Kalendář

Statistika

5. Kapitola

5.kapitola



Lily uvěřila, cítila se báječně.

Tolik úlevy nikdy nepocítila.

Připadalo jí jako by se zbavila
jednoho obrovitého balvanu,
ten nehlučně spadl na zem,
a celé Lilyino tělo najednou bylo

neuvěřitelné lehoučké.

Maria uvařila čaj a i ona cítila

nepopsatelné odlehčení.

Sedla si do svého křesla

a přesypala karamely do misky.

Položila je vedle lístku s nápisem:

"Šli jsme ven na procházku.

Vrátíme se po 16. hodině. Petr."

na stůl a zadívala se na Lily,

která svírala hrnek v rukách

a hřála si je jím úplně stejně

jako její bratr Tom.

Ten ale byl maličký,

vypadal jako živá panenka

staršího kouzelníka

a vždycky se uličnicky usmíval.

Maria vstala a došla k psacímu stolu,

tam uchopila jakousi zarámovanou fotku.
Chvíli na ni z úsměvem hleděla,

pak jí podala Lily.

Bože můj! To je on.

Lily vyskočila na nohy a vytřeštila oči.

Srdce se jí rozbušilo o sto šest.

Na oné fotografii se totiž usmíval slepec,
kterého viděla na pláži,

když upadla z té židle.

„Takže ho jde i vyfotit?“

žasla Lily nahlas.

Maria přikývla.

„Už věříš, že nejsi blázen?“

Jak pak by Lily mohla nevěřit.

Něco co jde vyfotit,

nemůže být přelud.

Blázen být nemohla.

Vrátila Marii fotografii

a srkla si z hrnku pravého černého

anglického čaje a ukolébávala

se myšlenkami,

že teď bude už jen dobře.

Jenže nevěděla jak Tindomerela

opět najít, promluvit si s ním?

To má zase umírat?

„Ale jak jej najdu?“

zeptala s vážnějším tónem v hlase.

Maria pokrčila rameny.

„Můžeš s ním mluvit, jen tehdy,

chce-li on sám. Ale neboj se.

On vycítí kdy přijít.

Když je nejhůře, sám se ozve

nebo nějak projeví.“

Aha. Lily mírně zvráštěla čelo.

„Ale jak to pozná?“

„Vycítí to.“

Odpověděla Maria.

„Vidí jinak než ostatní, nemá zrak

a tak si našel jiný způsob vnímání.

Věci, které nevidí cítí srdcem.

Věř mi, bude-li potřeba, přijde.

Budeš-li si to hodně
přát pozná to

a sám si tě najde.

Někdy jedná bez známky

své přítomnosti,

někdy se projeví nepřímo,

jindy přichází ve snu.

Ale budeš-li poslouchat své srdce,

budeš vždy vědět,
že je ti na blízku.

A pamatuj si, to že nereaguje,

neznamená,

že jsi ho přestala zajímat,

nebo se od tebe odvrátil,

jeho mysl i srdce jsou tak veliké,

že každý, kdo o to upřímně stojí

se do nich vejde.

Je-li tvá náklonnost k němu upřímná

a cítíš-li k němu přátelství,

myšlené vážně,

věnuje ti část toho prostoru

a nikdy se od tebe neodvrátí.

Jen takových lidí je příliš mnoho.

On nemá čas ani prostředky věnovat

se každému z nás neustále,

chodit na návštěvu,

pravidelně odpovídat na prosby slovy.

Ale moudrý člověk pochopí,

že i jen myšlenka míněná z čisté lásky

a přátelství někdy stačí

jako důkaz přátelství

a pochopení tvé náklonnosti.“

Lily postavila hrnek zpět na stolek.

„Takže ho nemám hledat,

jen na něj myslet v dobrém

a věřit mu?“

„Přesně tak.“

„Děkuji! Bože to už je hodin,

musím domů, aby mě rodiče nehledali,

nevědí o téhle návštěvě.“

„Nemáš vůbec zač.“

usmála se Maria
a nabídla Lily na cestu

ještě jednu karamelu.

Cestou ke dveřím si Lily všimla
fotografie mladého muže postavené

na jedné z komod.

Mile se usmíval
a v modrých očích mu blikotaly uličnické plamínky.

Tmavější modré oči Lily nikdy neviděla.

„To je vnuk?“

zeptala se.

„Ano.“ Řekla hrdě Maria.

„Je to moje sluníčko.“

Lily se dotkla prstem skla fotografie.

„Je moc sympatický.“

„Klidně zase zajdi, třeba se trefíš

a bude doma, ráda vás seznámím.“

Senzace!

Lily bez rozmyšlení souhlasila,

zamávala Marii

a vyběhla z jejich dveří.



 

 
**