Kalendář

Statistika

* Varování

Varování




John otevřel oči. Cítil se výtečně.
Seděl ve svém bytě
a bylo naprosté ticho,
jen hodiny na zdi měřily čas neposedným tikáním.
Tak trochu v polospánku
a v pololeže John zamžoural ke knihovně,
něco ho tam pořád táhlo.
Stál tam možná mladý,
možná jen zachovalý muž v tmavě hnědém obleku,
černé oči mu žhnuly jako uhlíky
a kratší černé vlasy se mu lesky jako havraní pera,
 dlaně držel spojené na hrudi
a prsty propletené jako hady.
Zezadu mu čouhala
a do dvou stran se rozpínala šedavá křídla.
John zamrkal a štípl se do ucha,
aby se ujistil, že je vzhůru,
připadal si unuděný a ospalý,
takže klidně se mu mohlo tohle všechno zdát.
 Když si uvědomil, že nespí,
napadlo ho, že si pro něj přišel Anděl smrti.
Napřímil se a klidným
a pevným hlasem položil otázku.
„Kdo jste?“
Anděl, který si teď zkoumavě prohlížel rybičky v akváriu
a usmíval se na ně,
se otočil na Johna a odhodlaně odpověděl.
„Anděl Anwin.“
John zamrkal. „Anděl?“
 Znovu si připomněl, že nespí
a že jeho první myšlenka je blbost
a andělská návštěva je totální kravina.
„Anděl.“
Přikývl Anwin a zamával křídly, ale nevznesl se.
„Vidíte přece, že mám křídla, Johne.“
John vstal a utáhl si šňůru u županu.
„A odkud znáte mé jméno a co mi chcete?
Já vás neznám.
Jestli si pro mne jdete, já nikam nejdu.
Chci žít!“
„A basta!“
Usmál se anděl ,vznesl se do výše
a přeletěl místnost, uchopil do štíhlé ruky knihu
ležící u počítače, přistál za Johnovým křeslem
a podal mu knihu.
„A co má jako být.“
John neměl náladu na nějaké žertíky.
A ještě k tomu zazvonil telefon.
„A vidíte, že jdete nevhod, mám práci.“
John odhodil knihu na pohovku
a zvedl telefonní sluchátko.
„Ahoj, Anno, jasně, že mám čas.“
„Můžu přijít? Hned?“
John se zamračil na anděla, který listoval v novinách.
„Vypadněte!“
Naznačil mu rty.
Anwin zavrtěl hlavou
a usadil se do křesla místo něj.
„Anno, pokud to nespěchá, tak prosím až jindy.“
„Tak já ti to povím v krátkosti teď.
Zdálo se mi, že tě magnetizuje anděl.
 Johne, to může znamenat dobré i špatné věci.
Věříš na anděly, že jo?“
„Jistě, Anno. Díky. Dám si pozor. Ahoj.“
John zuřivě zahodil sluchátko
až telefon spadl a rozbil se.
„Už mi ty řeči lezou krkem. Jdu spát!“
„Johne, nechápu proč se na mě zlobíš.
Já jsem ti přece nic neudělal
a ke slovu si mě ještě nepustil.“
Anděl vstal a pustil ho sednout,
protože tohle bylo jeho oblíbené křeslo.
John se posadil a pomalu se uklidňoval.
„Tak kdo teda jste?“
„Anděl Anwin a přišel jsem ti říct,
že tvůj den se blíží.
Jezdi pomaleji a přežiješ.“
„Tak takhle to je!“
John už zase soptil.
„Už si mi řekl, cos měl,tak zmiz! Slyšíš.
Jdu spát. Pozdravuj nahoře a padej.“
„Jak si přeješ, Johne. Myslím své varování vážně.
 Pamatuj na to.“
Anwin luskl prsty a rozplynul se.

