Kalendář

Statistika

FF TOS: Duše včerejška

Část I.

Kapitánův deník… prozkoumáváme federací neprobádané území systému v našich mapách uvedeného jako Ferros Draconis. Je zde několik obydlených i neobydleních planet, ale také vědecky zajímavé mlhoviny bohaté na vzácné látky a přírodní úkazy. Naším prvotním úkolem z rozkazu Hvězdné flotily má být mapování bez kontaktu s obyvateli, proto se držíme ve stínu mlhoviny, ta je ale obklopena častými iontovými bouřemi, což poslání komplikuje.

Zatímco další iontová bouře otřásala celou lodí a namáhala její štíty, Spock zůstával Vulkánsky klidný. „Fascinující kapitáne, zjevně jsme objevili nový druh mlhoviny. I její složení a uspořádání se značně liší ode všech v našich záznamech. Pás asteroidů po okrajích obsahuje značné množství rud a sama mlhovina je zdrojem iontových oblak bouře.“

     „Výborně pane Spocku, pokračujte.“ Konečně něco našli, po hodinách a hodinách běžné rutiny, nalezli nějak zajímavý systém. Jistě je třeba zmapovat vše neznámé, ale pak jde jen o povinnost, práci, když senzory ukáží něco zajímavého, vždy se i lépe pracuje. Jde o loď zvědavých vědců ne mapovacích strojů na warp pohon.

      Jim pomysl na mnoho jejich dobrodružství, která s Enterprise prožili a přistihl se, že vlastně nechce aby se vědecké dobrodružství přehouplo třeba na boj o život. Jentak si bádat a těšit s rozmanitosti nových znalostí, to by si přál. Před pár dny prošla posádka obtížnou misí a poklidná průzkumná mise, by jim prospěla. Nový druh mlhoviny, nezaznamenaná iontová bouře odlišná od známých, místa, která nikdo neprozkoumal, to někdy stačí k radosti vesmírných vědců. Ale jako vždy se vše mělo brzy změnit.

      Uhura se zatvářila překvapeně, sice kontrovala všechny kanály, ale krom zpráv od Federace neočekávala vůbec nic, jí překvapení zesílilo, když rozpoznala důvod vysílání. „Kapitáne… nouzové volání, prosba o pomoc z poškozeného plavila.“

     Tady? Jim si chvíli myslel, že si z něj Uhura utahuje, aby uvolnila zahloubanou atmosféru můstku. Bylo nahlášeno, že sem žádné lodě nezaplouvají, mají všechny lásky i suroviny blíže, jenže… když tady stojí oni, může tu být také kdokoliv jiný, a proč by tohle Uhura dělala? Krásně zpívá, mohla by zazpívat, říct historku z osobního volna a ne si vymýšlet falešné zprávy, ani to moc vtipné není. Kirk unavený z předchozí velmi náročné cesty, kdy jim šlo téměř o život, donutil mozek přemýšlet jak by měl.

     „Zaměřte zdroj a zadejte setkávací kurz.“

     I přes silné turbulence se Enterprise prokousávala hranicí slabší části mlhoviny směrem k neobydlené planetě, kam jí vedla stopa pohasínajících motorů neznámé lodi. Senzory zaznamenávali stále více trosek, ale stále to nestačilo na objem celé lodi, musela by být příliš malá pro formu života s touto technikou, takže pravděpodobnost pádu do atmosféry se zvyšovala, taktéž míra napětí na můstku.

    „Pořád nic neslyším kapitáne, vysílání ustalo.“ Ohlásila Uhura trochu posmutněle.

     Spock ale mohl kapitána potěšit pozitivnější zprávou, jeho sken nalezl, co potřebovali vědět. „Na povrchu planety zaznamenávám plavidlo, kapitáne…. Značně poškozené, velké jak jsme předpokládali… a mám tu i jednu formu života…. Slabou, ale je tam, pane.“

    Jim vystřeli ze svého křesla na nohy jako raketa, práce je práce, povinnost je povinnost, musí zachránit trosečníka, tak to hlásá zákon Flotily. Někomu zjevně jde o holí život a oni nesmí dovolit, aby jej prohrál, takhle to ve Federaci nechodí.

