Kalendář

Statistika

9. Kapitola

9. Kapitola



Lily zamžikala,

tak tohle vážně nečekala.

Elendil se zamračil,

bylo na něm znát,

že nic z toho mu také smysl nedává,

stejně jako jí.

Když člověk skočí z takhle

velkého srázu….

A tohle je dokonce vodopád,

tak se najisto zabije

Přešlápla si a než znovu

dokázala promluvit,

pozorovala Elendila,

který se střídavě mračil na ni

a na vodopád.

„Když skočí někdo dolů….“

Lily ukázala směrem

do padající masy vody,

která se hlučně sunula

a na hladině své předchůdkyně

se tříštila na tisíce malinkých diamantů

"z tohohle, tak se zabije.“

Tindomerel pokrčil rameny.

„Ve skutečném světě ano, ale….“

„Chcete říct,

že tohle není skutečný svět!

Že nic z tohohle není skutečné!

Ani vy… ani on!“

Dívka teď prstem mířila na Elendila,

který už se netvářil tak zamračeně,

zdálo se, že svého pána pochopil.

„Jistěže jsme oba skuteční.“

Rozesmál se Tindomerel.

„Víc než si myslíš.

Ale není jen ten obyčejný svět,

kterému lidé říkají skutečný.

Existuje i svět, který zrak nevidí,

nebo ho nevidí celý,

může shlédnout jeho část,

když si uvědomí prolnutí obou světů.

Uvědomí, ale nepřipustí.

Rozum tenhle druhý svět nechápe

a tak jej zatracuje.

Vše, co kolem sebe teď vidíš

je ten druhý,

tak zvaný duchovní či fantazijní svět,

ten vnitřní, jiný než to,

co lidé nazývají realitou.

Z něj vedou různé cesty.“

„A tohle je jedna z nich.“

Přikývl Elendil.

Aha! Lily se v hlavě rozsvítilo

jako by někdo zmáčkl na vypínač

a začala svítit žárovka,

tedy aspoň takhle si to myslela.

„Takže teď jsem mrtvá

a tohle je cesta zpátky?“

Elendil zavrtěl hlavou

a plácl se do vysokého čela.

„My tedy rozhodně mrtví nejsme.“

Lily se nehodlala vzdát.

„Vy jste andělé, nemůžete umřít.“

Tindomerel se posadil na kámen,

naprosto dobře věděl,

že tam je, což naznačovalo,

že sem chodí často.

Promluvil pomalu a vážně,

ale smích zjevně dusil,

nechtěl být nezdvořilý.

„V tomto světě neumíráme.

Nejsi ve světě mrtvých Lily.

Tam nikdo, kdo má možnost žít, nesmí.

Ty nás znáš, mě určitě

a už dost dlouho,

ale nic sis nespojila.

Kdyby ano, bylo by  ti jasné,

že mrtvý být nemůžu

a nemůžu být na…“

naznačil rukama uvozovky

„Onom světě. To prostě nelze.

Elendil je v mém stínu,

ale je stejně důležitý proto,

aby plnil jednu ze svých úloh,

jako já sám osobně.

Nemyslím, že jej znáš, je málo lidi,

kteří jej znají, i když znají mě.

Ale je na tom úplně stejně jako já.

Realita, říkejme tomu tak, je skutečná,

i toto je skutečné.

Záleží jak to kdo bere.

Mimochodem mrtví jsou ve všech světech,

ne jen

TAM na DRUHÉM BŘEHU,

ale všude.

Tady, v realitě, prostě všude.

A slovo mrtvý,

je pouze výraz pro nežijící tělo.

Oni sami o sobě jsou stejní

jako ty nebo já.

Jen v tuto chvíli máme živé tělo

a oni ne.

Jinak jejich mentalita a myšlení je živým,

myslím velmi podobná.

Není důvod domnívat se, třeba že uvažují

co udělat, kam půjdou…

je tedy těžké určit přesné místo,

kde můžeš říct:

Tady je to jejich.

Když je jen takovýhle rozdíl.

A proč si myslet,

že realita je jediný druh existence,

co takzvané paralelní světy?

Opravdu jsou ohraničené?

Mám dojem, že ne.

Domnívám se,

že na světě je toho víc než jen to,

co po otevření oka uvidíš,

na co si můžeš sáhnout,

co uslyšíš.

Emoce také cítíš, ale nevidíš je,

tak proč by nebyl skutečný tento svět?

A proč by nemohl být stejně důležitý

jako realita?“

Lily seděla vedle něj, když dohovořil,

ani nevěděla, kdy tomu došlo,

ale na jeho koleni držela svoji ruku.

Teď vstala a pomalými krůčky došla

na okraj srázu

a sledovala hučící vodopád.

Otočila se na Tindomerela.

„Děkuji vám.“

„Není zač.“

usmál se.

Lily zavřela oči, říkala si,

že takhle překročit okraj bude jednoduší,

ale když jí noha šlápla naprázdno

a ona začala padat,

stejně je otevřela.

Kolem ní cosi zašumělo, křídla.

Elendil jí za letu pohlédl do obličeje.

„Každý člověk má na světě důležitý úkol,

odchází, až když jej splní.“

Řekl a odletěl.



 

 
**