Kalendář

Statistika

* Z ďáblova útesu

Z Ďáblova útesu

Lucy se přistěhovala s rodiči do nového domu.
Získali tak velkou zahradu u útesu
zakousávající se do moře, které líbezně šumělo.
Na útesu také stál maják.
Otec Lucy byl ujištěn, že maják nefunguje už roky
a že sem žádné lodě nezaplouvají,
odvádějí je odsud jiné majáky
a že tenhle
„Ďáblův útes“
nikdo
nenavštěvuje.
Lucy ani její rodiče si z takových řečí nic nedělali.
Maják je zkrátka rozbitý
a město nemá peníze na jeho opravu,
tak napovídalo lidem lži o duších,
vlkodlacích a vílách,
aby veškeré majitele lodí odradili od toho,
aby sem pluli, protože by o ostré kameny
mohli lehce rozbít své lodě.
Ovšem to nebylo všechno,
asi dva, či tři metry od kraje útesu trčela
na rovném povrchu kamenná mohyla,
jako nějaký hrob.
Lucy měla tím směrem
okno svého
podkrovního pokojíku v domečku,
kde s rodiči bydleli.
Takže na mohylu, útes i maják dobře viděla.
Její rodiče měli okna ložnice na druhou stranu.
První noc spala Lucy tvrdě.
Pan domácí, který jim horní patro levně pronajal,
měl z toho radost
a řekl, že je to vzácnost,
ale třeba že se tu oni udrží navždy.
„Hosté před tím vydrželi tak maximálně týden.“
Dodal smutně.
Maminka Lucy řekla, že Pan domácí,
jak ho oslovovali, přijímá hosty,
aby si přivydělal a také, aby nebyl sám.
Lucy to „sám“ trochu vrtalo hlavou.
Pomyslela si, že mu zemřela žena
a on ji stále miluje a tak jen přijímá hosty,
aby mu dělali společnost,
ale že nechce mít nic společného s láskou i přesto,
že mu mohlo být nejméně třicet.
Druhé noci Lucy nemohla usnout.
Snad možná proto,
jak myslela na nešťastného Pana domácího.
Snad možná proto,
že měla tíživý pocit z mohyly tam venku.
Napadlo jí totiž, že je to hrob jeho ženy.
Když nakonec Lucy usnula, zdál se jí sen.
Byla noc a ona stála v noční košili venku pod okny.
Dívala se na mohylu a na útes.
Foukal trochu vítr a pršelo.
Vlály jí vlasy kolem obličeje a byla jí zima.
Nějaká žena s nějakým mužem se hádali v majáku.
Náhle žena vyběhla ven.
Plakala. Byla bosá a utíkala k útesu.
Muž se hnal za ní a volal ji jménem.
„Marry! Marry! Počkej! No tak Marry!“
Žena doběhla k okraji útesu a skočila.
“Ať tě tahle bouře zardousí!“
Její výkřik následovalo zahřmění,
strašlivé zaburácení hromu.
Zůstal stát u mohyly a zíral přes okraj skalní stěny.
 „To ne!“ Vykřikl. „To ne.“
Ozvala se rána.
Blesk uhodil do buku stojícího nalevo od muže
v husté stromové řadě
a přeťatý na něj spadl.
Muž zůstal mrtev ležet.
Lucy se celá zpocená probudila.
Z očí jí kanuli slzy
a noční košili měla doslova promočenou.
Už do rána neusnula.
Ale nechala si sen pro sebe.
Den proběhl normálně.
Pan domácí pochválil polévku,
kterou Lucyna mamka pro všechny udělala
(Rozhodla se totiž vařit i pro něj,
měl velikou radost a zlevnil opět nájem.
To nebyl důvod,
proč pro něj všichni tři něco udělali,
ale potěšilo ho to.)
Paní Dora dokonce udělala pro
Pana domácího obvyklý čaj o páté.
(Všimla si, že je to jeho zaběhlý rituál,
tak ho chtěla rozveselit,
protože skutečně nebylo nic,
co by ho aspoň trochu donutilo k úsměvu.
Teď se mu na tváři objevil mdlý úsměv,
