Kalendář

Statistika

* Kroky života a smrti - 6 kapitol

2.kapitola

 
Lulu se druhý den ráno probudila až k poledni.
 Podzimně naladěné slunce svítilo do oken a všude po domě voněl oběd. Dívka vstala a zadívala do svého zrcadla.
Hlavou jí prolétalo tisíce myšlenek, věděla, že to co se v noci stalo, nebyl pouhý sen.
Věděla, že opravdu mluvila s mrtvým člověkem, že opravdu musí udělat, co slíbila, ale rozum stále požadoval nějaký důkaz.
Vůbec nedůvěřoval jejímu srdci, které opět mělo chuť se rozbušit na celé kolo. Lulu musela jít do suterénu a ujistit se, že tam ty ostatky opravdu jsou.
Sedla si zpět na postel a přemítala, jak zařídit, aby o tom rodiče nevěděli a kde nejde klíč.... musí tam jít v noci, protože jen tak se bude moci znovu spojit s Christianem, možná jí sám klíč dá.
Lulu si pomalu nasadila ponožky, už se přestávala vyznávat v bouři myšlenek, když do pokoje vrazila její maminka.
„No to je dost, že jsi vstala.“ řekla Elizabeth dceři.
 „Je na stole oběd.“
dodala a hodit Lulu její oblíbené tričko, které stačila za dopoledne vyžehlit.
Teď nebo nikdy!
Lulu nebyla zvyklá svým rodičům něco tajit a věděla, že dříve nebo později jim to stejně musí říct, protože sama svůj plán dodržet nemůže.
„Mami, když jste byli pryč, něco se tu stalo.“
odhodlala se dívka, ale místo na matku zírala spíše do země.
Elizabeth ztuhl úsměv na tváři.
 „A copak, broučku?“
Lulu se nadechla a zadívala se na spodek mamčiných šatů, protože pořád nebyla schopná hledět jí do očí.
„V noci jsem si šla udělat kakao a u klavíru byl duch.“
„Ale...“
Lulu nenechala matku námitku doříct a hned pokračovala.
„Víš, že taťka na tyhle věci věří.
 Je to skutečné, mluvila jsem s ním.“
Elizabeth zavrtěla hlavou.
 „A co vyrušený zloděj... neříkám, že si taťka vymýšlí, ale zatím se nimi nikdy nesetkal.“
Lulu se trucovitě postavila.
„Rozsvěcel lusknutím prsty svíčky a měl zlatavě stříbrný nádech, doslova to světlo vyzařoval.
Říkal, že je tu pohřbený... v suterénu... za těmi zamčenými dveřmi.... není pozdě... může být, pokud s tím něco neuděláme.“
Elizabeth zalapala po dechu, ale dcera jí nikdy nelhala, neměla důvod jí nevěřit, vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo.
„Lucku? To jsem já Babu, něco bych od tebe potřebovala.
Ty máš zkušenosti s otevíráním zamčených dveří.... ano, přesně ty.
No rozhodně je to lepší než složité hledání senzibila... nedělám si srandu.... ano, nemusí se nám zkoumání té místnosti líbit, ale je to důležité.
Díky. Pa.“
No jasně!
 Že to Lulu nenapadlo dřív!
Otcův bratr Lulu vždy otevřel každé dveře, které potřebovali, nebo také staré zarezlé zámky u starých truhel!
„Mami, ty jsi genius.“
„Nejsem broučku, stačilo zapnout šedé buňky mozkové a bylo to.
Po páté hodině Luck přijde a podíváme se, co v té místnosti je.
 Když by bylo to co víš pravda, budeme pokračovat dál, vidím na tobě, že máš plán.
No jasně že měla plán, ale najednou si uvědomila, že to co večer uvidí, nebude v žádném případě sranda.
 
**