      „Spocku, Čechove… jdete se mnou… doktor McCoy do transportní místnosti.“

 

    Bouře pronikávala i na povrch planety, ta byla pustá, kamenitá, bez většího množství vegetace, sotva dýchatelná pro humanoidy. Nedaleko transportních souřadnic zel o skálu roztříštěný raketoplán jehož trosky se válely všude kolem.

     „Tady je.“ Vykřikl MaCoy a začal okamžitě lékařskými nástroji skenovat tělo muže ležícího tváři k zemi, zavaleného vrakem vlastního plavidla. „Humanoid, velmi podobný lidem…“ konstatoval potěšeně doktor a vyprázdnil do pacientovi paže jeden z hyposprejů. „Zranění jsou poměrně vážná, ale když ho rychle dopravím na ošetřovnu…. Myslím, že s tím něco svedu.“

     „Dobře Kostro… vyprostíme ho.“

     Spock uchopil jeden z nosníků přepážky raketoplánu, který uvěznil trosečníka a odsunul ho. Kapitán pak muže obrátil, aby mu viděli do tváře, zarazil se však…. „To není možné…“ zašeptal.

     Z mužova spánku tekla krev přes půl tváře, jeho obličej byl semtam odřený, přesto by kapitán snad i ruku dal za to, že tohoto muže viděl na fotografii v lodní knihovně, podle záznamů byl ale již několik tisíc let mrtvý.

 

     „Přísahal bych, že ho znám z naší encyklopedie.“ Řekl kapitán doktorovi, když si přišel pro hlášení o zdravotním stavu zachráněného. Neznámý ležel na lékařském stole zcela bez hnutí, stále ještě nepřišel k vědomí, ale Jim si byl stále jistější… bylo by možné, aby nějaká mimozemská rasa se vydávala za sportovce ze 21. století? Pokud ze zoufalého činu mimozemšťan pronikl do jejich myslí, aby se zhmotnil a oni ho mohli zachránit, proč si vybral právě tohohle člověka? Kirk sice tuto část encyklopedie lodi procházel, ale jsou jiné záležitosti, které mu zůstaly v mysli více, o kterých přemýšlí. Toto někam založil a přiliž se tím nezabýval, vlastně to pro něj byl článek přečtený pro zajímavost a před delší dobou, nepřikládal mu žádnou důležitost pro své povinnosti.

      „Jime, humanoidé podobní lidem, mohou připomínat známé tváře… to je stejné jako u lidí… taky máš pocit, že ti ten a ten připomíná toho a toho a přitom jde o jinou osobu… stejný typ člověka a hned se ti ta fotografie vybaví.“

     Kapitán se usilovně snažil svému šéflékaři věřit, ale cosi uvnitř něj ho od toho odrazovalo, jakoby se instinkt proti tomu stavěl a křičel, že to tak rozhodně není. Doktorovo vysvětlení bylo zcela logické, vycházelo z pravdy a zkušeností, už mnohokrát toto Jim zažil sám, tak proč Kostře nehodlá věřit?

      „Možná máš pravdu Kostro, ale co když ne.“

      Cesty vesmírem Kirka naučili, že někdy vyzkoušené postupy, úvahy a hypotézy nefungují, co se zdá být nějaké je z nepochopitelného důvodu (pro lidi) jiné, i když první dojem na to neukazuje. Současně se ale Jim bál, že bude považován za cvoka, vyjde-li s touto myšlenkou ven. Mohl někdo stárnout, zemřít na zemi a přitom pak být stále naživu a pokračovat svém bytí na jiné planetě jako mimozemská forma života? Dlouhověkost některých ras je známa, ale nikde zatím se nepsalo o mimozemšťanovi, který by prožil lidský život, vrátil se na svou planetu a žil dál… jakoby se nechumelilo… pomyslel si kapitán a vnitřně se zamračil… jenže ve vesmíru se zjevně může stát cokoliv.

       McCoy se pousmál. „No… pokud se mýlím…. Můžeš nechat Spocka tvojí teorii pověřit, pokud nemáme uložené záznamy o DNA muže s fotky, může prostě Spock pomocí počítače přesně porovnat fotografii přeživšího, kterou si udělá s tou z lodní databáze… počítač neporovná jen vzhled, ale změří anatomické parametry… budou-li se shodovat například rozměry kostí lebky, půjde o tutéž osobu…“

    Jistě. Tohle všechno kapitán věděl, ale vážně…. To není jentak přijít za svým vulkánským prvním důstojníkem a říct: Hele Spocku mám podezření že ten zachráněný je ve skutečnosti ten a ten závodník z 21. století, záznamech se píše, že již nežije, ale právě jsme ho transportovali z té planety a leží na naší ošetřovně, můžete to prověřit? Vždyť to celé nedává smysl.

