Kalendář

Statistika

4. Kapitola

4.kapitola



„Smím si přisednout?“

Lily sebou trhla a přikývla.

Ještě neznala Mariu,

ale když měla vedle sebe volno,

souhlasila.

Nepřestávala však příchozí ženu pozorovat.

„Děkuji.“

Usmála se Maria a nabídla Lily karamelu,

cestou si jich koupila plný kornout pro vnuka.

No, a taky pro sebe.

Lily zaváhala.

„Ale notak, jen si vezmi, jsou moc dobré.“

Usmívala se dál Maria.

Dívka si tedy vzala a musela souhlasit.

Karamela se rozplývala na jazyku

a sladce konejšila chuťové pohárky

až Lily musela slastně přivřít oči.

Chvíli tak obě seděly

a cumlaly sladkou pochoutku,

pak ale Lily nabrala zpět svou

průbojnou povahu,

co všechno nenechá jen tak

a ticho přerušila.

„Je milé dostat za nechání si sednout karamelu.

Skoro to svádí, dělat to pravidelně.“

Maria chápavě přikývla.

„Jenže i podělení se s někým

o něco moc dobrého

je radost sama pro sebe.“

Lily v duchu souhlasila,

ale otázku nedržela v ústech

vyklouzla tak rychle,

že nestačila něco udělat.

„Nemáte s kým se doma podělit,

tak chodíte do parku

a nabízíte karamely školačkám?“

Sakra!

Tak tohle bylo dost drzé,

Lily by se nejraději za to zfackovala.

Maria se ale neurazila.

„To ne, kupuji karamely pro vnuka,

má je rád.

S ním se dělím.

Bydlí u mne.

Ale proč nenabídnout karamelu

sympatické školačce

na stejné lavičce?

Co je na tom špatného snažit se být milá

i k neznámým děvčatům?

Navíc o jednu karamelu méně nevadí,

je jich plný kornout.“

„Je to hrozně milé.“

Souhlasila Lily.

„Navíc… vypadáš, tak smutně,

netrápí tě něco, děvenko?“

Marii se trochu rozklepala kolena,

protože se dostávala tam,

kam muž z dnešní noci asi mířil,

ale nedala nic znát.

Lily si povzdechla.

„Je to všechno hrůza.

Projela jsem, co jsem mohla,

šlapala jsem vedle jak se dalo a teď….“

„Teď neseš následky a nevíš, co s tím.“

Dořekla za ni Maria.

Lily přikývla.

„Víte, je mi sedmnáct,

jsem těhotná a nemám hotovou školu….

Můj snoubenec se zabil, když zjistil,

že bude otcem a já teď musím…

jsem na všechno sama.

Má to cenu?“

Maria znovu vytáhla kornout s karamelami.

„Má to cenu drahoušku.

Jsou určitě kolem tebe lidé,

které by tvoje vzdání se bolelo

a úplně nejhorší by bylo zabít se.

Myslíš, že smrt něco vyřeší?

Nic.

Naprosto nic.

Vše se vyřeší a vše bude dobré.“

„Myslíte?“

„Ovšem, vždy je důvod žít a věřit.“

Lily sáhla po další nabídnuté karamele

a usmála se.

„Jenže já už asi blázním.

Vidím nemožné věci.

Bojím se, že skončím v blázinci.“

Vyprskla smíchy až se málem

bonbonem zadusila.

Maria zpozorněla.

Tohle začíná být hodně zajímavé.

„Ne vždy, když vidíš něco,

co jiní ne,

znamená být blázen.“

Lily přešel smích a pohlédla na Mariu.

Vážně?

Maria přikývla

„Nemyslím duchy a tak,

jen mi nějaký muž vymluvil sebevraždu

a byla jsem při tom mimo sebe,

něco jako sen.

Žádní duchové!

Žádné divné zvuky za knihovnou a tak.“

Maria nechápala jak je to možné,

ale přesně věděla, kdo to byl

a že ho zná.

„Klinická smrt?“

Dívka nevědoucně pohodila rameny.

„Možná. Já fakt nevím,

ale byla jsem jinde než doma.

A když jsem se probrala,

ležela jsem na zemi,

a byl tam také doktor.

Tak možná ano.“

Hm, zvláštní!

Maria zadumala,

jak se ujistit,

že ví identitu záhadného muže.

Možná že řešením bylo jít přímo.

„A ten muž, jak vypadal?

Bylo na něm něco zvláštního?

Nějaký anděl nebo tak?“

Lily zavrtěla hlavou.

„Právě že nic. Obyčejný starší muž,

našedivělé delší vlasy,

mírné chmýří na tváři,

vysoký asi dva metry,

obyčejně oblečený…

košile, manžestráky, tenisky….

Jen byl slepý, slepý ale bez hole,

to jediné mě zarazilo.

Byl sám uprostřed pláže.“

Maria se zaradovala.

Byl to on!

Popis přesně sedí!

„Ach, ovšem.“

Lily zamrkala.

„Ovšem? Vy ho znáte?“

Maria se usmála.

„Znám.“

Lily nadšením vyskočila na nohy.

„Opravdu?“

„Opravdu. Hodně mi pomohl,

jsem mu moc vděčná.

Je to anděl, pomáhá lidem,

dává sílu, víru a naději.“

„To je neuvěřitelné!

Takže nejsem jediná,

kdo s ním mluvil?“

Lily radostí plesalo srdce

a chtělo se jí plesat.

Maria také vstala.

„Nejsi a jsem si jistá,

že nás jsou tisíce,

pomáhá tisícům.

Nechceš zajít na čaj?

Bydlím kousek odtud.“

Lily přikývla a obě se vydaly parkem

k Mariině domečku.

„Děkuji, ráda. A to za to nic nechce?

To pomáhá jen tak?“

„Jeho odměnou je radost

a pohoda druhých.

To mu stačí.“

Odpověděla Maria.



 

 
**