Kalendář

Statistika

2. Kapitola

2. kapitola



Pospíšit?

Lily znovu otevřela pusu dokořán.

On se otočil a zvedl ruku,

vypadalo to,že luskne prsty.

Lily mu hned do toho skočila,
nechtěla,aby odešel.

„Ale… jak… to myslíte.“

Vyhrkla a čelo se jí orosilo.

Už zase nestál zády,
krom ukazováčku celou dlaň sevřel v pěst.

Prst mu trčel nahoru jako nějaká výstraha,
či maják v noční tmě na útesu,

signalizující nebezpečí.

Pofukoval vlahý větřík a pohrával si

s krátkými pramínky jeho vlnitých,

šedí prokvetlých vlasů.

Promluvil vážně.

„Všechno máš ve svých rukou,

záleží na tobě jak se rozhodneš.“

„Ale kdo jste a jak to všechno víte?“

Lily pociťovala čím dál větší tíseň,

jak nechápala vůbec nic z toho,

co jí ten tajemný slepec říkal.

Hlava jí to nehodlala pobrat,
rozum se bouřil, srdce nestíhalo

a volalo páté přes deváté.

„Jsem Tindomerel, Tindomerel Mirion

a věci, které nevidím, cítím srdcem.“
Odpověděl a vyšel směrem od ní.

Chtěla ho zarazit, vždyť přece nevidí,

může upadnout, zranit se,

ale než dívka mohla cokoliv udělat,

zmizel v poryvu větru,

který náhle zvedl písečnou mlhu,

rozplynul se skoro na místě

a opět zase nebylo po větru ani památky

a slunce silně pálilo.

Ona začala padat do tmy,

stále hlouběji a hlouběji,

před očima stále měla

Tindomerelův obličej

a v uších jí zněla jeho slova,

chtěla se něčeho zachytit,

ale v tom víru padání

se nemohla ani pohnout.

Dopadla na nehmotnou zem,

nebo spíše procitla jakoby

z nějakého snu,

ležela na zemi svého pokoje,

ne pod jeho okny na trávníku rodičů,

jak brzy po otevření očí zjistila.

Hleděla na ni její maminka,

táta i jeden z jejich kamarádů a lékař,

všichni vypadali ustaraně,

jejich tváře zbarvila bledost a starosti,

ale nyní se mlčky usmívali.

Posadila se, nemohla ničemu uvěřit,

musela pouze spadnout ze židle,

když se jí zamotala hlava,

jak lezla na okno, byla velká naděje,

že dítě bude v pořádku, ale jak to?

Nevyslovila své rozhodnutí nahlas,

vycítil snad Tindomerel

její pochybnosti během pádu,

vyslyšel ji a zařídil,

aby se probrala?

Nebo stačilo pouze pomyslet a

„pospíšila si“

k životu, jak ji nabádal?

Lékař jí něco říkal o vyšetření dítěte,
k překvapení všech,

co stáli kolem ní jako sudičky,

se postavila na nohy

a mlčky sešla schody,

prošla bezmyšlenkovitě vchodovými dveřmi

a nastoupila do sanitky.

Uvědomila si,

že Tindomerelovým přičiněním,

ať už to je kdokoliv,

dostala druhou šanci,

smrt byla sice také řešením,

ale moc jednoduchým,

byla to prohra, vzdaní se,

znamenala Lilyinu porážku,

to dívka už nechtěla dopustit.

Na to, kolik jí bylo nyní let vyspěla,

chtěla dítě donosit,

dálkově dodělat školu,

zařadit se do běžného koloběhu života.

Jako mávnutím kouzelného proutku

se najednou cítila silná, odhodlaná.



 

 
**