     „Ha ha, Kostro…. Někdo kdo je tisíce let prohlášený za mrtvého, kdy na Zemi zemřel stářím, volá o pomoc, protože jeho loď poškodila iontová boře a teď ho ošetřuješ po tom, co jsme ho transportovali z vraku vlastní lodi s technikou, která tehdy neexistovala? Tahle teorie stojí na hlavě. Nedává smysl a s tím mám vyrukovat po náročné misi a požádat příslušníka nejlogičtější rasy ve vesmíru, aby mojí teorii probádal? Nebude usilovat o mé uvolnění se služby? Kdyby šlo o nějakého vědce, co experimentoval s pokusy…. Ale pilot Formule 1? Vždyť i tobě to říkám jen proto, že jsi můj nejlepší přítel. Pouhému psychiatrovi bych to nikdy neřekl. Vždyť to zní šíleně! Jak se tu poslouchám, taky přemýšlím, jestli jsem se nepomátl.“

     Doktor se zadíval směrem k novému pacientovi. Sousloví: Pilot Formule 1 ho překvapilo, ale zná kapitána desítky let. Ví, že jeho intuice se často nemýlí a také zná nejčastější zákon vesmíru „Jiné světy, jiné pravdy.“ Musel se hodně držet, aby to neřekl nahlas.

     „Víš Jime…. Když o tom tak mluvíš… před tím mě to nenapadlo, ale začínám mít pocit… nechci tě podporovat v šílenostech, ale když…. Spock je také tvůj přítel Jime. Měl by si to zkusit. Určitě ti neuvěří, ale nemá důvod tě považovat hned za blázna, vždyť jen prověříte teorii. Už jsme nacházeli důkazy pro mnohem odvážnější teorie…“

    Pravda! „Jo…. Díky Kostro… zkusím si vzpomenout proč jsem na ten článek narazil…“ kapitánovo čelo zvráštělo zamyšlením. „Dovednosti konstruktéru F1 by spíše zajímaly Scottyho než mě… musel jsem tam zatoulat při jiné souvislosti.“

    Teď si Jim připadal o něco méně šílený, ale smysl všechny ty věci stejně postrádaly. Ať na to šel z jakékoliv strany, nic nedokázal považovat za rozumné. Ale jakoby jeho niterní hlas na něj hulákal, že kráčí správou cestou. Myšlenky se však rozjasňovaly, začínal věřit vlastním úvahám, i když moc nerozuměl proč. Ta mlha kolem nesmyslné teorie mizela a on opět si mohl počínat jako sebejistý kapitán. Musí navštívit Scottyho, ten určitě viděl plánky formulí, z důvodu jejich důležitosti pro rychlost dopravních prostředků a jejich aerodynamiky.

 

    „Jo, pane…. Votom sem četl….“ Oznámil vážným tónem Scotty Kirkovi. „To byly úžasný mašinky tydlecty formule… božsky rychlý na svou dobu. To vám povídám kapitáne, vytáhly to klidně na víc jak tři sta za hodinu… a nepřímo se zasadily vo vývoj technologie, protože jejich konstruktéři byli skoro vždy vokrok napřed než vokolí v týhle sféře. Hromadu novinek vymysleli voni, jak spolu jednotlivý stáje zápasily v závodění na vokruhu. I tyhle věci byly důležitý pro rozvoj naší planety kapitáne. Každej dal trošku, nemůžete říct všechno záviselo na vesmírnejch programech. Některý věci i si inženýři vypůjčovali z automobilovýho průmyslu. A ten byl nesporně nejvyspělejší tady…. Ve formulích, pane. Teď pro vesmírný lety je aerodynamika celkem jedno vzhledem k prostředí kosmu, ale jenom votom to nebylo. Používaly se tam různý materiály, růžný počítačový systémy a hejblata, který si pak vokopírovaly jiný společnosti. Mám dojem, že s úplně malejma laptopama taky přišli voni. Tím zavoděním se pořád vyvíjeli… přinášeli nový styly řešení motorů, nový podvozky…. Vlastně se svým způsobem podíleli i na vědě. Jo, šlo vo sportovní vodvětví, ale todle se nejvíc vyvíjelo. Určitě mělo podíl na zlepšování technologií, byla to jedna z částí, ale byla to část.“

