Kalendář

Statistika

6. Kapitola

6. kapitola



Druhý den ráno se Lily probudila v lese.

Ano, přesně tak, v lese.

Vzpomínala si jen,

jak šla s kamarádkami na bazén

a ne do lesa.

Navíc les u jejich obce dobře zná

a rozhodně by v deset večer nešla do lesa.

Celé to bylo nějaké divné.

Postavila se na nohy a prohlédla si šaty.

Měla na sobě to co si navlékla než šla do bazénu,

ne plavky, prostě pohodlné,

ale pěkné oblečení, které nosila po městě.

Džíny a volnější halenku.

Ale její ostatní věci, taška, ručník…

nic, sebou neměla.

„Sakra co se tu děje!“

zaklela a sáhla si na malé,

už malinko viditelné bříško.

„Kde jsme se tu vzali co? Taky se tak divíš?

Já se teda divím hrozně!

Neznám to tu a nevím, kde jsem se tu vzala.

To je zase břečka!

Nic nemůže jít v pohodě!“

Vydala se dopředu,

ono bylo tak trochu jedno kam,

protože vůbec nevěděla cestu.

Po pár krocích se jí naskytl pohled

na velkou kovanou bránu.

„Páni!“

Lily vstoupila do zahrady, i když trochu nechápala,

proč to vlastně dělá.

Naděje, že tam bude někdo,

kdo jí napoví kudy domů byla silnější

než všechny obavy.

Brzy poznala, že to není zahrada,

ale nádvoří a ne tak ledajaké.

Fontány byly ozdobeny velmi zvláštními chrliči

ve tvarech bájných tvorů a bytostí.

Na té největší padala voda ze džbánu,

který držela v rukou kamenná víla s motýlími křídly.

Výjev ukazoval,

že víla nalévá vodu kamennému jednorožci,

který slastně pije.

Teď Lily narazila na dveře,

vážně do nich málem vrazila,

jak koukala kolem, takže výraz:

Narazila na dveře, je zcela odpovídající

a pohlédla vzhůru,

patřily k velkému zámku či hradu a byly pootevřené.

Váhavě se na ně zadívala.

„Co tady děláš!“

Lily sebou trhla a vylekaně se otočila.

Nedokázala však uvěřit vlastním očím.

To co viděla ji naprosto ohromilo.

Že muž stál s rukama složenýma na hrudi

a tvářil se rozzlobeně, to by ještě pochopila,

nejspíš mu vlezla bez vyzvání do zahrady

každý by byl nazlobený, kdyby mu po pozemku,

respektive po nádvoří chodil cizí člověk.

Jenže ten muž měl na zádech

složená sněhově bílá křídla.

Lily zalapala po dechu.

„No já, já…. Ztratila jsem se.“

„Tady?“

zamračil se přísně anděl

a poposunul si dál na nos brýle,

které mu mimochodem moc slušely.

Lily nervózně přikývla.

„Tady.“

Andělovi nejspíš odpověď nestačila,

nazlobeně zatřepal křídly.

„Naposledy se tě ptám! Co tady chceš!“

Lily se rozklepala, snažila se to skrýt,

ale nešlo to dobře, z očí se jí vyhrnuly slzy,

byla těhotná, chtěla se proto chovat silně a dospěle,

ale pořád ještě byla svým způsobem dítě.

„Vždyť já ani nevím, kde jsem se tu vzala,

ani kde jsem, tak jak můžu vědět, co tady chci.“

Podklesla jí kolena, sesula se na bobek

a žalostně plakala.

„Přece mi tu nebudeš brečet.“

Podrbal se po viditelně plešatící hlavě anděl.

„Copak jsi malá holka?“

Lily ho slyšela, ale ani nemohla odpovědět.

Náhle však uslyšela kroky

a dveře se víc otevřely.

Známý hlas promluvil poměrně tiše,

ale dost slyšitelně, patřil Tindomerelovi.

„To je v pořádku Elendile, vlastně jde za mnou.“

Lily zvedla hlavu a on ustoupil trochu stranou

a gestem naznačil, aby vešla do domu.

„Odpusť Elendilovi, jen mne chrání,

nechtěl tě rozplakat.“

Dodal.

Oba spolu vešli a Lily zvažovala,

zda mu má pomoci, ale zdálo se,

že terén velmi dobře zná.

Anděl je předlétl a zastavil se před nimi.

„Jít za někým a nevědět o tom, je krajně podezřelé.“

Tindomerel málem do něj vrazil,

jen tak tak se stačil zastavit.

„Vím proč tu je, znám ji, to myslím stačí.

Děkuji ti za tvoji ostražitost,

ale můžeš být naprosto klidný.“

Odpověděl a anděla obešel.

Dál jim Elendil nebránil v chůzi,

ale vznášel se nad nimi.

„Dobře. Věřím ti.

A možná mé chování bylo přehnané,

ale snad se kvůli tomu nebudeš hněvat.“

Tindomerel zabrzdil tak prudce,

že do něj Lily skoro vrazila,

jako před tím on do svého anděla.

„Hněvat! Jak tě…! Tohle mohlo napadnout.“

První slova skoro zakřičel,

z těch posledních byla slyšet úcta a vděk.

„Nehněvám se. Na tebe nikdy, můj zraku, můj učiteli.“

Prošli dlouhou chodbou, anděl mlčel,

ale stále opatrně pozoroval Lily vážným,

přísným pohledem.

Znovu vyšli ven, tentokrát na prostornou pastvu.

Tindomerel zahvízdal

a zpoza rohu k němu vyrazil nádherný bílý arab,

už se sedlem a uzdou.

„Leť napřed a dej pozor na vrány, my tě dohoníme.“

Řekl Elendilovi.

Ten protočil panenky vzhůru a zamumlal něco jako

„Jo prosím tě, furt.“

Majestátně roztáhl křídla a vznesl se do mraků.

Tindomerel pomohl Lily do sedla,

připadala si lehká jako peříčko,

když ji zvedl.

„On vás nepovede?“

Zeptala se starostlivě.

„Myslíš Elendila? Ne, proč? Můj kůň je skvělý vodič.“

Odpověděl a koně pobídl.

Klusali po louce, směrem kudy odletěl Elendil

a Lily se cítila v naprostém bezpečí,

i kdy netušila kam vlastně spěchají.



 

 
**