Kalendář

Statistika

* Úplňkové tajemství

Úplňkové tajemství


„Cože?“ Alice si poposedla.
„Christian nás zve na večírek se šlechtou?“
 Vstala. Svět se kolem ní motal.
Nikdy nebyla na takovém večírku.
„Kolem samí lordi
a já budu sedět u jejich stolu,
radovala se.
 Její kamarád, který novinu přinesl, se jen culil.
„Už dnes večer, Alice.
 Máš co na sebe, nebo máme jít něco koupit?“
Objala ji její sestřenka Pam.
      „Ne.“
Alice doběhla ke své skříni a prudce ji otevřela.
Vytáhla opatrně smaragdové šaty.
„Byla jsem v nich Minie za družičku.“
Culila se Alice.
„Jé!!! Ty jsou úžasné!!!“
Pam pohladila šaty,
 jako by sahala na novorozence.
        „Kolik Dane lidí můžu vzít sebou?“
Alice hledala v paměti někoho,
 kdo by jí mohl dělat garde.
n „Mám dojem, že je to jedno,
ale doporučuji někoho,
 kdo se bude umět aspoň trochu chovat.“
Alice přikývla. Vytočila číslo a čekala.
„Mimi Torna, pronto?“
„Signorina, Mimi, tady je Alice D´oro.
Mohla bych prosím mluvit s panem Andrea Pace?“
„Ano. Moment.“
„Ahoj Alice, tady Andy, co potřebuješ?“
„Ahoj Andy, myslíš, že bude taktní pozvat
Lorina na večírek?“
„Právě ti píše esemesku.“
„A už mi něco došlo. Promiň.“
„To nic.“
A skutečně. Ona zpráva byla od Lorina.
„Drahá Alice, chtěl bych tě požádat
o svolení doprovodit tě
na Svatokristianský večírek.“
     Alice kladně odpověděla.
Opět se kolem ní točil svět,
 houpal se a dělal kotrmelce.
Smluvila si, že se pro ni Lorin zastaví před pátou.
„Před pátou?“
Dana málem zachvátil záchvat smíchu.
 „Jsou tři.“
     „Jen klid, Dane, to se zvládne.“
Pam rozhodila ruka.
„Takže koho chceš sebou?“
Alice neměla čas přemýšlet.
„Dan půjde s Veranem.
Takže já s Li Čou a a.... s tebou.“
Pam zůstala s otevřenou pusou stát.
Nakonec se příchodem Verana probrala.
„Ten oblek je rok od roku větší.“
Zapínal si rukávy a pak se přejel voňavkou,
která rázem naplnila vzduch jemnou vůní růží a lípy.
„Vezmu si ty modré.“
Zašeptala Pam a málem omdlela,
když si uvědomila s kým vlastně bude večeřet.
 
16:53
Nalíčené a upravené dívky čekaly před domem.
 Alici sužovala tréma.
Lorin si libuje ve smaragdové,
ale bála se, že to nějak špatně pochopí.
 Pam si v hlavě přehrávala zásady slušného chování,
etické a mravní zákony,
 články o tom, kdo podává první ruku...
a celá se chvěla.
Hlavně každého šlechtice oslovovat sire.
Připomínala si. Li Čou působila jako obvykle exoticky.
 Její rodiče totiž pocházeli z Číny
a na ní to bylo jaksi vidět.
 Byla velmi půvabná a dokonce nebyla nervózní.
Konečně.
 Smaragdové luxusní auto ladně zaparkovalo u jejich chodníku.
Třpytilo se a lesklo čistotou,
 jako nikdy jindy. Mrklo na dívky světly.
 A ony se k němu rozběhly.
     Při jízdě nemluvili. Dívky seděli vzadu.
 Lorin je neustále pozoroval v zrcátku.
Projeli městem.
Míjeli dětská hřiště a tenisové kurty,
 jedno malé sídliště,
 pak cestu obklopila alej lip,
objevily se pastviny a stáda koní.
To už bylo šest.
 Dojeli k hlavní budově Poclenova statku.
Vystoupili.
Líce jim laskal přívětivý větřík
a vzduch prosycovala vůně koní.