       Jimem projel jakýsi závan úžasu a vlna pochopení.  „Přes něco se muselo lidstvo dopracovat k tomu co má teď. Velký podíl na tom nesou pokusy NASA, ale lidstvo začalo kladkovými stroji, pokračovalo, žárovkou, automobily a všechno to dohromady vč. Vždy maličko vyspělejších formulí jedna, spolu s vědci vesmírných společností složilo tohle puzzle co nyní známe.“ Kapitánovo pochopení přešlo v nadšení. Skoro se mu chtělo rozhodit rukama, vyskočit do vzduchu.

     Scotty jen přikyvoval: „Jo kapitáne… každý voddělení vymyslelo něco, co pak někdo vzal a upravil to pro svůj účel. Každej vynález z v voblasti strojů, který měly za účel se pohybovat, akcelerovat, někam se dostat, vedl ke zdokonalení celý technologie Země. To je přirozenej postup. Když bylo třeba zlepšovat aerodynamiku tak často koukali inženýři na vozy formule, nejdřív na letadla, ale pak i na ty monoposty, ty měli často taky dost moderní pohony…. Jak jsem řek, z tohohle vodvětví to byla zjevně nejvyspělejší technika, hodně se bralo inspirace tamvocaď. Každá novinka ve strojích, který někam lidi dostávaly se v podstatě odrazila i ve vývoji vesmírnejch letů. Lidstvo si muselo projít pádlovou převodovkou, aby zase vymyslelo jinej způsob řízení. Každá zkušenost byla pro techniku důležitá. Věděli, že formule můžou jet až 310 a mohli s tím pádem počítat i pro jiný věci a vlastnosti formulí se dali využít jiných věcí až se lidstvo dostalo k warpovým pohonům….. hodně netradiční v naší době je, že velkou roli na vývoji aut a jim příbuzných mašin přispívali taky samotní piloti…..“

      Kirk zpozorněl, hltal každé Scottyho slovo jako by na něm závisel jeho život. Ani si neuvědomil, že pěsti rukou, které mu visely podél těla teď sevřel.

      „Společnosti, co vyráběly auta a podobná vozítka si často piloty formulí přizvávaly jako ambasadory, velmi běžný byly konzultace, voni vlastně dost často vymějšleli různý vylepšení konstrukčních nápadů techniků. Voni nejenže ty formule uměli fantasticky řídit, voni jim i rozuměli, neseděli jen za volantem a točili s ním, voni dovopravdy znali jak vůz funguje, proč je tam to a to, vyznali se v inženýrskejch záležitostech, byli v tom vzdělaní pomalu jak sami technici…. Proto taky byli tak dobrý. Společnost je hodně uznávala, považovala ty nejlepší za legendy, všechno to byly celebrity, králové motorsportu a jednoho dokonce nazývali bohem. I voni se vlastně podíleli na vývoji technologie lidstva sice nepřímo ale jo.“

       Nazývali bohem! Jako střela, jako blesk z čistého nebe vjelo do kapitánova mozku rozpomenutí. Jistě! Hledal něco o moderních směrech náboženství Země a vypadl na něj mimo jiné článek s tou fotkou. Tak tahle! Samozřejmě potřeboval pro jednu konferenci informace o neběžném náboženském smýšlení pozemšťanů, to byla ta cesta! Jako vždy počítač na něj vyplivl i vzdálená témata jen proto, že tam ono heslo se vyskytlo.

     „Díky Scotty! Strašně si mi pomohl.“ Zajásal kapitán a poplácal šéfinženýra po rameni. „Ani netušíš jak moc.“

      „Jo, nemáš vůbec zač kapitáne… je to sice pro naší dobu nepotřebný ale zajímavý čtení.“ Pousmál se pan Scott.

 

      Spock zmáčkl několik spínačů na svém panelu a vložil nosič pro přehrání. „Zdá se, že jste se ve své teorii nemýlil.“ Jeho tvář zůstala obvykle bezemoční, ale reakce nadřízeného na výsledky ověřování hypotézy ho velmi zajímala, rád sledoval reakce lidí při takových příležitostech.