ale hned zmizel.)
A pozvala i svého muže a Lucy na koláčky,
které upekla.
Lucy se houpala na houpačce
(i pro dospělé dámy a dívky)
pojídala koláčky a sledovala motýly
jak létají po zahradě.
Náhle zjistila, že ji někdo houpe.
Byl to Pan domácí.
Konečně se mu zahleděla do tváře.
Tmavé brýle mu zakrývali oči.
Vykukoval malý nos a smutná ústa.
Vlasy měl Pan domácí černé
jako srst arabského vraníka
a jako obvykle byl oblečen
v černém obleku s bílou košilí.
Bledolící a půvabný,
vypadal tak zámožně.
Na pravici, kterou ji houpal,
měl zlatý zásnubní prsten a dva stříbrné menší.
Druhou držel zvolna podél těla.
Rodiče odešli, že prý mají zase nějakou práci.
Lucy teď práci neměla,
takže setrvala na houpačce.
Tu si najednou, jako by jí to bouchlo přes hlavu,
vzpomněla na sen, který se jí zdál.
Trochu zalapala po dechu.
Přivřela oči, nedala na sobě nic znát.
On se díval na ni a nepřestával ji houpat.
Pořád a pravidelně ji houpal.
Přála si s ním povídat, ale nevěděla jak začít.
Pak dostala nápad.
„Nechcete, já vás také pohoupu?“
Sklopil pohled k zemi.
„Vám se to slečno Lucinko, nelíbí?“
Zavrtěla hlavou.
„Líbí, ale jen jsem vám chtěla nabídnout,
že vás také pohoupu.“
„Nezvládla by jste to Lucinko.
A krom toho… ale můžeme se houpat spolu.“
Souhlasila.
Posadila se mu na klín a houpali se.
„Jste tak vážný.“
Začala.
„Chtěla bych vás rozveselit.“
"Co bylo, bylo. Mě už veselí nevrátí nic.
Nechejte to být.
Jsou to pro mne moc bolestivé záležitosti.“
Zachvěla se.
„Ale něco přeci musí.
A já to najdu a dostanete to.
Jste hodný a nezasloužíte si utrpení.“
Postavil ji na zem.
„Jste laskavé děvče.
Bojím se ale, že tuto věc nenajdete.
Je pryč. Nevím co se vlastně stalo
a bolí mě minulost.“
„Moje teta ztratila muže, zemřel a říkala tohle taky.
Pak se seznámila s Evženem
a už se zase směje.“
Zavrtěl hlavou.
„Nechci lásku! To ona způsobila tohle všechno.“
Odešel a Lucy pochopila.
Jedna z těch osob, které viděla v tom snu,
byla jeho láska a on ji ztratil.
Proto je tak smutný.
Buď jeho snoubenka skočila ze srázu,
nebo jeho druha zabil strom.
Ano, úplně klidně ta hádka
mohla vzniknout kvůli němu.
Ta žena ho milovala,
ale on miloval toho může
a ten muž jí to řekl.
Nebo ta žena milovala toho muže
a on jí řekl,
že miluje Pana domácího.
Nebo Pan domácí miloval tu ženu
a ona mu byla nevěrná s tím mužem,
litovala toho a zabila se.
Nebo milovala oba a nemohla se rozhodnout.
Nebo milovala toho muže
a byla mu nevěrná s Panem domácím.
Nebo je Pan domácí ten muž,
ale to asi ne, protože by musel být duch.
Nebo Pan domácí miloval oba naráz
a nemohl se rozhodnout.
Nebo je Pan domácí mimozemšťan.
No, tak to jsem teď tomu dala korunu.
Pomyslela si Lucy a vydala se do domu.
Ale otočila se a šla k mohyle.
Odstranila nehty mech.
Objevil se zamšelý nápis vyrytý do kamene:
Marry anne Clow.
Pak se písmo nedalo přečíst.
Kus dál, ale pokračovalo:
Vzpomínám s láskou Eda.
Lucy se rozhlédla
a za mohylou byl další menší opracovaný kámen,
kde stálo:
Strom mi vzal duši tvou
I tvé tělo mi bylo sebráno
Snad říší tvojí snovou
Půjdu bude-li mi tak dáno