 Měsíc zářil, kulatý a bledý,
 teprve se dral na oblohu,
vidět bylo ještě docela dobře,
 ale jak den více zestárl a nabyl ponuré,
pověstné šerosti, měsíc už se ukázal.
     Lorin zazvonil. Byli tu moc drzo.
V dálce cosi zavylo.
 Vlk, pes nebo možná vlkodlak.
     „Lory, jste tu přemrštěně brzo.“
Ozvalo se za nimi. „Nic neříkej.“
Ryšavý muž v parkurovém obleku pustil otěže vraníka,
 kterého vedl a zamířil k nim.
      Lorin mu cosi naznačoval ve znakové řeči.
Jeho dávné zranění mu jinak řešit situaci nedovolovalo.
     „Á slečna Alice, těší mě.“
Muž podal Alici ruku a mrkl na ni.
 Hned pochopila.
Měla si nacvičit pozdrav určený pro hosty z „vyšší třídy“.
      „I mne, sire Poclene.“
Políbila mu prsten.
      Trochu se zarděl.
      Li a Pam ji napodobili.
 
      Těžko říct, co bylo lepší či lehčí,
co by dělaly dívky raději.
Nyní pomáhaly Christianově sestře Anně
a starší hospodyni Bessy s přípravou jídla.
A byl tam taky Tony – kuchař a Pat s Julií.
Najednou byly dívky šťastné za práci „nižší vrstvy“
 a přemýšlely, že u ní zůstanou.
     „Když jsem byla mladá,“
vyprávěla Bessy.
„můj otec dělal Poclenovým podkoního
a maminka hospodyňku a služku jako já.“
Přitom se usmívala, zjevně ji těšilo vzpomínat na ty časy.
 „Paní byla moc krásná žena a pán byl moc krásný muž.
 Oba vynikali ve velkorysosti a své služebné měli rádi.
Tomu učili i své děti:
Paní Anny, pana Christiana a pana Davida,
proto mne pan Christian požádal,
abych zůstala, pokud budu chtít.
 A právě to jsem si moc přála,
protože dělat služebnou někomu tak hodnému
a ušlechtilému, jako jemu, je radost.
 Nebrání vzdělávání
a klidně dává i hodiny jízdy na koni,
 jen musíme mít své povinnosti hotové.
 Když nikoliv, moc se pak zlobí.
Línou čeládku nesnese. On ne.
 Čas od času nás pozve na jídlo,
které sám uvaří a že vážně dobře vaří!“
Bessy se olízla.
„Tony mu pomáhá vařit pro vybranou společnost.
Ti páni, kteří přijdou, jsou moc nóbl.
 Normálně sir nemá tak vybrané hosty,
ale jednou za rok ovšem ano.
Mnozí jsou u dvora.
„ Poznamenala a oloupala další česnek.
      „Slečno Bessy, prosím, nepřehánějte to s tím česnekem.“
      Žena sebou trhla.
 „Oh, sire Christiane, neviděla jsem vás přicházet.“
V očích se jí zableskl strach z toho, že ji slyšel.
Trochu se nahrbila.
       „Stojím tu už hodnou chvíli. Ale to nevadí.
Rád pozoruji lidi při práci.“
Odpověděl. Uchopil naběračku a usrkl trochu polévky.
„Hm.“ Zavřel oči a převaloval sousto v ústech.
 Nastalo hrobové ticho.
Chutná mu či ji vyplivne do dřezu
a utře si ústa kapesníčkem.
 Ne! Polkl. Bessy spadl kámen ze srdce.
„Je výtečná.“ Poznamenal.
„Za půl hodiny jsou tu hosté.“
 Dodal a tiše, lehce jako vánek vyvál z kuchyně.
Jeho vůně červených růží se promísila s vůní jídla.
Děvčata zaraženě sundala zástěry a šla se přikrášlit.
 
     Už za čtvrt hodiny Li, Pam a Alice
seděly po Christianově boku v salónu.
Lorin hrál se sirovým druhem Davidem šachy
a právě prohrál, takže i oni byli připraveni.