      „Tak sem s tím, jsem napnutý jako gatě na malého.“ Prohodil kapitán pln nedočkavosti, už by chtěl vědět na čem je.

      Spock však na okamžik zanechal své činnosti, zjevně přemýšlel o vysloveném přirovnání, nakonec pokračoval. Na obrazovce se objevily dvě fotografie, ta kterou již kapitán zahlédl v lodní databance a foto trosečníka z ošetřovny. Počítač vyznačil na této všechny důležité anatomické body a přenesl je na první, zapadly přesně. Potom se první fotografie překlopila na druhou a splynuly, počítač graficky znázorňoval shodnost.

     „Souhlasí to!“ Jimův předpoklad sice smysl nedával, ale vypadá to tak, že byl právě vědecky podložen. „Jak tohle může být možné?“

     Doktor McCoy si složil ruce na prsou. „Může se ta věc mýlit, pane Spocku?“

      Vulkánec zavrtěl hlavou. „Mohla by… kdyby neměla dost směrodatných informací, to se stává třeba když jde o nález poškozené lebky, pak není možné některé údaje srovnat a počítač pak může identifikaci provést nepřesně… pokud by některé anatomické údaje se neshodovaly přemýšlel bych nad tím, že se počítač spletl, ale 100% shoda svědčí o tom, že na obou fotografiích je stejná osoba. Sám víte, že kosti, lebka a tak dále jsou pro danou osobu jedinečné, takto postupovali detektivové 20 století.“

      Kostra musel uznat, že napodobit tvář, aby někdo vypadal jako jiný člověk lze, pouhým okem se to nepozná, ale souhlasí tvar kostí na lebce, barva kůže, drobná neškodná zranění hlavy, všechno je anatomicky přesné, to už nelze tak dobře napodobit. Tvář tak může být stejná, ale tělo a lebka jsou jiné. Vždy existuje nějaký rozdíl mezi předlohou a kopií. Potřebují i další indicie, ale tohle mluví za hodně. Nyní Jimova hypotéza nabývá skutečných rozměrů.

      „Pokusím se najít jeho zdravotnické záznamy, třeba to přežilo to pozemské šílenství a máme to v databázi. Víme koho hledat, tak snad něco najdu. Když ne informace o DNA, tak aspoň chorobopis. Nechce se mi věřit, že mám na stole přes několik tisíc let starou sportovní legendu z 21. století, ale tohle na to dost poukazuje.“

     Kirk si musel přiznat, že ho to pobavilo, ano, skoro to svádí se rozesmát, zvykl si však na nevyzpytatelnost cest vesmírem, tak to zadusil. „No co, Kostro… už v období jeho závodní kariéry ho považovaly možná miliony pozemšťanů za boha, vzhlížely k němu, četl jsme mezitím další články… ti lidé v něm viděli víc než závodníka, byl pro ně vším, smýšlely o něm jako o Bohu závodů, jako vzoru pro život.“

       Čechov se od kormidla zaskočeně otočil. „A on s tím souhlasil, pane?“

         Teď už se kapitán musel opravdu usmát. „Kdepak! Čechove, on to vždy odmítal, neustále tvrdil že….  Je obyčejným člověkem…“

       Spock souhlasně přikývl. „Byl… nebo tedy je…. To velmi skromný člověk. Mnoho zdrojů hovoří o tom, že děkoval za každý projevený vlídný postoj a loajalitu svých příznivců, choval se čestně, moudře. Tak hovoří zdroje.“

       Jim zvedl pravici pro zdůraznění svým slov. „Dělá někoho… Čechové… svatým to, že takovou věc o sobě tvrdí nebo činy?“

       Mladý Rus ani na chvíli nezaváhal. „Činy… tohle může říkat úplně každý…. To můžu říct i já. To ale neznamená, že jsem… svatý.“

     „Přesně tak.“ Přitakal doktor McCoy. „Tak či tak… ať si to něm jen mysleli nebo měli pravdu, z lékařského hlediska mi to moc nepomůže. Leží mi na ošetřovně to je čirý fakt, Jime. Pozemšťané v době bez podložené existence mimozemšťanů mohli v mnich bohy vidět, připouštím. Dohady nestačí, věřit můžeme čemu každý z nás chce, i tomu, že on je zhmotněným božstvem závodů, v tom nám nikdo bránit nemůže, i kdy se milionkrát rozčílil, že je pouhý humanoid jako my, nemusí některé přesvědčit a bude to zcela jedno. My ale musíme mít jistotu, kdo a hlavně co je to po lékařské stránce. Bez toho nejsem schopen aplikovat medicínu. Jeden špatně vypočtený hyposprej při nečekaném zhoršení a můžu ho spíš zabít, Jime.“