Druhý den se John vydal jako vždy
ve všední den do práce.
Nemyslil na anděla a jeho varování,
vyhnalo mu je z hlavy zaměstnání.
A vůbec považoval setkání
s Anwinem za nerudný a hloupý sen.
Zamyšleně nasedl do svého vozu na nastartoval.
 Náhle si vzpomněl na třepetající křídla
a medový hlas stvoření,
 které včera večer polapil stín
a jako pára se vypařilo někam do vzduchu.
„Myslím své varování vážně.“
Znělo mu v uších.
 Ale nedbal toho, měl už dvě minuty zpoždění,
takže sladký hlas létající bytosti vystřídala vidina,
 jak ho šéf seká do nudlí s mákem.
Řítil se ulicí jako o závod.
Zabočil na křižovatku, spěšně zkontroloval semafor,
aniž by zpomalil.
Když opět obrátil pohled před sebe,
spatřil vyděšenou tvář ženy,
slyšel její křik a nářek dítěte,
 které náhle přestalo plakat.
Oči Johnovi oslepovalo světlo a připadalo mu, že letí.
 Zavřel oči a přál si už konečně přistát.
Proč nesedí ve svém autě.
Proč někam letí?
Když je znovu otevřel, viděl se ležet v rozbitém autě,
zkrvavené tělo malého chlapce
čouhající z vraků dvou osobních aut
a oheň olizující tělo mrtvé ženy.
John na ten obraz hleděl nedůvěřivě a s hrůzou.
Teď už dorazili hasiči a hasily trosky,
lékař prohlížel těla ležící na zemi.
John tam stál a pomalu mu docházelo, co vidí.
„Tohle máš na svědomí ty, Johne.“
Ozvalo se za ním.
Otočil se. Anwin stál kousek od něj, tentokrát bez křídel,
a dojídal jablko.
„Tvůj den je zde.“
John sjel anděla zamračeným pohledem.
 K Anwinovi se tulilo tříleté dítě
a pokoušelo se mu najít otvor do kapsy,
ale zjevně byl dobře rafinovaný,
takže se to chlapci nedařilo.
Nějaká žena stála za ním
a s úsměvem sledovala svého potomka,
 jak se šťourá v andělově kapse.
Anwin vykročil k druhému autu,
které John měl na křižovatce vidět,
ale přehlédl ho.
Dítě se ho drželo za kalhoty.
Když Anwin dorazil, vyskočil z auta na něj velký pes
a začal mu lízat obličej.
 Anděl ho postavil na zem
a podrbal ho za uchem
a podal nějakému muži ruku a vytáhl ho na nohy.
„Ach bože! Vy, vy jste. Smrtka?“
 Pronesl muž k Anwinovi a ucukl.
„Ano. Jsem Anwin, anděl smrti.“
Muž se zatvářil zoufale.
„Já jsem zemřel?“
Anděl přikývl.
„A co moje těhotná žena?“
„Je mi jí líto,
ale nemohu s touto situací nic dělat.
Není to v mé moci.“
Muž se zachvěl a sklopil zrak.
 „Já vím.“
Zašeptal.
Anwin vzal muže za paži
a chytil za ručku malého chlapce
a vrátil se k Johnovi.
John se zahleděl na své tělo, které oživují lékaři.
Přál si umřít. Zabil tři lidi a psa.
Styděl se.
Chtěl co nejpokorněji zformulovat otázku,
ale nějak mu to nešlo.
„A co já?“
„Ty?“ Pravil anděl. „Budeš žít.“
John zalapal po dechu.
„Ale já si to nezasloužím.“
„Zasloužíš. Smrt by byla pro tebe ulehčením trestu.
Horší pro tebe bude žít.
 Uneseš to, že si vrah tří lidí? Co?
Tak bylo rozhodnuto.
Jen se trap, že stárneš, máš vnoučata,
 ale ti, které jsi zabil, žít nemohou.
Trap se, že lidé z domu, kde bydlíš,
 na tebe nahlížejí jako na vraha.
Trap se, že blízcí odchází, ale ty tu jsi stále.
Odseď si vězení….
Pak třeba se jednou vrátím a odvedu si tě.
 Dnes ale ne. Sbohem, Johne.
Já tě varoval vzpomínáš?“
Anwin luskl prsty a rozplynul se a s ním i ti,
které si před Johnovýma očima odvedl.


 
**