Kalendář

Statistika

* Zbytečná smrt

Zbytečná smrt

 

  

  Jmenuji se John a stojím nad hrobem svého manžela Constantina.

Nestačím si odhrnovat z obličeje vlasy, jak silně fouká.

Už to nedokážu udržet, z očí mi tečou slzy.

A myslím na Tatianu.

Všechno se mi vrací a proplouvá mi před očima,

ale tak pomalu, jako bych to znovu prožíval.

Zpočátku  to bylo všechno tak krásné,

ze všeho toho dýchal nádherný soulad,

pohoda, bylo to oázou pohoody v tom našem

zkaženém světě plném bolesti a utrpení.

      Zapojení společně tvořili úchvatný svět panenek

a víl na internetu.

Vkládali do svých prací tolik lásky, že jen díváním člověk načerpal pozitivní energii.

 Nikdy jsem se do toho nemíchal, moje nemoc pokročila,

 ale chodil jsem nakukovat.

Několik mých spolubydlících se zapojilo.

 A já žasl kolika nádhernými pracemi tu společnost potěšili.

Byl jsem Tatianě vděčný.

Všichni od nás z domu se tak snažili potěšit celý tento nádherný svět, jakoby byl úplně skutečný.

A vůbec všichni tam i ti, které jsem neznal, mě uchvacovali nejen talentem, ale i láskou a vírou v tento svět.

Neskutečně mě to dobíjelo.

      Všechno fungovalo do chvíle,

 kdy se manžel vrátil domů

v pondělí osudného týdne, smutný.

Nechtěl o ničem mluvit, vůz zjevně nechal v práci.

Asi se chtěl projít.

Říkal, že lidi na silnici jezdí příšerně.

Brali jsme to tak, že se setkal s nějakým řidičem hulvátem,

 co nedodržuje pravidla, proto naštvaně přišel pešky.

 Nechali jsme jej být, tohle se normálně stává.

Říkal jsem si, že ráno ho hodím do práce, teď si na to odpočine, spraví si náladu a vše bude dobré.

     Druhý den choť  bez problémů přijel domů svým vozem.

Tu a tam jako vždy utrousil mile sarkastickou poznámku

kolem Silvestrovských ozdob v hale či tak něco,

 všichni jsme vyprskli smíchy, v domě panovala pohoda.

Celou záležitost jsme hodili za hlavu.

     Silvestr proběhnout lépe nemohl.

Dopoledne spolubydlící pracovali na dárečkách pro svůj nový internetový svět a odpoledne jsme si rozjeli soukromou párty.

      Nikdo nepochyboval, že vstoupíme všichni i bájný Tatianin svět do skvělého roku.

 Ona ho vymyslela a zářila štěstím a všichni zapojení by také ani nepomysleli, že se musí mnohé změnit.

      V pátek přišel Constantin z práce místo ve tři ráno až v pět. Šaty měl ušmudlané, trochu se třásl.

Prohodil něco o tom, že na cestě byla kolona a že píchl kolo, že je vše vyřízeno, že jde spát.

Manžel nebyl s těch lidí, co se sami svěřovali.

Mluvil přímočaře a stručně, ale bez rozmyšlení v minulosti skočil, v rozmezí jen málo let, pro tři topící se lidi,

našeho nevidomého kamaráda Alexandra

vynesl z hořícího domu.

Celý požár byl nehoda, plynový vařič, takový ten do auta,

na cesty, aby se dalo vařit i před stanem,

někdo postavil moc blízko k topení a on explodoval.

Tehdy jsme ještě tu rodinu neznali a přesto se tam Constantin vrhl a zachránil zmateného slepce od jisté smrti.

Jednou malé holčice, jejímž rodičům bouřka zapálila dům vynesl ven pejska.

Nikdy za tyhle činy nic nechtěl, jen úsměv.

         Nechávali jsme jej, aby dle svého zvyku mluvil,

 jen když sám chtěl, nebo to uznal na důležité.

Nic se z něj nemuselo páčit, když myslel,

že má promluvit, udělal to, jinak se nevyjadřoval.

Své okolí neignoroval, jen byl tichý a vážný.

Všichni za ním chodili pro radu, mlčky za úsměv

by udělal pro své přátele cokoliv.

    A nyní prostě odůvodnil svůj vzhled a rozrušení pádným důvodem, nechali jsme to být.

Řekl jsem mu, že kdyby si o tom potřeboval promluvit…

dál jsem nedostal, přerušil mě, že to ví

a že kdyby ho něco trápilo, popovídáme si o tom.

Vše mi připadalo v rámci možností v pořádku.

     V neděli však pracoval na počítači a poprvé v životě cosi řekl někomu, něco nepěkného a dosti nezaslouženě.

Ne sprostého, ale dost nemilého.