 

      Pár hodin kapitán zůstal na můstku a účastnil se dalšího mapování oblasti, situace mu však hodně vrtala hlavou. Nedalo mu to a musel jít se podívat jak pokračuje doktor McCoy. Na chodbách si už posádka o jejich nečekané návštěvě šuškala. Navzájem si tiše vysvětlovala co jsou to formule a kdo že to asi leží na ošetřovně. Aha… tenhle… ti chlapíci v srandovních kombinézách…. Jezdilo to až tři sta kilometrů za hodinu…. Fyzicky zdatní…

     Jim jen procházel kolem nich a doufal, že se nebudou vyptávat, pro něj samotného stále také zůstalo mnoho otázek nezodpovězených. Nemusel by znát na ty jejich odpovědi. Zdařilo se, konečně mohl projít dveřmi nemocnice, tady se bude ptát on a McCoy jistě odpoví, zas se to o maličko vyjasní. Zamířil hned k doktorově stolu. „Tak co Kostro…“

       McCoy se tvářil vážně, ale ne neznepokojeně. „No… kdysi zlomená noha a takové tyhle maličkosti, co nic nejsou, ale pomůžou v identifikaci přes lékařské záznamy… sedí… zranění je poměrně srostlé, žádné komplikace, ale to víš… naše přístroje to odhalit umí… i ty různé ťukance…. Vše je kde má být.“

      „Ťukance?“ Jim neznal takový lékařský termín, tak ho to zaujalo, trochu nechápal jak to uchopit.

      „Čas od času přece piloti F1 bouraly… semtam nějaké naraženiny a podobné ty věci… pročetl jsem lékařské zprávy o jejich zdravotním… duševním i fyzickém stavu… mimořádně odolní… to co by mohlo těžce zranit běžného člověka oni zvládali…. Byli na to speciálně cvičeni, jejich práce nesla velká rizika, Jime. 305 kilometrů v hodině se mohli prohánět na uzavřeném okruhu… občas nějaké to zlomené žebro nebo tak… ne že by bouračky měli často… ale tak to je… tím myslím ty ťukance. Drobná zranění při práci…“

      „Ah tak.“ Kirk se začínal orientovat, ale strašně rád by slyšel přesnou, jednoznačnou odpověď.

      Kostra pokračoval, nyní se usmál. „V kartě má i drobná zranění, která pro nás v tuhle chvíli nestojí za řeč, ale tobě budou sympatická… naražená kostrč při pádu s poplašeného koně… to znáš, ne?“

     Jo, znám. V kapitánovi začínala vařit nedočkavost. „Takže je to on či ne?“ skoro odsekl.

     Doktora McCoye přítelova reakce pobavila. „Napínám tě, co? Víš, Jime… jsem si zcela jistý… pomocí lékařských karet, které se zvláštně zachovali celé, ti mohu s přesností říct… ano… nevím jestli bude i teď své pozemské jméno používat… ano… je o tisíce let starší… ale ano… na naší ošetřovně leží Michael Schumacher. Sedí i jeho fyzická zdatnost, zpevněné krční svalstvo, vypracovanost, vížka, váha…. Všechno. Vlastně by mohl sednout do formule a jet, jen bychom mu museli zreplikovat jeho oblečení.“

     Jim na moment ztuhl, očekával to, ale stejně… když to tahle slyšel naprosto ho to ohromilo. Chviličku nevěděl, co si s tím počít, ale jako každý dobrý kapitán skoro hned věděl co dál. „Soudím ale, že ze Země nepochází.