      U dveří někdo zazvonil. Anna vstala a šla otevřít.
Když znovu vešla, byla sama.
     „Signor Izobel Pace s bratrem Lorisem.“ Řekla.
 A Alici se ulevilo. Tyhle dva znala.
Zatím všechno šlo dobře.
 Klidně mohla Izobela a Lorise pozdravit: Ahoj.
 Nervozita v ní stoupala dál.
     Izobel Christianovi podal ruku
a Loris ho dokonce objal. Znali se.
To Alici také utěšovalo.
      Další zvonek. Alici se sevřelo hrdlo.
 Bude se umět uchovat v takové společnosti?
      „Vítám tě Andy, jak se vede? Alvaro, máš se?
Ruku líbám slečno Mimi.“
Christian zářil radostí, hosté se začínali hrnout.
     Alice si zoufala. Další zvonek. Ne.
Nic se pořád neděje.
Teď přišli Dan a Verano spolu se zbytkem Paceových.
Brzy začala nevázaná zábava.
Všichni se sice chovali jako
 v sedmihvězdičkové restauraci,
ale Alice a její kamarádky
přestaly vnímat zvonky u dveří.
Alice jen úkosem zahlédla Christiana,
 vedoucí k nim mladého vysokého muže s vousy
a kulatými brýlemi.
     Julie už to nevydržela.
„Giulio! Giulio Notta, je tady.“
    To pomohlo Alici nevzpomenout si na to,
že brzy dorazí i šlechta.
Mladého dirigenta neznala,
ale nepůsobil jako šlechtic.
Spíš to byl takový normální kluk kolem dvaceti.
Dorazil s kamarádem Mikym – panem právníkem.
     Alici se zde začínalo líbit.
Vytvořil se hlouček kolem srandisty Alvara.
A společnost se začala hlučně smát.
    Vyrušil je však po chvíli zvonek ohlašující večeři.
 Spořádaně se nahrnuli k dlouhému stolu v hale.
Bylo jich přes dvacet, takže se trochu mačkali,
ale do dveří vstupovali
na Andyho varování po jednom.
Alice musela jít první. Nějak ji tam dotlačili.
Upravila si šaty. Vzala za kliku.
Nemohla tomu uvěřit.
Tolik krásy ještě nikdy neviděla.
Připadala si jako na zámku.
 Zlaté girlandy, křišťálové lustry,
drahé nádobí, příbory a hory jídla.
Christian seděl uprostřed dlouhé strany podkovy,
po jeho boku seděli honosní muži různého věku.
A hleděli na příchozí.
     „Slečna Alice.“ Oznámila Anna stojící u dveří.
Muži jí pokynuli na pozdrav. Rozbušilo se jí srdce.
       „Vezměte místo slečno.“
Christian ukázal na pravé rameno podkovy.
      Raději začala od začátku.
To ale znamenalo sedět vedle trochu střapatého,
hubeného, světlovlasého muže ze šlechty.
No budiž. To zvládnu řekla si a posadila se.
     Ostatní přicházeli stejně.
 Když všichni seděli, Christian vzal za ruku svého druha
a vstal.
„Vážení sirové, drazí přátelé.“ začal.
„Dříve než si otupíme smysly při našem báječném,
 tedy aspoň doufám, hodokvasu, rád bych vás,
drazí moji šlechtičtí přátelé,
představil mým drahým přátelům z dola.
Jsou to nesmírně milí lidé, drahé bytosti,
bez kterých by můj večírek nebyl tak veselý,
protože oni se bavit prostě umí a vás ještě neznají.
Tak promiňte trochu zdržení.
       Začnu hned zleva.“
      Alice si uvědomila,
 že se začíná od jejího souseda.
 Vzdychla a co nejméně zvědavě se na něj ohlédla.
      „Sir Bob,“
Všichni vzrušeně zatleskali.
      Alice to nevydržela, probodla sira Boba pohledem.
Snad to není ten... ne.
Tohle je přece blondýn, čistý blondýn.
     „Tedy sir Robert Eagle, dále sir Julian Daner,“
vzrušení trochu opadlo.
 Sir Bob byl zjevně favoritem.
