Kalendář

Statistika

3. Kapitola

3.Kapitola



Té noci o pár bloků od Lilyina domu,

v domě porostlém břečťanem,

seděla starší žena v křesle

u zapnuté televize, nevnímala ji však

a nevnímala ani rodinu,

které se poměrně hlučně bavila,

běhala po domě, cosi dělala.

Žena byla pohroužena do vlastních vzpomínek,
vše, co se dělo nyní,

jí bylo jedno.

Její muž byl mrtev.

Nějaký hulvát do něj vrazil autem

před jejich domem,

z místa nehody ujel
a zhasl této ženě nejcennější hvězdu života.

S prázdným pohledem teď hleděla

před sebe.

Věděla, že kolem ní všichni jsou,

slyšela  halasit televizi, rachotit židle,

ale nechtěla reagovat.

Neměla na to sílu.

Cítila nezměrnou beznaděj,

něco krásného skončilo

a nešlo to již vrátit.

On už se nemohl vrátit.

Nezáleželo na tom, jestli by chtěl.
Nezáleželo na tom, že by chtěla ona.

Prostě se vrátit nemohl.

Topila se v bažině smutku,

která ji trávila,

vysávala z ní život, pohlcovala ji.

Žena viděla kolem sebe jen

bílou mlhu nebo vzpomínky,

ty ale bledly, stávaly se nepodstatné

a bolestné jako trny v prstech,

kterými chceme otevřít důležité dveře.

Žena už nemohla plakat,

zmohla se jen na občasné „hm.“

I když nevěděla pořádně,

co jí syn říká.

Chtěla jen jedno, aby ji nechali být.

Chtěla být sama!

Žalem zuřila, ale nebyla sto vykřiknout,

ani plakat, prostě nic.

Jen tak tam seděla
a padala dál do té smutné bažiny

a ani nechtěla ven.

Chtěla za ním.

Pak se ale pokojem rozezněl krásný hlas.
Přehlušil veškerou mlhu, bol i žal,

že jej žena slyšela silněji

než cokoliv okolo.

Pomalu procitávala.

Chtěla toho muže vidět,

poznat tvář patřící tomu hlasu,


hlasu nejkrásnějšímu na světě,

nádhernější zpěv nikdy dosud neslyšela.

Vše se však rozplynulo jako přízrak

a žena se posadila na své posteli.

Usmívala se.

Jo jo takhle to přesně bylo,

říkala si pro sebe.

Postavila se, že se dojde napít,

ale zadívala se na svůj obraz v zrcadle.

Zamračila se na sebe:

vypadáš docela hrozně víš o tom?

Pak se zase na sebe usmála:

To nevadí, teď tě stejně nikdo nevidí.

Vyplázla na sebe jazyk:

Já se vidím.

Opět se usmála:

Sobě si snad nevadíš ne?
Jo to je fakt.
Mávla nad sebou rukou:

Mě to rozhodně nevadí a víš co?

Tak zase hrozné to není.

„Maria?“

promluvil kdosi za ní.

Lekla se, v domě sice někdo byl,

ale ten na ni rozhodně nemohl promluvit.

A kdo by se nelekl cizího hlasu v domě?
Žena, sama bezbranná v pokoji,

v noční košili a nějaký

cizí muž na ní promluvil?

No jasně, každý by se lekl.

Maria se prudce otočila,

ale než otočku dokončila,

uvědomila se že ten hlas dobře zná.

Okamžitě se přestala bát,

jen nechápala, jak se sem dostal.

„Och to jsi ty.“

Usmála se.

„Ano já.“

Opětoval úsměv muž

a natáhl se na její postel.

„Čehopak si ode mne žádáš.

S čím tím ti mohu pomoci?“

zeptala se.

Nezáleželo na tom, kde se tu vzal,

hlavní bylo, že je zde,

že leží v její posteli

a hledí slepýma očima přímo na ni.

Měla ho ráda a bylo jedno,

kdy a jak přišel.

Radost, že ho opět vidí ji hřála na srdíčku.

Muž se podrbal v delších našedivělých vlasech.

„Je to trochu složitější.

Potřebuji,abys mi trošku pomohla.“

Maria otevřela bonboniéru
a pohodila víko jen tak na sůl,
no co, uklidí to ráno.

„Nedáš si bonbon?

Je čokoládový, třeba tě uklidní.

Mě čokoláda pomáhá“

On protočil oči v sloup.

„V téhle podobě ne,zapomněla jsi?“

Maria si rozbalila jeden bonbon
a s plnou pusou souhlasila.

„Phomin mách prachdu.

Hm, ale jšou moch dobré.“

„Věřím, věřím.“

Rozesmál se, ale rychle zvážněl.

„Maria, prosím, držme se tématu.“

Přikývla. A honem dodala:

„Jistě, už jsem tiše, povídej.“

„Pomůžeš mi pomoci jedné dívce?
Pamatuješ si na… na naše první setkání?“

Ha ha ha.

Jak by ne, tohle se prostě zapomenout nedá a vlastně…

„zrovna se mi o tom zdálo.“

„Bude ve tři v parku pod sochou.

Děkuji ti. Pa.“

Ani Maria nestačila odpovědět

na pozdrav a muž byl pryč.

Maria ale stále cítila jeho parfém

a nepřestávala se usmívat,

i když trošku nevěděla,

co má udělat.

Prostě půjde zítra do parku

a promluví si s tou dívkou a uvidí.

Ještě snědla jeden bonbon

a nakoukla do vedlejšího pokoje.

Ve speciální posteli spal její vnuk.

Dospělý moudrý muž,

který přes své postižení,

kvůli kterému vyžadoval celodenní péči,

byl neuvěřitelně zapojený

ve světě zdravých lidí.

Milovala ho jako vlastního,

i když jím nebyl.

Je jedno, jestli je to pravda či ne,

když city jsou skutečné.

Jen na nich záleží.

Je jedno, že její syn je téměř starý jako on.
Prostě pro ni to byl vnuk a vždy bude.

Usmála se na své sluníčko,

pohroužené do vlastních snů,

pomalu zavřela dveře

a sama se uložila ke spánku.


 

 

 
**