „Jak vám tedy můžeme pomoci?“
Christian si sundal brýle a otřel si uslzené oči.
 „Lulu už ví jak. Prosím, jen ji podpořte.“
„Měl přítele.“
 nejdřív skoro zapípala Lulu, její hlas však nabíral na síle.
„Chce na něj počkat. Že tu může zůstat?“
Znělo to skoro jako: Mami, můžu si nechat toho pejska.
Ale Elizabeth ani nezaváhala.
„Myslíš počkat, až jeho přítel umře?“
Pak se otočila na ducha.
 „Asi máme toho člověka najít, že? Najdeme ho.
 Lulu nám vše řekne a my ho sem přivedeme.“
Christian se uklonil.
 „Jsem vám všem zavázán, madam.“
 
**