Sir Julian působil mladě a Alici dokonale okouzlil.
Kolik mu mohlo být? Pětadvacet?
Musela pořád na něj hledět a přála si,
 aby on se podíval na ni.
Cítila však pohled svého souseda, sira Boba
a trochu jí to bylo nepříjemné.
 Z dálky slyšela, jak Christian svým přívětivým
a laskavým hlasem představuje ostatní
u své strany stolu, tak zdálky,
 že slovům nerozuměla.
 
     Pojedli a odebrali se zpět do haly.
Alice očima sledovala vřavu.
Li právě hovořila s Annou a nějakým mladíkem,
který dorazil pozdě.
Pam se očividně zakoukala
do okatého bratrance advokáta
Mikyho Luigiho Tepessi.
Takže ona sama zůstala osamocena vně kola.
 I Lorin byl pryč. Z večeře spěchal někam ven.
Trochu byla ráda, protože teď možná narazí na Juliana
a budou si moci popovídat.
Musí to vypadat jako náhoda.
Říkala si a čekala. Tápala mezi hosty.
Někdo začal jemně hrát na harfu. Ohlédla se.
Byl to Lorin.
Krásný, jako smaragdový náhrdelník
a čistý s půvabem holubice.
A Alice byla ještě radši.
 Hledala Juliana. Neviděla ho. Odešel.
 Pomyslela si a do očí jí pomalu pronikaly slzy.
      „Slečno Alice, co vy tu tak sama a smutná.“
      Zamotala se jí hlava.
Sir Julian stál přímo u ní a mluvil k ní.
Uvědomila si, že zírá na sira Boba sedícího
na druhém konci sálu. Málem zčervenala.
    „Inu přemýšlela jsem, sire Juliane.“
Odvětila, odtrhla oči od tajemného šlechtice.
      „Sama?“
      „Sama.“
      „O siru Bobovi?“
I on na něj pohlédl a pobaveně se usmál.
„O něm přemýšlí mnoho lidí.“
     Výborně. Konverzace navázána. Jen to teď nezkazit.
     „Vážně?“ Také se usmála.
     „Ano. Je to podivín.“ Odpověděl a ztišil hlas.
„Mnoho věcí se o něm říká.“
     „Co když já jen... na něj zírala... a mé myšlenky se odebíraly jinam.“
Rozevřela rty ve škádlivý úsměv.
      „Tak jste ho na moment odsunula jinam.“
 Málem se rozesmál.
„Vím, že vás zajímá, co se o něm říká,
ale asi by vás to nezajímalo,
dokud bych lišácky tu věc nenakousl.“
     „Ale kdeže, sama bych se bývala zeptala.
 Je to tajemný muž, ale v tu chvíli jsem myslila na vás.
 Bála jsem se, že jste odešel.“
Nepřestávala se usmívat.
     „Na mne? Ale prosím vás.“
     „Na vás.“
     „Jste krásná a milá.“
     „Děkuji.“
      „Máte ráda legendy?“
      „Ano, sire, takové věci mne doslova přitahují.“
 Usmívala se, ale svět se kolem ní začínal opět houpat.
 Měl černé vlasy a temné oči.
Jeho melodický hlas ševelil
jako šelest větru v koruně osiky.
Vypadal jako princ z pohádky.
Tedy tak jí připadal.
     „Co by jste řekla sklence
Letní vášně a kostce čokolády,
 tamhle u volného stolu?
Pověděl bych vám pak vše o siru Bobovi.“
    Přikývla. „Vy víte, jak na mne, sire Juliane.
Jak bych mohla odolat fantastickému vyprávění
o tajemném, plavovlasém šlechtici.“
     Políbil jí ruku.
 „To nebyla past, má drahá, to byl jen návrh.
 Pravda, mrzelo by mne, kdyby jste odmítla.
Ale rozhodně vás nenutím.“
    Zvážněla. „Ne ne, já půjdu ráda,
 jste velmi milý a laskavý a já se,
promiňte mi to slovo, prostě nudím.“
Políbil mi ruku!
Celá se roztřásla vzrušením a radostí,
ale jen zevnitř.