S láskou Eda

Lucy nedokázala potlačit slzy.
Rychle si je usušila a běžela do domu.
Vyběhla schody a praštila sebou na postel.
Plakala, až měla mokrý polštář.
To ji nějak uklidnilo.
Znovu začala normálně myslet.
Eda bude jméno Pana domácího.
No jistě!
Otec jednou říkal matce,
že ve schránce viděl úřední dopis pro
Eduarda Mirelliho!
Jak mohla být tak hloupá,
že jí to nedošlo hned?
Ale co to vidí teď.
U mohyly stojí ta žena, kterou viděla ve snu.
Lucy se obula a spěchala tiše dolů.
Eda zjevně už spal,
protože se dole už nesvítilo
a byla tma jako v pytli,
jak se sem vloudila noc.
Lucy se vyplížila z domu až k mohyle.
Opravdu tam stála Marry.
„Marry,“ oslovila jí dívka. „Chci vám pomoci.“
„Já vím.“ Řekla Marry.
„Já už to dál nemůžu snášet!“
Téměř křičela.
„Moje rodina Davida odvezla!
Je to moje vina! Milovala jsem ho, ale on…
Eda tak trpí!“
Lucy ji vyzvala ať se posadí a pak ji následovala.
„Co se vlastně stalo? Mluvte, uleví se vám.“
Marry se nadechla.
Po tváři jí stékaly slzy.
„Kdybych se nezachovala jako kráva
mohlo být všechno v pohodě!
Milovala jsem Davida.
Když jsem mu to řekla, odpověděl,
že je rád a že si toho váží,
ale že mi lásku opětovat nemůže,
že miluje Edu.
Křičela jsem na něj!
Pak jsem vyběhla z majáku a skočila!
Vykřikla jsem ať ho….
Bouřka zabije! Spadl na něj strom.
Byl živý.
Moje matka ho našla a s otcem ho odvedli s tím…
s tím že Eda všechno viděl a zabil se!
David se sem nechtěl vrátit.
Probral se až já nevím za kolik….
Jen vím, že otec udělal za altánem nějaký vršek,
kde by pak jako udělali Edův hrob,
kdyby se vrátil!
Ale co chtěli udělat s Edou,
když tu začal žít, to nevím! Vážně nevím!“
„Takže přítel Edy žije?“
Zeptala se Lucy a srdce se jí rozbušilo.
„Ano žije. Ale kde to nevím.
Musíte napsat mé matce,
bude to vědět. Eda má někde adresu.
Až se ti dva znovu setkají,
možná už budu mít po smrti klid.“
Jak to dořekla rozplynula se.
Lucy si šla té noci hned lehnout.
Nehodlala něco takového řešit za noci.
Budit Pana domácího a tak.
Stejně by dopis ještě nešel.
Ráno po snídani navštívila Edu v jeho pokoji.
Něco usilovně hledal.
Poposunul si černé brýle a zamumlal cosi o tom,
že je z toho drobet jelen.
„Pane domácí?“
„Slečno Lucinko, nevíte náhodou,
kde mám klíče od auta?“
Výborně. Pomyslela si Lucy.
Neodjede dokud je nenajde a ona je viděla.
„Už jsem mluvila s taťkou, napíše ten dopis.
Ale nemáme adresu.“
Přestal hledat a zadíval se na ní.
„A jaký dopis? O ničem nevím.“
„Pro matku Marry.“
Škubl sebou.
„Kam že?“
„Ty klíče jsou na věšáku v hale.
Prosím dejte mi tu adresu
a já pak pojedu s vámi a hodím na poště dopis,
když mě vezmete.“
„Oč jde?“
„Překvapení.“
„Aha. Překvapení já nemám rád.
Pokud ji chcete pozvat, nechci ji vidět.
Ale stejně klidně pojeďte se mnou.
Koupím vám zmrzlinu.“
Lucy si uvědomila, že její plán selhal.
Musí mu všechno říct teď,
nebo tu adresu nedostane.
„Marry mi řekla, že máme její matce napsat,
protože ona ví, kde je to, co vás rozveselí.“
Šokovaný se posadil na svou židli.
„Cože?“
„Ano. Chceme jednoho člověka najít
a přivést ho sem.“
Tohle bylo na něj trochu moc.
„David zemřel!“
Vytáhl černý zápisník.
„Strana deset!
Tak ať ta ničemnice řekne,kde je pochovaný!
Ať mi ho vrátí! Zlodějka!“
S tímhle za sebou práskl dveřmi
až málem nebylo slyšet, že říká,
že bude čekat ve voze.

Za tři dlouhé týdny konečně došla odpověď:
Drahý pane,
Hluboce se stydím za to, co jsem provedla.
Podařilo se mi najít toho, koho hledáte.
Žije v Římě. Přijede za Vámi pátého,
aby se setkal s Eduardem.
Prosím, řekněte Eduardovi,
že je mi to moc líto
a že si mě Bůh bere k sobě
a tak jsem chtěla napravit to,
co jsem spackala.
Odpustit mi nemusí.
Nechávám to na něm.

To bylo pondělí. Pátého mělo být v sobotu.
Sobota se přikulila dost rychle.
Chystal se sváteční oběd
a Pan domácí se třikrát ptal,
co se slaví a paní Dora mu odpověděla, že uvidí.
V jednu konečně zabrzdilo u domu auto.
Lucy vystupujícího muže pozorovala z okna.
Brzy se zvědavě přidal i Eda.
Pan domácí náhle zesinal.
Vyběhl ven a vrhl se muži kolem krku.
Muž ho objímal a laskal ho ve vlasech.
Pak spolu vešli dovnitř. Eda se usmíval.
„Děkuji vám. Děkuji vám za všechno.“
„To nic.“
Usmála se paní Dora.
Eda odložil brýle a Lucy uviděla,
že má jasně modré oči.
„Lucinko, opravdu jste nalezla to,
co mě rozveselí.
Můj druh je zpátky.“
Druhého dne ráno Eda přišel v bílém
a vypadal šťastně.
Dokonce jim zazpíval pár písniček.
(Jen tehdy, když ho David doprovázel na housle
nebo na klavír)
Marry konečně našla klid a opustila svoji mohylu.


 
**