Kalendář

Statistika

1. Kapitola

1. kapitola


Strach!

Plíží se jako odkopnutá čubka,

ztrácíš pomalu naději,

když tě začne ovládat,

pomalu se vzdáváš,

nakonec podlehneš.

To nehlučné klopýtnutí,

které tě stálo tolik,
že to ani nedovedeš spočítat,
ospale a provinile proměníš

v zoufalství v životě…

Liliana stála na okenní římse svého bytu

a plačtivě tichým hlasem odříkávala,


co vše se během několika hodin zhroutilo,
lehlo popelem v jejích myšlenkách.

Hleděla slepě do noci a odhodlávala

se ke skoku, chtěla to skoncovat.

Mírně se jí zamotala hlava,

která pak ztěžkla navzdory tomu,

že měla cosi naposledy domyslet.

Lily začala padat do neprostupné

tmy kolem sebe.

Ta houstla, prohlubovala se

v nekonečnou propast.

Dívce se vydral z úst výkřik

i když myslela,
že umírá padající z okna, což chtěla.

Byl to výkřik naprosté zoufalosti,

obav i pošetilosti,

na poslední chvíli zvažovala

zůstat na živu,

ale už s tím nemohla nic dělat.

Pomyslela na svou maminku,

na své dítě…

na jednou jí nestálo umřít za to,

že se její přítel zastřelil,

protože nesnesl býti otcem,

najednou celá ta věc

s oknem se jí zdála nesmyslná.

Ale rozhodla se, padala

a nebylo čeho se zachytit.

Trvalo to snad věčnost,

než kamsi dopadla.

Pracně se vyškrábala na nohy

a rozhlédla se.

Kolem ní neúřadovala noc,

ale skvěl se vůkol bílý den

a vůbec nestála na trávníku

pod jejich domem,

ale její bosá chodila

se zabořila do horkého písku.

Slunce se opíralo o poměrně

klidnou hladinu rozlehlého zálivu

a na druhé straně na obzoru trčeli

mezi siluetami domů

kopce zvláštních pahorků.

Občas se zachechtal racek,

ale jinak nebylo slyšet vůbec nic,

než šplouchání vody o občasný kámen,

či její sunutí se sem

a tam po písečném údolí pláže,

kterou zdobily spanilé útesy

šedavých skalisek.

„Už jsem mrtvá?“

promluvila Lily sama k sobě.

Její hnědé oči těkali z moře na pláž

a z pláže na moře.

Štíhlou ručkou si stínila obličej
před oslňují září slunečních paprsků.

A až teď si všimla muže u studny,

jejíž kohoutek byl zasazen

do opracovaného kamenného sloupu

s oblým vrchem jako nějaký

náhrobní kámen.

Hrobem být nemohl,

protože ty rozhodně nemají kohoutky,

ze kterých crčí lahodná pitná voda,

ale Lily tak připadal.

Muž pohodil hlavou
aby trochu odsunul z obličeje
pár vlnitých našedivělých vlasů,
prohrábl se v jemném,

taktéž světlajícím strništi


a smočil velké jemné ruce
v proudu vody téměř nehlučně padající
do dlážděného kanálu po sebou
a z dlaní se napil.

Jelikož byl tento muž jediný,

koho zde dívka viděla,

vydala se k němu.

Slušně jej pozdravila,

on zastavil proud vody a napřímil se.

„Zdravím tě.“

Usmál se a utřel si ruce do černých manšestráků.

„Už na tebe čekám.“

„Na mě?“ Lily otevřela ústa a zůstala tak stát.

„Ano. No, nikdo jiný tu není.“

Dal si ruce v bok a pobaveně se zasmál.

Lily překonala počáteční šok,

zamrkala a zkusila si dodat odvahu

zkřížením rukou na prsou.

První otázka, která jí napadla,

nebylo slušné vyslovit:

Proč ten muž pořád hledí do země?

Nebo to má snad neustále zavřené oči?

A tak raději vyřkla tu následující.

„Vy jste anděl smrti?“

Srdce se Lily rozbušilo jako o závod,

tohle ji hrozně moc zajímalo,

protože ona se opravdu zabít chtěla,


možná, že i skočila z okna svého pokoje,
alespoň pád si pamatovala,

takže tohle byla docela logická možnost,

ale těch se nabízelo skoro desítky,

nemusela být správná a navíc,

teď už Lily umřít nechtěla.

Muže otázka pobavila,

snažil se záchvat smíchu zadusit,

ale jen tak hned se mu to nepodařilo,

než promluvil,

musel s ním bojovat a nakonec se Lily omluvil.

„Ne, má drahá, to jsem.“

Řekl nakonec.

Cože?! No nazdar!
Lily přestávala rozumět úplně všemu,
hrdlo se jí stáhlo,

hlavou jí problesklo:

Tak co se tu děje?

Ale její ústa vyhrkla něco jiného.

„Ale jsem mrtvá…“

Muž zvážněl a poprvé

za tu dobu otevřel oči,

byly tajemně prázdné,

šedavě hleděly kamsi za Lily.

Usmíval se, když vlídně promluvil.

„Ještě nejsi.“

„Ještě nejsem?“

zopakovala dívka.

Jeho slepé oči se na ni pořád upřeně dívaly

a jeho ústa se pořád tak laskavě usmívala.

Jemně přikývnul a oči zavřel.

Ze zvyku, ne ze strachu,

v žádném případě se za pohled nestyděl,

ale dělal to tak běžně,

prostě je měl zavřené.

Lily přistoupila až k němu,

nezáleželo jí na tom, jak to všechno ví,

kde to zjistil,

teď chtěla vědět jedinou věc…

„Takže s tím můžu ještě něco udělat?“

Muž opět souhlasně přikývl.

„Přesně tak, ale musíš si pospíšit.“



 

 

 
**