Kalendář

Statistika

ST Stříbrný šíp

ST Stříbrný šíp - K 01

    Kruh se uzavřel, jako když oblázek skočí do vody naposledy, když děláš žabku. Hvězdy pluly kolem rychleji, loď svištěla vesmírem o něco nedostižněji. Bar se plnil důstojníky i civilisty přicházejícími na polední pauzu, všemožné hlasy se mísily v nerozenatelný šum. Kapitán zadumaně civěl do své sklenice se syntetickým džusem a přemýtal, co dál. Přelud dávných časů, duchové předků ho noc co noc pronásledovali jako ozvěna něčeho zapomenutého, co nikdy nemělo být pohřbeno tak hluboko v mysli. Možná si v té chvíli neudomoval jak podstatné je, že nyní chce tomu čelit a hněval se na všechny probdělé noci, na svojí paličatost, na nezkromná přání vymazat půl mozku ze své hlavy, aby už měl pokoj, ale v hlouby duše byl rád, za svojí sílu čelit sám sobě.

    Do řad jeho posádky vstoupila elita, mohl stát hrdě vedle Picarda, Kirka a dalších velkánů, aniž by si připadal divně neboť takové mužstvo nemá snad nikdo jiný v celém širém vesmíru. Až na ty stíny minulosti plížící se tiše chodbami jeho vlastního plavidla, schoulené v klíně nejistot a strachu z časem ukrytých dob, které nyní vyplouvají na povrh.

     Ale bez toho, co se událo dávno, bychom nebyli nic, co jsme nyní. Musí se opravdu kapitán bát něčeho co se stalo už tak dávno, že skoro nikdo o tom ani nemá tušení? Lásky, strasti a pohromy rozdělené do kapitol učebnic již zbořených škol, jenž nikdo již nečte, zoufalé počiny lidstva, záplavy, války a hurikány, znečišťování prostředí, monumentální stavby bez účelu, komorní vraždy bez motivu, soukromá dramata bež účelu, slepé náboje slov novinářů, chodníky a pěšiny kam nikdy člověk nevešel, bouře, potyčky, hádky a pot dělníků, stávky, stavby nesmyslných táborů smrti, medy pochlebovačů.... může to všechno uškodit na tolik, aby to zbortilo přítomnost? Co když ale právě zamlčování toto udělá za ně? Kdo to umí rozhodnout, kdo zná odpověď?

    Kapitán spěšně do sebe hodil zbytek limonády, urovnal si uniformu, připravil se na soumrak i úsvit nových nadějí a vykročil směr můstek. Pokračoval by ke dveřem, kdyby si nevšiml jednoho ze svých kormidelníků jak sedí jako obvykle trochu stranou ode všech a pomalu se svojí finskou rozvážností usrkává ze sklenice karilimonády. Kapitán se rozhodl přisednout si. Ne snad že by očekával rozhovor, pouze se mu zdálo že by prostě to měl udělat.

    “Mohu?” zeptal se opatrně.

    Pilot pouze pokynul hlavou. Nemůžete očekávat, že někdo, kdo jako by vypadl z oka pozemským Finům hned vybalí nějaké slovo. Tady vedete rozhor, nebo spíše monolog vy.

     „Co to piješ? To je ta karilimonáda?” rozesmál se kapitán, protože ho přemohl pocit, že kormidelníkovi nápoj příliž nechutná a nedivil by se, kdyby to tak skutečně bylo.

    Důstojník opět jen přikývl.

     “Je to dobré?”

    Konečně ledy trochu povolili “Kupodivu ano.” Pilot nadřízenému přistrčil druhou sklenici co tam také stála a probodl ho svýma hlubokýma očima.

    Kapitán usrkl, trochu se zašklebil, chutnalo to zvláštně, ale mělo to cosi do sebe. “Hmmm. Velmi zajímavé. Víš... Häkki trochu jsem přemýšlel. Všechny ty cesty, co teď máme v plánu jsou strašidelné ze dvou důvodů... zaprvé, ty rasy zjevně ví o lidstvu všechno a to může zhatit federální plány. Za druhé nevím jestli chci některé činy lidstva obhajovat. Nemám chuť bojovat za něco s čím nesouhlasím. Tentokrát se zjevně nebudu schopen ani tak tvářit. Jak chceš v nečích očích ospravedlnit Holokaust, aby ho aspoň ignoroval a přijal lidstvo za přátele? Jsou to rasy, které desídky tisíc let neválčili. Nevědomost je sladká pro obě strany.”

     Pilot zvedl ukázováček. “Tohle bylo tehdy a toto je nyní.” Odpověděl velmi pomalu jako ostatně vždy. “Záleží na tom jací lidé jsou teď, kam se posunuly.” Ta krátká věta trvala snad věčnost, aspoň ji kapitán mohl dobře absorbovat pro přemýšlení. A hrome! Něco na tom bylo. Sakrafix! No jistě!

   “Díky.” Kapitán se zvedl tak prudce až se mu málem rozbušilo srdce. “Moc jsi mi pomohl.”
 
**