Zbytečně vylítl kvůli něčemu, co špatně pochopil.

    Tatiana zakázala jeho IP v Návštěvní knize a nechala,

aby se kdokoliv z jejích přátel mohl k tomu vyjádřit. Samozřejmě že křičeli a byli smutní.

To se dá pochopit, kdo by nebyl, smutný a rozčílený.

    Manžel vše Tatianě vysvětlil, okamžitě se omluvil.

Nic se však nezměnilo a i my se vyjádřili rozčíleně.

Tohle vážně nemusel. Nikdo nechápal, co to do něj vjelo. Nikdy se takhle nechoval.

Cizí spory a sporné záležitosti šli kolem něj.

Všechny nás to mrzelo. Postavili jsme se za Tatianu.

Odešel do svého pokoje a téměř plakal,

 že ho to všechno tolik mrzí, že nechápe ani sám sebe.

Jeho lítost a uvědomění,

že ublížil nevinným lidem bylo upřímné. 

     Protože máme jeden počítač, byli jsme zablokovaní u Tatiany všichni.

Vše jsme jí ale napsali.

Její kamarád Justýn však tam označil nás všechny,

i ty co se nezapojili,

i ty co krásně přispívali do Tatianina světa překrásnými výtvory, i manžela, prostě všechny z našeho domu za lidi,

 co otravují nádherné prostředí pohody zbytečnými jedy,

nazval je špatnými, zlými lidmi, že šíří jen nenávist.

Jistě, dělat lidem radost, psát, či pracovat, dodávat Tatianě krásné drobnosti pro její překrásný svět je šíření nenávisti. Bylo úplně jedno, zda i my jsme manžela seřvali,

bylo jedno, že i nám se jeho chování nelíbilo.

Prostě i my ostatní včetně nezapojených

jsme byli nejhorší na světě.

    Vyběhl jsem schody, abych manželovi řekl,

že jestli tohle přečetl, aby si z toho nic nedělal,

 že lidé jsou takoví.

Vždycky nenáviděl, když někdo osočuje na nevinné,

 neváží si práce a snažení druhých a uvědomoval jsem si,

že víc než cokoliv proti němu, ho bude mrzet právě tohle.

     Prudce jsem otevřel dveře naší ložnice.

Na stole ležel dopis. Choť v něm popisoval a vysvětloval vše, co ho k tomu výbuchu emocí vedlo.

V pondělí mu vykradli auto, v úterý hovořil s mým lékařem – můj stav se opět horšil a v pátek?

Při výměně píchnutého kola ho přepadlo pět chlapů a jedna žena, okradli jej a pak si na něm sexuálně užili.

Každý z nich se ukájel nebo jentak bavil skoro patnáct minut.

 A Constatntin to v sobě nosil, do toho zařizoval nové doklady, tajně, aby to nikdo z nás nevěděl.

 A pak stačilo málo a nesmyslně vybuchl.

     Vyhlédl jsem z okna a křičel boží jméno.

Nevím jak jsem se tak rychle dostal dolů,

spolubydlící už u chotě byli.

Jeden z nich mu dával první pomoc, byl totiž lékař.

 Druhý mu pomáhal. Mířila sem sanitka.

Přes všechnu snahu Constantin zemřel.

     Lékaři potvrdili znásilnění

a kruté velmi bolestivé popálení přirození.

     Závěrem svého dopisu na rozloučenou Constantin uvedl: „Ať mě třeba poplivou, ať na moji hlavu sypou popel,

ale vy, kteří jste nic neudělali, nesmíte pro mě trpět.

To neunesu.“

    Zaplašil jsem tyhle vzpomínky,

převalil v mysli několikrát Justýnovo jméno,

 protože mě znovu málem rozčílilo,

jak i několik hodin,

kdy se všichni distancovali, otravoval jednu z účastněných Tatianina světa tím,

jak neustále spolu ještě s jednou ženou pořád dokola rozmazávali,

 jak škaredě se manžel zachoval.

Chudák holka. Všichni chtěli už pohodu a klid.

A ještě mě napsal jak velkou má radost z toho,

 že manžel skočil z okna.

Do té doby jsem Justýna neznal, nezajímal jsem se o něj. Napsal to veřejně do jedné z našich návštěvních knih.

To je jeho věc.

      Otočil jsem se na svého otčíma, který mě celou dobu držel za rameno a myslel,

 že pozoruji dědečka,

který na Constantinově hrobě upravoval věnec.

Nevím jak mě dostali zpět do auta.

Po pěti letech mě to opět srazilo na kolena.

 Zemřel tak zbytečně!

    Za těch pět let jsem bojoval s rakovinou

a přežil věkově i manžela,

dalo mě to dost práce, ale já prostě chtěl žít.

Pouštěl jsem si Josého Carrerase a doufal,

že najdu v sobě tolik síly, že i já rakovinu zdolám.