Na ven musela být klidná.
      Vedl ji k volnému stolu.
 „Tak té nudě učiníme konec, co říkáte?“
Znovu se usmál.
       Přikývla. Už seděli naproti sobě u malého stolu
a hleděli si do obličeje.
       „Vy sira Boba znáte dobře?“
Zeptala se a pokoušela se zakrýt trému.
       „Vlastně ano.“ Odvětil pomalu.
„Ale mnohé jen z vyprávění.“
      Poznala, že v tom bude něco víc než to.
 Nadchlo ji to. „Připadá mi zvláštní.“
     „On je až příliš zvláštní, slečno Alice.“
Zadíval se někam pod stůl.
     „Jestli nechcete, můžeme mluvit o něčem jiném.“
Trochu jí začalo být líto, že už se na ni nedívá.
     „Ne, to je v pořádku.
Vlastně mne mrzí, že se takhle o něm mluví,
ale prolomit hradbu jeho záležitostí je složité.“
     Přikývla.
Načechrala si vlasy – ani nevěděla proč to dělá.
 „Jste se sirem Bobem přátelé?“
      Vzdychl. „A jsme zde.“ Pozvedl nepatrně oči.
„Je to můj kmotr. Ale ujišťuji vás,
že moc na něj prozradit nemohu.
Tedy mohu, ale nevím zda je to pravda.“
    Položila mu dlaň na hřbet ruky – teda vlastně sama ruka
 se jí zvedla a přistála tam na tom místě.
Donutila se neucuknout.
 „Ale to je přeci jedno, pokud je to hodný člověk.“
       Přiložil svou pravici. „To je.“ Usmál se.
      Opět si hleděli do očí.
      Hovořil tiše a pomalu.
„Povím vám jednu věc, ale prosím nesmějte se.“
     „Nebudu.“
     Opět vzdychl a na okamžik se zadíval na zem.
„Existuje mnoho verzí o jeho původu.
Jedna vypráví, že se v něm vrátila krása
a ušlechtilost, ale také moudrost Anwina,
 jiní toto rozvádějí a mluví o tom,
že on je Anwinův dědic.
Tito se rozdělili na tábor těch, co tvrdí,
 že můj kmotr je elfí kníže z Ephelienu
a na tábor těch, kteří v něm vidí jen člověka
s elfím srdcem.
 Druhá vize popisuje, že kmotříček přiletěl z vesmíru,
že se jeho koráb porouchal
a on zůstal navždy uvězněn zde na Zemi.
 Povězte mi, co si mám počít,
když o něm vím jen toto?“
     Skutečně se nesmála. Chápalo ho.
„A ptal jste se?“
     „Ne. Tedy ne jeho. Jen otce.
Otec nevěděl.
Jen mi vypověděl, jak se seznámili
a jak je mu blízký srdci, jak mu bezmezně věří.
Nemohl mi ani říci, kde a kdy přišel na svět,
 která žena ho rodila, kdo byl jeho otec,
odkud pochází, kde pracuje, kolik mu je let.
Brzy jsem vyrozuměl, když po mých narozeninách,
kdy mi otec daroval koupený titul,
 o kterém nic vlastně nevím,
 rodiče zemřeli a já začal žít u kmotra,
že kmotříček vlastně nepracuje,
občas zahraje lidem pro radost,
 jindy zase uváže kytici – dívkám i věneček,
 nastávajícím ženám i svatební ozdoby,
mužům dárkové kytice.... občas recituje své básně...
jindy dlouze mluví s lidmi o jejich trápeních
a všichni od něj odcházejí šťastní.“
    Bohém? Teď? V téhle době?
Trochu to Alici zaskočilo.
 „Promiňte mi ten dotaz, ale to ho uživí?“
      Zavrtěl hlavou.
 „Co jsem vypozoroval, chodí za ním hlavně chudí,
nebo ti, kteří pracují,
ale nemají na drahé věci.
Za kytice platit nemusejí a zpěv také ne,
pokud nechtějí.
Mnohdy mu upečou bábovku, dají pár drobných.
 On si prakticky nic nekupuje, jen to co potřebuje.