      McCoy zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne, Jime. Nemůžeš v tomhle případě na původ ze Země pohlížet jako na určující směr identifikace. Lékařské záznamy mluví jasně… je to Schumacher… vč. Psychologických výsledků testů ukazují sice na pozemšťana, ale to neznamená, že jim byl, Jime…. V té době se o mimozemšťanech nevědělo… nikdo v té době by ti do karty nezapsal, on pochází z jiné planety… i když třeba lékař věřil, že lidé nejsou ve vesmíru samu, tak by ho ani ve snu nenapadlo, že má jednoho před sebou…. Pokud by nebyl… já nevím…. Zelený nebo neměl šest rukou… tlouklo mu srdce jako nám, měl všechny orgány jako my, vypadal jako my… a jak vidíš je to tak i teď…. Lékaři té doby nedostali ani záminku myslet si něco jiného než že to je člověk. Mohli se přiklánět k tomu, že je zhmotněným božstvem… po lékařské stránce stále šlo o člověka a tak oni uvažovali.“

      Souhlas. Pořád ale tu stála ještě jedna otázka, jak to dokázal, vždyť se narodil, rostl, stárnul a zemřel…. Na Zemi.

     Kirkl plácl dlaní do stolu. „Všude čtu, že se narodil v Německu… jako normální pozemské dítě… dospěl… a zesnul jako starý ctěný muž….“

      Kostra zůstal nepohnutý. „Jime… všechno nemohu vyčíst ze svých záznamů… ale vím, že Spock by ti nejspíš řekl, že mohlo jít o zabránění prozrazení.“

      „Zkoumal lidstvo v utajení… jak nejlépe poznat lidstvo… stát se člověkem….“ Kapitán se zadíval do země.

      „Na to se budeš muset zeptat jeho, kapitáne. Tak za dvě hodiny ho probudím.“ Odvětil lékař.

 

       Kapitánův deník…. Lékařské testy prokázaly fakt, že trosečník vyproštěný z vraku raketoplánu na planetě v tomto systému je jistý německý závodník Michael Schumacher, na vzdor informacím o jeho skonu stářím na Zemi přežil do naší doby zjevně na jiné planetě. Nepocházel z naší planety a zjevně jí pouze navštívil, prožil jeden lidský život, aby lidstvo lépe poznal, poté se vrátil na svou planetu a my jej náhodou objevili. Vzhled pilota odpovídá zhruba roku 2011 na Zemi, i přes jeho pokročilý věk je tedy stále plně vitální a pouze zranění jej ohrozily na životě.

    Nemůžeme ale zatím určit do jaké míry či jestli vůbec poruším Základní směrnici už jen pouhým oslovením. Nemáme tušení do jaké míry zná další vývoj Země po své pozemské smrti, ani to k jaké rase patří. Jeho jasný vpád na Zemi ať není brán jako špatný úmysl mimozemské rasy, ublížit lidstvu, vždyť prožil jeden náš život a nepřímo posunul vývoj naší planety vpřed nespočetnými zásluhami v našem nejvyspělejším závodním odvětví planety, odkud čerpalo mnoho inženýrů i z jiné branže.

    Cítím velkou čest, že mohu právě tomuto velikánovi své doby pomoci navrátit se domů. Mám ale s přímého setkání obavy, kdybych aspoň věděl jeho nynější jméno, či postavení… je možné, že od svého odchodu ze Země se o její vývoj dále nezajímal a proto mohu přes něj nepříznivě ovlivnit jeho rasu, tak jak to Základní směrnice nedovoluje. Není mi známo, co s ním a nesmím tomuto muži říct, přesto, že je součástí naší historie.

 

   McCoy se sklonil nad novým pacientem, srdce se mu roztlouklo rychleji, když mu vstříkl injekci do ramene. Okamžik pravdy nastal. Muž okamžitě procitnul a jeho zrak spočinul na kapitánu Kirkovi. Klidně se posadil a pomalu se rozhlédl.

      „Zdravím…“ Jim zvolil neutrální pozdrav, aby nic neriskoval, nasadil velitelko-diplomatický tón. „Jsem kapitán James T. Kirk z Hvězdné…. Spojené Federace Planet… zachytili jsme vaše nouzové vysílání, ale než jsme vás stačili zavěřit váš raketoplán ztroskotal, byl jste těžce raněn, přenesli jsme vás na naši loď a náš šéflékař se o vás postaral. My jsme pozemšťané, tohle komandér Spock, doktor McCoy.“

      Téměř žádné emoce, jen klidný zájem o všechna slova, hosta zjevně logicky vysvětlený sled událostí, ani moc nepřekvapil. Kapitán to přičetl psychické odolnosti pilotů F1, kteří se museli umět soustředit i na vzdor tělesným změnám v reakci na emoční stav. Možná byl vyděšený, nedával to na sobě znát, aby se v kritické situaci mohl dobře orientovat. Jeho oči se však dívaly laskavě, ukazovaly, že kapitánovým slovům zcela věří, zračily že nemá v úmyslu zaútočit či se přít. Vyhlížel velmi přátelsky, jeho pohled byl dokonce vděčný. Potom se začal trosečník trochu usmívat, hřejivě a přátelsky.