Dařilo se.

      Otčím mě doma položil na gauč, objímal mě a utišoval. Hladil mě po plavých vlasech,

 jako bych byl znovu jeho malý chlapeček.

Naše oči se setkali a on pochopil. 

 Pochopil, proč jsme jeli na hřbitov,

proč jen bezvládně ležím na gauči,

 proč se po pěti letech vrací moje beznaděj a nechuť žít.

Byl jsem si i jistý, že ví o tom, co se mi honilo hlavou

a že myslím na to,

 že kdybychom se od manžela neodvrátili,

 jako Tatiana s přáteli, nepřestali s ním mluvit

 a v klidu si s ním promluvili, nemusel vůbec zemřít.

Měl pocit, že jeho život všem jen ubližuje a hlavně nám,

 jeho rodině. Neunesl to.

    To mě také trápilo celých pět let.

     Otčímovy oči se na mě chápavě, ale smutně dívaly,

plné žalu.

Snažil jsem se do svého pohledu vtisknout co nejvíc lásky, poděkování…pomyslel jsem si:

Tatiano, odpouštím ti všechno.

Nezlobím se. kdybych měl na výběr… ale já neměl,

síla žít ze mě vyprchala, rakovina mě zadušovala,

ničila mé orgány a já už na ni neměl.

 Žal po partnerovi ji ještě živil.

      Začali se mi zavírat oči. Přitiskl si mě víc k sobě.

 „Och, Johny.“

A já ucítil jak mě skrápí jeho slzy.

 Pak jsem začal padat do tmy.

Nedokázal jsem se pohnout,

zachytit se otcovi mužné postavy, ani ničeho okolo.

       Dopadl jsem kupodivu na nohy.

Všude bylo světlo a nějací lidé se kolem bavili.

Rozhlédl jsem se a mezi nimi stál Constantin.

Věnoval mi vážný a přesto láskyplný úsměv a já si uvědomil: Pane Bože, já jsem mrtvý!

    Muž velmi prostorově výrazné postavy u jediného stolu v té místnosti odložil vidličku a zářivě se na mě usmál.

Nikdy jsem o něm nemluvil, frajersky jsem dělal,

 jakoby nic, protože většina mých vrstevníků

na něj měla jiný názor.

Já ho však zbožňoval.

A když zemřel, modlil jsem se k němu, když mi bylo nejhůře.

I v jeho hlasu a zpěvu jsem našel útěchu,

dobíjel mě energii a miloval jsem hlas i moudrost člověka, kterého i on sám si vážil.

Nedokázal jsem uvěřit, že tohle všechno ví a že mi teď mává. Já to nikomu neřekl. Nikomu.

 Žádná z mých modliteb nebyla hlasitá.

Nikdo ji nemohl slyšet. Nebyl to jen báječný tenor,

 ale i báječný a srdečný člověk s velkým srdcem.

A proto jsem ho měl tak rád. Tohle vše mě dojalo k slzám. Rozběhl jsem se k němu a on vstal.

Padl jsem mu kolem krku, poplácal mě po zádech.

      Na rameni mi spočinula Constantinova ruka a jeho hlas zazněl z naprosté blízkosti.

„Už je to dobré, zlatíčko.“

    Otočil jsem se a objal i manžela.

Byli jsme zase spolu.

Začínalo mě naplňovat štěstí.

    Někdy něco neřekneš a přece se to dotyčný dozví.

 Slova jsou tak prázdná, bezvýznamná.

Něco člověk z nich nevyčte, sám si to domyslí

a zbortí všechno co sám stavěl,

když nezapojí srdce a nepokusí se vžít do situace toho druhého.

Upřímná omluva a vysvětlení nestačili kvůli pár slovům,

které někdo plácl, když se nedokázal ovládat

a vybuchl po těžkém traumatu.

Nepochopím lidi,

co bez ověření fakt haní práci nevinných lidí,

kdo nazývá zlými a traviči pohody ty,

 co neřekli k problému ani písmenko

a třeba jen psali nebo ani danou řeč kloudně neumí,

ty co se právě o tu pohodu a starost snažili.

Viď Justýne?

Ty takové lidi nazýváš zlými a při tom jsi měl radost ze smrtelného zranění, sám jsi urážel a živil ten spor

i když dávno se od toho všichni distancovali.

 Stejně ti odpouštím. Tady je mi teď dobře.

Odpouštět se má.

 I nejhoršímu nepříteli bych nepřál smrt, jak ty jsi přál znásilněnému okradenému mladíkovi,

který zachránil lidské životy a jednou,

jedinkrát šlápl vedle.

 Kolik ty jsi jich zachránil? Žádný že?

Přemýšlej o tom.

Já jdu s manželem na procházku.

     

 

 
**