 Žije skromně. I když nezdá se mi,
 že by měl malý majetek.
Chová koně a vyrábí víno.“
   Alice byla unesena. To je přece úžasné!
„A proč se nezeptáte?
Třeba by vám všechno pověděl.“
      „Bojím se, že poví-li bude to jen pramálo.“
      „Copak on nemluví?“
      „Mluví, ale zřídka.“
      Alice tápala po slovech,
které se vzdalovaly, jakoby je zapomínala.
 Oslněna – mladý princ pro ni přijel na bílém koni.
 A tak se slova ujal on.
Mluvil dlouho a docela legračně,
protože se právě dostal ke svým trapasům.
 Pomalu přicházelo na tykání.
    „Jsem Julian. Nechme té hry, Alice, oba dobře víme,
 že civilní mluva a způsoby nám sedí víc
něž ty šlechtické tady.
Sir Christian by to přeci pochopil. Pojďme si tykat.“
Nenaléhal. Jen konstatoval.
Pořád měli dlaně spojeny.
     „Já souhlasím, ale tvůj kmotr?“
     Viděla, jak se mu zablyštili oči.
Zavrtěl hlavou a ohlédl se
na sličnou tvář sira Boba.
    „Tomu je jedno Alice, létá beztak
ve svém světě a hubovat nebude,
pokud budu s dívkou krásnou
 jako letní noc za hvězd a s měsíčkem kulatým,
jako svatební prstýnek, jako kolo života...“
    Cítila jak jí proudí teplo. Cože to řekl?
Řekl že je krásná jako... ano tak to řekl.
 
     Sál se vylidňoval. Nocí zahřměl hrom a blikl blesk.
 Zavytí prolétlo tmou a Alice věděla,
 že to volali na měsíc vlkodlaci.
Pak se ze vsi ozvali v odpověď psi.
Otevřenými okny šuměla křídla netopýrů
a dvou či tří sov.
    „Je k půlnoci.“ Řekl někdo.
Jeho hlas zazněl tak nadpozemsky,
medově a jemně chraplavě.
 Byl to mladý výkřik.
 Všichni strnuli. Romantické osvětlení svíček zhaslo.
 Několik dívek zavřísklo. Nastalo hrobové ticho.
 Pak hrom, hned blesk. Od blesků pálily oči.
Dunivá rána v uších doznívala.
    „To bylo tady... blízko.“
Šepot sira Christiana byl trochu naplněný strachem.
      „Za kopcem.“
 Řekl znovu ten hlas.
„Vyvádějí zvířectvo, hasí požár,
mají radost, že celá rodina i podkoní jsou živí.
Oni to zvládnou.“
     Alice se chvěla. Nikdo nemůže vidět za kopec,
leda by šlo o telepatii, nebo něco podobného.
    Zavytí krvelačné bestie. Odpověď jiných.
Odpověď ze vsi. Chladno.
Alice myslela, že omdlí.
     „Kmotříčku.“
     Viděla Juliana, jak kráčí k siru Bobovi.
Ten si tiskl obličej do dlaní.
    „Je to dlouho...“ Zavzlykal.
    „Co je dlouho kmotříčku?“
    Julianovi se odpovědi nedostalo.
Oheň v krbu se zvedl do výše, vyprskl a vyhasl.
Jen uhlíky zůstaly žhnout.
Všichni trnuli hrůzou.
Julian přešel k Alici a za paži ji vedl ke křeslu
sira Boba, aby mohl být u nich obou.
     „Neboj se.“ Zašeptal jí do ucha a políbil na tvář.
„Jsem s tebou.“
     „Co teď bude?“ Jeden z hostů vstal k oknu.
 Všechna už byla opět zavřená.
„Konec světa?“
Pronesl zoufale. Jeho postava se jevila
jak černá socha na mohyle
v zemi mrtvých, nebo ještě dál,
 osvětlována světly přízračných hněvů mračen,
bijících do sněhů úzkosti smrtelníků.
     „Nehněte se!“
Sir Bob vykřikl jako by se dusil.
 Přestal skrývat tvář.
A jeho vlasy zářily podivně zlatavě žlutým světlem.