      „Pozemšťané my říkají Michael.“ Řekl pomalu v domnění, že jde o časté jméno. „Jsem nesmírně vděčný za záchranu mého života. Můj lid bude Federaci zavázán po staletí. Už jsem nedoufal, že někdo signál uslyší. Velmi se mi ulevilo. Jen doufám, že nebudete mít kvůli mně obtíže. To bych nerad.“

       Jeho vyšší, zcela lidský, ale neuvěřitelně přívětivý, krásný a melodický hlas, hřál u srdce. Jim, Kostra a nic zde přítomná sestra Chapelová, málokdy zažili něco takového, úplně je konejšil, ujišťoval, že nositelem je vlídný, pozitivní energií nabitý člověk s dobrou duší a velkým srdcem.

     „Obtíže? Ne….“ Pousmál se kapitán Kirk. „Je naší povinností pomoci, když zachytíme nouzový signál, větší potíže by nastaly, kdybychom to neudělali a přišlo se na to. Nesmíme nechat zemřít formu života jen protože mapujeme nějaký prostor a to je naším rozkazem, data počkají, život je přednější než vědecké záznamy.“

     Michaela očividně informace potěšila i trochu dojala, úlevně si oddychnul. „To je krásné, kapitáne. Jen bych nečekal že tu potkám zrovna Federální loď s Pozemšťany…. Kapitáne Kirku. Nicméně jsem tomu nesmírně rád.“

    Toto kapitánovi jak se říká nahrálo. Dostal se tam kam se dostal chtěl, nyní mohl položit první zásadní ale nenápadnou otázku. Založil si ruce za zády. „Rád vidíte pozemšťany? Znáte je dobře?“ řekl vlídně.

     „Znělo to jakoby jste si chtěl ověřit nějakou teorii.“ Roztáhl Michael rty v široký, pobavený úspěch. „Napadlo vás prověřit vaše záznamy? A našel jste co jste hledal? To je moc příjemné. Děkuji.“

     Marně se Jim snažil zamaskovat obavy prozradit, že pozemskou minulost hosta odhalil a nyní to zcela vzdal, nemělo smysl lhát, že nic neví. Nikam by to nevedlo. „Ano…. Ale netuším jak dalece jste se zajímal o vývoj Země od…“

     „Kapitáne….“ Usmíval se Michael stále. „sledujeme všechny zprávy jdoucí vesmírem o Federaci, o Zemi… vlastně ani nemám mezery v informacích o vaší planetě… prosím… buďte klidný. Existence, záměry i zákony Federace a Hvězdné Flotily, jsou mé rase známé, bylo jen otázkou času, kdy spolu obě strany začnou komunikovat. Nešlo o žádné špehování či slídění. Jen pouze o to, co plulo vesmírem, ale můžete mi věřit, nemůžete násilně ovlivnit vývoj naší planety, jsme vyspělejší než vy.“ Nepřestával se mile usmívat. „Pouze jsme nechávali Federaci Federací, nic proti ní nemáme a mnoho o ní víme. Vy i my máme velmi podobný zákon, který ctíme. Zákon o nevměšování, kapitáne. Prosím, nebojte se mnou hovořit beze strachu. Mohli bychom se ucházet o členství ve Federaci, jen jsme třeba zatím nechtěli. Nebráníme však vzájemným stykům.“ Michael se nyní zatvářil smutně. „Vlastně jsem rád, že konečně bude tato bariéra prolomena. Tak prosím žádný strach.“

     Jimovi se nesmírně ulevilo, zapomněli, že dokázala-li se tato rasa skrýt tak, tak že mohla i prožít lidský život, jde o více vyspělou civilizaci, která ví jistě mnohé. Proč by ne – na jejich úrovni technologie. Zůstal ve střehu, ale Zákon o nevměšování odložil stranou. Toto by mohl být spíše jejich problém, to oni by mohli stát v této pozici.

Žádné komentáře
 
**