 Vstal. Stál pevně jako košatý strom,
silný a statný jako horský štít.
„Nikdo se nepohne!“
Teď burácel. V očích měl podivný svit.
    Alice i ostatní uposlechli.
 Rozesela se tma a dvanáctery hodiny
a zvonec na věži statku odbili půlnoc.
     „Stůjte! Minulost je slepá, ale hloupá není.“
Sir Bob přehlédl celý sál. Zaduněl hrom.
 Vlkodlaci zavyli blíž. Zem se otřásla.
Dům nepatrně zasténal.
Náhle probleskla záře v krbu
a na okamžik zaslechli výkřik,
 zasténala v komíně meluzína.
Prostředí se změnilo jako kouzlem
a zaplály svícny.
 Z vedlejšího pokoje vyšla uplakaná
asi třicetiletá žena.
      „To jsem já.“
Zajíkla se Anna překvapením.
     Z dalšího pokoje vyběhl
zhruba dvacetiletý zrzavý mladík,
v němž Alice poznala sira Christiana.
      „Maminka umřela.“
Zašeptala, tvář jí kropil pláč.
Objala bratra a ten objal ji.
     Alici hrkli slzy do očí. Už nechtěla nic vidět.
Ale dům vzpomínal dál.
Ukazoval jim teď jiný večer.
 Z téhož pokoje, jako předtím mladá Anna,
 vyšla uplakaná žena.
    „Maminka.“ Zahrčel tichounce sir Christian.
    Nikdo se nehnul, protože znovu varoval sir Bob.
    „Tatínek umřel, děvčátko moje.“
Řekla přes pláč a objala dceru.
    Sir Christian se hlasitě rozeštkal.
 Blesk proťal nastalou tmu.
 A prudce zhasl. Alice hlasitě oddychovala.
Julian ji tiskl za paže a hleděl na zmizelý obraz.
Sir Bob potřásl plavou hlavou.
Jeho oči temně zasvitly nové černotě.
    „To není vše.“
Zašeptal.
    A vážně.
Opět světlo a opět obraz mučily čekající svědky.
 Co uvidí teď? Na pokoj si kleklo pošmourno.
Cizí mladík v podivně zastaralé robě kráčel k nim
ze schodů a táhl sebou židli.
Cosi skřípělo v rohu místnosti,
houpalo se a pleskalo o zeď, přesně tam,
kde se výklenek svažoval ke stěně.
Hrůzostrašný pohled! Byla to oprátka.
Mladík pod ni přivláčel židli.
Vystoupil na ni.
Nasadil si na krk provaz a židli odkopl.
    „Ne!“ Zaúpěla Anna.
    Houpající mladík se rozplynul a zas byla tma.
    „Kdy tohle skončí!“ Julian už to nevydržel.
Rozmáchl se rukama a mocně uchopil svého kmotra.
„Ty to víš, že!“
     „Teď.“ Hlesl jen sir Bob. „Je konec.“
Znovu se posadil.
 Ale hned se vymrštil zase na nohy.
„Bože!“ Vyvalil oči a zbledl téměř jako svoje hříva,
která, jak pohnul hlavou,
 znovu vzplála jak pochodeň.
„Vražda! Vražda! Uši! Noha! Vražda!“ Křičel.
„Několik! Několik! Hodně naráz! Jinde!“
      Julian vzal kmotra do náruče.
„Kmotříčku, uklidni se.“
 Donesl ho k pohovce a tam ho položil.
„Kdy se to stalo?“ Zeptal se.
    „Deva... devatenáct set... nevidím poslední dvě čísla...
už je... už je to pryč...“
Sir Bob zavřel oči. Usnul.
     „Viděl, na co dům vzpomínal v jiném pokoji?“
Zeptal se sir Christian,
 který šokem zapomněl plakat a uklidnil se.
    „Podle mě ano.“ Ozval se Dan.
Verano ho mrzutě vezl blíž k nim
a byl bílý jako stěna.
    „Je to senzibil?“ To se zase ptala Li.
    Alice zpozorněla. Tak takhle to je.
Žádný elf, žádný mimozemšťan, senzibil je to.
V duchu se pousmála. 
     „Ne.“ Dan mluvil vážně a klepal se mu hlas.
„Věděl, že to uvidíme, to je budoucnost.“
     „Jenže,“ namítl Miky Sogno.
„třeba jen cítil, že to přijde.
 Ale nevěděl, co to bude, to senzibilové umí, Dany.“
     Verano se nadechl. Spustil ruce podél těla.
„Jistě. Myslím ale, že tuší věci napřed
a vnímá co už bylo, chudák.
Vidí zpět i napřed. To je unavující.
Někam přijdeš a vidíš, tady někoho zapíchli
a bude to ještě třikrát. To bych nezvládal.“
     Dan sklopil hlavu. „Stačí jednou, že?“ Špitl.
     „Přesně.“ Přikývl Verano.
     Alice otevřela a zavřela ústa
než se odhodlala vložit se do hovoru.
 „Takže je to člověk?“
    Dan zvedl hlavu.
„Alice, to je věc, kterou nejsem kompetentní povědět.
 Možná je, ale také není.
Dát to prozkoumat odborníkům
by bylo moc nebezpečné.
Nejspíš by chtěli získat sira Boba pro výzkum
a pro kriminalisty.
 Byl by lepší než Spilbergův tušitel a co pak?
Nebo by mu napíchali drogy a chemikálie,
nebo ho mučili jinak.
Dobře, pravděpodobně je člověk,
ale je pro lidstvo moc zajímavý.
Sire Juliane, ostatní, mlčte!
Pokud máte kouska citu v těle,
pokud jste jen trochu spravedliví,
doteď nikdo nevěděl jak to je,
 tak to tak nechme. Umučili by ho.
Nebo by jeho schopností někdo
zneužil pro zločiny či válku.
To přece nemůžeme dopustit.“
     Hosté přikývli.
     „Kdo promluví, bude mít na svědomí lidskou bytost.“
Sir Christian raději všechno podtrhl
aby nic neušlo žádnému přítomnému.
„Přísahejte!“ Řekl nakonec.
    Sborové:
 „Přísahám, že žádné tajemství odtud neodejde,
 že si ho nechám pro sebe na celý svůj život
a ani v hrobě o něm nepromluvím,
 ve jménu Královny, Ježíše,
ve jménu míru našeho lidstva.“
 Prolétlo tmou jako šepot duchů a víl.
     Ne všichni sice přísahali
„ve jménu Královny“ ale dost jich bylo.
     V tichu, které se následně uvelebilo,
otevřel sir Bob oči. Vyhledal jimi Juliana.
 „Udělej to teď.“ Usmál se.
     Alice pohlédla na Juliana s obavami,
protože netušila o čem sir Bob mluví.
    „A co mám udělat?“
Oplatil úsměv Julian.
    „Polib ji, hlupáčku.“
    Bylo to krásné.
 Alice nikdy nic takového nezažila.
Už ji pár kluků líbalo, ale ne takhle.
Skončili trochu rozpačitě,
protože si uvědomili pohledy ostatních.
Julian se ale nezalekl. Klekl si.
 „Miluji tě Alice, moc bych si přál, abys byla má dívka,
 ale pokud odmítneš, budu to chápat.
Citům nelze poručit.“
Řekl a políbil jí ruku.
     Před svědky? Zrudla. Nevěděla co říct.
Otevřela ústa a zůstala tak.
On sklopil hlavu a zadíval se do země.
     Sir Bob vybuchl smíchy.
„Ty se musíš předvádět za každou cenu, že jo, Juliane?“
A popadal se za břicho.
    Alice už to nevydržela a rozesmála se taky.
I Julian se začal smát. Všichni se smáli.
 Alice vlétla Julianovi do náruče.
 „Já nikomu nic poroučet nemusím,
 abych mohla souhlasit. Jsi úžasný...“
      „Komediant?“ Uchechtával se sir Bob.
      „To taky.“ Přikývla Alice a políbila Juliana na čelo.
      „Jsem rád, když se moje vize plní tak rychle.“
Zašeptal sir Bob a usnul.



 

 
**